flanker.27

Přesně půl roku. Neuvěřitelný, jak je čas relativní. Prožít to bylo jako procházet po dně řeky proti proudu a když se člověk otočí zpátky, zjistí, že přes vynaloženou námahu je skoro tam kde začal. Dřív jsem se časem řítil jako po prudkým proudu, kterej mě tlačí pořád dál, přitom jsem vnímal každou chvilku, každý zašustění, zhoupnutí, a užil si ho. Teď ke mně všechno dolejhá jako přes vodu, tlumeně, nepříjemně, a druhej den skoro nevim, jak jsem prožil/přežil včerejšek.

Čas je relativní podle směru, ze kterýho se na něj člověk kouká. Z bodu nula vypadá časovej úsek před člověkem jako strašně dlouhá doba, která dává spoustu prostoru pro život. Pak člověk dojde do bodu 1, ohlídne se zpátky na začátek a řekne si, jak to mohlo všechno uběhnout. Zatimco dřív jsem to ovšem hodnotil podle toho, jak jsem to všechno mohl prožít tak rychle, teď je otázka jak je možný, že je to půl od doby, kdy jsem mohl denně Elišku slyšet, dotýkat se jí, vnímat jí jinak, než jen ve svý hlavě.

Bláznim z takovejch úvah. Pohrouženost do vlastní hlavy je nebezpečnej stav. Dřív jsem byl korigoval sám sebe podle okolí, Elišky hlavně. Teď jako bych všecho vnímal ponořenej pod vodu, tlumeně a opožděně.

Ráno vstát, jít do práce, holit se, všechny každodenní úkony stojej mnohem víc síly a přemáhání, když svojí lásku vidím za sebou a ne před sebou.