Kkahunaa

(recenze do denního tisku)

 

     Viktor (Jiří Lábus), Max (Oldřich Kaiser) a Oskar (Didier Flamand) byli tři mimové a kamarádi, kteří v spolu v době komunismu tvořili pantomimické uskupení Busters. Oskar později emigroval do Francie, kde se stal uznávaným mimem velkého formátu a po téměř třiceti letech se vrací domů, aby zde zakončil svou kariéru. Max a Viktor zůstali v tehdějším Československu. Viktor učí mladé studenty pantomimu, Oskar žije ve spokojeném manželství. Těmto někdejším kamarádům se opět nabízí možnost setkat se. Avšak vztahy, které mezi sebou měli, jsou ještě komplikovanější, než se na první pohled zdálo. S ubývajícími silami, které odcházejí s postupujícím věkem, se tak nabízí možnost vše urovnat.

 

     Režisér Viktor Tauš a scénarista Petr Jarchovský společně vytvořili film, jehož forma i styl nabízí ojedinělý vhled od myšlenkových pochodů klaunů/mimů/divadelníků. Tedy lidí, kteří nežijí normálním životem. Jejich specifické řemeslo, na jednu stranu vábivé, je nutí žít neustále ve strachu, pocitu odcizení a permanentní nejistotě. Vše je však vyváženo jejich odlehčujícím pohledem na svět. Viktor se potýká s nemocí své manželky (kaurismäkiovsky líbezná Kati Outinen) Max podstupuje léčbu rakoviny a Oskar bojuje s návratem do vlasti. Každý po svém řeší životní peripetie hlavně z pozice svého „mim-oňství". A to všem dává sílu.

 

     Film Klauni je výborným počinem. Kamera (diagonální kompozice záběrů jednotlivce, pomalé nájezdy na detail), hudba (hladké propojení hudebního podkladu s příběhem), střih (volný, svižný, správně napojující) a hlavně mizanscéna (osvětlovači by si tímto zasloužili vyzdvihnout svým komorním pojetím nasvícení, které ve filmu tvoří technickou dominantu), vše má ve filmu své právoplatné místo. Nic nevybočuje. Příběhem jsou Klauni na pomezí tragikomedie přesahující spíše do tragična. Filmu to vůbec neubírá, navíc ani nevyvstává pocit, že jsme jakožto diváci tlačeni po pateticky namaštěných kolejích. V neposlední řadě je třeba uvést herecké pojetí ústřední trojice, které nezůstalo jen u velmi zdařilého ztvárnění starnoucích chlapíků (jako např. v Babím létě; 2001, Vladimír Michálek), ale niterněji vykresluje život postav, které by mohly ihned vyběhnout z plátna ven.

 

     Viktor, Max a Oskar. Klauny byli, jsou a budou. Divadlo jim dává i bere sílu. Lidský život z pohledu jeviště (divadlo jako metafora života) je však stejný jako jakýkoliv jiný (i když mnohdy hermeticky uzavřenější a rychlejší) a i Klauni musejí řešit obyčejné problémy, protože tak jde čas.