Lovely.Bones

Sice jsem na letošním Febiofestu nestihl toho tolik, kolik jsem si představoval, ale i tak jsem se rozhodl jsem přihodit nějakou odezvu. A tím nemyslím na festival jako celkový (jako každý rok jsem s organizací naprosto spokojený), ale jenom na filmy, které jsem stihnul. Takže:

 

Matilda: ****

Pravděpodobně jedno z prvních ruských historických velkofilmů, co jsem kdy viděl a možná se k nim i někdy vrátím. S historickou událostí jsem dopředu seznámen nebyl, takže každý zvrat byl nepředvídatelný. V nějakých scénách mi to přišlo ale zbytečně kýčovité. I přesto jak jsou kostýmy a výprava hezké, není potřeba je vidět pořád. Michalina se nám teda rozhoupala. Polka, která začala v svojí hereckou kariéru v Polsku, první velkou roli dostala Češku v českém filmu a teď nám hraje Rusku v ruském filmu. A daří se jí. Její baletka byla pravděpodobně nejvýraznější postavou celého filmu. I přesto, že je paradoxně film pojmenován po ní, i přesto, že je jí ve filmu relativně málo. Nicméně. je to nádherný audiovizuální zážitek s mírně nedotaženýma dialogama a některýma černo-bílýma postavama.

 

Song to Song: ****

Poprvé jsem viděl celý film Terrence Mallicka od začátku do konce a vůbec toho nelituji. I přesto, že některé postavy (Natalie Portman, Cate Blanchett) nedostaly zdaleka tolik prostoru, kolik by potřebovaly, se pro mě osobně jednalo o jedinečný filmový zážitek. Dlouho jsem v kinech při jednom promítání neřekl najednou tolik "Wau". Nádherný, nádherný, nádherný film plný přesně toho, co mám na filmech rád. Umění, herecké výkony (až teda na Ryana, který byl z úhlavní čtveřice výrazně nejslabší a snížil mi hodnocení z 5 na 4 hvězdy) a jasná vize režiséra. Určitě je nejedná o easy-watching nebo feel-good film. Tenhle film bude potřebovat vaší plnou pozornost a maximální nasazení, aby jste si ho mohli správně vychutnat. Jestli máte rádí tenhle pomalý film art filmu s nádhernou kamerou (Křižáčku, takhle jsi měl fungovat), který nemá ve skutečnosti příběh, ale budete si ho muset samostatně vyinterpretovat, tak hurá na Song to Song.

 

On Chesil Beach: **

Tak, a tady máte moje osobní největší zklamání letošního FebioFestu. Ale zase, moje očekávání byly obrovské. Na Chesilské pláži (podle nějaké uznávané a populární knížky, která doufám, že je lepší než tenhle film) je stereotypní, pomalé, předvídatelné, herecky toporné a celkově dost nesympatické. Ale, k pozitivním stránkám. Anne-Marie Duff v roli psychicky postižené matky (která se svému postižení dojde v naprosto bizardně natočeném flash-backu, kde se bouchne do hlavy takovým způsobem, že jsem se očekával zaslechnutí před-nahraného smíchu jako v komediálním seriálu) naprosto skvělá a uvěřitelná. I přesto, že Saoirse Ronan je celkově ve filmu dost slabá, tak je to furt Saoirse Ronan a krásně se na ní kouká a i některé toporné dialogy dokáže podat alespoň s kapkou šarmu. Má to hezkou kameru, kostýmy a hudbu. No, a tam by pozitiva tak nějak končila. Celkově se jedná o naprosto nevýrazné romantické drama, se slabou režií a nesympatickou úhlavní dvojicí.

 

They: ***

Definice standardního amerického indie. Pomalý film s jednoduchou zápletkou a se spoustou ne-herců. Audiovizuálně je On/a přitažlivý, ale jinak bych v tom žádnou hloubku neviděl. Až snad na hezkou skutečnost, že hlavní postavu J, která je na blokátorech puberty a prochází si fází transgenderové léčby, hrála skutečná herečka, dneska teda již herec, který byl v průběhu natáčení na blokátorech a procházela si tím stejným, co postava J. Ovšem v dnešním počtu trangender filmů se tenhle jednoduše ztratí. Kdyby jste chtěli něco krátkého, milého a skutečného, ale ale není nijak výjimečné a asi na to do týdne zapomenete, tak si They můžete pustit, ale, o nic výjimečného ovšem ani nepřijdete, když si to nepustíte.

 

55 Steps: *****

Jednoznačně nejhezčí film, co jsem letos na Febio viděl. Nádherný, empatický film s dobrou dávkou jak humoru tak dramatičností, u kterého jsem tedy nejednou plakal. I přesto, že se tedy jedná o "další" soudní drama, tak má ale film toho rozhodně říct více, než si můžete na první pohled myslet. Šel jsem teda na film jenom s tou informací, že v tom hraje Hillary a Helena a víc jsem o něm nevěděl, a to bylo možná dobře. Touto cestou to vidět doporučuji. Celý film jsem si říkal, jak je Helena úžasná a Hillary jí tam hraje jenom takové druhé housle, ale v druhé třetině se Hillary rozjede a je také skvělá. Tady je asi zbytečné něco psát, doufám a věřím jenom tomu, že se film dostane do vyššího povědomí a uvidí ho co nejvíce lidí. Přirovnal bych ho třeba k My Sister's Keeper, ale méně citově vydíravé a s upřímným lidským humorem.

 

Where Is Kyra?: *

Bez sentimentu nejslabší film, co jsem letos na FebioFestu viděl. Upřímně nesnáším, když jsou lidé v kině na mobilech ale tady jsem to taky nedával. Mám rád pomalé filmy, ale ta pomalost musí mít nějaký účel. Tohle bylo pomalé z nějakého mně neznámého důvodu, a už vůbec tak pomalost nepomáhala už tak řídkému ději, který žádnou zápletku vlastně nemá. Navíc je to naprosto směšné a tak triviální, že jsem se si několikrát v průběhu filmu řekl: "Jako vážně?". Ta jedna hvězda je za Michelle, která i přesto, že ve filmu nemá absolutně co hrát, tak tomu alespoň něco dává (jinak by to působilo jako studentský film natočený za 30 dolarů) a celkové vyznění filmu, které se snaží sice poukázat na problematiku chudoby ve Státech. Takže, i přesto, že to režisér myslel asi dobře a Michelle si myslela, že dělá nějaký festivalový super film, tak je to teda upřímně strašně moc slabé a nudné, takže si nedokážu představit jediného člověka, kterému bych to mohl doporučit.