odpadlik123

Corbucci, 70. léta, vážný film či komedie? Obavy obrovské. Dojmy neurčité. Jed je krutý drsňák, jenž je na stálém útěku před pomstychtivým Tellym Savalasem. A jednoho dne mu pomůže holka (s vozem s rakví!), která by se k němu ráda přidala. Jaký asi bude vztah divokého vlka, který ji chce hned, sotva se střetnou, znásilnit, a dívky odhodlané vydat se ve stopách psance a stát se jím taky? Nesnadný. Naživo si umím představit, co by z toho byli schopni udělat v Americe a drsná holka by za chvíli zmasakrovala každého, Jedem počínaje. Tohle naštěstí není v Americe, Sonny vůbec drsná holka není, spíš naopak a Jed se k ní taky podle toho chová. Od začátku na ni podniká solidní psychický teror a poté, co zjistí, že je přeci jen k něčemu možná dobrá, ji přijímá za svou ženu. Nicméně, teror trvá - jejich manželství je podivuhodným svazkem, chudák sadistický Telly Savalas (jenž je vlastně v právu) je tragická postava a jediný náznak komedie nastává ve chvíli, kdy manželé Sonny a Jed vyrážejí loupit, to je opravdu legrace. Celkově jde ale o velmi depresivní podívanou plnou neštěstí, utrpení, ale i naivní lásky...
Milian je ve své roli dokonalý a Susan George (připomínající Suzy Kendall) také vůbec není špatná, ale to, co se děje kolem nich, jsou vlastně samé tragédie, Jed přes všechno nebude nikdy k malé holce ani trochu laskavý (ač toho očekávaného fyzického násilí na ženách se nakonec nijak nedopouští) a Sonny poznává, že také není ztělesněný sen o milovaném banditovi reálný. Mihne se Fajardo, což potěší, závěr je natolik otevřený a natolik smutný, že zcela jasně evokuje dojem, že tímto Corbucci definitivně skončil s westernem. Naštěstí si ještě náladu spravil u Napřed střílej... Není snadné to popsat a rovněž zaškatulkovat se to nedá ani náhodou. Jen ta komedie to opravdu určitě není.

Odkaz zde

Ano, touha vidět nějakého falešného Sartanu a dokonce s titulky mě dovedla k tomuto hororovému dílu. Ten Trinity mě měl odradit, ale proč ne, že... Proč ne? Nedalo se to přežít! Mario Siciliano od geniálního Vigliacchi non pregano a milé Invaze do Afriky začal zřejmě ve své tvorbě projevovat příznaky duševní choroby (končící točením porna). A zde se rozhodl natočit nějaký kousek, kterým se vyrovná Barbonimu. Zárověň se ovšem chce vyrovnat i těm nejpitomnějším Carnimeovým kreacím. A když se to dá dohromady...
Hlavním hrdinou je černoch Trinity z Trinidadu - Harry Baird a jeho kámošem Sartana - Alberto Dell'Acqua. Patrně prozatím nejnízkorozpočtovější a nejmizernější výprava, co znám, divný scénář o ničem, pár dobrovolníků míhajících se v debilních scénách (proletí zde i Nello Pazzafini – pro jeho štěstí skutečně jen proletí. Blbé historky kterak si chce Trinity vydělat na cestu do Afriky, kterak se setká s chudými vesničany (žijícími na planině s jedním vozem a uvádějícími, že jim bylo všechno ukradeno - náklady na tenhle film musely být vážně v mínusu), kterým dá všechno, co se Sartanou s obtížemi získali, Sartana ho zase pokouší a platí coby provokatér - inu co mají tyhle charaktery společného s originálem? Nic. Tohle všechno (a to včetně Trinityho představ, kterak se prochází se svou milovanou po pobřeží pěnivého oceánu - debilnější mýdlové vycpávky, aby pohledal) by se dalo ještě ve zdraví přežít, kdyby tu nebyl Humor. Humor založený na tom, že všechny přechytračíme a ještě si nahrabeme je doplněn o komické postavy hrůzného dosahu typu staříka s pružinou pod kloboukem, neustále se ztrapňujících záporáků s hlavním El Tigrem (jenž vypadá jako kombinace Cieslera a Kostelky a dělá oběma nesmírnou ostudu) - kreténem šaškujícím od začátku do konce a ve chvílích rozčilení vrčícím jako tygr. Čím dále, tím humorněji, tedy na vojenské základně začnou konečně všichni ztrácet kalhoty, dostávat bramborami či jinými věcmi do obličeje, vtipně padat, jednoduše jako u Carnimea. Jenže se nějak zapomnělo na toho Barboniho, a to se musí dorazit ve chvíli, kdy už divák po dvacáté (sic) očekává definitivní konec filmu, zničující bitkou (včetně tradičních obětí - pistolníků v černém, rázné stařenky či shození ženy přes zábradlí a rozražení stoličky o její hlavu!), kde by to tak hrálo, aby všichni nezůstali na závěr ve spodkách. Pravdou je, že dokonalé to přesto být nemůže, neb tito dva ústřední hrdinové nikdy nebudou tak přezíraví jako Hilton nebo nepříjemní jako často Terence (sorry těm, kdo je má rád) a Sartana dokonce za celý film řekne jednu náramně vtipnou repliku. Leč tohle už nikdy a ani ty, jak jsem byla poučena, lynchoviny v průbehu děje mne o tom nepřesvědčí.
(v poslední době už 3. udělený odpad, aj)

Odkaz zde

Tak nám televize zase dodaly něco dle vlastního výběru. No, nečekala jsem nic moc a bylo to ještě o kus horší...
Prvotní obava, že zřejmě hlavní závadou hrdiny bude to, že moc neumí jezdit na koni, stala se v průběhu děje závadou mizivou. Sám hrdina totiž zcela přestává být (alespoň svými činy) kladným hrdinou. Chce se pomstít za to, že ho bývalý kámoš podrazil, nepomohl jeho ženě splatit hypotéku a ona zemřela, přičemž on sám za oba úpěl v okovech. Když se vrátí domů, zbydou mu tak oči pro pláč, zášť v srdci, pevná ruka s neobvyklým tetováním a strašlivý malý synek! Spřátelí se s osobou nejasného účelu, která mu jako že pomůže, chytají ho náznaky přehrávání, pozná svého malého hrozného synka a hlavně, seznámí se s kámošovým (tím bývalým) bouchačem Henrym Silvou, jenž pro mne není ukázkou dokonalosti, ale když se k němu přidá Nicoletta Machiavelli budící ještě méně zájmu a důvěry, než jindy (je-li to vůbec možné), o níž stále Sylva usiluje, je tahle dvojka pro silné nervy. A zbytek taky. Po Dnes já... jsem usoudila, že s přehrávajícími záporáky bude zas na delší dobu pokoj, avšak televize se evidentně rozhodla pro balíček vadných úchylů a tak se Henry projevuje neustálými škleby do kamery, která ho zabírá příliš zblízka, přehráváním, bafáním, křečemi, poskakuje jako šašek a později z děje napůl mizí, takže k čemu vlastně je, nevíme. „Záporák" - bývalý to kamarád hrdiny - budí nechtě sympatie, jelikož jej za prvé hraje Nando Gazzolo, jenž nepřehrává a za druhé se jeho sok stává překvapivě skoro zápornější, než on. Hrdina poštve jednu stranu proti druhé v naprosto nečestné situaci – bez skrupulí zaviní smrt desítek nic moc špatného nedělajících mužů. Zneužívá všechno a všechny a štve je proti sobě. Jakékoliv dojmy diváka, že kdyby se stalo teď tohle, mohlo by to být ještě aspoň trochu zajímavé, se nenaplnily, čili to zajímavé nebylo. Tu se Hunter prořítí sem a tu tam a jeho současný kámoš a synek mu pomůžou v tom, že v závěru vyvolává extrémně záporné pocity. A ještě ta Nicoletta, podivné pády, bitky... maestrova hudba così così, ale na tohle až moc dobrá. Co k tomu vlastně? Nic. Nebavilo, a oproti Dnes já... to ve mně nebude budit dojem nostalgie a nemá to sympatické hrdiny. A Silva koneckonců konečně potvrdil svůj citát z Fuga dal Bronx:
"Vy si možná myslíte, že jsem strašný... ale já jsem ten nejhorší!"

Odkaz zde

Eli Wallach (7.12.1915-24.6.2014) - sbohem Eli, bez sentimentu a s trochou optimismu ;)

Moje stopadesátka!

Western, který si nejasným způsobem zasloužil to, že získal českou podporu a vysílaly jej naše televize! Čím si to vůbec výjimečně některé kousky zaslouží? Myslím, že vždycky je v tom nějaké to americké jméno v popředí zaručující v dnešní zkažené amerikanizující době fakt, že to sice jako je z Itálie, točil to Ital, ale diváci, vězte, že vaši milovanou Ameriku z toho ucítíte! A z tohohle bohužel skutečně trochu cítit byla...

Hlavní hrdina (podobající se trochu Ciakmullovi Leonardu Mannovi) je propuštěn po letech z vězení a pln zášti se rozhodne sjednat si partu čtyř kamarádů a pomstít sei. A jede a jede lomy a pochmurnými podzimními exteriéry, které se ani nesnaží budit dojem, že je to jako točeno někde jinde, než na severu Itálie. A k tomu tak optimistická a milá hudba, jasně mi připomínající jinou dokonalou hudbu z filmu Senzační prázdniny. Takže tímhle mi končí školní rok! To, že scénář stvořil Dario Argento mi jisté naděje hned vzbuzovalo, ale...! Dario asi vesele rozepsal rozmarný příběh a cca po 20 minutách ho to přestalo bavit a odešel psát Ptáka s křišťálovým peřím (proti čemuž nemám ani to nejmenší, ale tímhle ten film taky končí). Hrdina tedy sežene jednoho šerifa (poněkud demofilovštější hrdina), jednoho trochu nafučeného mladíka, jednoho Buda, o němž se tu mluví jako o tlustém, ač mi zde přišel v nejlepší formě a jednoho Williho s krajkovými rukávy a milujícího podvody a hazard všeho druhu. Z charakterů je toho ve filmu snad ještě míň, než zde uvádím, jelikož hrdina prostě přijde, určitým způsobem dotyčného naláká a náleduje přehnaný střih. A pak další. Až jsou najednou všichni a jedou se pomstít banditovi věru ohavnému.

Myšlenka záporného krutého Japonce (Tatsuya Nakadai) mě lákala, ale bohužel, jeho představitel od začátku přehrává takovým způsobem a přehřátý český dabér mu ještě tolik přidává, že vzbuzuje hrůzu maximálně z toho, že ho člověk musí sledovat a poslouchat, toť vše. Vzhledem k tomu, že děj už před dlouhou dobou skončil, zbytek filmu se plácá v chycení hrdinů banity, úprkem hrdinů, honěním hrdinů, honěním banditů bez nějakého souvislejšího pojetí a to ještě místy doplněno o faktické a logické chyby v dabingu. A konec v lesíčku budí dojem, že byl s Ciakmullem skuteně souběžně natáčen. Takhle v celku to vážně moc dobré nebylo a ti, kteří by mohli dělat divy, zůstávají zcela nevyužiti jen coby vlastně statující pistolníci. Ale u výročních kousků tradičně přidávám hvězdu, tak 3, a Lavagnino je nedoceněný génius.

Kolikpak toho na mě ještě čeká?

Odkaz zde

Po skončení tohohle filmu jsem se rozhodla (jak to občas dělám) jej taktně zamlčet a dělat, jako že se nic nestalo. V opačném postupu mě utvrdil až skon Eliho Wallacha, neb mi přijde nečestné sem nedat poslední film, co jsem s ním viděla. Bohužel, bylo jím toto...

Tedy, pokud je tento film výcucem HZaO, Compañeros a Kapes plných dynamitu, objevuje se v něm věc, v níž na něj nemá ani jeden ze zmíněných. A asi ani žádný jiný sw. Je hrozně krutý. Je tak násilný. Ale jakým způsobem...Měla jsem z něj natolik nepříjemný pocit - Ducciův praštěný rukopis bývá často na pováženou, ale co bych zde za něj dala zde. Místo přitroublých šaškáren, které by se daly od (zřejmě) lehce komediálního westrnu čekat, je tady psychický mráz, krutá zábavy, vyžívání v násilí bez důvodu a z humoru pouze mrazí. Tolik a zvláště nevinných, bezbranných a zcela neodůvodněných a neopodstatněných obětí nelze najít v žádném třeskutém dramatu. V hlavní roli Eli Walach (štěstí pro Hodného a Zlého, že tu nejsou), Franco Nero (štěstí pro Vasca, že tu není) kteří snad mají budit dojem, že jako mají něco z Tuca a Tučňáka, leč nezmůžou nic. A když se k nim přidá podivná revolucionářka, nastává drsný začátek konce. Stavím se k filmu tak, že nevím, co k němu. Kombinace pochybné zábavy ale v kontextu s tak neúměrně nevhodně a nepochopitelně brutálním násilím praktikovaným ústředními hrdiny nejde vůbec k sobě. Komedie? Při níž zatuhne úsměv na rtech a obnoví se týden po skončení filmu. Vážný film? Přesněji řečeno, jako kousek trhlého Tessariho toto vlastně vůbec nepůsobí. Měl už různé sklony, ale pro takovou brutalitu ne, pročež doufám pro jeho dobro, že film nechal natočit někoho jiného (a sám si šel patrně doléčit slepé střevou, jež mu už patrně nedovolilo natočit pro něj taktéž zcela netypický kus Ringo se vrací). Dnes to ale bohužel svěřil někomu docela jinému. Jediná, opravdu jediná světlá věc, která se mi tak původně zdála, byly Rusovy kozácké hodinky a jejich znělka a i ty zafigurovaly v jednom z nejhorších kusů, kde se po fingované komedii na diváky vrhne tak prachsprostá hra na city, že se to nedá strávit... Za oba hlavní představitele a Fajarda mne mrzí to psát, ale je to násilí nejkrutějšího stupně (a to proti násilí jinak nebývám ani omylem) a zamýšlená humornost podporuje odpor k hrdinům, kteří jsou nuceni podivným scénářem dělat velmi podivné, zákeřné, a naprosto charakteru spaghetti neodpovídající věci. Mrzí mne.

Odkaz zde

A toto mělo být jako co? Jedna z největších sraček, co jsem poznala. Nepsala jsem někde, že Madison ve špagetách není vůbec špatný? Tak tady je to teda o to horší. Splácanina až hrůza. Nuda až k smrti. Výkony na hranici. Děj debilní. Madison je čestný. Jedna rodina je vyvražděna, dcera znásilněna (tím se jí pěkně zbavíme a už se objeví max. jednou ve stavu duševního zhroucení), rodiče zabiti. Naštěstí zbyla ještě jedna dcera, přičinlivá dramatická hrdinka v kalhotech, jejíž výkon se zkrátka popsat nedá (radši), jeden syn malý a jeden starší (A. dell'Acqua coby hlava rodiny? Nemusíte se bát, to zastanou jiní) a jeden bandita nalezený na místě činu, raněný Pietro Martellanza, jenž se bude až do konce potácet v počátečním stádiu úmrtí, rodina ho bude nenávidět, dcera si bude přát jeho smrt (nevěřte tomu), Madison bude projíždět z prava do leva a do toho se chvílemi objeví něco naprosto nevhodného a zvrhlého, a to pokleslá erotika zařazená v takovém zdánlivě rodinném snímku navíc naprosto nepochopitelně. Madison tu má nějaké resty, Rik Battaglia tu má nějak jako dělat záporáka či co, ale naštěstí se mu pro jeho dobro nedostane moc prostoru, mihne se tu krásná, leč naprosto zbytečně obsazená Rosalba Neri, vraždí se tu něco nevinných občanů, znásilňuje plno dívek ozbrojených klacky a probíhají výstupy hrdinky srovnatelné s Luisou Baratto. Jestli tohle nestojí za zlámanou grešli, pak naprostou korunu tomu dodává hudba "vypůjčená" z Hrsti dolarů. To zas jednou bolelo... Tvůrce patrně ani nenapadlo, že tím ten film vyšperkují na ještě horší úrověň... Jediný, kdo by to tedy mohl vytrhnout, po celý film umírá, a za jedinou zmínku tedy stojí jakýsi jeden neskutečným způsobem přehrávající bandita snažící se svými ksichty zapsat se do naší paměti. Povedlo se, neb já si z toho nic jiného nepamatuju.....

Odkaz zde

A je tu patrně nejkontroverznější kus, co byl v tomto žánru natočen. Co já si jen o tom kde nastudovala... No už asi rok to odkládám a považuju za odpad. Že by to ani ten Milian nezachránil...?

Fajn. Takže, čekala jsem hnus. Duchařinu. Strašné násilí. A hlavně žádnou dějovou linii. Dostala jsem milý film. Fakt, nikomu to nebudu namlouvat, ale mně subjektivně se to moc líbilo. Questi se naprosto zjevně rozhodl natočit něco proti fašismu a podobným věcem... a vzal to přes Mexičana, zasadil do westernu a vzniklo mu něco moooc zvláštního. Odmyslím-li si ovšem všechny podivné atributy (a že je jich to plné), dostává se mi zcela poctivá dějová linie, aneb bandita Milian přeživší masakr od zrádců ve svých řadách (Lulli, kdo jiný) se vrací, aby se pomstil a získal zpátky své zlato. A možná i něco jiného. A možná, že nic. Děj ovšem poměrně brzo překvapí nečekaným zvratem a důvodem, díky němuž už ta msta nebude potřeba...

Nacházíme se totiž v po čertech podivném městečku, kde jsou obyvatelé kravežíznivé zrůdy. Vážně, od starosty přes majitele saloonu po faráře jsou všichni zlí a krutí. Místy mám pocit, že se musel rejža inspirovat ve svých zlých snech, jelikož dítě místo rohožky si skutečně ani méně běžní občané před vchod nedávají. K tomu násilí, opravdu jsem byla zvědavá na tahání zlatých kulek...můžu jen říct, že v porovnání s Provvidenzou č. 2 tohle nic nebylo, jen trochu škoda Lulliho časného odchodu. Je to opravdu hnusné a všem jde jenom o ty prachy. Krom hlavního hrdiny a jeho společníků, dvou indiánů, kteří jen tak prochází podivným městem a vidí podivné věci. TM má smysl pro spravedlnost a přes všechny křivdy je celkem humánní (co tu teda pohledává?) a mírový. Proti sobě bude mít ale snad celý svět, všechny obyvatele a co víc, nepočítaněpočetnou skupinu teplých neonacistů v kožených uniformách, trvale pojídající jablka a s šéfem Camardielem, který nikdy nebyl tak odporný jako dnes (a chvílemi působí i střízlivě, což je ještě děsivější). Tajemná žena v okně, znásilněný kluk či ničení hřbitova, zní to tak úchylně, až z toho vlastně je souvisle hezký kousek, ne zrovna western, ne zrovna normální film, přec z roku 1967, kdy si ještě tvůrci jen tak něco dovolit nemholi a když si to dovolili, film jim vyřadili z promítání (jako zde). Opravdu pěkný hudební motiv a opravdu milý Milian v takovém milém filmu. (ne, nezbláznila jsem se. Komu se líbí, pochopí, komu ne, ať se na to vykašle)

Odkaz zde

Nepatřím k té skupině dědečků, která usilovala o českou podporu tohoto snímku od té doby, kdy byl zřejmě kdysi dávno v našich kinech. Ale proč ne, PLLawrence mě dosud nikdy nezklamal. Tohle je taková červená knihovna ze západu (o co míň ze západu, o to víc však červená) u které jsem měla od začátku pocit, že tohle musí být ten úplně nejranější sw a ani teď roku 1970 nemůžu uvěřit. To bylo totiž spíš jako Duel v Texasu lehce kombinovaný se Sandokanem, než jiné celkem psychologicky vybarvené Lawrenceovi kousky. Chudý utiskovaný hoch milující krásnou Pilar V., jeden zákeřný nápadník, zkostnatělá rodina, pár starých známých a nešťastná láska je na světě. (on měl vůbec na ty postavy typu Romea Peter nějak štěstí) Nejpozoruhodnější je hudba věrně podobná Dobrodružství šesti trampů či Tajemství proutěného košíku a když zamilovaný pár navíc bivakuje v trávě u řeky, člověk jenom čeká, že vytáhnou kytary a kotlík s gulášem. O dojem Divokého západu se to ani nesnaží, trocha luk, pastvin, kousek pouště (vážně jen kousek určený výhradně pro Lawrenceovo utrpení) a hluboký les s perníkovou chaloupkou, v níž bydlí starý Číňan, aneb zkušený pistolník učící nezkušené mladíky. Co mi to jen... asi 10 jiných westernů, ale Číňan aspoň nebyl tak nesympatický, jako např. Gidra. Lawrenceovi se umění střelecké bude hodit, neb musí získat zpět svou manželku, a co víc, krajem obchází sadistický lovec lidí de Mendoza... Jediná neotřelá věc je nakažené město a de Mendozův způsob řešení problémů, je tu vážně ohavný. Jak to dopadne? Pro mě překvapivě... Na probuzení nostalgie určitě dobré, ale zrovna špageta to moc není

Odkaz zde

A zase něco na jedno společensky oblíbené téma: banda vyvrhelů na trestné výpravě s nejistým koncem. Tedy, sami můžeme tušit, jak to s těmi hochy dopadne.

Na dlouhou dobu dopředu asi jeden z posledních westernů s vysokými náklady – Valerii koneckonců nemívá s tímhle problém, stavby jsou ryze Leoneovské a exteriéry taky nejsou nepovědomé. To vyvolává v 80 procentech filmu silnou nostalgii, ať Santa Fe, McBainova farma a jiné a jiné. Tohle tedy ten film má. A velmi skeptický a pesimistický náhled na lidstvo, kterým Valerii bez nejmenších pochyb vždycky trpěl. Film má ještě něco, a to Buda Spencera, jenž tu (hurá) nemá v náplni práce kocit kolegy železnou pěstí, nýbrž vede celý film. Ač se dostane do bandy odsouzené k oběšení za nepěkné zločiny, on zůstává sympatický. A k tomu něco zvrhlíků. Když už se taková skupina zločinců ve sw vytvoří, bývá skutečně strašlivá. Tady je pár zajímavých týpků, kteří se mi zprvu trochu pletou. Kdo zaujme bez nejmenších pochyb nejvíc, je Adolfo Lastretti (starý známý, jenž se zapsal do mé mysli působivou rolí ve filmu Spasmo), neskutečným obličejem to opatřený maniak a nezaslouženě s málem prostoru. A dvojka Bud Spencer a Ugo Fangareggi (ano, znám např. z Říkali mu hřbitov...), kteří se sem dostanou tak nějak omylem, neb ani nic neprovedli. Ale vlastně provedli, narazili totiž na Jamese Coburna, který vede výpravu!

Je drsný a neprůhledný. Víme, že s ostatními nehraje tak úplně fér. Jediný, kdo s ním vychází, je skutečně skvěle hrající Bud. Jeho důvody jsou nejasné. Je to taková kapitola sama pro sebe, leč moc číst se nedá. Jestli je pravda, že záměrně kazil natáčení, moc se nepovedlo, ale mám k jeho postavě víc otazníků, než bylo patrně zamýšleno. Teda sympatický opravdu není (už při jeho diskuzi s knězem na šibenici člověku skutečně tuhne úsměv na rtech). Jinak se putuje, tu někoho ztratí, tu se dostanou k podivným lidem, onde jim Coburn odežene koně, tu použijí opravdu krutý trik v Jižanské vesnici (chudáci obyvatelé) a všichni se ženou za zlatem v pevnosti, kam míří. A pevnost vede Telly Savalas, který se tu jen tak mihne a my se máme přesvědčit o jeho krutosti (nebo ne?). Přemíra postav je ve zmatené konečné přestřelce zredukována na naprosté minimum: taková jatka nepamatuju. Byla toto ještě sebeobrana, Jamesi? Ono to ale není tak jednoduché a nejsem si jista, zda klaďáci mají být opravdu kladní. Valerii zase udělal kus dobré práce a úplně bezvýchodný film, kde opravdu tím jediným světýlkem v tunelu je pozitivní Budova postava.

Odkaz zde

Tohle není špageta! Ale za promítání sw tu dojde k záhadné vraždě! A co na to Giuliano Gemma, Černý orel či Luciano Rossi...?

A pak, že poslední western, který mě s Gulianem Gemmou čeká, je už jen Stříbrné sedlo. V tomto filmu uvidíte, co jste ještě neviděli. Jako hlavní atribut vlastně nahlédneme do italského kina sedmdesátých let a jistě si představíte, jak člověk slintá, když jim na každé stěně visí nějaký ten originální plakát na špagetu či horror... A v hlavní roli...? Teda, film celkově sw opravdu není, ale nechybí mu z něj nic (objeví se Ric Boid či Adorf v nám známém filmu a pak jeden film zcela nenámý). Jak vlastně popsat tohle, aby člověk nic neprozradil? Je škoda, že na takovém napůl posvátném filmu, jako je ...pod střechou z oblohy plné hvězd, se nám ukazuje, že diváci se chovají stejně nehorázně, jako dneska u nás. Někdo se líbá, stále se přesedává, někdo si píše, ale hlavně se neustále courá. Na takové diváky by platil jedině... neznámý vrah! A vězte, že se na něj nečeká zas tak dlouho. A poté, co jsou návštěvníci na neurčitou dobu uzavřeni v tísnivém kině a nikdo nesmí ven, začne houstnout atmosféra....

Od televizního filmu člověk už od začátku neočekává nic převratného a úchvatného, ale tohle se mi strašně líbilo. V hlavní roli Giuliano Gemma, a vůbec nevadí, že jen na plátně. Kus westernu, který nikde jinde není (a usuzuju, že ani neexistuje). Znepokojivá atmosféra od samého začátku, nervozita mezi podezřelými (mě vyděsila i nečekaná reklama v půli filmu) a stoupající zděšení s každou novou reprízou. Na tom sedadle se totiž umírá! Co se mi nelíbilo, byli policisté a hlavně hlavní komisař chovající se jako arogantní uštěpačný debil, který ani nezastírá, že vlastně neví nic, vyšetřuje nemožně a chodí se sem jenom najíst. Se svými teoriemi budou muset skupině neschopných strážců zákona pomoci sami diváci (leč bude to k něčemu?). Část Střechy z oblohy potěší (jeden z aktérů dokonce sedí v hledišti), napětí stoupá, důkazy přibývají a přesto se vlastně nehneme z místa. Divák si může udělat teorií kolik jen chce, ale až závěr, který zvedne z křesla nejednoho divákaho, ho přesvědčí, že byl zcela mimo. A podle mě jedno z nejgeniálnějších finále, co znám. Co je tam vlatně tak dobré? Ona ta civilnost skutečně nevadí a vidět tohle v kině, příjemný pocit mít určitě nebudete (mně stačil notebook). Psycho par excellence a možnost vidět Gemmu zas v trochu jiné roli. Tohle jinde nebude! Jo, nečíst spoilery a diskuzi.

„Zaplatila jsem si vstupenku a tak chci ten western vidět do konce!"

Odkaz zde

Ono je vždycky čeho se bát, když film vybízí k tomu, že to bude jedna velká taškařice. Tohle byla ovšem vyložená schizofrénie. V hlavní roli nikoliv Gianni Garko, ani Almería a dokonce ani hudba. V hlavní roli trojice blbečků. Ale blbečků k pohledání.

Tři vojáci přijedou jako posila do místního kraje s úkolem zničit či sebrat zbraně zločinným Mexičanům, kteří je armádě odcizili, a získat zpět dceru místního váženého doktora. Toť zcela vše. Ale tentokrát mi to na celý film nějak nestačí. Jsou svědky neuvěřitelného brutálního masakru vedeného Angelem, velmi krutým to mužem, a potkávají Gianniho na své pokojné pouti pouští s deštníčkem a muslimskou čepičkou. Jsem následovníkem Alláha. Mé jméno je... Korán. Ztvárňujícího zase jiného hrdinu, a to dokonce islamistu. Není věci, kterou by Gianni se šarmem a vtipem (a vzhledem k náboženským narážkám i jistou odvahou) sobě vlastním nezvládl. Má však smůlu, tady hlavní postava fakt nebude. Nic proti, kdyby jeho soupeři/spoluhráči měli nějaké charisma. I bez něj by se to dalo vydržet, kdyby byli sympatičtí a měli zajímavou úlohu. Přese vše by se to dalo přežít i v případě pouhé vtipnosti jejich postav. Ale oni jsou na nic. Jediné, co jejich šéf dokáže, je se s Koránem celou dobu tahat o 1000 dolarů (inu, kurzy v době definitivního ústupu žánru zřejmě klesaly). Neví vlastně, co tu dělat. Berou armádu pod vedení, ale zase neví, co by s tím udělali. Musí se zmlátit v přehnané bitce snad na 10 minut, ač naprosto bez důvodu. A chtějí... pořád jen tu zmíněnou věc. Vydávají se na cestu. Ať udělají cokoliv, končí to fiaskem a já netuším, zda jsou neschopní schválně a má-li to být vtipné. Setkají-li se někde s Koránem, ten jim (a naštěstí i sobě) zachrání akci či život. Dostane se mu však odměny nahrazení jejich skupiny už docela, a to snad nejukrutnější sw postavou, křečemi škubajícího německy mutujícího šklebícího se přehrávějícího žel naprosto trapného generála, jenž je tu z naprosto neznámých důvodů (ale to tak vlastně všichni). Hlavní záporák zlý. To je tak vše. Ostatní více či méně nezajímaví. A Korán nevyužitý. K tomu pár neskutečných posedlých ženských, jeden maniakální obrýlený pobuda, všechny chytají křeče a tři hrdinové (po jediné věci, co můžu ocenit, obrovském výbuchu) vlasně vůbec nic nevyřeší. Ale zjevně spokojenost. A ve chvíli nejmenšího očekávání to najednou skončilo! Škoda, leč zcela zbytečný film s charaktery plochými, jako by je vyžehlili. Šéf, jehož projev byl úděsný, by udělal nejlépe, kdyby se do víc, než úvodního songu (oceňuji), nepouštěl. 3 hvězdičky za nic. Tedy, za Almeríi, parádní neskutečně chytlavou písničku a Korána. No, to bych kecala. Za Gianniho 2,5, ten je totiž schopen asoň o dva stupně povýšit všechno. A už čeká jen Duch Svatý. A toho se tedy, víc než všech jeho ostatních kousků dohromady, dost bojím.

Odkaz zde

Film patrně oficiálně uznávaný jako nejlepší kus Gianniho Garka. Sám Gianni prý dával přednost poněkud odlehčenější satiře, ale tady prostě dokázal, že je velký dramatický herec. A jelikož je to drama pro velké herce dva, má do páru Ivana Rassimova (jenž mě o svém velkém herectví přesvědčuje v poslední době v giallech). Kdo je lepší?

Gianni Garko se vrací z války domů za svou dívkou a šťastni, že válka skončila, vpouští dovnitř za bouřlivého večera nevítanou návštěvu. A to se jim stává osudným. Gianni se vzbouzí až u Ivana Rassimova, jenž ho zachránil před jistou smrtí, a oba se stávají přáteli, zvláště, když mu nový kamarád Brian pomůže získat zpátky bratra zajatého banditou Lorenzem Robledem. Ale už zde se začínají projevovat jakési násilné sklony, jež jeho nový přítel má.... Charakterově je to vůbec jeden z nejzajímavějších filmů. Garko na počátku vypadá jako ubohá oběť (taky, že je), leč poznáváme, že není tak úplně nevinný charakter, jak by jeden mohl čekat. Je ochotný za slušný obnos zavraždit nejednu osobu, zabít vzdávajícího se odzbrojeného. Jsou to vše pouze projevy jakési duševní odchylky, která se stupňuje při pohledu na šerifskou hvězdu? Ivan je čestný chlápek, jenž svému kamarádovi čím dál méně rozumí a jeho počínání ještě míň. Neb on je férový a navíc mírový! A jeho bratr je vděčný Brianovi za záchranu života a má ho rád, svého bráchu rovněž, a co s tím může, zvláště po rozchodu obou, počít?

Western to je s naprosto úžasnými exteriéry vyprahlé Almeríe, mnoho násilím, silným příběhem a charaktery, na kterých by to klidně mohlo stát celé a trochu osekat velké množství vedlejších zápletek. Ivan se stane šerifem, jehož ne zrovna všichni podporují, má strach z násilných členů rodin bojujících nečestně mezi sebou (leč vlastně jsou taky féroví), o ženu, která uprchla s Garkem a jeho zločinnou bandou, ale nechce jít proti svému příteli. A nosí šerifskou hvězdu! Nikdo tu není černý nebo bílý. I velcí záporáci jevící se zkaženě nejsou v jádru docela takoví. Největším maniakem je tedy Brian, famózní to Gianni, jenž už dokázal, jak umí ztvárnit zvrhlé charaktery (1000 dollari sul nero). Ivan by, být to jinde, neměl tak zajímavou úlohu – je kladný a posléze chce pomstu – leč tady to působí velmi zajímavě – on taky geniálně zahraje vše. A brácha, stejně jako Gianniho dívka, ani omylem nezaostávají. Člověk se může desetkrát domnívat, že nastal konec filmu, leč vždy se něco zvrhne a pokračuje se v psychickém teroru, kdy člověk vlastně neví, jak chce, aby to dopadlo.

Co vypíchnout? Podivně civilní závěr v železničním vagoně a tunelu vůbec se nesnažícím evokovat představy doby Západu. Kamera libující si v záběrech do obličeje pomalu víc, než Leone. Mnoho starých známých v netypických rolích. Mnoho náboženských odkazů. Zvláštní barvy a kamera. Vůbec ne málo se objevující giallo prvky a záběry – jen se divím, že Gianniho v této éře víc neobsazovali, byl by dokonalý. A k tomu taková hudba (kterou jsem znala dřív, než film, a nalákala mě na něj), že těžko popsat dokonalost. Jsem názoru, že v žánru psychologicky zabarvených sw těžko hledat množství lepších. Že Garko byl geniální umělec schopný ztvárnit vše, jeho maniakální záchvaty jsou fascinující (plakáty v tomto případě vůbec nepřehánějí), přesto je Brian vlastně hrozný chudák. Bojíte se, že toho chladnokrevného vraha dopadnou, nebo fandíte, aby unikl? Že Ivan byl geniální umělec schopný ztvárnit vše, jeho lidský projev je fascinující a nepřejete si, aby to někdo z nich nepřežil. Ač to může být jediným filmem, přesvědčil mě, že jenom geniální režisér může dát dohromady takový kousek, tyhle dva v takových rolích a zároveň mám dojem, jako by to byl jeden z posledních bezchybných spaghetti westernů, co mě ještě čekaly. Ale bacha, tohle byla plná skoro 2 hodinová verze, domnívám se, že v té o 20 minut zkrácené by chyběly věci s dopadem prostříhané La resa dei conti.

Odkaz zde

9. 2. 2014 velký Ennio zavítá do Prahy!

V poslední době zkoušené horory a gialla ani v nejmenším nemohla nahradit místo sw a jejich nových kousků. Ale zase Hilton?

Za nedlouhou dobu do třetice všeho dobrého a zlého George Hilton. Tedy, dobrého? Snad jsou mé reakce na jeho filmy zaujaté, ale já toho chlápka od první chvíle (Tempo di massacro) nesnáším. Jeho "cool charizmatický vtipný ironický" pistolník je jediné: odporný namyšlený přezíravý pokrytec. Nevadil-li mi v 1-2 sw, v těch ostatních si to plně vynahradil. Ať jde do civilu na giallo či horror, nikde nenapáchá taková zvěrstva, jako si může dovolit ve sw. A to geniálně dokázal v těchto třech kouscích. Anžto a protože se jeho styl líbí snad všem, věřím, že osobní odpor, který číší z mých poznámek, se nikomu nemůže líbit a ať si za Hilona ve spodkách každý rád přidá všady dva body. Fuj.

Zde stylizován trochu do Clinta a na úvod budící tedy naděje, že nebude zase tou samou postavou super týpka bez charakteru. Ale jo. A za kámoše Walter Barnes, velmi to užitečný násilný tlusťoch se zbraní podobné kulovnici, stále bodrým postojem a skvělou náladou (hlavně, když zabije hodně lidí, to je vám legrace). Tihle dva se hledali a v tomto filmu našli. Půjde jim zase výhradně jen o prachy. Scéna kosení nepřátel za neprostupné tmy nemusela být špatná – leč bohužel nebylo nic vidět. Jistý muž je požádá o záchranu dívky upoutané na invalidní vozík a chlapci se pustí do její záchrany – vždyť by je mohla dovést ke zlatu. Otázka je, zda to dobře uvážili, neb proti sobě budou mít krutého pana Forestera s ještě lepším synáčkem – poněkud impulzivním Horstem Frankem. A ten tu má krutě málo prostoru. Leč je dokonalý. Konečně zase dostal roli bližší jeho německým začátkům, ne tedy povahově, ale v možnosti projevu – není usedlým záporákem bez smyslu pro humor, nýbrž prudkým akčním chlápkem, jenž by ani po zabití svého otce přehnaně netruchlil. Komu tedy fandit, toť jasná otázka.

Násilí je tu dost a dost. Psychický teror nemohoucí dívky nebyl vůbec špatný. To vše narušují hiltonovské hlášky nad věcí a mravokárná poučení, které přidávají hlavní hrdinové po každém střelní nepřítele, jenž má povinnost dvojku nazabít a jen jí lézt do rány. Co je ale v tomhle filmu nad hranicí, je množství krve. Patrně nejkrvavější špageťák, co znám, a dost možná, že už jich tolik ani nebude. Carnimeo totiž zjevně dostal pozvánku od kamaráda z jatek a interiér jej tak inspiroval, že se rozhodl tam natočit podstatnou část filmu a všude jinde to co nejvíc využít. Leč Hiltona ani toto nerozruší, neumazán ani když spadne do krvavé stoky, vidící i se solí v očích, rád zavěsí své nepřátele na řeznické háky a Barnes se tomu zasměje – jeho mučení extrémně potěšilo. Přestřelka mezi kýtami je jistě nečekaná. A dokáže mi jediné – že v jedné scéně pouze Horst, ne tak klaďáci, dokáže, že má srdce a jakýs charakter.

Rozřešení nebylo vůbec špatný, ale co to, film najdnou skončil? Nedotáhnuto, nedořešeno, nejasno, nevíme, jak to vlatně dopadlo. Nic proti celofilmovým kamerovým efektům a surreálným scénám, leč proti tomuto byl i Blak Jack jasně pochopitelný. Tady se prostě 5 závěrečných minut ztratilo...?

Odkaz zde

Dlouho dlouho to chtělo strávit předchozí kousek. A tenhle časný vypadal celkem neškodně. Gordon Mitchell (ne právě mnou přeceňovaný kulturista) a pár neznámých týpků v něčem hezky naivním? Ale upřímně, bylo to lepší, než jsem čekala. Dva dobří přátelé Ringo a Frank spolu podnikají společné akce a milují stejnou ženu. Leč charismatický Mitchell má smůlu a vyklidí plac. Věřili byste mu? Ringo dlouhá léta spokojeně žije, šerifuje, má malého syna, šťastnou matku, báječnou manželku, až při jedné nešťastné události přijde o zrak.

Lidi, kteří dosud stáli na jeho straně, rychle otáčí, využívaje pro vlastní prospěch nejhorší metody a nezdolného Ringa v jeho úřadě nahradí poměrně úplatným Gordonem... Přese vše tu Gordon není na slovo vzatý záporák, asi 3 krát hrdinovi zachrání život a je mi sympatičtější, než Ringo! Dosti zkažené městečko, pár naivních akcí, pár opravdu svinských osob a něco osobní tragédie. A k tomu scéna afrického folkloru! Zcela mimo, zcela nehodící se 10 minutové křepčení za rytmů pralesa bylo skutečně neočekávaným a k ději tak nějak vůbec nepatřícím bonusem. Pomstí se hrdina, ubrání si svůj život přes svůj hendykep, či dokonce prohlédne? Ta otázka je sice na místě, ale osud Gordonovy postavy tu pro mne byl důležitější – dokázal mi, že krom půl století v posilovně v sobě má snad i něco jiného. Stál mu ten kamarád vlastně za to?

Odkaz zde

Těžko se dá podat, jak tohle bolelo. Ale ukrutně. Člověk zřejmě pořád bude rozšiřovat hranice a možnosti trapnosti, za které až může dojít. Ale co to teda vlastně bylo? K mému jedinému štěstí cz verzi "Na každého jednou dojde" nevlastním a tedy všemu nerozumím, leč zde šlo spíše o dojem vizuální. Celé dílo pojato podivně kulisově interiérově a papundeklově, přec s velkými náklady a všechno zmíněné záměrně. Uprostřed louky si postaví palác. Hurikán Kid se zcela zcivilizoval, Prozřetelnost 2 vypadá jako kombinace Chaplina a Hitlera, z charakteru už nemá nic, ze vtipu ztratil film vše, žije v jakémsi pojízdném atomovém krytu, není to vůbec hezké. Zpomalované záběry podtrhují podivnou humornost. Ale ono vcelku nic k smíchu není. Prozřetelnost zachrání před utopením Carole André a aby si ji mohl vzít, musí získat nemalý obnos. Zní to jako hloupá komedie, ale tohle vlastně ani není film. Na jednu stranu neskutečně debilní vtipy (ano, jediná vtipná věc za celou dobu mi přišlo švindlování s ruletou) typu likvidace vojáků holubím trusem, jakoby v opiovém delíriu a nutící k útěku od obrazovky. A na druhou stranu nezvyklé násilí – Hurikána prakticky na úvod oběsí, všichni jsou jaksi zlí a chudák Ric Boid si stále nedá pokoj a bude vyzývat na střelecké souboje pana Prozříka, což se mu stane osudným. Po pravdě, z většiny vtípků mi bylo na nic, některé jsou ale opravdu na zvednutí žaludku (operace muže zasáhnutého kanonádou nábojů), doplněno humornými převleky, líčením, věcmi a vymoženostmi, z kterých člověka spíše mrazí. A surrealisticky celé podpořené velmi podivnými animacemi. Z jedné půlky na umření hrůzou, z druhé z trapnosti, celé to není film, ale spíš jakoby ztělesněné delírium. Pokud by divná bitka s Číňany či nafukující se člověk jinde vzbuzovali trapnost, tady to bylo horší. Western to tedy nepřipomíná ani omylem. Pokud toto chtěl pan de Martino (mnou dosud vážený) natočit, patrně se musel sjet a okolo sebe všechny také. Dokoukáno jen, aby to nezůstalo na pozdější časy. Tohle je totiž ztělesnění zlého snu.

Odkaz zde

Rozhodně moc hezký příklad Castellariho rané tvorby obsahující všechno, co on umí. Tak za prvé nepřetržitě zábavné. Ty jeho kousky člověk prostě baští, protože jsou akční, napínavé a celkově to má tak hezky poskládané. A coby hvězdy Hilton v děsivé kombinaci s Gilbertem Rolandem, jedni z mých nejobávanějších sw herců. Ač už jsou oba zase nějací zrádní, Roland je docela drsný, pak mizí ze scény, a tudíž si spolu ani moc nezanotují. Hilton by si rád užil one man show, leč zde se Edda (v titulkách jako první!) přehrát nedá. Jeho nejlepší sw role a vůbec skvělý muž, jenž není vůbec naivní, skutečně mu to myslí (trik s rozlitým pitím se hodí do života), jindy super neporazitelnému Hiltonovi na mnohé super nápady přijde, nenechá se odkopat do pozadí a rozhodne se rozlousknout záhadu talismanu ukazujícího cestu k Sanchezovu (jenž tu taky nevadí) ukradenému pokladu. Tři bezskrupolózní muži se vydávají na obtížnou cestu, zvláště, když jsou všichni proti všem. Hilton tu dostane řádně do držky. Edda chodí v běžném americkém civilu džínách a košili. Roland, když se vyskytuje, neruší. A přece se nám to ke konci začíná dostávat do krize. Ženská, co se tu objevuje (převážně v Rolandově posteli) má jediný účel – přesvědčovat nás o tom, jak je Hilton stále vtipný a jaký je Roland mužný hrdina (to vše doslova). Ti dva frajeři jsou čím dál tím machrovatější, v lázních se nám to začne mydlit, čemuž neunikne tradiční mlátička Pizzuti, jenž zaujme ve větší rolí. To vše, to nadšení, jak se vše povedlo přeze vše vychytat, mi zkazil konec. něco jako spoil? Netřeba odlehčovat a netřeba nás přesvědčovat, že tito hrdinové jsou nedotknutelní. Roland se na konci stává odporným, Hilton dokáže, že na něj jsou všichni takhle malincí a Edda by zasloužil alespoň jednou, aby mu nechali mít nějaký charakter. Proč mi to vždycky na konci uděláte, pane Enzo?

Odkaz zde

Navajo Joe, zase takový dle mého (dle českých distributorů poskytujících dabing zřejmě rovněž) profláklý film, který Corbucci stvořil v krásné době velkého násilí. A hlavní postavou je indián, celkem v pohodě ač ne tak úplně právoplatný hrdina Burt Reynolds, poněkud sebestředný a jsoucí si vědom svého výsostného postavení v ději. Je to dost násilné, Aldo Sambrell skalpující indiány je jistě zapamatováníhodnou veličinou. V městečku kde nikdo nedisponuje zbraněmi (!) potřebují pomoc, lidé jsou tu opět takoví nepříjemní, nedohodnutí, zbabělí a ještě mají ve středu zrádce, a aby je indián ještě se statečným dědou a jeho dvěma tanečnicemi dostával z bryndy... Nicoletta Machiavelli coby indiánka již tradičně zcela nezajímavá, pro děj sice postatná, leč mě naprosto ukradná hrdinka, dohromady nic objevného, Sambrellova skupina drsná, leč místy až překvapivě důvěřivá. A hudba, která mě od začátku vyloženě iritovala, se mi po nabytí jisté melodie začala i líbit. Po Hiltonovi působící jako balzám na nervy.

Odkaz zde

Do těch jablek na stromě jsi neměl střílet... A druhého Alleluju neměl Carnimeo točit. U toho chlápka hrozí prakticky dvě věci – buď se mu povede dokonalý zábavný kousek, nebo znechucením zalezu pod stůl. Well... Věřím, že se to většině líbí, leč pro mne to bylo utrpení. Naprosto dokonalé, vtipné a vychytané převážně slovní vtípky z jedničky nahradilo něco docela jiného... V jedničce se mi stala výjimečná věc: poprvé a patrně i naposled (pokud jde o komediální kreace) mi byl Hilton sympatický. Ano, machruje tu docela jinak, než ve svých typických kouscích. Ale tady by jej člověk zabil od začátku. Záporáci (zejména Rakušáci, jimž jsem postupně začínala stále více fandit) parta nuceně přehrávajících trapných šašků určená jako pouhý terč Hiltonových facek, golfových míčků a jiných vychytávek. Ano, postav tradičně jako na orloji. Předně tedy Alleluja, pak dlouho nic a pak Agata Flori coby nepolapitelná lupička (nakopat ji do prdele), její nestálý pracovní partner Skot Archie Lincoln Tate (zde zcela bez vousů vypadající hrozně, ale přes všechno mi díky společnosti, ve které se ocitl, byl nejsympatičtější), vilný obchodník, majitelka hotelu z Pár dolarů, samé nahánění a pátrání po až netušeně cenné sošce. A na tu kupodivu narazí (nebo ona na něj) Nello Pazzafini, jenž tu se svým kamarádem coby dva svatí muži mají čestně výjimečné postavení opravdu vtipného partu, jenž je ovšem tragicky krátký. Jedna bitka za druhou, a to bitky toho typu, kdy uprostřed Lincoln a Alleluja projednávají nejlépe obchodní zájmy, přičemž jakoby nic, nedůležitě a nazaujatě stále dokola bombardují, bijí a vítězí nad stále novými ztrapňujícími se nepřáteli. Hilton je zde tak úžasně přezíravý, nad věcí a neosobní, že jeho hrdina by potřeboval brutálně dobít a nechat osudu. Má ovšem tu výhodu, že je jako vždy čistě nedotknutelnou a nepostihnutelnou osobou. Lincoln (patrně po známosti dějové šablony, kdy Hiltonův parťák jindy nastupuje až po 45 minutách filmu) se objevuje velmi záhy, což však neměl dělat a před nesympatickým panem Allelujou 2. jej neuchrání ani využité brnění.

Ne, tohle ne.

Odkaz zde