Tormentor665

 

válení sudů po sopečných kráterech

 

malém dětském hřišti

 

mládí vyskočilo z oken

 

vy tváře s železem v ruce

 

máte medvěda v pasti

 

máte obličej ze sádry

 

máte pravdu

 

 

 

jako každý podzim listopad i ráno

 

vyběhl ven a zalezl pod most

 

staré křeslo na vrchu za městem

 

toulavý pes opustil nádraží

 

já shledán s jeho během

 

světlo tvé tváře

 

dveře v pátém patře

 

cesta rozdělena na dva proudy

 

osamělý horolezec pod svahem

 

nic nového pod sluncem

 

jen oblaka běžící jak toulavý pes

 

jako každý podzim listopad i večer

 

 

 

kdo další plave k kapkách rosy

 

rozpálená žehlička na krajkové sukni

 

obrysy dvou očí blížících se k sobě

 

jen kupa zlomených stébel

 

nakonec spadnou ptačí hnízda

 

nakonec i cesta zaroste travou

 

tam kde my leželi

 

vpíjeli jsme se do země

 

zbyly z nás kamenné květiny

 

bez listů

 

bez bázně a hany

 

chvíle ty tam jsou křiku bolesti

 

my jako tisíc mořských pěn

 

my jako potopené vraky na dně moře

 

my jako mléčný zub na dně vany

 

my jako oni jako nikdo

 

jako jeden druh čísel

 

jako doznívající píseň

 

poslední zápalka

 

první život

 

 

vše ochablo splynulo zkamenělo

 

jak křivé ostří na letokruhu pařezu

 

jak příchod roku a s ním pěvců

 

tunel na svobodu vedl přes továrnu na zpěvy

 

a křesal mokré jiskry

 

a hlodal svědomí přepychu

 

 

 

klesal jak duše prázdná po soutoku pocitů

 

jen běhy z vysokých budov

 

květiny zality solí

 

zítřky zality deštěm

 

píle zality potem

 

překvapení zalita úsměvem

 

 

 

otřesnou rychlostí brní naše kosti

 

poletující chmýří zakrývá spálené motýly

 

víly opustily tajemný palouk

 

oblékly se a šly do města

 

otřesená slova znějí dnes jak vánek

 

nechtěl jsem být sběratelem ptačího peří

 

bylo v nich temné pozadí

 

a skřípot zubů

 

a potlesk plechů

 

obloha po dešti

 

 

 

lodi připravte se

 

na plavbu v norkových kožiších

 

povstaň splň svou povinnost

 

ke dnu zítra klesne růže

 

odešli už nezahazují bílé čepice

 

vpravo v bok

 

 

 

kolesa oblouků na fóru

 

muž s tógou a fotografem

 

kožená taška se zářícím úsměvem

 

zněly tóny mezerami v zubech

 

jim modraly základy jednopatrové budovy

 

vůně dřeva pilin naleštěných bot

 

dupou po nás jako po příboji

 

 

 

tam moudro s marností se setkalo

 

tam za zdmi korkového města

 

tam za lukami trav a semen

 

tam na dně studny klíčí nový den

 

běda přesoleným

 

v živém moři

 

 

 

dav ztéká bránu

 

déšť ztéká ze svahu

 

větrník zavál nad úvozem

 

svítí slunce nad slet herců

 

svítí slunce nad zpit svědomí

 

zapadá klíč zapadá klíč do zámku

 

potlesk plechů zní dál

 

krajinou pylu

 

 

muž chodil ulicí s batohem plným kamenní

 

holubice se napíchla na špičku kostelní věže

 

květináče se seschlými rostlinami padaly do okapů

 

očekávání příchodu modrošedého stínu

 

kolona uvízla ve slunečních závějích

 

melancholikova mozaika se rozpadá ve větru

 

dva muži si sedli ke kamennému stolu

 

sledovali jak svět tiše prochází klíčovou dírkou

 

s radostí jsem zahodil mramorový sloup do pichlavého roští

 

světlo života se láme skleněným pohledem