strougy

Město, v němž žiji, se jmenuje Praha. Je smradlavé, špinavé, nedá se v něm žít. A to z jediného důvodu - bylo odevzdáno automobilům (o turistech, bezdomovcích, feťácích a zločineckých bandách nemluvě). Povšimněme si však veřejných promluv o tomto městě. Praha je v nich vždy krásná, magická, zlatá. Vždy se při vyslovení jejího jména unyle vzdychá. Moc by mne zajímalo, kde tato Praha vlastně je. Kdykoli se v tomto městě na chvíli zasním já, zasmrdí mi pod nos výfuk, nemluvě o tom, že jsem ohrožen na životě. Naštěstí žiji na periferním panelovém sídlišti, které automobilům ještě nebylo odevzdáno a kde se dá ještě slušně žít, když člověk přehlédne skupinky dementní mládeže zformátované epochou. Do hnusu pražského centra musím jen za obživou. Aby se v tomto pekle dalo vůbec přežít, snažím se některé věci nevnímat. A tak si také vysvětluji ty prapodivné promluvy o "krásné Praze". Jaká to síla nutí k takovým klamným promluvám? Ne, není to jen public relations těch, co tyjí eura z nabízení pražských barabizen. To se uplatňuje posvátná bázeň, to mluví jejich ústy sám totem žádající své ospravedlnění. Ty žvásty jsou svou strukturou typickými neurotickými řečmi, jejichž úkol je jediný - stvrdit snovou realitu, popřít realitu skutečnou. Popřít smrad, špínu, bezmoc pěšáka, rozklad všude kolem.

Jan Stern, Mystika Západu