tidwell

Arnošta Lustiga jsem vždycky respektoval, ale jeho příběhy, do kterých vždycky nějak zamotal holocaust (protože jejich hlavní téma vidím často úplně jinde), mi nikdy nebyly blízké. A film Dita Saxová je toho úplným ztělesněním, neřekl bych, že má od knihy zase tak daleko. Především – film nepříjemně odkazuje na šedesátá léta, přitom se má odehrávat po válce. Všechno stojí a padá (v tomto případě padá) na herečce Krystyně Mikołajewské, která však za nic nemůže, protože plní vizi scénáristy a režiséra. Nalíčení, účes, ani náznak jakékoli emoce v tváři– dívka (žena?) připomíná spíše femme fatale nebo módní ikonu šedesátých let, než člověka, který prošel utrpením koncentračního tábora a „viděl" všechny ty hrůzy – herečka tento dojem rozhodně nevzbuzuje. Film taky naprosto znemožnilo rozhodnutí herečku předabovat – hlas starší ženy s dikcí televizní uvaděčky nepříjemně ruší celý příběh.
Pro mě je klíčovým problémem Lustigova uměleckého „pojetí" holocaustu protivné zanášení (erotických) motivů krásných a osudových žen, jejich obnažovaných těl (viz i postava poodhalované Mikołajewské v tomto filmu) a atributů nacismu se vším, co k tomu patří (vztah podřízenosti vůči dozorcům, uniformy atd.). To neznamená, že by tato zřejmá perverzní tendence nebyla historickým faktem (všichni přece víme, že byla), ale Lustigovy knihy jsou na této tendenci postavené, žijí z ní, potřebují ji stále znovu a znovu aktualizovat v dalších a dalších variacích – odtud možná vyplývá i jejich čtenářská atraktivita, nevím, tomu snad ani nechci porozumět.
V konečném důsledku tyto filmy konají tematice holocaustu „medvědí službu" a jsou ještě horší než dojímací velkofilmy typu Schindlerův seznam nebo aktuálně televizní Budapešťský anděl, které si historická fakta jemně upravují, přidávají si vymyšlené milostné linie, ale přece jen tam jisté racionální jádro musí zůstat, protože se zaštiťují reálnými jmény a daty – utrpení lidských bytostí zůstane utrpením i přes všechnu vykonstruovanost. Od španělského filmu Budapešťský anděl jsem proto neočekával zázraky filmařského umění, ale šel jsem na něj prostě jen proto, že jsem se chtěl dozvědět základní fakta o události, o které jsem dosud vůbec nic nevěděl, a to film splnil. Jistě, je tam plno zkratek, patetická heroizace Ángela Sanz Brize – ale i tak tvůrci nezamlčeli tu španělskou váhavost a lavírování mezi dvěma maďarskými vládami, německými „přáteli", církví, ostatními neutrálními státy a zbytkem světa k tomu. Snad jsem jen čekal více dokumentárnosti, protože leckde se ani nedozvíme, kdo je kdo – třeba schůzka zahraničních diplomatů, kde se probírají možnosti záchrany Židů, vůbec netuším, co to bylo za lidi. Takhle úplně zanikne fakt, že švédský diplomat Raoul Wallenberg se taky podílel na záchraně tisíců lidí a taky za to od Izraele dostal ocenění Spravedlivý mezi národy. Ale pro přesnější obraz, jaká vlastně byla role Španělska při záchraně Židů v Maďarsku, nezbývá nic jiného, než vydat se k nějakým pramenům – a film k tomu svou zkratkovitostí úplně inspiruje, i to je jeho plus :)