odpadlik123

Stručná charakteristika v několika větách: Myslela jsem, že Tony Anthony své bizarní nápady dovedl k dokonalosti v Blindmanovi a přiznám, že ti umaštění hippíci a nepočítaně nahých žen bylo na mě zas až trochu moc. Zato tohle, vyrovnáno podtrženo, se mi zatím líbilo nejvíc, co jsem měla tu čest, po čertech zábavný kousek. Ghigliu vystřídal Cipriano, jenž do hudby vydal ze sebe opravdu vše (včetně nejpozoruhodnější změti všech možných žánrů), a v celkovém dojmu je to úžasný soundtrack, k takovému střelenému kousku pak naprosto pasující. Tony je abnormálně vyklidněný vágus, opatřen extrémně suchým humorem, nezapomenutelnými bonmoty a tento nenápadný osamělý cizinec mezi sakra nebezpečnými chlápky v boji o spoustu zlata (velmi efektně zamaskované) a svou existenci (scéna „Zabijte ho potichu," mě málem zabila). Nic tu není úplně normální, vyhnané do extrémních nápadů a v kontextu vyvolávající salvy smíchu i v sakra drsných chvílích (i když co je tu vlastně míněno vážně?). Tony už zcela upustil od modelu z jedničky a je opět cizinec, ale kapku jiného zaměření, vždy připraven se spustit do neprobádaných hlubin, nechat se protáhnout za jedoucím vozem, ze zajímavé skrýše někoho vesele oddělat, ukrást všechno sám, převléci se za poštovního inspektora a k tomu se samo sebou tvářit jako poctivý muž Divokého Západu. To všechno mi, než jsem viděla, znělo spíš jako model zákeřnosti Arizony Colta a Tonyho humor mě sakra děsil - zbytečně a neoprávněně. Jeden z nejzábavnějších kousků, co jsem měla tu čest vidět a odjezd s ohňostrojem je topka. Sakra škoda, vypotřebovali jsme si evidentně to nejlepší, a na stovku, že by nám zbyl mimo jiné Tony mezi Číňany? Ale na tom už jistě nebude nic netradičního.

Jo, PS: jestli tohle „eklekticky" využívá Leoneho, tak sním vlastní sombrero. Ač má každý zatra zábavná díla a jiný smysl pro humor, obojí se mi hrozně líbí a odlišnější asi nic ani být nemůže.

Odkaz zde

Kdyby tohle byla má stovka, vůbec bych se nezlobila. Inu, co něděláme, že?

Stručná charakteristika ve více větách: K Lawrencovi jde člověk vždy tak nějak s jistýmiobavami, je to prostě zvláštní mladík s podivnými filmy, jehož postavy ovšem v poslední době (naposled Romeo) mívají společný znak: zcela mírumilovný a v podstatě pacifistický typ, jenž se střetává s krutostmi světa, jež ho donutí začít bojovat vražednými zbraněmi proti nepřátelské společnosti. Film je vlastně solidní lekcí dějepisu z války Severu proti Jihu, kdy (kdo ještě nopostřehl) jasně pochopíme, jak moc stojí Itálie za Jihem (jakože násilí neschvaluje ani jedné straně, jejich náklonnost ke Konfederaci je až pozoruhodná). Za této kruté války osamělý jižanský statek a jeho obyvatelé: starý nemohoucí muž (velmi sporného charakteru), jeho dvě krásné dcery (včetně Rosalby Neri v nevelké roli) a dva muži, její ženich a láska druhé dcery, mladý Peter toužící po jejím srdci, což však otec neschvaluje. Jakáž takáž válečná idylka (loupení koní či krav hnusnými yankeey) nám končí ve chvíli, kdy je Peter nucen odvézt svou lásku daleko k příbuzným (aby už se sní nemohl stýkat), během čehož mu povraždí bratra i jeho ženu.

Dva úhlavní záporáci jsou odporní opět postavením, natož po vítězné válce chránění desperáti neštítící se vůbec ničeho a toužící získat pozemky s rančem. Peter ztrácí vše, za války se přidává k jedinému příteli, Butchi ze Springfieldu (obrovská role Nella Pazzafiniho), je na něj vypsána odměna a stává se psancem bez jakýchkoliv vyhlídek, snad jen na oprátku kolem krku. Po dlouhé válce se vrací jeho dívka, zjišťujíce tyto a ještě horší události. Jak tohle může dopadnout...? Lov na štvanou zvěř (poslední zbylé Petera a Butche, kteří s sebou unáší zprvu věci nenakloněnou ženu a za nimi doslova celá armáda). Peter a Butch jsou ovšem dohromady „neporazitelní", spousta nápadů a organizace (trik s patronami v táboráčku je fascinující) jim pomáhá stále unikat, až zjistí, že jeden z nich bude muset pryč. Styl filmu a čím dále tím více bezvýchodná hustá atmosféra, jakožto nesprvedlivá křivda a nenávist ke zcela čestnému mladému muži se zničeným životem, to vše má takovou atmosféru, úžasný příběh, krásnou Nicolaiovu hudbu a co nelze nezmínit, neskutečně dobrou kameru, to vše dohromady je zcela bez chybičky, hned tak se mi z hlavy nevykouří a k závěru s doutnající zápalkou už není co dodat.

Svou celkovou bezvýchodností a tak trochu politikou mi připomínal (dle mého naprosto zneuznanou) Cenu moci -  Peter dokazuje, že má na mnohem víc, než se skácet z postele coby švagr col. Mortimera. Bravo!

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: Tony Anthony řádil, u mne teprve po druhé a bylo to o dost odlišné, než Blindman, vida, že se nám to teprve zajíždělo do trhlých kolejí a Tony si to zatím sám neorganizoval. Slušný příběh (v první třetině doslova Hrst dolarů, pak se nám to kapku změní), který by se dal zasadit tak do čtvrt hodiny, což by bohatě stačilo, je ovšem ntahován na víc, než hodinu dvacet, přičemž scény Wolffa chodícího se džbánem pití, nahánění cizince v exteriérech a zdlouhavé tahání za vlasy ubohé ženy se nám to snaží nastavit. Násilná žena s bičem v Frankově bandě mně naprosto nepochopitelného účelu je už snad jistou předzvěstí pozdních podivných nápadů Blindmanových, na Tonyho se tu dokonce ještě dá i koukat, ale krom toho asi tak nic moc. Frank evidentně trpí silnou krátkozrakostí (od kosení vlastních lidí po střílení na domnělého cizince, jenž stojí úplně jinde), žena s dítětem tak nějak navíc, armáda nepochopitelně loajální, ale co je nejhorší, je hudba. Téma není špatný (hrozně mi připomínala Texas, addio) ale neustálým omílaním a postupným vykrádáním všeho možného se mi zcela přeposlouchala a byla pěkně otravná. Dvojka má být o dost lepší...taky na ni dojde. Takže dost nuda, snadno zapomenutelný kousek, přesto neurážející.

A už se nám blíží stovka, tak co bude? Keoma, Fulci či Demofil? Už teď se děsím.

Odkaz zde

Dodatek :)

A zase kousek bez titulků, že já si nedám pokoj :)

Stručná charakteristika v několika větách: Takový nenáročný, nikterak neurážející kousek (a jen umět líp angličtinu z odposlechu, bylo by to ještě lepší) a jedna z prvních (a kladná!) Eastmanových rolí. Na začátku šílená banda vedená jakýmsi maníkem připomínajícím Waldemara Matušku pozabíjí mírumilovnou rodinu včetně ženy a malého chlapce (u něhož jsem se zprvu domnívala, že přežije a coby mlčenlivý Bill se bude za čas mstít, inu deformace z Velkého ticha). Postávající dvojice blbých banditů dokonávající své dílo střílením do takřka mrtvol a výborně se při tom bavící ("ha ha ha" - čímž tu žádný hrdiny nijak nešetří) je ovšem vyrušena! Před nimi se zjeví někdo monumentální nesouhlasící s jejich počínáním. Bum! Je to Bill/Django, muž pomsty, jenž nás bude provázet dějem coby hlavní hrdina. A začíná s tím hned u úvodní znělky, kdy Billa zjevně odmítá režisér pustit z kopečku, na němž musí krotit svého koně po dobu trvání celých titulků zjevně kvůli malému rozpočtu a podivně se šklebit do kamery. Posléze se seznámí se ženou v tísni i svými nepřáteli a přijíždí do nepřátelského města, kde zjevně nebydlí vůbec nikdo, vyjma v době jeho příjezdu už kompletně vybité rodiny jeho kamaráda a několika povalečů posedávajících před saloonem a toužících si s Billem pošpásovat. Muž nastavující mu nohu ("ha ha ha"), hrdý člen jejich skupiny, je ovšem Rick Boyd v jedné z nejpodivnějších rolí celých špaget, „nervózního muže" s neustálými tiky v obličeji a trhavými pohyby, ani odcizením flašky s pitím však cizince nepřesvědčí o své hrozivosti a následovně se svou skupinou musí Billovi nechtě na jeho příkaz zakopávat mrtvoly.

Jeden záporák buranský (daleko od místa dění), jeden ulízlý (celkem známý taktéž velmi nervózní Luciano Rossi) přímo ve městě mající v držení jistou ohroženou ženu a proti nim osamocený Bill, jemuž z nouze vypomáhá místní stařík (střelen později botou od Cheyenna), podivný němý Mexičan, s nímž zvláště praktikované dialogy jsou velice zajímavé, a jeho schopnosti v nečekaných chvílích se vrhat na nepřátele ze skříní, v deseti sekundách odzbrojit celou eskadru připravenou jej oddělat či poslat nepříteli výbušnou bednu plnou překvapení. Billa nám párkrát zmydlí (nějak nevím proč), ten zase způsobuje rozkoly mezi bandami, do toho zlato patřící unesené ženě, vražda staříka, chvílemi naprosto šílené záběry (Bill škelbící se z okna či Bill šklebící se na skále ), až nám přijedou ženy na obveselení najednou jedinkrát za celý film plného saloonu, kde se strhne naprosto šílená bitka, k níž hraje naprosto šílený klavírista. Tak trochu nehodící se psychologizace pracovnic pojízdného bordelu, které zase bez příspěvku k ději odjedou a závěrečná přestřelka (jíž se neúčastní hlavní hrdina!) s hořícím domem v pozadí velice působivá. Spousta dějově tak trochu nepochopitelných věcí, v nichž se (hlavně na IMDB) vždycky rádi prošťourají, ale mě se to líbilo, hudba parádní, vlastně povedená komedie a vážně zajímavý závěr – důkaz, že toto byl Bill a nikoliv Django, ten by se k něčemu takovému sakra nikdy nesnížil

Odkaz zde

Stručná charakteristika ve více větách: Tak na tohle jsem dostala odvahu věru jenom v době, kdy se dům dokonale vylidnil.

A vlastně poprávu. Drobný problém - žádné titulky a původní italské znění, se stal posléze problémem podstatným, jelikož si tak nějak nejsem jista, o co v tom vlastně šlo. Dle nemnoha recenzí jinde jde o vykrádačku Big Gundown, ze začátku to vážně dost připomíná (ještě spíš Run Man Run), ale za chvíli se nám to zvrtne do něčeho, čemu se, obávám se, říká italská komedie. George po skrznaskrz nevinném Ramonovi v L'ultimo Killerovi je zde prozměnu za světem protřelého Mexičana (jak si kupuje pití bez peněz je skvělé), vida opět povědomé pončo (ba ne, Ramón byl očividně chudší), sandály (ba ne, Ramon byl očividně chudší) a jeho úšklebek (tak to Ramon coby nevinný hoch neměl vůbec). Tenhle chlápek se totiž zdá se bude vůdce loupeživých Mexičanů, honěn nesympatickým gringem se zajímavýma očima Lincolnem Tatem, jenž ne nepřipomína rohožku Richarda Harrisona v některé z jeho působivých kreací (wow, koukám, že je i v Halleluja návratu). Ovšem, k té vykrádačce... George coby domorodec Milian? A Lincoln coby Corbett?

Mexičan si z něj od začátku, kdy je chycen, dělá legraci, hraje mu provokativně na harmoniku a není divu, když dalšího dne odjíždí v gringových šatech a toho nechá samotného v ponožkách v poušti. Fajn, ale tím končí normální film (ne, že by úvodní scéna věšení byla normální). Chaco se dostává mezi své lidi a tím začíná nepochopitlená eskapáda jeho žárlivé manželky (při jejich střetech lítá všechno od talířů po Chaca), stále od někud někam se sunoucího gringa, který, když už tam dorazí, je opět bacen přes hlavu a musí se ploužit zase znova, nejužvaněnějšího Mexičana, jakého jsem měla tu čest kdy vidět, jenž je zřejmě stíhán kdoví za co, je neustále strkán do vězení, odváděn do rukou spravedlnosti, opět osvobozován a to vše mezi spoustou podivných komických postav od tlusté majitelky hospody po místního šerifa, doplněno ne příliš důležitými záporáky, nekonečnými ukázkami místního folkloru (jedna snad 10 minut), bláznivými scénami a dialogy (bohužel v tempu dialogů jsem byla schopná porozumět tak „cinquecento dollari"), podivnou přestřelkou a pro část osazenstva sakra zlým koncem. Verze, kterou mám, má poněkud nejasný čárkovaný obraz a je bezpochyby úplně prostříhaná, vlastně všechno co nadějně začalo, okamžitě skončilo a hudba (ačkoliv ústřední veselý motiv  je hezký) k tomu moc nesedla (ačkoliv divte se u Rustichelliho).

Z důvodu nepochopení děje nehodnotím, ale  příště radši něco vážného...

Odkaz zde

Po předlouhé spaghetti pauze (přerušené takřka špagetovým Lučištníkem  z Sherwoodu) konečně zase jeden kousek, úpěšně už se blížící jubilejní stovce. A  pravda, nebyl to kousek za všechny prachy. Ale zas, nic tuctového.

Stručná charakteristika v několika větách: Co to bylo? Bylo by vhodno se na tuto věc nejprve otázat tvůrce titulků, jelikož smysl dávaly za celý film cca čtyři věty a snad ani strojově z překladače by to nebylo horší (jako že jinak tohle nevznikalo). Čili, díky mé neznalosti španělštiny-francouzštiny tedy pochopení děje nebylo úplně nejsnazší. Ale ten film byl divnej celej. Hlavní hrdina se nám objeví až po pěkně dlouhé době a voilà, je jím opět Robert Woods, tentokráte dávnými krutostmi života (bohužel se nedozvíme, o co vlastně šlo) poznamenaný alkoholik, jenž když nemá poblíž svou flašku, má absťák tak hrozný, že je s ním nuceno jej sdílet i široké diváctvo, jelikož rozmazaně se houpajcí kamerové efekty jsou opravdu časté a sugestivní. Je ovšem třeba, aby se dal do kupy, jelikož je mu od prvotního záběru filmu v patách prapodivná surová skupina toužící ho ulovit (jest na něj vypsaná odměna, opět nevím za co). Ona skupina vskutku na slovo vzatých mužů zákona je na pohled k nepřežití, herecky k nepochopení. Eviděntně sebranka vybraná z jakéhosi podivného ústavu, čítající mezi jinými kreaturami i Bregu, na něhož jediného se dá v této záměrně příšerné společnosti koukat. V bandě nevládne stále pohoda, sem tam se někdo s výkřikem "El Puro" v noci vyřítí a běhá po kraji v záchvatu šílenství (kolegy to nijak nepřekvapuje), jiného umírajícího poslední slova jsou, "aby se o tom nedozvěděla maminka" a za zabití důležitého svědka místo aby šéf svého dalšího parťáka zastřelil, mu poděkuje více než srdečně, ale jinak je to zřejmě úplně pohodové a chovají se jeden k druhému, inu jako srdeční bratři. Jak to dopadne, vyléčí se nám alkoholik (za pomoci přátel, fešné ženštiny i malého nadšence) ze svého věčného delíria, dopracujeme se ve spackané přestřelce závěru? Hudba zapamatovatelná, plná vytí kojotů i hudby ne nepodobné Sartanovi s kukačkou od Nicolaie, čili i jestli je zcela opsaná, nemůže být nijak špatná. Woods je aspoň sympaťák (a proti jeho naháněčům se naň dá aspoň koukat), ale v takovém divném filmu to už moc vytáhnout nejde. Chvílemi fakt divné věci, záběry, chvílemi vypadá jako výcuc ze všch sw zveličelý na n-tou, ale ten konec, tak ten to tedy dorazil. Jinde bych ocenila, ale sem se mi to nějak nehodilo.

Hmhm, bude příště líp?

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: Málokdy se naskytne příležitost, aby ve filmu nebyl nikdo kladný, ale on tady opravdu není. Hlavní hrdina, Black Jack, je bezskrupolózní zločinec a sukničkář, jenž se přičiněním obou stran nepohodne po jedné velké akci se svou bandou, ukradne jí všechen lup a ta si to nenechá samosebou líbit, zvláště má-li v čele po italsku uváleného Rika Battagliu. Hrdinu v noci přepadnou v místě bydliště, trvale zmrzačí a jeho zcela nevinnou sestru znásilní a odporný indián skalpuje (a zřejmě i zabijí, mimo záběr). A v Jackovi se (krom rozlámaných kostí v těle) něco hne . Ač o berlích a takřka nemohoucí, je rozhodnut sebe a hlavně svou sestru pomstít.

A člověk mu tu spravedlivou odvetu samosebou přeje... V Jackovi se ovšem hnou i jeho záporné stránky a stává se sadistickým velice drsným chlápkem fanaticky lpícím na zabití všech zúčastněných (přičemž je mu jedno, jak, a jednoho si nechá dokonce zabít za peníze), jehož začíná pronásledovat jakási duševní choroba (jeho děsivé výbuchy smíchu v sakra vážných situacích). Tak jako byl osud k hlavnímu hrdinovi, jeho pomsta je věru krutá. Člověk už vlastně ani neví, kdo je v právu a není si jist, zda by tohle měl někdo přežít. Změna charakteru (ač od začátku nebyl kladný) je zajímavou studií, kterou Robert Woods, jindy zcela počestný to Pecos či povětrný hoch v Belle Star, pojal velmi přesvědčivě. Takže ano, cesta za pomstou, ale zcela odlišná, než bývá zvykem, Lallo Gori protentokráte disponující divnou hudbou jak ke kriminálce ze sedmdesátých, úžasné exteriéry a kontrast s Pecosem, kde bojujíce proti strašné bandě, hrdina je sympaťák, zde, bojujíce proti strašné bandě, hrdina sympaťák vážně není, ni nemá být. A ta jeho dohra...to vše ovšem přeruší mnou zcela nepochopený konec ve stylu zániku domu Usherů, nevěda, jak to vlastně dopadlo a o co v poslední chvíli šlo, což mi kapku vadí. Tedy, jinak velice zajímavé, zvlášť přistupujete-li k filmu zpočátku dle Mariinova komentáře a očekáváte tedy variantu na čestného Mexičana Pecose. Ale že tomu Woodsovi jde ten hnusák moc pěkně.

Odkaz zde

Stručná charakteristika snad stručně: Jak já tomuhle dílu nedůvěřovala (zcela oprávněně) a jak já se těšila na obsazení (zcela oprávněně). Jedním slovem: tenhle film, hrát v něm někdo jiný, mohl v pohodě zapadnout do propadliště dějin a už se nikdy nevynořit, a vůbec by mi to nevadilo. Příběh totiž není žádný, když částečně, pak velmi nepochopitelný a jen střihy to způsobeno dozajista není. Autor se evidentně rozhodl, že vymyslí co největší ptákovinu a jistě byl na výsledek hrdý, ale kdo to má pak vydržet? Scénář tu není. Hudba tu není (či je, ale raději, kdyby nebyla, zvlášť ta před přestřelkou se Sambrellem). Exteriéry tu nejsou (nepočítám-li pár drobností, stále se pluje na parníku po jakémsi mrňavém rybníku). Až na pár výjimek má dialogy pouze Gina a to člověka vážně nepovzbudí, jelikož ubírá (posléze se svými množícími se manželi) prostor skvělé partě bankovních lupičů, jež se neštítí pro vyloupení jedné malé pobočky vyhloubit pod sejfem tunel a do povětří vyhodit pár tun dynamitu. To obsazení, takový film vlastně ani nemůže být špatný? A on je, jde o tu polovinu, co počítám za film, čili kameru (zpomalované záběry zjevně doplňující komické vyznění byly zcela zbytečné), režii, scénář, hudbu atp.....

Gina neustále úspěšně svádí všechny kolem, dialogy jsou mizivé a postavy mizí či se objevují bez zjevnějších příčin, často dokonce zcela neuvedené osoby. Vše je tak papundeklové a co víc, zdá se mi, že úmyslně, děj sestávající z neustálých plaveb na parníku, diskuzí či jiných činností s Ginou a vcelku to vlastně nikam nespěje. Kdyby tak radši šli na banku, člověk by byl šťasten...

Přesto, tahle čtyřka by to utáhla - oni totiž nemají co hrát, ale hrají. Nemají co říkat, tak by mohli improvizovat (což by asi bylo lepší, než "scénář"). Ústřední čtyřka Leeho s vlasy, jednoho tlouštíka, jednoho indiána a Gianniho na kole, jehož místo je ovšem zcela omezeno na házení válečků a na závěr svádění kypré děvy, celou dobu oblečen coby civilní bítník, ti všichni se zajímavým potenciálem, čím dál více zatlačováni do pozadí, až se na ně zapomene docela, nastoupí zcela se nehodící revoluce a věnujeme se pouze válce mezi perfektním generálem Fajardem (pod nímž slouží přitroublý komik Sambrell!) a příšerným plukovníkem, který mě štval víc, než mnohé otravné hrdinky.

Občas to tedy není vůbec špatná zábava, občas o to horší. Za to, kdo tam hrál, bych byla dala plný počet, za to, co tam hrál, nic, tak uděláme průměr.

Odkaz zde

A co to nevidím, další Gemma :) Nenáročná celkem zábavná věcička.

Stručná charakteristika v několika málo větách: Gemma coby šerif? Nello Pazzafini coby fráter? Nic není nemožné!

Z Gemmy je strážce zákona. Ke své smůle však šerifuje v silně zkorumpovaném městečku, kde se většina výše postavených nehodlá smířit se svým nadřízeným. ...Gemma je přepadnut divokou bandou, s prospěšným metáním dynamitových válečků mu (poté, co jeho pomocníci zdrhnou) překvapivě vypomáhá postava nepřímo to do děje zasahující, ale čestnému muži Gemmovi velmi prospěšná, místní falešný karetní hráč, v němž poznává skutečně přítele. Přes Gemmovo veškeré snažení (a sympatický španělský dabing) lidé nepodporují svého šerifa a pistolníka, zákeřným úskokem na něj narafičí vraždu Riccarda Pizzutiho (ve skutečně nevelké roli mrtvoly) a z ctihodného muže se stává štvanec s obličejem na každém plakátu Dead or Alive. Film se nám přehoupne na odlišnou druhou část, kdy se Gemma vydává na cestu, aby dokázal svou nevinu, očistil své jméno a důkazy podložil zločinné počínání svých známých z městečka. Rozhodně zajímavou částí je jeho návštěva vesnice plné do dek (jako náhrada drahého ponča?) oděných místních divochů toužících si naplnit kapsu odměnou za jeho hlavu, z jakéžto situace mu pomáhá až svatý bratr Nello (!) posílající na hrabivé druhy oheň a síru a tvářící se po celou svou netradiční roli tak podezřele, že jeho kladnost jsem byla schopna uznat až po zhasnutí nápisu FINE. Bezskrupolózní záporáci, dítě v hořícím domě, velice uměle narubovaná hrdinka, elegantí falešný karbaník neštítící se zmlátit podvratnou ženskou (což extra potěšilo). Exteriéry tak trochu papundekl, pěkné bahno na závěrečnou bitku a coby záporák mně strašně povědomý chlápek - a on to sympatický zločinec Blacky James z Černých orlů ze Santa Fé. Zkrátka jeden skaut vedle druhého, opět docela zajímavá zápletka, milý Ferroni i Ferrio.

Odkaz zde

To je ještě k tomu, ale když je to tak hezká momentka...

Abych tedy dokončila svou velikonoční Gemmovskou řadu, tak tímto kouskem jsem o prázdninách dosáhla devadesátky. Dle dlouhotrvající tradice člověk na kulaté výročí už očekával odpad největší, ale na devadesátý pokus se tedy zmýlil.

Stručná charakteristika v pár větách: Fádně znějící zápletka: „Gemma neúspěšně zachraňuje prezidenta Spojených Států" fádně skutečně jenom zní, jelikož toto je ve skutečnosti závažné politické drama (western teda už kapku míň). Gemma zde má osobní zájem, jelikož mu hned na úvod oddělají otce A. Casase, je rozhodnut se pomstít, ale (třebaže ho kdysi odsoudil za vlastizradu) rovněž hodlá zabránit atentátu na osvíceného vládce rozhodnutého navzdory všem okolo prosadit práva každého občana bez rasových rozdílů. Nezdaří se.

Nevím, zda se jedná o Kennedyho odraz či politiku v Itálii, ale pokud ano, její zkorumpovanost je jěště horší, než ta naše. Záporáci (hlavně ti chránění vysokým postavením) prakticky všichni a jen uprostřed tragicky osamocený Gemma (zprvu trochu bondovského stylu) se svými nemnoha přáteli, jež povětšinou nečeká jiný osud, než prezidenta, ne-li horší. Nasnadě je tedy nebývalé využití černochů, rasismu a všeobecně zkažené poměry jsou extrémní.

Tento film nabízí ještě jednu velice zajímavou věc - vypadá totiž jako pokračování Tenkrát na Západě, oba režiséři si zřejmě půjčovali jak exteriéry, interiéry (od McBainovy farmy po interiér u pana Vláčka),  tak maximum herců (jen to množství rychlopoužitelných záporáků, kteří se snad ani nestačili převléct, je zarážející) a styl chvílemi připomíná Leoneho až nebývale. Po Dnech hněvu (ke kterým  mám nepopsatelně záporný vztah) tedy Valerii zabředl do vysoké politiky, intriků, ale pro tentokráte je Gemma ve své další smutné osudové roli více než dobrý. A dorazíme to hudbou, kteroužto řadím do toho nejlepšího, co kdy bylo možno ve špagetách (i jinde) slyšet. Jakože zkušenosti s Bacalovem mám minimální (a chvílemi to kapku připomínalo i toho Djanga), tahle ústřední melodie je nepopsatelná. Jde-li o nějakou skutečnou píseň (poněvadž mi od začátku byla děsivě povědomá), rozhodně je perfektně využita a je rozhodně nedoceněná.

Jediné, co se tedy dá považovat za nehodící se element jest černoška křepčící v baru oblečena do americké vlajky, co to bylo? Takovou podivnou vložku bych viděla tak na mistra Tessariho (a ještě pod parou).

Takže povím vám, po tomhle přetrvává pachuť a sakra nutí k zamyšlení. Hra se zapálenými doutníky nezapomenutelná a skutečně neveselý konec. Ona totiž relativní výhra vůbec nemusí znamenat vítězství.

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika větách: Konečně typický americko-Gemmovský western, na nějž už dlouho čekám.

Z všeobecně uváděného modelu jsem se domnívala, že nic, než braky nevalné kvlity a amerického (nevalně zpracovaného) modelu Gemma ani netočil, ale čím toho vidím více, zdá se, že se jeho filmy vyznávají kvalitou slušnou a skvělou hudbou, což tady konečně nebylo ani jedno...

Děj mizivý, herci děsivá stoprocentně vymydlená (údajně záporná) skupina, jíž už nevyzdvihne ani ten Nello Pazzafini v tentokráte trochu větší opětovně záporné roli. Vrcholem všeho je totiž papínek a jeho hýčkaný synáček (jenž musí otci hlásit své odchody a pobyty s přáteli mimo dům), nechtě, ale stupidita největší. Kladná strana ovšem o nic nezaostává. Hlavní role Gemma, jenž tu naštěstí nemachruje, ale ani se neprojeví a po celý film přečkává se stále stejným výrazem posmutnělého prkna, aby v prostředku závěrečné přestřelky mohl svou dívku překvapivě upozornit, že ji miluje od první chvíle, co ji spatřil nahou v poušti, a toť vše. Základem zápletky totiž je, že tento neprávem z vraždy a loupeže obviněný pokojný kovboj onu děvu předtím nachází nahou a znásilněnou v poušti almeríjské krajiny odsouzenou k záhubě.

Fajn, je nám jí líto, fajn, je to nepříjemná zkušenost, ale proč pak doslova celý děj závisí pouze na pohnutém duševním stavu hrdinky, ježto „už možná nebude schopna vést normální život (pokaď ovšem Gemma nezůstane a duševně ji nepodpoří), jíž by její otec radši viděl mrtvou (i my) a jíž už si nikdo nebude chtít vzít (ale to zapomněli na ochránce nebohých žen Gemmu osobně)". Nepochopitelné jednání odporného šerifa (tragéd to největší), Camardiel coby doktor zpočátku filmu snad poprvé a naposledy střízliv (svou flašku naštěstí v průběhu děje objevuje a už mu ji nikdo nevezme), spousta nepodařených bitek ulízlé skupinky s nezničitelnými klaďáky a příšerné hudby požehnaně,

inu, slabé.

Ale bude líp, čeká nás výročí!

Odkaz zde

Tak svátky Velikonoc jsem se z části rozhodla strávit... ano, hádáte správně, u špaget. A že se mi nějak nahromadily Gemmovky, dodala jsem si odvahy - a rozhodně to stálo za to.

Stručná charakteristika ve více větách: Gemma nám dospěl. Ano, potřeboval k tomu prakticky celé destiletí, ale veškerý mladický (a často onen velice nepříjemný) nadhled, floutkovství, ale i optimismus kovboje často nad věcí, často s účastí páchajícího dobro, často prostě jen týpka amerického stylu, zde ztrácí a je to vlastně osudem solidně poznamenaný ostřílený a krutostmi světa totálně zklamaný vysloužilec. Charakterově zkrátka zestárl a povedlo se mu dokázat, že je člověk odpovědný za své činy, city a vážně dobrý herec. To vše podpořeno depresivním prostředím po válce severu proti jihu, otřesnými podmínkami, ještě krutějšími záporáky lovci lidí v čele s Harmstorfovým Whittakerem a mně ještě nesympatičtějším Nelsonem. A sto procent dění se zamlženou atmosférou, studeným vyzněním a mlžnou kamerou. Doplněno Gemmovým (zprvu nechtěným) kamarádem, mladíkem, jemuž ještě válka nevzala veškeré mladické ideály a s jehož rodinou se Gemma seznamuje v druhé zcela odlišné části filmu. Smutný dojem podtrhuje, že mladíka zcela evidentně dabuje anglický dabér dabující v Benu a Charliem právě Gemmu, za kterým teď, coby za starším a zkušeným, už dolízá jiná generace.

Lupo poté, co světu nabídl skutečně vražednou kombinaci Arizona Colt = Gemma došel k názoru, že je třeba odčinit hříchy mládí a od nevážně se beroucího Gemmy v Benu a Charliem došel až ke smrtelně vážné kreaci, a to až v době špaget minulých, v době posledního vzepětí na konci sedmdesátých let. Podpořeno opět perfektní prací, kamerou a Ferriovou hudbou troufající si v sedmdesátých už kamkoliv, ovšem s tou výhodou, že jemu se to vždycky povede, třebaže jeho songy mají k melodii daleko (a zvláště scéna Gemmy táhnoucího se lesem za doprovodu hudby, jako by si právě pustil do pochodu tranzistorák, překvapí). Atmosféra natolik pochmurná, Gemma natolik životem zklamaný, mladý parťák natolik najivně věřící v dobro (než ho zabijí) a záporáci vlastně všude kolem, že nejvíc ze všeho mi tenhle film připoměl Velké ticho sig. Corbucciho. Humor se tu nenajde (já se zasmála jen jednou u chytání žab), depresivní až na půdu a velice velice dobré.

Odkaz zde

Stručná charakteristika ve stručných větách: Mladá žena v kalhotech a vysokých kozačkách, neumí to nijak moc se zbraní, je naplněna ideály a má zcela zkreslené představy o krutém světě kolem, je totálně praštěná, má však jednu podstatnou věc, a tou je manžel Piero Lulli zavalený neodvalitelným náklaďákem (k této okolnosti došlo, když se bavil vrhem dynamitovými válečky bez vědomí, že by na něj mohlo spadnou kamení). Piero, zjišťujíce, že jeho role nebude z největších ni nejveselejších, si ze své tragické situace nic nedělá a s dobrou whiskey čeká na pomoc, pro níž pošle obětavou manželku doprovázeje ji dobrými radami (vem ještě winchestrovku!). Rozhodně překvapilo, jakýže veselý to tady jindy odporný záporák je, ovšem ostatní na tom nejsou jinak. Žena si (podporujíce svými úspory, svým zjevem a okamžitě odhadnutelným zlatým dolem) najímá milou skupinku ranařů, chlápků po čertech drsných – jednoho lehce deprimovaného kovboje, pašeráka zbraní, místní pako Paca (po celý film s nenapodobitelně přitroublým výrazem, avšak pevnou rukou), drsného Nella Pazzafiniho (jenž svým pouhým vstupem na scénu vzbudí dojem, že nevědomky počítal s točením komedie), k nimž se připojuje prapodivný kazatel typu R. Chamberlaina, střílející to lépe, než citující z bible. Film, působící coby kombinace Pecose, německé série s Bradem Harrisem a Tří (posléze Čtyř) mušketýrů s Yorkem (alespoň se všichni chovají podobně střeleně), nemůže být špatný, ale takovou zábavu jsem nečekala ani já. Všichni účastníci z díla dělají jednu velkou komedii (ovšem krom brutálního záporáka Chata, v jehož zemi se nacházíme, co, Bronsone?) a do toho trpěliví hrdinové musí mít značnou trpělivost se zcela praštěnou děvou koupající se nahá v jezeře poblíž sexuálně vyprahlého Nella P. Tedy vcelku banda hodných stýčků, jíž se jen občas něco krapet zvrtne. Oblíbená Carnimeova zřícenina ala Camposanto bude beze zbytku využita, stejně jako ději prospěšná šlapka Juanita.

Na nic si nehrající poctivý kousek Carnimeových začátků – a že bylo fajn, dokud nepřilnul k Hilton-Alleluja stylu s kozáčkem Southwoodem křepčícím na stole.

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika větách: Tohle snad považovat tak za poloviční film, ale dáme to sem.  Jen skutečně hodně náročným týdnem a životem unavený člověk zvolí tohle, ale já ve čtvrtek večer jo (zvítězilo nad Barelem dolarů od Fidaniho, inu, taky bude). Důvěryhodnými zdroji za jeden z nejhorších kousků považovaný  špageťák. A věru není moc, co dodat. Třebaže jsem zatím volila prakticky jen filmy s č/s podporou, ještě jsem se až k pískovnovému oboru nedopracovala, až zde. Konečně tedy setkání s jeho obávanými veličinami tří hodných ženami posedlých velice civilních strýčků, tradičně nehrajícím Harrisonem (zde ovšem omluva - vážně nemá co), jenž se navíc, třebaže hlavní postava, natáčení zřejmě neúčastnil. Klaus coby záporák, o jehož zvrhlém charakteru jsou nám podány jen nejasné náznaky. On sám se ještě srdnatě stará o ovdovělou Harrisonovu sestru, ženu to skutečně nedůležitou, ovšem k zajímavosti věci během děje bezmála stokrát znásilněnou. Zápletka ne příliš pochopitelná, hlavně, že Harrison všechny nepravosti napraví za Bacalových songů z bezpočtu děl slavnějších časů (máme tu čest slyšet i Djangovské melodie) a Rick Boid v neopomenutelné ohromné desetisekundové roli, zjevně hostující hvězda s nároky přesahujícími rozpočet filmu. Značná část filmu, skládající se z Vengeance, je ovšem moc pěkná, ten film měl něco do sebe, tak proč ho nevyužít, že? To, že dochází k prapodivným dějovým odskokům, včetně Harrisonova velmi dojemného odjezdu z městečka, kde může divák jen pátrat, proč za ním občané tak vděčně hledí a on odložil knír, pomineme. Tedy, výkony žádné, bitky prapodivné, zábava zetkového nádechu zaručena. Ale nuda to nebyla.

Odkaz zde

Inteligentně jsem si to sehnala s ruským dabingem, čili dojem z jedním hlasem překrývaných jemných dívek i veškerých hrdinů od obstarožního vůdce Campusů po mladičkého PL Lawrence byl velice silný...:) Možná ještě někdy dostane šanci hezky italsky.

Stručná charakteristika v pár větách:Nejpodivnější film, neméně western, co jsem kdy viděla. Co nám tím chtěl autor říci? Dva na krev (zde hojně využitou) znepřátelené rody Monterů a Campusů (podobnost s klasikem čistě náhodná?) bez jakékoliv cti a čestnosti rozhodnuté vyzabíjet se do posledného muže. A do toho mladý nevinný (jen proto, že neumí střílet) Johnny "Romeo" Monter coby hlavní hrdina, jehož při každé vhodné příležitosti konkurenční rod se zcela sjetým Martellanzou v čele zajme a nějakým způsobem hodlá zlikvidovat, pročež ten vždycky unikne, za pomoci svého nového přítele bez ruky sesbírá zkušenosti jak se zbraněmi, ženami, tak s celkovým drsným světem a je rozhodnut vyrazit se mstít. Při jednom přepadení však potkává "Julii" Campusovou (rázná to dívka nesahající daleko pro zbraň, jíž zpravidla ohrožuje svého Romea) a v milostném objetí jí slibuje, že vše vyřeší bez násilí. Což je skutečně netradiční, jako celý film, který zjevně nebyl zaměřen jen proti násilí ve filmu, nýbrž proti všemu násilí ve světě, líčící tento příběh s podivně krutým nadhledem a Puccini se drží postupu: Když brojím proti násilí, natočím nesmyslně násilnický film. Proti dvěma hlavním hrdinům těžko něco říci, stejně jako proti (protentokráte ulízlým účesem obdařenému) odpornému Martellanzovi a velice zdárně sekundujícímu ženichu Lullimu s vyloženě zavilým vlčím výrazem. Jen mimochodem, ona veselá nehodící se píseň provázející nás celým beznadějným dějem je děsně chytlavá. Sympatický nikdo, pojetí podivné, některé scény velice naturalistické, po celém zůstává nepříjemná pachuť, ale film splnil, co měl a formálně je (krom opět divných střihů) poveden, čili režisér mohl být spokojen a mohl klidně umřít.

„Svatba? Mohlo by to být to nejlepší řešení, aby se konečně uzavřel mír mezi našimi rodinami. Nemyslíte? Ale to, co se nám líbí ještě více... Jsou pohřby."

Po tomhle následující (docela newesternový) Shakespearovi nevěrný konec se popsat nedá. Deprese na N-tou.

Závěrem: Oproti mistru WS mi tu chybí nějaký Merkucio, který by takhle beznadějný příběh trochu povzbudil...

Odkaz zde

Stručná charakteristika v několika větách: Jo, tak Mark Damon mne opět přesvědčil, že to nebude mého srdce šampión...

Na všechny strany, kam jen dohlédneš nekonečná poušť divokého španělského kraje. Uprostřed ní, vstříc nejistému osudu, hrdý kovboj Johnny Yuma na svém hrdém koni v doprovodu svého mexického přítele, s mizivými pitnými zásobami, širé míle sami a sami.

Pokud jde o zásoby vody, velké štěstí, že jich zde není. Jak se totiž objeví náznak H2O, Johnnyho chytí posedlost si ji vylít všechnu na hlavu, nejlépe se vrhnout do vany a posléze obcházet okolí pouze s ručníkem (či bez něj, čímž spolehlivě zabíjí své právě vstoupící nepřátele), jeho všeobecná záliba ve svlékání všeho druhu se koneckonců objeví pokaždé, když si obstarává alibi svedením každé dívky na scéně. Sám Johnny je prapodivný patron, což už jsme koneckonců měli tu čest částečně poznat ve Vlaku do Duranga a zcela pak v Requiescantovi, které jsem s ním zatím měla tu čest vidět. Svého (z neznámých důvodů stále se na něj lepícího a velice otravného) poskoka po celou dobu velice nevybíravě odhání, je nadnesen nad rasismus, nenávist či pokrytectví svých bližních a poté, co potkává svého životního přítele, není nic, co by mu bránilo ve štěstí. Snad jen nepřejícní příbuzní neostýchající se vraždit strýčky, synovce atp. s Rosalbou v čele, jejímuž kouzlu nepodléhá pouze a jedině náš osamělý vlk. Trvale příšerným zamilovaným výrazem opatřený Johnny poznává na své pouti nejednu sympatickou postavu od bratra Pedra po malého kloučka, všichni buď velmi násilní nebo alespoň násilně zabiti.

Jako klaďák na pohled úděsný, vystřídající košile veškerých barev, úchylněji vypadající v jedné než druhé, kleptoman, chlápek strašným způsobem jedoucí jablka a na závěr nám dojemně odhalující, že pro svého přítele je ochoten čehokoliv. Hudba (a to mě Nory hudba většinou rozčiluje) velice povedená, zápletka celkem jasná, krví se nikterak nešetří (Johnny ji napatlá na kdekoho) takže solidní průměr. Ale proč mi jen ten Damon přijde v každý roli tak nějak teplej?

Odkaz zde

Stručná charakteristika ve více větách: Tak toho jsem se už delší dobu bála. Oprávněně. Asi to bude špageťákům k smíchu, ale zároveň přiznám, že teprv můj první Tony Anthony. A bylo to, pravda, netradiční setkání.

Film zachycený sjetým režisérem, provedený sjetými herci a napsán sjetým scénáristou (T. Anthony taktéž i herec). Od boje o padesát unesených žen jsem čekala všelicos, tohle ale překonalo vše. Banda šílených hippíků oděných nanejvýš do kožených řemenů a libující si v mastných účesech dlouhých až po kolena a život v jejich pochybném prosperujícím podniku, kde skutečně vře každý včetně Rafa Baldassara v podivné roli... Tyto ženy byly ovšem zcizeny majiteli sňatkové agentury Tonymu Anthonymu, slepému hrdinovi sledujícímu celé dění z odstupu a v každou vhodnou chvíli (ať už dostávají sjetí majitelé do huby, chystá se ho uštknout had, škrtí se s hlavní záporačkou či nechává zcela halucinogeny pohlceného Ringo Starra deprimovat pohledem na dámské spodní prádlo), pronáší satirické černohumorné poznatky, často velmi to netypické. Nahými ženami (v nespočítatelném počtu) se film jen hemží (z čehož moc nemám), Ringo, jeho neméně šílení příbuzní a spol. naštěstí zůstávají ve svých cárech a slepec lpí i na svém slušivém klobouku až do konce (což je dobře). Jedna blbost následuje ještě mnohem větší, film byl buď točen v opiovém delíriu či jej stvořil někdo střízlivý v prostředku zhulené skupiny, zkoušející, co divák vydrží. A pravda, vydrží hodně. Přesto musím říct, že to byla zábava. Tony vlastně není hrdina, jen na kšeftu lpící podivný patron s geniálním koněm, schopnostmi, nezdolností, nápady (využije tu všechno včetně dámských kalhotek), okolí dosti nebezpečnou zbraní připomínající bajonet a zcela podivnými průpovídkami. Ringo, po Perném dnu opět celý film v kocovině, rozvíjející děj tím, že se celý film žene za svou (často svlékanou) životní láskou a všichni mu pomáhají – vždyť mezi hippíky jsme všichni bratři a musíme si pomáhat! Předváděčka žen v místním kulturním domě, šílená majitelka podniku (posléze taky nahá), šílená sedmdesátá léta a spol šílených hippíků. Hostující hvězda – Ringo dorazivší z nějakého silně sťatého Broučího mejdanu, bez určení v ději (ovšem v jakém ději?)a bez hraní je rozhodně netradiční, ovšem přesto radši radím: Vrať se ke svým bubnům.

Odkaz zde

Stručná charakteristika v pár větách: A něco oddechového: Anthony Steffen coby posel míru. Všemi svými částmi zcela nevybočující béčko na nedělní odpoledne, mající ovšem docela originální základní zápletku. Válka severu proti jihu skončila, což však neplatí pro malou vesnici ovládanou jižanským majorem Fajardem rozhodnutým nikomu tento fakt neprozradit a pokojně si toto místo ve jménu uniformy dál ovládat a tyranizovat. Vesnice nacházející se uprostřed lesů a časně jarních lokací čítající cca jednu mez a drobnou loučku (údajně obklopená stokilometrovou pouští, kterou však neuvidíme) čítá mnohé statečné obyvatele bránící mimořádně kladného seveřana (Itálie bývá jasně prokonfederační), Anthonyho osobně, jenž je rozhodnut dokázat lidu pravdu. Pod jménem Antonio de Teffe náš hrabě zchrastil scénář a zahrál si úhlavní roli tradičním charismatem vymačkané žínky opatřeného hrdiny, zde velice pacifistického, mírumilovného a nakloněného vyjednávat dokonce i s Fajardem původně po dobrém, majorovou skupinou ústavičně chytaného a zase uprchávajícího, na úvod dokonce zajímavě zavřeného v ptačí kleci. Kanárek Steffen nám ovšem nezazpívá, o co tak vcelku vlastně jde, nehledě na v počátku zmíněné zlato, které zřejmě zůstalo zcela zatlačeno. Šílený Fajardo v konfederační uniformě doplněn bezhlasivkovým (snad portugalským?) dabingem a např. upalování bezbranných žen jistě zaujme, jinak lehce nesourodé, ovšem krátké tak, že ani nestihne nudit a ani malý kluk (též zajímavě nadabován) člověka neštve. Velmi pochmurný psychedelický závěr, hudba zanedbatelná. Čili, na Steffena dobré.

Odkaz zde