yenn

Do Arima Onsen nás původně mělo jet více, ostatní však změnily program, a tak jsem zbyl sám. Kromě plánů na obvyklou prohlídku města jsem si s sebou vezl rovněž pozvánku na kulturní akci v jednom z chrámů.

 

Dopravit se do města bylo snadné, ovšem úloha zorientovat se v něm mé schopnosti přesahovala. Nepřekvapuje mě, že zjednodušená mapa v mé kapse mi příliš nepomohla, ani mapy přímo ve městě však neposloužily lépe. Hledáním chrámu Nenbucu jsem strávil více než hodinu a připadal jsem si jako kdysi v pražské zoo při pátrání po pavilonu s gaviály: Vždy, když jsem se dostal k novému orientačnímu bodu, zjistil jsem, že cíl už je za mými zády. Bezděky se mi tak představil pramen s vodu bohatou na oxid uhličitý, šintoistické svatyně a chrám Onsen s koutkem, kde zrovna mladý japonský pár směřoval svá přání k falickému symbolu.

 

Stejně jako v případě indických krokodýlů jsem tedy nakonec na místo dorazil až po optání místních. Domluva s mnichy nepřátelskými k angličtině byla poněkud obtíženější, ale chvíli nato už se mi nesly moči a matča. Poté mě a další hosty vpustili do místnosti, kde jsme se před začátkem další části programu mohli obdivovat tokonomě s ikebanou a vně dveří zahradě s kvetoucím 250letým salem. V poledne se mikrofonu chopil mnich, jenž asi půl hodiny poutavě a vtipně povídal. Tak to alespoň působilo z chování přítomných, výrazně převažujících dam; já jsem mu téměř nerozuměl. Podobně dlouhou dobu pak předváděla své umění čtveřice hráček na koto. 1500 jenů už jsem investoval lépe.

 

Potíže s orientací nadále pokračovaly, a tak jsem šel raději na oběd, přičemž správný postup konzumace mi musela poradit sympatická servírka. Ani posilnění však nepomohlo a dále jsem bloudil. Chyba však možná nebyla na straně map, snad mě jen postihl dočasný orientační nesmysl (obvykle s mapami problém nemívám). Tato varianta mi vytanula na mysli ve chvíli, kdy jsem až na třetí pokus našel muzeum hraček. Prošel jsem kolem něj totiž už dvakrát, barevná cedule se seznamem pater ve mně však evokovala dojem obchodního domu, tudíž jsem objekt ignoroval.

 

Japonštiny bylo pro dnes dost, komentovanou prohlídku jsem tedy vynechal. Místo ní jsem sešel do koryta, kde se stékají dvě řeky. Až po pořízení několika fotografií rozbouřené vody jsem si všiml oranžových výstražných světel oznamujících, že kvůli prudkému dešti je přístup k řece zakázán.