Koprska

Ahoj můj milý...

 

Víš, dost možná se ještě ani neznáme, těžko říct, prostě tu teď nejsi, ale v podstatě jsem na tebe začala před nějakým časem myslet. 

 

Čas od času jsem sledovala kamarádky a mamky v parku a již jsem měla choutky se též stát jednou z nich, ale byla jsem s někým, o kom jsem se přesvědčila, že budeš muset přijít časem právě ty. A sama jsem necítila nikdy potřebu se do toho hnát. Prostě buď se objevíš, nebo ne. Jednou chci mít lidičky a to ideálně 3 (diverzifikace, že), co se ke mě budou vracet, uvidím v nich sebe a tebe a připravovat jim krásné Vánoce pro rodinku. Jenže... 

 

Mít děti ,,s dítětem", co by se pravděpodobně nedokázalo postarat a vše musím kontrolovat i po něm samotném? No... to nechceš. Proto jsem si to uvědomila pozdě. To nebylo ok... 

 

Vlastně nejvíce mě v tom celém utvrdil diskurz muže, kterého jsem znala jen letmo. Toho dne jsem s ním seděla na Petrském náměstí v jednom sushi baru na meetingu. Skoro jsem z nervozity i koktala. Nebylo proč, o nic mi nešlo, byla jsem zadaná. Povídali jsme si o tom, že chodím do školy, kterou shodou okolností vystudoval a v jednu chvíli pronesl:

,,Víš... Já jsem si vždy říkal, že věci jako historii a další se pořádně naučím až budu mít děti. Prostě, že si to s nimi budu opakovat, budu je brát na výlety po hradech třeba i na kole a tak... A teď se pomalu smiřuji s tím, že se to nestane..." 

 

...

 

!!!

 

???

 

 

V tu chvíli jsem se zarazila... Má mysl roztočila smyčku: Smiřovat se, smířit se, smi - řo - vat se..., smířovat se = vyrovnat se se ztrátou?! Smířit se s prohrou? Den smíření = den odpuštení těm, co nám ublížili! Smíření... Opravdu řekl: ,,Smířuji se?!"

Bylo mi zvláštně, asi úzko... A mé srdce hráčky ve mě jisto jistě řvalo: Neeeeee!!!

---

Dívala jsem se na něj a viditelně nereagovala. Nic jsem neodpověděla. Sklopila jsem oči a hypnotizovala lososové nigiri - došlo mi, že pokud se mi šokem nerozšířily a nesmrštily zorničky ve vteřině tehdy, těžko věřím, že se to stane ještě někdy v budoucnu.

To, co to se mnou udělalo v mém nitru, a jak to se mnou rezonuje v podstatě již více než měsíce se dost možná vyrovná síle minimálně atomové bomby. Seděl tam přede mnou totiž opravdu pohledný chlap, na svůj věk opravdu velmi zachovalý, inteligentní, úspěšný v tom, co dělá a přesně ten typ, co si umím představit respektovat (a to je u mě, co říct...). Věděla jsem, že je mu 39 let.

 

Nikdy jsem se ho nezeptala, zda děti tedy nakonec nechtěl, nebo proč je nemá. Pochopila jsem ovšem z kontextu, že je chtěl, že s tím počítal a nedopadlo to. A tak nějak jsem v tom celém cítila i zklamání a rezignaci. Třeba si tu pracuji s chybnou premisou... Ovšem tuším, že tehdy jsem to pochopila správně.

---

 

Blesky, Světla, zatmění, velká diskotéka před očima, dívala jsem se na něj a představovala si, jak se učí se svým potomkem dějepis a s menším běhá po parku. 

 

- DOPRDELE! Shit! Kurva... Tohle já NIKDY NIKOMU říkat nechci!!! - A to byl ten okamžik, kdy mi došlo, že tohle se mi stát nesmí. Já vím, zlato... Vynechme trapné: ,,Tik, ťak..." k tomu. 

 

Jedno je zarážející.. trvalo opravdu skoro 30 let, než mi někdo řekl věty, u kterých mi došlo, že pokud někoho potkám, v první řadě bych se měla dívat na to, zda je s ním možné jít do opravdu dlouhodobého projektu, aneb zkusit si ho představit jako tým na projekt ,,rodina"? Bylo mi za 2 měsíce 30, když jsem si to uvědomila... A teprve jsem pochopila, co je pro mě prioritní. Tatínek!!!

Nežít už ze dne na den, max do dalšího výletu za měsíc, ale opravdu si stanovit cíle na desetiletí, bavit se o tom a za tím zkusit jít společně?

Strávila jsem snad půl dosavadního života ve vztazích a skoro 30 let jsem si to neuvědomila!!!

Uf... Ok! Takže jsem asi právě v tu minutu dospěla.

Když mi tenkrát řekl ex, že si mě představoval jako matku svých dětí... zarazilo mě to. Několikrát jsem z pomyslných vdavek a zasnoubení zdrhla... Ach... Byla jsem tak dlouho až moc plyšová... A bylo mi to jedno.

 --

Víš, ty jeden... Moje rodina nebyla ideální a tak jsem si kdysi vysnila mít dvě, nebo tři děti -  ideál. Nebo víc, prostě velkou rodinu, abych pak ve stáří měla radost z dětí a vnoučat, se kterými budeme u stromečku opravdu ve slušném počtu a budeme se v nich poznávat. A že budu tou nejlepší ženou i matkou. Zvládnu to. 

Někteří, co mi nadbíhají mi to již říkají, ale víš co... To nejsou oni.

 

Mno... Pak člověk osekává... ,,Ok, stárnu, kéž stihnu alespoň 2 a nějak věkově k sobě, aby byli kamarádi, snad to pak půjde, že?" Tolik lidem v okolí to vlastně nejde vůbec. Proto si tě asi nevezmu dřív, než bychom projekt rodina chtěli zkusit. Ale jo, říct mi, že to tak chceš a vidíš mě tak? To s prstýnkem samo chci... Jsem tak naivní...

 

Mno... Co Ti budu povídat, prostě... Já bych se s tím, že to nedám asi NIKDY nesmířila! Vlastně bych se nesmířila ani s tím, že bych se s tím měla začít smiřovat. Brala bych to jako fail - prohru... A já prohrávat nechci! A navíc ani neumím... Klokánek? Hm, ok, ale varianta č. 1 prostě vede...

A budeme spolu a těmi dětmi dlouho. Ideál navždy, že? Je to obrovský projekt. Chce to přípravu a i tebe potřebuji nejdříve dost prozkoumat a vědět, že neutečeš.

Babička říkala: ,,Člověka poznáš, když ho budeš sledovat dvakrát čtyři roční období.." Ok, dej mi čas, alespoň rok minimálně, hmmm? Ale neboj, průběžnou zpětnou vazbu ti dám třeba i dřív, ju? :-* Každopádně i delší časový úsek beru, mě do něčeho násilím nedotlačí nikdo. Musím začít chtít i já.

 

Mno... Nebudu Ti říkat, že je mi takto fajn. Kamarádky jsou vdané, některé těhotné, jiné s dětmi, nebo alespoň za-da-né... A já? Já se teprve před milníkem někoho vzdala, abych si otevřela nové dveře a do nich si časem mohl vejít TY.

Ten, co se na něj budu dívat už při poznávání se ,,jinak".

Jo.. Nejpozději z nich... Neuvědomila jsem si, co sledovat... Celou tu dobu... 

Samostatného týmového hráče - to potřebuji. Mazlíka, co se rád stará a dává pozor. Máš mít tak 180+, abychom si pohráli i ve sprcháči a musíš mi prostě ,,vonět" a fyzicky se líbit. Máš širší ramena než já a máš to rád po ránu? Velké plus...

 

Pokud tě nepotkám, asi umřu bez toho, sobec jako má matka opravdu být nehodlám a ubližovat nevinným lidem (natož s mou genetickou výbavou), opravdu nechci. To už tu bylo... :/ 

 

Je jednoduché si říkat, jak mi to takto teď vyhovuje, jak jsem v pohodě, a že vlastně nic neřeším a nemám žádné issue, že...? 

Ale víš co, zlato? Říkat si, že jsem s tím v pohodě a přesvědčovat se o tom... Usoudila jsem, že to mi sežere stejně tak energie jako když se seberu, zberchám a v hlavě si na Tebe pomyslně vyhlásím výběrové řízení. :-) Napsala jsem si na tebe požadavky na papír, tak schválně... 

A máš být z jihu Čech a částečně někdy v Praze - uf :)

Ono by mě to asi stejně tak i tak dohnalo časem... na jih ale moc chci. (edit: zas tak moc neplatí)

 --

Vlastně... Musím tomu člověku někdy poděkovat. Nejen za sushi. On mi totiž neskutečně otevřel oči!

A nehodlám to nikdy tlačit, ale to uvědomění, co bych asi měla jít udělat a na co se dívat? :))) Priceless... 

 

Jo... A dohledala jsem si datum.

Můj budoucí milý... To, že tě potřebuji vím od 21. ledna 2018! :-* 

 

Teď jsem již docela unavená a tak půjdu spát.

 

Napíši zase příště,

 

líbám tě, kam si jen přeješ :-* Abychom si voněli, měl jsi krásný úsměv a rozuměli v líbání je požadavek č. 1 :))) 

Jsi prioritou a hodně bych toho kvůli tobě zahodila, mít rodinu a milujícího tebe. Někoho, o kom budu přemýšlet, jak ta drobota bude vypadat...

 

Tak pa, ty ,,můj poslední."

 

XOXO

---