Braveheart

Jak být originální, když už bylo natočeno skoro všechno? V současné době se originalita ve filmu nejčastěji pojímá tím způsobem, že někdy zhruba ve 3/4 filmu se dozvíme šokující zjištění, že všechno je jinak, hlavní postava pátrá sama po sobě, je hlavní záporák, je obětí snu, psychózy nebo halucinací nebo že ta holka od vedle, která právě byla hlavním hrdinou osouložena, je jeho dcera, v horším případě syn. Problém je v tom, že tohle všechno je už dneska natolik provařený, že tuto „překvapivou" zápletku většinou tuším už někdy v první třetině filmu. Jak tedy být originální? A má to vůbec smysl, chtít být originální za každou cenu? Jedním z moderních inovátorů je kupříkladu Quentin Tarantino, ať už mluvíme o pozměněné chronologii v Pulp Fiction, nebo v zařazení naprosto odlišných vizuálních žánrů do klasického filmu, jako bylo anime v Kill Bill. To uvádím jenom jako příklad. Někdo by mohl očekávat, že teď rozvedu nějaký pološílený traktát o filmové originalitě plný klišoidních sraček, ale ne, neudělám to. Jediné, co chci sdělit, že jsem právě viděl film The Call of Cthulhu a zatraceně se mi to líbilo. Proč, co je na tom filmu zvláštní? Je to totiž němý film, který však nepochází z éry Charlie Chaplina nebo raných Hitchcockových děl, ale z roku 2005. Není to žádná hříčka, ale poctivý němý film, se všemi zastaralými efekty a trapnými herci, akorát tedy přišel o 80 let později, než měl. A já říkám proč ne! Tomu panečku říkám originalita, natočit něco, co už se nedělá, vybrat dobré téma a natočit to ukrutně dobře. Není třeba vymýšlet pořád něco nového, originálního tak moc, až z toho scénárista sere lysohlávky. Občas stačí mít koule na to udělat něco pěkně postaru. Za mě určitě příjemné osvěžení a palec nahoru!

Film Sedmikrásky je unikát. Neobsahuje totiž nic, co by mohlo nenasrat vážené pány soudruhy, kteří nám tu vládli několik dekád. Opravdu jsem se bavil při představě, jak se asi museli protahovat jejich opocené prasečí ksichty při sledování tohoto svěžího a odvážného dílka Věry Chytilové. Genius loci zlatých šedesátých se naštěstí projevoval globálně, nejen v amerických luzích a hájích, které byly tou dobou přeplněné svobodomyslnými hipísáky a jim podobnými cestovateli lidského vědomí, ale také u nás, daleko za kopečkami. Zkrátka Nová vlna forever! Film se mi moc líbil. Líbily se mi mladé a nadržené prdelky dvou hlavních protagonistek, stejně jako jejich afektovaný projev alá naivní pičky z vedlejší třídy. Líbila se mi celková zhýralost filmu, stejně jako obrazové experimenty, které i po těch letech působí neuvěřitelně fresh dojmem (neříkejte mi že autoři nezkoušeli drogy!). Líbí se mi na pohled skryté, ale přeci jen jasné poselství, které prostřednictvím křehkých a dětinských bytostí neúprosně volá: Do prdele se systémem! Naserte si, rudí bratři, uděláme párty jak se patří! Zástupy obstarožních a proplešatělých slizounů, ze kterých si děvčata dělají uslintané poskoky, jako by z oka vypadli komunistickým kreaturám typu Jaroslav Pružinec a jeho nohsledům, odporným, tupým a vymletým prasatům, kteří se zmohli maximálně tak na sepisování nenávistných proslovů a zakazování filmů. Postoj vlády asi ani netřeba komentovat: oficiálně odmítnout, ale přitom stoprocentně akceptovat a provést. Zmrdi! Víte, jak poznáte skutečně svobodného člověka? Doma na stěně mu visí puška. Já jsem svobodný člověk a až na to přijde, novodobí Pružincové si nejen svoje proslovy budou muset příště moc dobře rozmyslet, protože jinak budou nemilosrdně polykat hlaveň. Tenhle film je manifestací svobody ve všech možných významech a citát z jeho konce hovoří sám za sebe: Tento film je věnován všem, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem. Víc už snad ani netřeba dodávat.

Když jsem byl mladý a odhodlaný a fanaticky jsem trénoval bojové sporty, bylo mi jasné, že musím rozvíjet nejen fyzičku, ale především mysl. Sháněl jsem tedy nějaké knižní zdroje, z nichž ten nejvýznamnější byl Go Rin No Šo, tedy Kniha pěti kruhů, od nejslavnějšího japonského šermíře Mijamoto Musašiho. Tato kniha sice na první pohled pojednává o šermu, ale to není zdaleka vše. Kromě technik kenjutsu se zabývá také obecnou strategií, duchovnem, komplexním rozvojem člověka. Já šerm netrénoval, ale principy v knize jsou aplikovatelné na všechny aspekty lidského života. Kromě toho obsahuje také spis Dokukódó, což je buddhisticko-šintoistický text o zásadách bušidó, které by člověk měl dodržovat ve svém životě. Za ty roky jsem četl tuto knihu mockrát, ale stále jsem nedokázal zcela pochopit její obsáhlost, její přesahy a její celkový význam. Proč o tom ale píšu? Kniha pojednává především o cestě Strategie. Strategie se tam sice nepíše s velkým S a spíš je to jenom hlavní aspekt, který doplňuje všechny ostatní hlavní cesty (cesta meče, cesta čaje atd.), ale já si to takhle upravil, protože se mi to líbí. Velice mě potěší, pokud cestu Strategie vidím dobře ztvárněnou ve filmu. A kde ji můžeme vidět? Nejlépe u samotného srdce samuraje, tedy ve filmech Akira Kurosawy. Filmy jako Yojimbo, Sanjuro, nebo slavných Sedm samurajů, to je přesně ono. To, s jakým přehledem, klidem a hlavně viděním věcí v souvislostech samuraj Sanjuro nebo členové Sedmičky rozjímají, přemýšlí a uvažují o nejlepším způsobu jak porazit nepřítele, to je přesně cesta Strategie. Sedm samurajů vymýšlí nejlepší obranu hradu, tedy vesnice, což je krása sledovat. Mnohem více se mi však líbí samuraj Sanjuro, který osamocený přemýšlí a kombinuje v cizím prostředí plném znepřátelených stran. Ta poklidnost, uvolněnost a zdlouhavost, která spoustu hloupých, netrpělivých či jinak omezených diváků sere a dohání k šílenství, je přesně ten strategický aspekt, který je zřejmě nejdůležitější. Klidná a jasná mysl, žádné zbytečné emoce, které by nás rozhodily. Je to naprostý opak dnešní extrémně rychlé a hektické doby, kde se všichni musí pouze zběsile otáčet a makat jako šroubky do té míry, že se nestihnou ani pořádně vysrat. Já se vlastně ani nedivím, že se to lidem nelíbí, když musí žít v tomhle světě. Tahle doba je zkurvená, skutečně zkurvená. Aspekty pokroku a blahobytu si vybraly daň na lidském vědomí a pouze lidé, co na sobě chtějí v tomhle směru pracovat, se z toho mohou vymanit, a dívat se na svět jiným, zklidněným a příjemnějším pohledem. Také se o to snažím. Snažím se i rozvážnou cestu Strategie naplněnou trpělivostí a pokorou, stejně jako když zenový mistr dlouhé hodiny trpělivě vaří rýži, dokud nebude dokonalá. Na závěr obligátní, avšak velice nutná hláška: Akira Kurosawa a Toshiro Mifune, to prostě byli géniové své doby.

Bělovlasý génius s českou krví Jim Jarmusch je velice pozoruhodný režisér. Kromě pofidérních cigaret s kávou jsem od něj viděl pouze dva filmy, ovšem oba dva mi sedly přesně na míru. Jedná se o díla Dead Man a Ghost Dog: The Way of the Samurai. Jarmusch tematicky přesně vystihuje hlavní téma mého života, a sice hlubokou spiritualitu prostřednictvím indiánského šamanismu a samurajského kodexu, který je spojen s buddhismem a šintoismem. Nevím, zda je to karma nebo podivná souhra okolností, že režisér z druhého konce planety dokáže natočit zrovna má oblíbená témata, a to přesně takovým způsobem, který miluju. Jedná se o poklidné tempo, tichou poetiku, jak vizuální tak myšlenkovou, promyšlený symbolismus a fascinaci smrtí, ovšem bez samoúčelného násilí. Jak napsal Miamoto Musashi ve svém Dokukódó, všichni jsme se zrodili z nulového bodu, a do nulového bodu také směřujeme. Jednou se tento kruh života uzavře, a to je právě jedna z věcí, které jsou v těchto filmech nádherně zobrazeny. Pokud se ptáte, který film mám raději, je to Dead Man, avšak i Ghost Dog je skvělý. Mohl bych se na tyto filmy dívat stále dokola a nikdy by mne neomrzely, stále je v nich co hledat a nacházet. Spousta lidí hlavní myšlenku nepochopí a nudí se, ale je třeba především nasávat atmosféru, ne se jenom tupě dívat. Každý to neumí, ale tak už to bývá.

Viz obrázek dole. Těžko říct, zda je takové tvrzení pravdivé. Jodorowsky je mystik a do tvorby tohoto filmu dal srdce. Herecké obsazení bylo úžasné, stejně jako hudba a výprava. Design postav se mi pravda moc nelíbil, ale kdo ví, jak by to vypadalo ve filmu. Druhá věc je, že Jodorowsky totálně překopal příběh Duny k obrazu svému. Nutno říct, že to bylo něco jako doprovodné genius loci doby; pozdní šedesátá léta, LSD kultura na vrcholu, osvícení nadosah. Duna měla být transcendentálním dílem rozšiřujícím vědomí mladých lidí a vyjadřující všechny aspekty uvědomělého psychotropního filmu. Samozřejmě tak usuzuji pouze podle dokumentárního snímku Jodorowsky's Dune, protože lepší náhled mít ani nemůžu, nicméně dle slov režiséra a doprovodné prezentace vytvořených materiálů jsem o tom přesvědčen. Otázka zní, stojí tento kult na dostatečných základech? Byl by tento film skutečně tak dobrý a přelomový? Mohl takovým být, a to i z hlediska filmového, protože Jodorowsky přinesl spoustu režijních inovací a shromáždil skutečně dobrý tým lidí. Ale jsou tyto informace dostatečné? Těžko říct. Vždyť samotný David Lynch je mastermind scénáristiky a režie, jeho tým v Duně byl nabitý špičkovými herci a okouzlující výpravou, a přesto film byl propadák, ačkoliv mně se moc líbí. Samozřejmě, zákulisní producentské čachry udělaly svoje, ale tak to bývá. Kromě toho, situace, kdy se opěvuje nikdy nevzniklý film jako kult je sama o sobě dost bizarní, ale to už k Jodorowskému patří, neb je bizarní sám i s celou svojí tvorbou. Ať je to jak chce, já takového člověka hluboce obdivuji, stejně jako jemu podobné. Ostatně jsem o tom psal v jednom z dřívějších příspěvků. Nezbývá mi nic jiného, než ukončit tento krátký zápis a jít si vychutnávat hudbu od Pink Floyd, kapely, jež měla vyprodukovat hudbu pro vévodu Leta a house of Atreides. Peace.

Právě jsem se díval na tento geniální výtvor a prostě nemám slov. Viděl jsem hodně, ale nepamatuji se, že by mě něco takhle odrovnalo. Nepamatuji se, že by mě tak dlouhý film bavil každičkou vteřinu a já hltal scénu za scénou. Vedle tohoto mistrovského kousku se ostatní filmy jeví jako animáky pro děti ze školky. Jsem z toho opravdu, opravdu, opravdu totálně v prdeli a strašně lituji, že jsem tento film neviděl již před deseti lety. Lynch je král, tímhle to dokázal, a já nekompromisně přepisuji dějiny svých filmových preferencí. A dělám to velice rád.

David Lynch je unikátní v mnoha směrech, to jsem stihnul vypozorovat i z toho mála, co jsem zatím viděl a četl. Rád bych si poznačil dvě zásadní věci, které na mě v jeho filmech působí nejvíce.

1) Creepy atmoféra. V Lynchových filmech máte velice často nepříjemné pocity značící skryté nebezpěčí či jiné podvědomé hnusy. Prostě creepy. Zajímavé je ovšem to, že tato atmosféra doprovází na první pohled běžné, normální a bezpečné místa, situace či věci. Je to dáno celkovou kompozicí, ovzučením i hereckým projevem postav. Pomáhá to budovat napětí a moc se mi to líbí.

2) Pozvolné až pomalé plynutí děje Lynchův časoprostor je o něco pomalejší než je to obvyklé, což souvisí i s předchozím bodem. Čas i děj plyne pomaleji, klidněji, atmosféra je budována postupně a na silnějších základech. Je tak více času na to soustředit se na detaily. Občas je to až hypnotické a člověk se může plně koncentrovat na hlavní postavy. Opět skvělá vypravěčská technika.

To je prozatím vše, jsem pořád na začátku své Lynch's Journey, ale už teď se perfektně bavím. Keep goin'.

Jak jsem již psal, miluji filmy, které mi spálí moje mozkové závity na prach. Jedním z králů této kategorie je bezpochyby David Lynch. Bohužel, zrovna jeho filmy mi na první pokus moc nesedly. Paradoxně jediný film, který se mi od něj až doteď líbil, je Duna, které se ovšem samotný Lynch v podstatě zřeknul a označil za chybu. Co se dá dělat. Nicméně jsem to nevzdal! Je pro to více důvodů, jednak je mi Lynch velice sympatický, druhak miluju filmy, které jsou netradiční a říkají víc, než si běžný divák napoprvé uvědomí. Proto jsem se rozhodl, že Lynche zkouknu celého a udělám vše pro to, abych ho pochopil a měl rád. Našel jsem si s ním několik rozhovorů a přelouskal je, což mi dovolilo více se mu dostat pod kůži, a taky si potvrdit, že je to velice zvláštní a výjimečný člověk. Přitom to není žádný posedlý freak, jako je Quentin Tarantino nebo Timothy Leary, jak jsem si myslel, ale spíš takový svérázný weirdo. Abych to zrekapituloval, do dnešního dne jsem od něj viděl Dunu (ta se mi moc líbila, i když oproti románu je to podstatně zjednodušené), Twin Peaks (ten film, neviděl jsem seriál, což znamená, že film pro mě neměl význam a neměl jsem šanci ho pobrat, což mě také dost mrzí, protože placku s filmem jsem si koupil za výjimečných okolností a moc jsem se na to těšil) a před pár minutami jsem dokoukal Modrý samet (což se mi dost líbilo, hrál tam Kyle MacLachlan z Duny a bylo to prostě dobré). Dále jsem rozkoukal, ale nedodíval Eraserhead (extrém, ale chápu to! Opravdu, všechny narážky a alegorie pobírám, je to geniální!) a Lost Highway (další extrém, ale musím to dát znova od začátku). Mým plánem je tedy dodívat se na ty dva filmy a pak zvládnout i ten zbytek (plánované pořadí Inland Empire, Sloní muž, seriál Twin Peaks .... zbytek se uvidí, dle nálady). Skutečně plánuji Lynche pochopit a oblíbit si ho, protože si to stoprocentně zaslouží. Ve světě, kde se točí tisíce povrchních, odpadních, špatných a ubohých klišé filmů je něco jako zjevení ze světa imaginace a originality. Něco jako Terry Gilliam. Moc se na to těším a veřejně vyhlašuji: Support David Lynch!!!

Obdivuji lidi s vizí, kteří jsou doslova posedlí tím, co dělají, a pro dosažení svých cílů jdou přes mrtvoly. Ve filmovém světě jsou to pro mě lidé, jako je Werner Herzog a Klaus Kinski, nebo např. Stanley Kubrick. U toho se mi líbí další věc: naprostý perfekcionismus, který je znamením toho, že se práce dělá poctivě a s opravdovou vášní. Hodně lidí hodně kecá, machruje, a potom stejně dělá kompromisy, místo perfektního díla stvoří sračku, podlehnou nátlaku okolí a přepíšou scénář, přestříhají film, zprzní ho špatným hereckým obsazením apod. Kam se poděla ona pověstná buldočí zarputilost dotahovat věci do konce a vůle dělat je podle sebe? Nejenže bez toho ničeho pořádného nelze dosáhnout, ale také to nemá onen potřebný náboj. Tu zvláštní atmosféru, které mají Herzogovo Aguirre a Fitzgarraldo. Člověk prostě tak nějak cítí, že tady šlo kurva do tuhýho. V poslední době jsem viděl dokument Jodorowsky's Dune a okamžitě jsem věděl, že mám nového oblíbence, který si navíc libuje v mých oblíbených psychedelických motivech. Je to přesně ten typ vizionářského buldoka, geniálního svou šíleností a šíleného svou genialitou (jenom tedy nemám žádné informace, že by na herce vytáhl pušku a vyhrožoval zastřelením, takže Herzog zatím vede na plné čáře). Byl bych rád, kdyby mezi filmaři bylo co nejvíce takovýchto lidí, na úkor všech těch tisíců fušerů. Musím zmínit také herce, kteří spadají do této kategorie. První dvě jména jsou (kromě již zmíněného Kinského) jasná: Christian Bale a Daniel Day-Lewis. Metodičtí herci, kteří mají až obsesivní schopnosti vžít se do role a podřídit jí svůj život. To je přesně to, na co se chci dívat, to jsou herci, kterým nezazlývám, že v antickém světě běžně visely cedulky "otrokům a hercům vstup zakázán", protože herec je v podstatě jen přeplacená nafouklá bublina, která je úplně k hovnu. Moje rada zní: hledejte oči psychopata a pak máte velkou pravděpodobnost, že člověk bude ve svém oboru dobrý. Je to cena za schopnost dělat věci nejlíp. Každý, kdo dlouhodobě pracoval na nějakém projektu, moc dobře ví, jakým nádherně opojným pocitem vítězství jsme odměněni, když si ten svůj parník konečně přetáhneme přes ten nemožně vysoký kopec. A pokud se to třeba nepovede, nestalo se toho tolik, důležité je nezastavovat se a jít dál. Stejně jako Jodorowsky, stejně jako mnozí jiní. Pohyb je evoluce, zastavení je stagnace. Myslete na to.

OK, dnes budu velice produktivní a napíšu ještě něco o čaji. Zmínil jsem ho v minulém postu a tady to trošku rozvedu. Tedy, býval jsem kávový maniak a postupem času jsem se (naštěstí) změnil v čajového maniaka. Nejčastěji piju zelený čaj, obvykle je to sencha nebo gunpowder, standardně tak litr denně. Někdy piju i tmavé čaje, konkrétně puerh. S tím už je třeba být opatrnější, maximálně půl litru, když to přeženete, budete až nepříjemně naspeedovaní, bude vás bolet hlava a může vám být i špatně od žaludku. Zrovna v tuto chvíli jsem předávkovaný puerhem, což je asi taky ten důvod, proč sem hyperaktivně píšu. No a samozřejmě piju i tzv. nečaje, tedy bylinky, aktuálně je to ginkgo s nějakou doplňkovou bylinnou směsí. Samotná příprava čajů je umění a meditace, všechny ty konvičky, lístky, a hlavně voda (což je můj živel) působí na člověka dost relaxačně, kromě toho se musíte snažit co nejvíce zlepšovat, abyste dobře vychytali chuť. Čaj bez správné přípravy můžete ledatak vylít do hajzlu, nebo naservírovat někomu, koho nemáte rádi. Když se však povede, je to návyková záležitost, včetně procesu přípravy. Já to miluju. Piju ho neustále a kdybych mohl, celý den strávím s konvičkou a šálkem v ruce. Vypozoroval jsem jednu zvláštnost, a sice čím menší šálek, tím větší požitek. Dobrý čaj je nejen osvěžující (zelený čaj mj. ochlazuje organismus, takže do letních pařáků ideální), ale také zdravý a podporuje vnímání a dobrou náladu. Piju ho při sledování filmů, při čtení, při psaní, při učení, při práci, a nebo prostě jenom tak přemítám a medituji a popíjím. Všichni, co chtějí být zdraví a chytří a krásní a dobře naložení, by měli hodně vážně zauvažovat nad zařazením čaje do svého jídelníčku místo těch sraček, co do sebe cpete (vypiješ dva litry Coly denně ?! Really? Ses posral, ne?!). Hlavně nezapomínejte k čaji podávat minimálně stejné množství vody jako čaje, neboť čaj jakožto diuretikum odvodňuje, což znamená, že se budete chodit o něco častěji vyprazdňovat (a tím fakt nemyslím masturbaci, nerde). Může to být otravné, ale zase vás to krásně pročistí a v poměru benefitů a nákladů je to pořád milionový kšeft. Prostě nebuďte burani a pijte čaj.

Jsem filmový maniak, ale to znamená něco jiného, než by se mohlo znát. Vlastně to znamená, že nejsem "kino maniak". Nezajímají mě trendy, nekupuju merch, nemusím vidět každou novinku co jde do kin, ani nepotřebuji vlastnit figurku Anakina Skywalkera v podživotní velikosti s nadživotním světelným mečem a podobný sběratelský odpad. FILM pro mě znamená především práci s lidským vědomím, měl by ho nějakým způsobem rozšiřovat, mást, vyždímat, nutit ho k dalšímu rozvoji. Every talent must be developed through struggle (nebo tak nějak). Proto mám rád filmy, které vám vyždímou mysl a udělají z ní pěkně barvitý koktejl (viz třeba Gilliam). Když nad tím tak přemýšlím, přesně tak na mě zapůsobil i "film mého života" (no dobře, možná to tak kdysi bylo) Pulp Fiction, který jsem viděl poprvé v patnácti letech, a slovy Williama Gibsona, když četl Naked Lunch, "Mozek mi vystříkl na zeď.". Způsob, jakým to bylo natočené, byl prostě natolik zásadní, že mi to doslova a do písmene změnilo můj tehdejší postpubertálně adolescentní život. Hail to Tarantino, king of the movie nerds! V dospělosti na mě podobně zapůsobila legendární a naprosto zásadní Apocalypse Now. To ale asi netřeba ani komentovat, sraček je v tomto světě plno, ale pomyslný Olymp jenom jeden, a každý film, který si zaslouží být na něj uveden, mluví sám za sebe, stačí jen vyprázdnit močový měchýř, přichystat si litr vody (a pro nenažrance i něco na zub), případně šálek čaje či dobré kávy, zapnout film, a pozorně se dívat a žasnout. Samozřejmě, občas se potřebuji a chci i jenom odreagovat a třeba se jen zasmát, ale je to risk, protože většina filmů z tohoto žánru jsou beznadějně ploché sračky, které prostě nedávám. Najde se ovšem i výjimka, naposled to byl např. Pátý element, což je sice totální hovadina, ale tak vtipně, poutavě a dobře natočená, že mě to prostě bavilo a grimasy Bruce Willice, stejně jako vyjevený, zvířecí pohled sexy ploštice Mily Jovovich mi prostě učaroval. No, to je asi všechno, co jsem teď zcela spontánně, neplánovaně, a zcela bez jakéhokoliv zájmu o nějaký feedback či zájem ostatních (pod)lidí exportoval ze své mysli na svůj jinak (záměrně) velice chudý profil. Sledujte filmy, které vám uškvaří mozek a následně pozvednou vědomí, ne ty, co z vás udělají zase o něco větší brainwashed zombie. Peace & Hail & War (never changes).

Pozn. Obrázek jsem vybral zcela náhodně z mé gigantické složky s obrázky. Jediný důvod, proč tu je, je ten, že mám rád obrázky. Je to Noah Wyle aka Steve Jobs z dnes již klasického filmu Pirates of Silicon Valley. Popravdě řečeno, Steve Jobs a jeho digitální LSD mysl a vizionářství se tematicky k tomuto příspěvku navzdory náhodnému výběru paradoxně hodí. (Náhody neexistují?).