ClayGirl

 

    Žila byla krásná princezna.

   Radovala se z každého dne, kdy ji ráno vzbudili zpívající ptáci a ona vykročila do měkké trávy, někdy orosené deštěm, jindy vyhřáté sluncem, kde si hrála a zpívala se všemi lidmi, které měla ráda.

   Jednou se setkala se šlechetným princem. Chodila s ním na procházky každý den, a ve chvílích, kdy byli od sebe vzdálení, myslela na něj. Okouzlil ji, až nakonec zjistila, že její srdce už nepatří jí, ale jemu. Stala se však podivná věc - přišel za ní neznámý kníže a řekl jí, že už svého prince nemůže nikdy vidět. Rozesmutnělá princezna se ukryla do věže a zamkla se na deset západů. Její staří přátelé přicházeli k věži a žádali ji, aby vyšla ven. Vzdali to však, když stále odmítala.

   Ve věži byla tma a chlad. Pavouci si hověli ve svých zaprášených sítích a šeptali princezně o těch nejstrašnějších věcech, co na světě viděli. Slyšela o bolesti a strachu, krutosti vrahů a žalu prostitutek, a sama tyto pocity cítila, když si je představovala. V jejím děsivém úkrytu už se jí nelíbilo a rozhodla se, že je čas vyjít ven. S velkým nadšením do života seběhla schody, odemkla a silným úderem otevřela dveře. Neviděla však žádné slunce, trávu, ani květiny - vyvalily se na ni keře bodláků a trní a z nich vybíhali další hrozní pavouci. Několikrát zkoušela větve lámat a prodírat se skrz ně, vždy se ale vysílená a poraněná musela vrátit zpět do věže. Tam seděla před zrcadlem, které však bylo špinavé a rozbité a její tvář v něm vypadala jako tvář staré zlé čarodejnice. Každý den se pokoušela utéct a každý den byl utrpením. Snila o životě, jaký mívala.

   A tak ve svém vězení čeká dodnes. Možná na nějakou zázračnou sílu, kterou jí sešle dobrý anděl. Možná na starého přítele, který jí poradí. Možná na chrabrého prince, který svým mečem zkrotí trní, zašlápne pavouky a odnese princeznu v náručí zpátky na místo, kde se kdysi smála, a ona znovu uvidí sluneční svit.