CheGuevara

Vít Klusák si počas Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě udělal čas na hodinový rozhovor o jeho novém filmu, o Romanu Smetanovi a České televizi. Rozhovoru se bohužel nezúčastnil spoluator jejich nového projektu Český žurnál Filip Remunda, za což se mu zpětně omlouvám. Ano, o ten rozhovor jsem měl usilovat o něco intenzivněji

 

Mám takový pocit, že české společnosti dnes chybí hrdinové, a tak si vytváříme ty mediální. Je Roman Smetana mediálním hrdinou?

Nemyslím si to, ale dovedu pochopit podobný pohled na věc. Protože způsobem, jak ten příběh pojímají média a jak toho Romana staví do pozice Dona Quijota, který jde hlavou proti zdi a vlastně kvůli prkotině riskuje, že v tom vězení stráví mnohem víc času, tak to dokážu pochopit. V tomhle je přínosem i náš film, a to, že nezůstává jenom na povrchu toho, co se fakticky kolem toho Romana děje, ale že je šance ho tam mnohem blíž poznat. Poznat jeho motivace, pochybnosti a daleko víc se mu přiblížit. Kdyby jste se mě ptal: “je Roman Smetana hrdina?” Já bych vám na to odpověděl lehce ambivalentně. Samotné gesto, že počmáral autobusy, nepovažuju za hrdinský čin, ale naprosto tomu aktu rozumim. To je přirozená reakce na něco s čím se on nemohl ztotožnit a s čím něchtěl být spojený. Například kdyby jihlavský festival měl sponzora, který by mně nevyhoval, a před mým filmem by běžela znělka toho sponzora, tak bych taky pískal, vymezoval se a byť bych věděl, že bez toho sponzora by ten festival nefungoval, tak bych měl též bytostnou potřebu se vůči tomu ohradit. To, co pro mě vykazuje rysy hrdinství nebo spíš odvahy, je jeho pozdější chování. Jak se zachoval v okamžiku, kdy se kolem celé kauzy roztočila soudní mašinérie a kdy mu začaly hrozit postihy. A vlastně že z těch svých pozic neustoupil. Spousta lidí posměšně říká: “Hrdina za to, že namaloval tykadla?!” To je úplný nesmysl. Za to si ho vlastně nikdo moc neváží. Podle mě všichni, kteří ten příběh sledují trochu pečlivěji, si ho váží zejména proto, že se nikdy tomu prvotnímu a trochu legračnímu činu nezpronevěřil.

Jedná se v kauze Romana Smetany o svobodu slova? Obvzlášť poté, kdy sám Smetana získal skrz média nemalý prostor pro své postoje a názory?

Já si především myslím, že je to svár práva a spravedlnosti. Ten největší laps, který tam podle mě nastal ze strany olomouckého soudu a soudkyně Langerové, spočívá v tom, že ona si právo vykládá ve smyslu litery zákona a nikoliv ducha. Ona tvrdí, že Romanův čin není politické gesto, ale to pochopitelně politické gesto je. Tvrdí, že to je prostě vandalské poškození cizí věci, což je ale úplně lichá úvaha. Jiří Pospíšil namítnul, a podle mě je ten argument nesmírně povedený, že co kdyby Roman Smetana na ty autobusy napsal: “miluji ODS”? Byl by podobně odsouzen k náhradě škody a k dvanácti dnům zametání Olomouc?. Já se domnívám, že ne. Ono jde především o obsah toho, co se tím snažil vyjádřit, a to už se nebavíme o poškození nebo nepoškození cizí věci. To se bavíme o právu na názor a na svobodné vyjádření. Avšak parodoxně to mělo hodně dobrý vliv na politickou scénu v tom smyslu, že si už žádný politik od tohoto okamžiku nikdy nedovolí pronásledovat někoho, kdo mu pokreslí reklamu. To co se podařilo Romanovi roztočit za tyjátr, tak toho se teď každý politik lekne.

Často ve svých dokumentech pracujete se sžíravou ironií? Kdy poznáte, že jste překročil onu etickou hranici, za kterou už s člověkem manipulujete?

To není programová snaha, že teď budeme ironičtí. To by podle mě člověk ani nedokázal. Podle mě se spíš jedná o nějakou přirozenou potřebu se něčemu, co nám připadá směšný, zasmát. Když nám někdo připadá, že si lže do kapsy, že je prostě neautentický, tak to přiznat, nezakrýt to. Spíš jde podle mě o jakousi přímost. Nekorektnost v tom, že nepřistupujeme na obecnou úmluvu: “Já vám dám nějakou otázku. Něco řekněte a když u toho budete působit hloupě, tak to  zkusíme říct nějak jinak...” Někteří novináři a reportéři k tomu takhle přistupují. Při natáčení jsme tak mnohem nesmlouvavější a pak ve střižně velmi pečlivě zvažujeme, kdy už bychom mohli někomu zbytečně ublížit a kdy už by to byla přehnaná parodie. Ono by to ani neprospívalo samotnému filmu. Nám nejde v první řadě, aby se někdo někomu zasmál. Nám jde v první řadě otevřít debatu na nějaké téma. A když bychom sledovali aspekt zábavnosti, ironie, potrhlosti, tak by ty filmy by se to na nich projevili.  

Často si berete na mušku média samotná. I ve svém novém filmu podkreslujete televizní zpravodajství hudbou Bedřicha Smetany. Nejste však už jedním z nich, když natáčíte pro Českou televizi? Neztratili jste odstup?

To je zajímavá otázka. Nevím, jestli to jsem schopen sám posoudit. Stejně jako ti televizní reportéři, které v našem filmu zobrazujeme občas v nelichotivém světle, nejsou úplně schopni posoudit sami sebe. Ale narozdíl od médií nezakrýváme proces samotného natáčení. Oni narozdíl od nás buď nechtějí, nebo nemůžou natočit nás, obrátit se i na nás, dokumentaristy. Tváří se, že oni tam vlastně nejsou a že jsou objektivní. A přitom jedou podle kuchařky, jak se to má dělat a v podstatě nemůžou zaimprovizovat. To víte, že jsme v něčem na jedné lodi, ale myslím si, že my jsme ochotni ukázat oba břehy, a tak jsme v něčem otevřenější, svobodnější a snad i pravdivější.

Ostatně v momentě, kdy uspořádáte tiskovku na podporu Romana Smetany, nezapojujete se do dění až příliš? Nestáváte se tak i vy sám aktivistou? Nemyslíte si, že i vy tak spolupomáháte vytvořit mediálního hrdinu?

Já vám rozumím. Myslím si, že ta výsledná scéna s tiskovkou nepůsobí tolik aktivisticky díky tomu, že jsme si sebou vzali smyčcové kvarteto a že jsme si ostylizovali tu situaci tak, že v sobě nemá tu prvoplánovou rozhněvanost. Jak sami v dokumentu říkáme, nemohli jsme zůstat stát jenom za tou kamerou a tvářit se, že s ním nejsme na tý stejný lodi. To, co se mu stalo a jak odvážně ty následky zvládá, tak to cejtíme osobně  a opravdu nás to s Filipem natolik rozčiluje, že jsme chtěli jít stejnou cestou. Třeba i podnítit, aby i jiní udělali to samé a že by to třeba mohlo Romanovi konečně pomoct. Myslím, že největší problém je ten, že když si někdo myslí, že když půjde anonymně malovat tykadla, tak že ho nějak podpoří. Tím ho nikdo nepodpoří. Podpora Romana Smetany je jediná: jít malovat tykadla a podepsat se pod to. Dělat to veřejně. Následovat jeho čin ve všech jeho parametrech. Nedělat to anonymně.

Ty novináře na tiskovku jsme pozvali proto, abychom vzkázaly celé společnosti: “Pojďte nás i ho následovat. A pojďte to udělat veřejně. Pojďte si tu svobodu čmárat na politické reklamy, které jsou financovaný často podezřele, vydobít. Nejenom sledovat z tepla pokoje, jak se v tom Roman plácá a psát na Facebook, že je to frajer, nebo že je to debil. Ale pojdte přidat ruku k dílu, dyť je to přece tak normální, abychom měli právo na ty ulhaný billboardy něco napsat.” Já mám navíc zásadní problém s tím, když se říká, že Roman Smetana ty reklamy zničil. On je nezničil, on je doplnil. On to neroztrhal, nezačmáral, nezakryl, nepřelepil. On tam nechal všechno, co tam měli oni. Nezničil to sdělení, on ho doplnil. To je dialog. To se v té debatě o tom, co Roman udělal, se úplně ztratilo. Mě připadá, že ta politická reklama intervenuje do veřejného prostoru tak agresivně a navíc z velké části z veřejných prostředků. Všichni vědí, že je to lež a že se ti politici k ničemu nezavazují. Myslím si, že máme právo na ni reagovat i takovýmhle velmi nestandardním způsobem. Já si to skutečně myslím. To je podle mě tak otravná, nevkusná, nepokrytě vylhaná záležitost, že já prostě nesouhlasím, že z nějakých korektních pozic, typu pořádek musí být, se to musí respektovat.

Váš nejnovější film mi přijde i jako povzdech nad konformitou Čechů, ve kterých se ztratilo všechno to švejkoství a rebelanství. Máte pocit, že se málo zapojujeme do veřejného života?

K té nebojovnosti Čechů mám dost ambivalentní vztah. Já jsem vlastně docela rád, že se nevrháme do válek, že nepokoje a demonstrace probíhají bez mrtvých a že v sobě nemáme tu vášen, jako když Španělé jdou převracet auta. Myslím si, že tahleta určitá nehorkokrevnost je vlastně v něčem skvělá, protože máme spíš tendenci si z věcí dělat legraci, ironizovat ty nablblý elity. Je mi to sympatický. Ale každý líc má i svůj rub. Ono je to bohužel projevem i určitý lhostejnosti. Možná je to tím, jak se z médií hrnou všechny ty kauzy a lidi už mají pocit, že už to ani nemá smysl. Co si mají vybrat, na co mají reagovat, v čem by se měli angažovat? Vidím to třeba trochu i na svých studentech. Těch možností, kam by mohli jet, co by mohli studovat, jaký předmět by si mohli na jiných školách zaškrtnout, je tolik, že radši nedělají nic. Myslím, že pestrost toho výběru vede k jisté ochablosti.

Martin Mareček kdysi prohlásil, že si neumí představit dokument, který by nebyl nějakým způsobem angažovaný. Ostatně jste dokumentarista, který rád a často zasahuje do veřejného dění, a třeba i tím, že zablokujete pražskou magistrálu nebo postavíte falešný supermarket. Existují však nějaké limity angažovanosti?

Já vlastně nemám bytostnou potřebu aktivismu, spíš mě štvě když někdo promarňuje svůj potenciál. Já mám největší problém se svými studenty, ne když něco pokazí, nebo se jim něco nepovede, ale když nepracují. Když jsou liný a když něco odkládají. Mě nejvic štvě taková ta zbytečná unylost, protože to je největší zabiják všeho. Takže aktivismus ve smyslu aktivity a ne ve smyslu přehnaný, předvádivý sociální angažovanosti.

Pracoval jste i v komerční televizi a teď připravujete pro Českou televizi cyklus Český žurnál. Liší se v něčem přístup komerčního a veřejnoprávního média?

Teď přemýšlím jestli být upřímný a na několik až desítek let si zavřít dveře českých médií (smích). Já jsem s velkými obavami šel dělat pořad Ano, šéfe!, který jsem šel dělat především proto, že ho mám nesmírně rád a vždycky mě zajímal. Ten pořad je takovej vzkaz, že by se věci měli dělat pořádne, což se mi libí. A měl jsem velké obavy jaké tlaky a objednávky budou na mě činěny. Ale byl jsem neuvěřitelně zaskočen, že mě nikdo do ničeho netlačil. Nebyl jsem nucen k větší zábavnosti, nikdo po mně nechtěl, aby to bylo svižnější, dynamičtější, zábavnější. Nikdo mi tam netlačil product placement. Takhle svobodný jsem už jako autor dlouho nebyl. Musím říct, že klobouk dolů. Obávám se, a řeknu to teď trochu kulantně, že stejně nadšeně nemůžu mluvit o České televizi a hrozně mě to mrzí. Bojím se k čemu to časem povede...

Jaké jsou vůbec možnosti pro začínající dokumentaristy? Je o český dokument dobře postaráno?

Kromě toho skeptického náznaku, jak to je s Českou televizí, tak si myslím, že Česká televize zůstává pořád tím úhlavním spojencem autorského dokumentu. S panem Dvořákem se obměnila spousta producentů a přišli i někteří velmi zajímaví a erudovaní dramaturgové. Lidé, kteří dokumentu rozumí. V tomhle ohledu bych určitou naději viděl. To, že Český žurnál, který jsem mimochodem prosazoval tři roky, se podaří realizovat až s příchodem nového vedení, tak to už je určitý signál, že televize má zájem o živý, aktuální a současný dokument. Najednou jednání byla možná a například na prvním setkání s panem Dvořákem jsem byl nesmírně pozitivně překvapený, jak on sám se ptal k věci. S panem Janečkem, předchozím generálním ředitelem, jsem v životě nehovořil, nikdy v životě jsem nemohl poznat, jaký má názor na věci, který jsme televizi předkládali. Takže v tomhle ohledu ta komunikace obživla a rozhejbala se a z kraje letošního roku mě to úplně nadchlo. Teď je jenom otázka jestli to vydrží a jestli to nebude mít temnější podtóny.

Přestože Vás někteří srovnávají s americkým dokumentaristou Michaelem Moorem, i tak se některé dokumenty začínají označovat za “klusákoviny”. Máte pocit, že všechny vaše filmy jsou nějakým způsobem podobné?

Já vlastně vůbec nevím. Nevím, co by to jako mělo být. Myslím si, že je to tak trochu blbost. Kdyby mě někdo na mučidlech donutil charakterizovat, co ty filmy spojuje, tak mám rád hravost a překvapivost. Mě mnohem víc zajímají hrané filmy, takže mám tendenci, aby dokument měl vyprávění, které je možná blíž hranému filmu. To je možná něco, co se v těch filmech objevuje. A taky mi možná občas mnohem víc zálěží, co se děje, než na tom, co se řekne. Existují autoři, pro které je důležitější myšlenkový trust filmu, a ani já nepopírám, že ty filmy musí přemýšlet. Ale podle mě by měly taky vyprávět a měly by vyprávět skrze to nejsilnější, co to médium má.

V čem je práce v autorské dvojici jednouduší a jaké jsou naopak přednosti, když na filmu pracujete sám. Jste třeba tvrdohlavý?

Od doby, kdy jsme tam jenom my dva bez střihače, tak se s Filipem ve střižně mnohem míň hádáme. Dřív to byl takový souboj, kdo toho střihače přesvědčí dřív o své vizi. Navíc musím říct, jak ty dokumenty vznikají na koleni, tak mi autorská dvojice připadá báječný způsob, jak v tom nebejt úplně sám. Dokument se dá točit ve dvou třech lidech a tím, že jsme s Filipem na té stejné úrovni velícího důstojníka, tak dva námořníci vždy přejdou palubu pevnějším krokem. Ono to občas vede k přesouvání zodpovědnosti, já se spoléhám, že Filip to pohlídá a on se spoléhá, že já taky. Už jsme se naučili vzájemně se kontrolovat a taky hodně komunikovat. Musím říct, že v poslední době asi zjišťuji, že mám větší radost, když něco dělám s ním. Jako kdybych ji znovu objevil.

Ondřej Šálek