Scalpelexis

Jsem přeci jen tvor sentimentálnější a tak se často stane, že se nechám sledováním snímků snadno dojmout, napnout, naštvat anebo naopak rozradostnět. Japonci v anime emoce užívají neskrytě, ba co víc, je to jejich hlavní zbraň. Pro mnohé trochu chladnější nátury se může zdát, že jejich úroveň je vyháněna do nadpřirozených extrémů, dosahujíc srovnání lationskoamerických či jiných soap oper. Víc než často to se mnou nepohne, ale někdy..někdy se zadaří drobnější část celistvého díla splést do dokonalé mozaiky vjemů; ať už artistických, hudebních anebo úderem přímo do srdce. Může to být také perfektní podtrhnutí doposavadního děje či vrchol něčeho méně výrazného. Tak či onak, rozhodl jsem se vypsat několik dílů (na pokračování; klidně ať slouží jako inspirace), které ve mně zanechaly hlubokou stopu a dost často se k ním vracím. Musím upozornit, že ať se budu snažit být někde vágní, nejde být nespecifický a spoilerům se nedá vyhnout.

Aria the Origination - Epizoda 9: "Surrounded By That Orange Wind ..."

Aria samotná patří do kolonky anime žánrů, kterým úplně neholduji: Slice of Life (SoL). Nejsem fanoušek defakto bezdějových snímků, kdy je nám často sladce a nenásilně popisován velmi obyčejný koloběh života. Bez velkých zvratů, nečekaných událostí a velmi frekventovaně je to obšírně pocukrované víc než pozitivní náladou. Aria je vrcholný zástupce elitní uspávačské ligy, protože děj popisujíc život 3 gondoliérek plyne pomaleji co smůla na stromě, podporovaný laxní melodickou hudbou a obrázky inspirované malebnými Benátkami. Slouží to ideálně k rozjasnění deštivého dne, zachumlaného v posteli s nějakým teplým kakaem, to bez okolků přiznám.

Unikátnost této epizody tkví k rozbourání doposud zavedeného: Celá 3. série Arie je v uvozovkách nejdynamičtější, protože se přeci jen životný stránky hlavních hrdinek pomalu ale jistě obrací a spějou k dalším novým etapám. Mladá Alice, která doposud se soustředila na školní život, odmaturovala a cítí se přirozeně zmatená, dokud nepotká svůj gondoliérský vzor, její milou, ale za to místy trochu rozpustilou nadřízenou, Athenu. Nezvykle se nedá prostor nikomu jinému, legrácky vyšumí do ztracena a díl vytáhne svá nejlepší scenérie - jak pohled na Neo-Benátky, tak i na místní venkov, zakončený překrásným západem slunce. Autorům se zdatně daří kamuflovat jistou mlhu nejistoty, kterou může přehození rolí mezi Alice a aktuálně relativně vážnou Athenou lehce způsobit a Ti, kdo hinty nepochytí, čeká odzbrojující závěrečný doják. Strojově dokonalá Alice pochybuje pouze o svém umění zpěvu a kdo jiný by ji měl podpořit než slavná "Siréna" Athena? Alicina písnička vyobrazená v šťastných flashbacích její gondoliérské kariéry, které se ji vrylo do paměti hlavně díky přátelství s Akari a Aikou, je kouzelná a celá pasáž dosahuje až slzoronivé eskalace jejím bezprecedentním, za to zaslouženým povýšením.

Tento díl pro mě osobně představuje vrchol v uzavírání kapitol postav. Nedokážu si onu kompozici lépe představit, než sesbíráním toho nejlepšího, čím se seriál prezentuje a vyzdvižením těchto aspektů na úroveň nejvyšší. Bez ladně harmonické hudby by to nešlo, magických obrázků též ne a dalo by se říct, že toto mírné závěrečné překvapení je právě o to nečekanější, protože doposud jej zde nebylo možné vidět. K.O v dojímavém slova smyslu, brilantní úplně ve všem a duševně krásně prožité štěstí.

Psycho-Pass - Epizoda 11: "Saint's supper"

Pro některé je Gen Urobuchi popisován jako "Gen UroButcher" v negativním slova smyslu, poukazujíc na jeho neoblíbený styl rukopisu. Pro mě osobně je to spisovatel z těch neotřelých, který má na svědomí takový klenoty jako Madoku, Fate/Zero anebo právě mysteriózní Psycho-Pass. Já chytré noirovky namočené až po pás v distopické budoucnosti můžu a to toto anime přináší v celé nahotě podpořené skvělou grafickou stránkou, akcí, napětím a důmyslným ansámblem postav. Celá te polemika nad efektivností AI a svěřením se do její moci má nespočet etických otazníků kolem sebe, které neznají strohou odpověd ANO/NE.

V tomto díle se vrháme do samého víru akce, resp. honičkou dalšího lumpa, jehož trestné choutky a vůbec koeficient jsou trochu vyšší, než normy povolují. Jenže, je lov člověku pocit cizí? Vždyť je to spjatá věc s jakýmkoliv masožravým druhem na této planetě. I když se samozřejmě jedná o násilnou činnost svým způsobem, podání provinilého z jeho úst skýtá jisté sympatie a pochopení, i když je spíš sadistického rázu. Nicméně adrenalin pramenící z této činnosti je něco, čehož ve světě Psycho-Passu legálně nedosáhnete. Rozlučka z přestřelky brokovnice vs dominatorka symbolicky podtrhuje doprovodná dobová hudba jako vzpomínka na časy, kdy uměla inteligence ještě neexistovala.

Vrchol dílu a celého seriálu přichází až poté, co je naivní nováček v policejních barvách vystaven tváří v tvář perfektnímu padouchovi. Makishima není ledajaký klišé ověnčeným padavkou kvákající trapně nadutý monology; jeho "kacířské" smýšlení, podpora přirozených instinktů, lidské kreativity, chtíče a svobodné volby je víc než úderné a přiměje nejednoho diváka se zamyslet nad tím, že na Sybil Systému přeci jen je něco trocha zkaženého. Napětí, které sílí každou vteřinou a kterému hlavně dopomáha skvostně vyobrazená rostoucí bezmoc nevinné Akane, je zařezávající a člověk se inspektorce nemůže divit. Přirovnal bych to k pocitu, kdy Vás zradí Vaše nejfundamentálnější víra. Kdy zjistíte, že Vámi celou dobu zvolávaný Bůh neexistuje. Akane je vystavena nepředstavitelné situaci, kterou se v životě neučila řešit. Proč by měla? Na první pohled dokonalý systém by tohle nikdy nedopustil a nevtáhl vás do momentu, kdy kolem sebe najednou cítíte tmu, prázdno, nic. Makishimova slova, pochyby i pravdy duní celou místností jak špatně zkonstruovaný ohlušující zvon a posouvá děj k tragickému, nekompromisnímu, zato nevyhnutelnému rozřešení. A nejde s tím dělat vůbec, ale vůbec nic.

Na(ne)štěstí epizoda hned po tomto momentu končí, abychom si vydechli, ale nikdy jsem nedokázal být v jiné poloze, než že bych si držel obličej v dlaních a chvíli nad tím šokovaně nepřemýšlel. Celá ta scéna vypadá, že se udá za pouhý okamžik; tak rychle uplyne těch cca bravurních 6 finálních minut. Skvělé antagonisty si pamatujeme tak, že s nimi nechtěně musíme souhlasit a když se jim dá excelentní prostor k zahrání skvostné šachové partie, je to radost pozorovat. Scénář celého dílu je výsostný, ani jedno slovo zde není navíc a výběr úhlů pohledů je něco, s čímž jsem se jen tak jinde nesetkal. Zježená srst a mráz po zádech, to celé zdarma.

Pokračování příště..