AlistairMir

Na počátku bylo napůl ohořelé ženské tělo, které našli turisté v norské divočině. Na konci byla jedna z největších záhad severské kriminalistiky. Vyslechněte si podivný příběh nešťastnice z Isdalenu.

Čím déle pátrali, tím byl případ zamotanější, čím více informací zjistili, tím méně jim rozuměli. Bergenští policisté měli koncem roku 1970 pěkně zamotanou hlavu.

Kufry s překvapením

Koncem listopadu osudného roku si vysokoškolský profesor vyrazil se dvěma dcerami na výšlap do hornaté oblasti Isdalen na jihozápadě Norska. Při tom objevili ohořelé lidské tělo. Policie v okolí našla poházené prášky na spaní, prázdnou lahev od likéru a další dvě lahve, které páchly po benzinu.
Pitva ukázala, že oběť měla v žaludku zhruba padesát pilulek na spaní. Příčinou smrti tak mohlo být předávkování, udušení zplodinami hoření, ale podezřelé byly i velké modřiny na krku, které vypadaly, jako by nešťastnici někdo škrtil.

Žena měla navíc odstraněná bříška prstů, aby se jí nedaly odebrat otisky. Její oblečení mělo z podšívek neméně důkladně ustřižené všechny cedulky o výrobci.

A případ se dál zamotával. Na bergenském nádraží se našly dva opuštěné kufry, které podle všeho patřily mrtvé ženě. Pod podšívkou jednoho ze zavazadel se našlo 500 západoněmeckých marek.

Devět různých jmen

Policistům se podařilo vypátrat, že se žena podle všeho pohybovala po celé Evropě, když používala devět různých jmen, z nichž ani jedno nebylo pravé. Hovořila francouzsky, německy, anglicky a holandsky. V létě 1970 se usadila v Bergenu, přičemž až podezřele často střídala hotely a s oblibou nosila různé paruky. Jako by před něčím utíkala. Svědci vypověděli, že šlo o ženu mezi 30 a 40 lety, vysokou asi 164 centimetrů, velmi pohlednou, pěstěnou a elegantně oblečenou. Jednou se svěřila, že obchoduje se starožitnostmi.

Její totožnost ale zůstávala záhadou. Nepomohly ani další expertizy. Podle stavu jejího chrupu odborníci určili, že je z Jižní Ameriky. Znalci módy zase podle jejího šatníku usoudili, že pochází z Itálie.

Nakonec se přihlásil důležitý svědek, šestadvacetiletý mladík, který několik dnů před nálezem těla procházel oblastí Isdalenu. Všiml si ženy, která byla oblečena spíše do divadla než do přírody. Byla velmi vyděšená, a když se míjeli, chtěla mu něco říct. Nakonec si to ale rozmyslela. V patách jí totiž šli dva ramenatí muži v černých kabátech.

Policie nakonec případ uzavřela jako sebevraždu, ale tomu dodnes skoro nikdo nevěří. Byla tajemná žena z Isdalenu obětí obyčejné loupeže, nepohodlným svědkem nebo snad tajnou agentkou?

5 videí, 5 exorcismů, pravda nebo fikce? Posuďte sami.

Příběh, na který jsem narazil. Názor, ať si udělá každý sám, já dotyčnému věřím :-)

Dům hrůzy

Když mi bylo 12 let tak jsem se s matkou a mladší sestrou přestěhoval do jednoho starého domu, který neměl zrovna příjemnou minulost. Byl to dům, v němž před námi bydlel můj strýc. A právě v tom domě i zemřel. Dům byl již na první pohled starý. O to starší a děsivější byl sklep, v němž ze zdí trčely kovové trubky. Navíc zde byla spousta podivných krámů. I přes to se nám v domě po mírné rekonstrukci bydlelo dobře. Můj pokoj byl v horním patře, v podkroví. Do té doby jsem nočními můrami trpěl jen zřídka, ale tady jsem je začal mít čím dál častěji i třeba několikrát týdně. Divné na tom bylo, že se většina z nich odehrávala právě v tom domě. Často jsem ve snu potkával děsivého démona, který mě pronásledoval. Nejhorší na tom bylo to, že po probuzení jsem byl opět na tom stejném místě, tedy v našem domě. Po čase mi tyto sny bránily usnout, a tak se stávalo, že jsem usínal až velice pozdě. Bohužel i tohle se zanedlouho změnilo. Jednoho dne se mi zase ,,nechtělo" spát, a tak mi stačilo jen ležet v posteli a přemýšlet. Najednou jsem něco zaslechl. Jakoby po schodech někdo šel, což byla hloupost, protože doma kromě mě nikdo nebyl. Vstal jsem a nahlédl vedle do místnosti kde byly schody. Nic tam nebylo. Od toho okamžiku se tato příhoda stávala prakticky denně. Pořád byly slyšel kroky a postupem času se dal zpoza zdi rozpoznat i něčí dech či mírné klepání. Za zdí nikdy nikdo nebyl. A jestli ano, tak jsem ho neviděl nebo to co tam bylo nechtělo abych to viděl. Přes všechny ty jevy jsem si stále naplno nepřipouštěl, že je s tím domem něco špatně, přeci jenom ty schody do druhého patra jsou dřevěné a rozvrzané a jak víme dřevo je živý materiál a proto pracuje. To, že se mi to nezdá se mi potvrdilo asi o rok později. Byla noc a já seděl se sestrou v obývacím pokoji. Mohlo být kolem jedné nebo druhé ráno. Opět se mi zdálo, že slyším kroky, jenže tentokrát ze schodů, které vedou do sklepa. A ty nebyly ze dřeva, ale z betonu. Přišlo mi, že sestra to zaslechla také, a tak jsem se tiše zeptal: ,,Ty to slyšíš taky?" Sestra odpověděla, že ano. Oba jsme byli vyděšení. I tak se nám podařilo sebrat odvahu a jít se podívat. Jako obvykle tam nikdo nebyl. Od toho dne mi bylo jasné, že v tom domě něco je... něco tajemně děsivého. O pár dnů později mi to už bylo jasné. Uprostřed noci mě vzbudil chlad. Probral jsem se a spatřil dokořán otevřené okno. Ten den doma zase nikdo kromě mě nebyl. Pomalu jsem začínal z těchto podivuhodných věcí šílet... zachránila mě až jedna zelená rostlinka :-) díky níž jsem se vždy krásně vyspal a noční můry ustaly. Po letech, když jsme se dům snažili prodat, tak to byl běh na dlouhou trať. Zvenku se většinou zájemcům dům líbil. Jakmile vešli dovnitř, tak i přes krásné vybavení domácnosti a prostorné místnosti, nechtěli zůstat (čímž myslím, že nechtěli dům koupit). Dům se nám podařilo prodat až za dva roky od doby, kdy jsme ho dali do prodeje. Po přestěhování jsem se bavil s matkou a ta mi trochu poodhalila roušku tajemství kolem toho domu. Údajně bylo po smrti mého strýce nalezeno v domě několik knih týkajících se okultismu a satanismu. K tomu i nějaké sošky neznámého původu a podobné artefakty. Sama matka mi prozradila, že když bývala sama doma, tak jí několikrát probudila rána. Když šla zjistit co to bylo, tak spatřila otevřené dveře ze sklepení (což byli dveře na klíč). I teď po několika letech co v ,,domě hrůzy" nežiji, tak ho mám stále ve své paměti, jako negativní složku mého dětství. Dokonce se mi jednou za čas stane, že se do něho ve spánku vrátím... a není to příjemný sen.

Šli by jste se podívat? :-)

Kdo četl o texaském kozím muži najde spoustu podobností, jedná se o stejného tvora, či jich je více?

První zmínky o spatření této podivné kreatury spadají do roku 1957, avšak některé prameny mohou hovořit i o starších časech. Místa jeho výskytu jsou v oblasti Forestwillu a Prince George's Country (Maryland USA). Dle všeho Goatman obývá tamní hluboké lesy. Popis této kreatury je vskutku prazvláštní. Má údajně mohutnou postavu něco málo přes dva metry, nohy s kopyty, silné lidské paže a kozlí hlavu s rohy.

Měl jsem možnost zhlédnout o Goatmanovi zajímavý dokument. Bylo v něm několik nejznámějších svědectví a osobní zpovědi zúčastněných osob. Jedním z nich byla rodina žijící na okraji lesa. Jednoho dne si malý syn hrál na zahradě. Jeho otec pro něj šel, aby ho poslal domů protože se už začalo šeřit. Otec náhle zahlédnul na okraji lesa strašlivou postavu Goatmana který je pozoroval. Velice se vylekal a poslal dítě okamžitě domů. Když se  poté vrátil na zahradu tak již na okraji lesa nikdo nebyl. O nějakou dobu později v noci chlapce probudil nějaký zvuk za oknem. Slyšel nějaké těžké kroky podobné úderům kopyt. Vyděšený se podíval směrem k oknu a  venku ve tmě spatřil siluetu mohutné postavy která drápy škrabala na okno. Byl v šoku a křikem vzbudil rodiče. Jeho otec ráno našel okolo domu velké množství stop po kopytech. Další svědectví tvrdí, že Goatman stojí za častým mizením domácích zvířat. Psi se ztrácejí všude na světě, avšak  v oblasti údajného Goatmanova teritoria poněkud příliš. Další z příběhů byl o rodině které se při procházce lesem zaběhnul pes. Byl již večer a brzy se snesla tma. Dvojice si zašla domů pro baterky a stále ho hledala. K jejich úděsu se jim podařilo najít pouze jeho bezhlavé tělo. Leželo na zemi kousek od menší paseky. V tu chvíli se z paseky ozval hrůzostrašný řev. Tím směrem se jim naskytnul nezapomenutelný pohled na velkou vzpřímenou postavu nelidských tvarů která v záři měsíce držela v dlouhé ruce natažené k noční obloze obrovskou sekeru. Dál už následoval pouze ten nejhorší strach a útěk nočním lesem... Muž ve zpovědi tvrdil, že kdykoliv si na ten příšerný zážitek vzpomene tak ten řev v duchu znovu slyší. Říkal, že to rozhodně nemohl být člověk protože takový křik by žádný člověk rozhodně nedokázal vydat. Další žena prý uslyšela v nočních hodinách na dvoře podivný hluk. Když vyhlédla z okna tak spatřila velkou postavu odcházející směrem k lesu. Když vyšla na dvůr tak našla tělo svého psa bez hlavy.

Dalším a dost možná nejznámějším případem byl údajný útok Goatmana na dvojici lidí v autě. Mladý pár zastavil v nočních hodinách na kraji silnice v lese. Ze tmy se náhle vynořila strašlivá postava Goatmana s obrovskou sekerou. Šel přímo k jejich autu. Muži se podařilo na poslední chvíli nastartovat a ujet. Goatman však zasadil sekerou do kapoty auta obrovskou ránu jejímiž následky se dotyčný doposud chlubí. Rád ukazuje svoje staré auto a díru v kapotě jako drobnou turistickou atrakci. V Marylandu je mnoho lidí kteří v existenci této podivné nestvůry věří. Existuje mnoho zpráv a nejrůznějších svědectví jejichž věrohodnost je sice sporná, ale to nic nemění na jisté působivosti legendy o Goatmanovi. Existuje mnoho názorů na to co je zač... Někdo je přesvědčen, že jde o reálné ztělesnění ďábla, jiná pověst zase tvrdí, že jde o ducha tragicky zemřelého farmáře co choval kozy. Další verze spekuluje, že se jedná o lesního démona kterého v dávných dobách na bílé osadníky seslal kmen původních indiánů za to, že jim byla ukradena jejich zem. Někteří badatelé mají za to, že se jedná o Bigfoota což je americký yetti. Mnoho pohřešovaných a záhadně zmizelých osob v oné části Marylandu se často považuje za oběti této prazvláštní kreatury.

Během necelých padesáti let zemřeli v domě čtyři lidé násilnou smrtí. Klid tam není dodnes.

Dům číslo 11 v Otíně na Jihlavsku je zřejmě raritou v celé zemi. Přestože je to nejmenší rodinný dům v obci, přitahuje ty nejtragičtější události, které se v Otíně, kdy staly. Místní mluví o prokletí, které na dům snesli starousedlíci na konci druhé světové války, kvůli vraždě zemědělce, protože odmítl jít s dalšími Němci do takzvaného odsunu.

V roce 1991 místní mladík v tomtéž domě zavraždil staršího muže, který se do domku po zavražděném zemědělci nastěhoval. O dva roky později se v domě číslo 11 vraždilo znovu. Kvůli neshodám zastřelil muž manželku a pak sebe. Mrtvá těla našel jejich tehdy šestnáctiletý syn. Zavražděná žena byla navíc dcerou před dvěma lety ubitého muže.

Od poslední události sice uběhlo už dvacet dva let, ale ve vsi je stále cítit napětí z hrůz, které lidi potkaly. Tajemné prokletí se nad domem stále vznáší. Napjaté sousedské vztahy mohou kletbu podle místních oživit.

Revoluční gardy si v květnu 1945 přišly do otínského domu číslo 11 pro Jakuba Jeřábka, aby ho poslaly do odsunu s ostatními Němci.Jenže zemědělec, u něhož sloužili Češi jako pacholci a děvečky, si postavil hlavu a odmítl svůj dům opustit. Členové  gard byli stejně neoblomní – a když jim došla trpělivost, muže zastřelili.

Tělo zavražděného pak gardisté vhodili do jámy a zahrnuli hlínou. Místo bylo dlouho neoznačené. „Příbuzní asi po deseti letech ostatky vykopali a v papírové krabici a na kole je převezli na hřbitov, kde byly uloženy do hrobu.

Od Jeřábkovy smrti se mezi místními říkalo, že je dům číslo 11 prokletý a toho, kdo v něm bude bydlet, nečeká nic dobrého. Prvním, kdo se stal obětí kletby, byl Stanislav Z., který se do domku nastěhoval po zavražděném zemědělci.

Osmnáctiletý Martin H., jenž bydlel jen o dva domy dál, přišel 29. listopadu 1991 krást, ale starší muž ho zřejmě vyrušil. Mladík zpanikařil a muže ubil násadou od krumpáče. Z místa činu si pak odnesl padesát korun a tranzistorové rádio. Policie ho však dopadla a soud ho za loupežnou vraždu poslal na dvanáct let za mříže.

Po čase se do domu nastěhovala dcera zavražděného Jitka s manželem Františkem a čtyřmi dětmi. Jenže jejich soužití nebylo idylické. Často se hádali a jejich vztah vyvrcholil 30. listopadu 1993 tragédii. František svou čtyřicetiletou ženu zastřelil několika ranami z pistole ráže 7,65 mm a pak obrátil zbraň proti sobě.

Dům číslo 11 si tak vybral už čtyři oběti, které zemřely násilnou smrtí...

Asi fakt přestanu chodit nakupovat...

Jdete si pro pár věcí do sámošky a najednou...

...

Další várka večerníčků na dobrou noc

To třetí je zcela rozhodně fake jak nám je i řečeno...ale co ty první dvě? :-)

První video je povedený kraťásek, druhé video ukazuje pár scén z filmu Begotten u kterého člověku začne tikat v oku, když ho dokouká ale já sem odkaz dal kvůli třetímu videu. Kdo nesnáší "umělé obličeje" s tím to hne jako to hnulo se mnou, zbytek se max ušklíbne :-) 

Další zajímavé video na kterém vidíme záběry z několika kamer během noci, kdy ve firmě už neměl nikdo být. Legrácky zaměstnanců dovedené k dokonalosti? Trikové video? Nebo tam opravdu něco není v pořádku? Rozhodnutí je na vás ale ruku na srdce..ty kliky se mi ani trochu nelíbily.  

Kučisake-onna (japonsky 口裂け女, anglickým přepisem Kuchisake-onna) je postava z japonských městských legend. Je ztvárněna jako žena, znetvořená žárlivým a zlým manželem, která se vrací jako zlý duch (Onryó, 怨霊). Poté, co se objevily zprávy o jejím údajném výskytu v roce 1979 v okolí prefektury Nagasaki a rozšířily se po celém Japonsku, způsobila legenda paniku v mnoha městech. Existují dokonce zprávy o školách, které dovolovaly dětem jít domů jen ve skupinách za doprovodu učitelů, s hlídkami policie.

Podle legendy mohou děti, které chodí v noci samy venku, potkat ženu, která má na tváři chirurgickou masku. To není v Japonsku neobvyklý pohled. Lidé zde nosí chirurgickou masku, která chrání ostatní před jejich nachlazením nebo jinou nemocí. Tato maskovaná žena zastaví dítě a zeptá se: "Jsem hezká?"("Wataši - kirei?") V případě, že dítě odpoví "ne", je dítě zabito nůžkami, které žena nese. Pokud dítě odpoví "ano", duch stáhne masku z obličeje, a ukáže rozříznutý obličej. Zeptá se "A teď?" ("Kore demo?") Pokud dítě odpoví "ne", bude rozřezáno na dva (různě velké) díly. Pokud dítě odpoví "ano", pak duch dítěti rozřízne ústa podobně jako má Kučisake-onna. Je nemožné utéct, protože duch se prostě znovu objeví před svou obětí.

Kučisake-onna je podle legendy "duch" znetvořené ženy. Legenda praví, že někdy během sedmdesátých let existoval mladý pár. Muž a žena spolu žili v zdánlivě klidném manželství, ale časem, jak už to někdy bývá, docházelo k neshodám. Muž začínal být postupně podrážděný, ke své ženě agresivní, žárlivý, rozkazovačný. Jeho násilné chování podle vyprávění došlo až tak daleko, že ženě zakazoval vycházet ven. Jednou, když měl pocit, že se směje na jiné muže, rozhodl se manželce ze žárlivosti zohavit obličej. Rozřízl jí prý ústa od ucha k uchu a žena na následky svého zranění nakonec zemřela.

Původní legenda Kučisake-Onna ovšem pochází z období Heian japonské historie, zhruba před 1200-800 lety. Krásná žena, manželka nebo milenka samuraje, byla mimořádně marnivá a podváděla svého partnera. Když objevil její zradu, rozřízl jí otevřená ústa od ucha k uchu a zeptal se jí: „Kdo si teď bude myslet, že jsi krásná?"

Původní příběh je výzvou k věrnosti a pokoře, ale když se přízrak Kučisake-Onna začal objevovat v Japonsku v roce 1970, jeho smysl se změnil. Duch útočí na osamělé osoby, zejména děti, které cestují v noci samy.

Pověsti o zjevení ducha Kučisake-onna údajně pochází z roku 1970. Pověsti o útocích ducha Kučisake-onna se objevily v roce 1979, znovu v roce 2004 a znovu v roce 2007. Legenda ze sedmdesátých let 20. století může mít podle dostupných informací téměř pravdivé kořeny. Kučisake-Onna se údajně ukazovala v roce 1970 a v roce 1979, kdy údajně pronásledovala děti. Podle uvedené informace v roce 2007 koroner našel staré záznamy, ukazující, že v té době snad skutečně existovala žena, která pronásledovala děti. Byla však uprostřed takového pronásledování sražena a zabita autem. Měla údajně zraněná ústa tak, jak vypráví příběh a byla pravděpodobně příčinou paniky na konci 70. let.

Nejméně rozšířená novodobá verze legendy hovoří o ženě po nepodařeném pokusu o zkrášlení (plastické operaci).

Kučisake-onna je někdy zařazována mezi jedenáct nejhorších davových psychóz spolu s upalováním čarodějnic, UFO a syndromem vstřebání (mužských) genitálií do těla. Legenda svou podstatou především ukazuje na důležitost krásného obličeje v hodnotovém žebříčku, především u žen. V Japonsku není běžné, aby všechny japonské ženy v reakci na násilí, které na nich spáchal manžel nebo milenec, nebo ženy po nezdařené plastické operaci v noci procházely ulicemi a pronásledovaly a brutálně vraždily děti nůžkami.

V některých verzích legendy je uváděno, že duch Kučisake Onna může být rozptylován házením ovoce směrem k zjevení, které jej sbírá, takže zamýšlená oběť má trochu času, aby utekla.  V některých skazkách se uvádí, že ducha lze zastavit dárkem - sladkostí nebo opakovat třikrát slovo "pomáda".

Legenda byla základem některých filmových dílů a příběhů v moderní populární kultuře

Legenda byla i zfilmována a koho zaujala může se podívat na horor Kuchisake onna

Podvrhy, skutečnost nebo jen znepokojivá krátkometrážní videa, která ale dokáží člověka vyděsit. Něco je lehké zařadit, něco si budete muset zařadit podle svého přesvědčení. Přeji mrazivou podívanou a postupně budu přidávat.

PS : Pokud máte své tipy na znepokojivá videa, nestyďte se a pošlete mi je do pošty. Pokud některá vyberu tak rád napíši, kdo mi je poslal. První jsou od mého kamaráda, uživatele The Viper 

1. profil

Inuité ("eskymáci") nazývají Wendiga různými jmény, jako Witigo, Wikio, Wee-Tee-Go. Znamená to "Zlý duch, který pojídá lidi". Wendigové mají velkou chuť na lidské maso a tak v lesích občas zmizí nějaký člověk. Wendigo vydrží dlouhé zimy bez jídla a to když spí několik let v kuse. To si lidi schovává, aby je pak našel když se probudí. Wendigové jsou prakticky nesmrtelní. Ve dne jsou dobří lovci, v noci ještě lepší. Obvykle může být zabit železem, ocelí a stříbrem. Nejvíce příšerná metoda je roztříštění ledového srdce kreatury stříbrem a rozkouskování jeho těla na kusy stříbrnou sekerou.Wendigo má tnoucí oči, vyhublé tělo, dlouhé zažloutlé tesáky, vysoký zhruba 15 stop (4,5 metru) a zažloutlou kůži.

Každý Wendigo býval kdysi člověkem.Zima odřízne kmen lidí oíd civilizace. K tomu aby přežili se stávají kanibaly a pojídají jiné členy skupiny. Kultury říkají, že pojídání lidského masa dává člověku rychlost, sílu či nesmrtelnost. Dlouhodobé pojídání lidského masa člověka, podle indiánů, úplně změní a stává se postupně méně lidským.

2. profil

Skutečný tvor z kanadských lesů a prérií a také Minnesoty. S Wendigem se často střetávali lovci a táborníci v temných lesích. Popis Wendiga je vždy stejný: Thnoucí oči, neuvěřitelně vyhublé tělo, dlouhé zažloutlé tesáky, vysoký zhruba 15 stop se zažloutlou kůží.

Wendigové mají neuvěřitelně velkou chuť na lidské maso a tak v lesích občas zmizí z povrchu zemského nějaký člověk, který se stane potravou. Každý Wendigo býval kdysi člověkem, někdy hraničář, indián, horník či lovec.

Vždy je příběh stejný. Dlouhá krutá zima odřízne kmen či skupinu lidí mimo dosah pomoci bez potravy. K tomu aby přežili se stávají kanibaly a pojídají jiné členy skupiny. Kultury po celém světě říkají, že pojídání lidského masa dává člověku určité schopnosti jako je rychlost, sílu či nesmrtelnost. A také se věří , že dlouhodobé pojídání lidského masa člověka úplně změní a stává se postupně méně lidským. Vždy mají hlad.

Inuitští indiáni nazývají Wendiga různými jmény, včetně Witigo, Wikio, Wee-Tee-Go, ale každý z nich má zhruba stejný význam a to pojmenování" zlého ducha, který pojídá lidi". 1 verze tvrdí, že Wendigo býval člověk, který byl přeměněn zlým kouzlem. Podle legendy ranných osadníků byl často Wendigo viděný jako znamení smrti v společenství. Wendigo ovšem vydrží dlouhé zimy bez jídla a to když spí několik let v kuse. o si pak lidi schovává, aby je pak našel když se probudí. Podle indiánů uměl také ovládat počasí, proto kmeny často tyto stvoření lovili.

Jack Fiddler Nejslavnější lovec Wendigů. Ulovil přinejmenším kolem 14 Wendigů. jeho poslední vražda měla za následek jeho vězení ve věku 87 let. V říjnu 1907, jack a jeho syn stál před soudem a byl usvědčen za vraždu indiánské ženy. Jack připustil, že je vinen, ale na svou obhajobu řekl, že ji musel zabít, protože byla prokletá duchem Wendigo a tak by zabila členy svého kmene.

Koho Wendigo zaujal, ten se může podívat na povedený film Dravci

Kdysi dávno žila velmi krásná žena jménem Marie. Byla zamilovaná do jednoho muže a jelikož pro něj byla schopná udělat cokoliv, tak se také stalo, že utopila své děti. Muž však Marii odmítl a tak se nebohá žena ze žalu rovněž vrhla do hluboké mexické řeky. Její duše se dostala před nebeskou bránu, ale zde jí bylo oznámeno, že za svůj ohavný čin bude pykat - bude uvězněná mezi životem a smrtí.

Její duch se údajně zjevuje nejen v Mexiku, ale i v dalších státech jižní Ameriky. Často děsí osamocené rybáře, když její mlhovitý přízrak vychází z řeky nebo jezera a tiše říká ,,Ach, moje děti!" Lidé jí pro tento nářek dali přezdívku La Llorona, což je španělské označení pro osobu, která neustále pláče.

Hispánské legendy rovněž tvrdí, že tento přízrak, lze přivolat z vlastní vůle. Je to podobné jako u Bloody Mary. Stačí se prý zamknout v místnosti se zrcadlem, která je osvětlená červenými svícemi. Několikrát se musí zopakovat Mariino jméno a přízrak se v brzké době určitě objeví. Není však dobré jí přivolat. Údajně Mariin přírak unáší děti, aby tak nahradila ty své mrtvé.

Podle jednoho svědectví, se duch La Llorony dokonce usadil na jedné farmě, kde terorizoval obyvatele. Jeden z nich poté vypověděl, že v noci viděl temný přízrak jak na něho ukazuje a směje se mu. Farmáři byli tak vystrašení, že spali v posteli s vidlemi. Nakonec bylo nutno provést exorcismus.

Slibuji, že to vše postupně doplním :-D

Týden s Alfredem Hitchcockem -

Týden se sci-fi filmem -

Týden s blockbusterem -

Týden s krimi/thrillerem sedmdesátých let -

Týden v Bollywoodu -

Už jako malá holčička jsem si nejraději hrála na hřbitově. Bylo tam ticho od našeho domu to není daleko, jen několik metrů. Obdivovala jsem květiny a znala téměř každý hrob. Chodila jsem od jednoho k druhému a četla si jména zesnulých.
Jednou v létě přes prázdniny ( měla jsem tehdy 8 let ) se u nás sešla celá naše rodina na menší oslavu. Na louce vedle domu se opékala slaninka. I nám dětem při této příležitosti dovolili být venku déle než obvykle. Mě to zase přesto že už bylo skoro půl desáté večer táhlo na hřbitov.
Strach jsem necítila v naší rodině se nikdy o duchách a podobných věcech nemluvilo. Když jsem se opět chtěla vrátit na louku, uviděla jsem u jednoho hrobu sedět na lavičce tetku otočenou ke mně zády a celou v černém. Pomyslela jsem si: " Co když bude žalovat o mé noční procházce našim?"
Vykročila jsem proto k ní s úmyslem poprosit ji, aby mamince nic neřekla. Na můj hlasitý pozdrav: " Dobrý večer" však teta neodpověděla. Přistoupila jsem k ní zcela blízko a pozdrav zopakovala ještě hlasitěji. Zase nic. Napadlo mi, že asi vsedě usnula. Natáhla jsem k ní ruku a dotkla se jí .
Moje ruka však prošla jejím tělem tak, jako by to byl pouze vzduch. Chtěla jsem ji chytit za rameno , ale ve zlomku vteřiny někde zmizela. Zůstal po ní jen nepříjemný chlad. Uháněla jsem domů, ale o tom, co se mi na hřbitově stalo, jsem našim neřekla. Bála jsem se, že mě budou vynadají. Časem jsem na příhodu zapomněla .
Jednou, když jsem si opět četla jména na pomnících, zastavila jsem i před tím hrobem, kde tehdy seděla na lavičce teta v černém. Hrob byl smutný, bez kytiček, zarostlý plevelem. A lavička taková stará že by neudržela ani mě. Jméno zesnulé se ještě přečíst dalo a pamatuji si ho dodnes, spolu s daty jejího narození a úmrtí. Možná i proto mi utkvěly v paměti, protože ona zemřela v tom roce, kdy jsem se já narodila .
Teď už jsem vdaná, a mám dvě děti. Na jaře, když rostou fialky, chodím na ně do hřbitova. Lavička tam již není a hrob téměř není ani nevidět...

Nejslavnější a nejpovedenější fotografie ducha 20. století vznikla v anglickém sídle Raynham Hall. Od jejího pořízení v roce 1936 nikdo nedokázal, že by šlo o podvrh.

Je to krásná, ale trochu zlověstná stavba, jak jen staré šlechtické paláce v sychravé Anglii umějí být. Má ale neopakovatelné kouzlo a právě to přijeli 19. září 1936 zachytit dva profesionální fotografové Hubert C. Provand a Indre Shira.

Raynham Hall stojící v srdci hrabství Norfolk měli vyfotit pro chystané vydání realitního magazínu Country life. Zatímco Indre pracoval v přízemí, Provand se chystal zvěčnit schodiště. Náhle si všiml mlžného oblaku, který se vznášel nad schody. ,,Foť to!" zakřičel na něj Indre, čímž kolegu vytrhl z němého úžasu. Provand rychle zmáčkl spoušť a stal se autorem legendární „duchařské" fotografie.

Do poslední chvíle si tím ale nebyl jistý, podivný oblak zmizel stejně rychle, jako se objevil. Až když snímek rozechvělými prsty vyvolal, mohl si oddechnout. Přízrak ženského těla scházejícího ze schodů tam skutečně byl.

Odhalená nevěra Starousedlíky ale zvěst příliš nepřekvapila. O duchovi věděli už dlouhá léta. Prý jde o přízrak lady Dorothy Walpole (1686–1726), manželky majitele panství Charlese Townshenda. Muž jí přišel na nevěru a podle jedné verze ji nechal uvěznit v jejích komnatách, takže už nikdy nespatřila své děti. Osamělá a nešťastná žena pak zemřela na neštovice. Existuje ale i druhá varianta. Rozběsněný muž nevěrnou manželku napadl a srazil ze schodů, přičemž si zlomila vaz.

Od té doby prý její duše nenašla pokoj, bezcílně bloumá po chodbách rozlehlého domu a hledá své děti. Podle barvy šatů, které měla Dorothy na svém portrétu v domě, se jejímu přízraku začalo říkat Hnědá paní.

Portrét bez očí Provandův snímek zkoumala řada odborníků. Jedním z prvních byl Alan Murdie, člen britské společnosti pro psychický výzkum. Fotku označil za zdařilou dvojitou expozici, tedy padělek. Jiný expert, Thurston Hopkins, však kritikům sebral vítr z plachet. Svou analýzou z roku 1967 systém dvojité expozice zavrhl. S podobným výsledkem dopadly i všechny novodobé rozbory. Zdá se, že fotka je skutečně pravá.

V archivech se navíc našla řada zpráv o pozorování Hnědé paní. Jedna dokonce pochází od budoucího anglického krále Jiřího IV., který v Raynham Hall pobýval koncem 18. století. Jedné noci spatřil u nohou své postele průsvitnou bledou postavu.

Roku 1835 se jistý plukovník Lotus setkal s duchem ženy, která měla místo očí jen prázdné důlky. S tímto tvrzením koresponduje událost z roku 1904. Tehdy se měl portrét lady Dorothy prodat v aukci. Když ho zřízenci sundali ze zdi, zjistili, že šlechtična nemá oči, i když původně na obrazu nechyběly.

Přízrak Hnědé paní dodnes nedává spát lovcům záhad. Její přízrak se stále zjevuje, naposledy jej svědci viděli v roce 2003.