Dupac

Než to bude úplně devalvovat v záplavě internetových slz a RIPů, dovolím si jednu osobní vzpomínku. V době před jeho prvním pražským koncertem před osmi lety jsem hodně poslouchal opomíjenou desku "Dear Heather" a měl rozečtenou Knihu toužení. Do O2 arény jsem vyrazil s trochu provinilým pocitem, že si na seznamu legend (snad důstojně) odškrtnu dalšího starého pána. A místo toho jsem s úžasem a dojetím sledoval sekáče před prahem osmdesátky, který tři a půl hodiny zpíval, hrál, tančil, laškoval s publikem, recitoval, a když dojel nadoraz, tak se ztratil v zákulisí, nabral sílu a s úsměvem se znovu objevil. A znova. A nebyl u toho trapnej, sentimentální ani starej. Nikdy předtím jsem nezažil takové nasazení, pokoru a nehraný respekt ke kapele i publiku. A k tomu všemu se mu podařilo (nejen ve mně) vzbudit dojem, že v tom debilním prostředí O2 arény stojí někdo vám blízký, komu záleží na tom, abyste se bavili, aby ospravedlnil peníze, které jste do něj investovali, abyste se v pořádku vrátili domů.. To vystoupení je pro mě dodneška etalonem toho, jakým člověkem se dá v takovém věku být, co to znamená vydat ze sebe na koncertu všechno. A z toho důvodu i ze spousty dalších důvodů bude mít dneska hodně lidí (stejně jako já) pocit, že někde daleko odešel někdo jim blízký a že se uzavřelo turné jednoho z největších performerů tohoto i předchozího století. Chápu to. PS. A těsně předtím nám dal vědět, že se na to dá připravit.