Marthos

Jaké filmy měly premiéru přesně před deseti lety? Na jaké tituly jsme tehdy narazili v českých kinech? Které snímky byly úspěšné a které naopak propadly? Koho jsme obdivovali a kdo se zařadil mezi outsidery? Zvu vás na malou filmovou exkurzi do roku 2006.

 

Než se začneme probírat jednotlivými filmy, je nutné se zmínit o tom, že kvalitních a umělecky nonkonformních snímků se tehdy v českých kinech objevilo opravdu poskrovnu. Většina tvůrců si příliš nelámala hlavu s obsahem svých filmů a předhazovala divákům hloupé, laciné komedie, produkované čistě na bázi snadného komerčního výdělku. Jenže čeho je příliš, toho je moc a tak se stalo, že návštěvnost v případě některých filmů nedosáhla ani očekávaných čísel. Už v lednu měly premiéru dva extra kousky, nevydařená rodinná komedie Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli a Macharáčkova přiboudlá teenagerská taškařice Panic je nanic, které představovaly veskrze to nejtrapnější, co bylo možné v tomto roce očekávat. Na ně potom v krátkosti navázaly další komediální filmy: zhůvěřilí Experti, lehkonohá krimi Prachy dělaj člověka, Bystroňova černá komedie Po hlavě... do prdele a oba Janákovy pubertální excesy s dvojicí Kotek - Mádl Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků. K nim by bylo možné přiřadit ještě Vejdělkovu adaptaci Vieweghova literárního bestselleru Účastníci zájezdu, která sice patřila mezi divácky nejúspěšnější filmy roku, ale svým obsahem i jednoduchou formou zpracování výše uvedené tituly o mnoho nepřevyšuje. Někde na pomezí se potom nachází snímek Pavla Göbla Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí s Jaroslavem Duškem v hlavní roli, který si nekladl vyšší ambice, než vytvořit příhodnou atmosféru ospalého letního nádraží, zabydleného plejádou jadrných postav a postaviček. Rozporuplné reakce posbírala také jízlivá tragikomedie Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky, která se jen obtížně pokoušela připomenout nejslavnější momenty režisérčina předchozího úspěšného tvůrčího období.

 

Zdá se, jako by neměl český film před deseti lety co nabídnout, ale v úhoru tehdejší produkce se přece jen objevila hrstka filmů, které zaujaly jak diváky, tak filmové kritiky. Za ten nejvýraznější lze zcela určitě považovat Sedláčkův psychologický thriller z terapeutického prostředí Pravidla lži, brilantní příběh o hledání minulosti v perfektním hereckém obsazení, jemuž vévodí výkon Jiřího Langmajera. Pozornost vzbudil i Ondříčkův Grandhotel, ironická dramedie o frustracích a počasí s Markem Taclíkem a Klárou Issovou, zasazená na dominantu libereckého kraje, horský hotel Ještěd. Jistého uznání došel také Hřebejkův milostný koncert nazvaný Kráska v nesnázích, vynikající ale spíše zásluhou zdařilých hereckých kreací Ani Geislerové, Josefa Abrháma, Jiřího Schmitzera a Jany Brejchové, než samotným příběhem o sexuálních závislotech a hledání osudové lásky. Z komediálních filmů zvítězila vlastně jen Kotíkova road-movie Všechno nejlepší!, disponující zajímavým námětem i precizními hereckými výkony Viktora Preisse a Jana Dolanského. Bezesporu nejsledovanější filmovou událostí roku 2006 byla adaptace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále v režii Jiřího Menzela, pozoruhodné dílo, které je vlastně neobyčejně závažnou filozofickou výpovědí o donkichotském zmoudření, o jednom zpackaném, ale zároveň neskutečně bohatém lidském životě.

 

Stejně jako v jiných letech, i tehdy se v českých kinech objevily filmy, které zůstaly stranou diváckého zájmu, částečně proto, že neměly velkou mediální propagaci a v konkurenci jiných, nepochybně atraktivnějších filmů zkrátka ostrouhaly. Štancelova komedie Mezi námi přáteli, tvůrci pojmenovaná jako "humorná sonda do manželského života", snad zaslouženě, ale u dalších dvou filmů je to až s podivem. Prvním je pozoruhodné dílo debutují režisérky Marty Novákové Marta s Petrou Špalkovou v hlavní roli, nabízející jak nevšední téma, tak zajímavé zpracování, druhým pak Wlodarczykův snímek Indián a sestřička, který na pozadí příběhu o lásce mezi rozháraným chlapcem a sebevědomou ženou perzonifikoval napjaté vztahy mezi českou většinou a romskou menšinou.

 

Tolik rok 2006. Nepatřil k těm úspěšným a česká kinematografie se tehdy pohybovala na samém okraji své umělecké existence. Převládající komerční sféra doslova válcovala ostatní, méně průbojné snahy nonkonformních režisérů, svádějících namáhavý boj o realizaci závažnějších filmů, které by ve společnosti nějakým způsobem rezonovaly. Krize, v níž se tehdy česká kinematografie nacházela, byla překonávána teprve postupně a s velkými ztrátami, ale také s nadějí na lepší budoucnost. Tušil tehdy někdo, co všechno český film čeká za dalších deset let?