Betlanderka

Můžeš se přemisťováním dostat pryč z tohohle sklepa?“ zeptal se Dobbyho, který přikývl, až mu uši hlasitě
zapleskaly.
„A můžeš s sebou odnést i pár lidí?“
Dobby znovu přikývl.
„Výborně, Dobby. Popadni Lenku, Deana a pana Ollivandera a odnes je – odnes je…“
„K Billovi a Fleur!“ vyhrkl Ron. „Do Lasturové vily
na okraji Plechové Lhoty!“
Skřítek přikývl potřetí.
„A pak se sem vrať,“ dodal Harry. „Dokážeš to, Dobby?“
„Samozřejmě, Harry Pottere,“ šeptl maličký skřítek.
Spěšně přistoupil k panu Ollivanderovi, který se sotva
držel při vědomí. Chytil výrobce hůlek jednou rukou a
druhou natáhl po Lence a Deanovi, ti se však ani nehnuli.
„Chceme ti pomoct, Harry!“ zašeptala Lenka.
„Nemůžeme vás tady takhle nechat,“ přidal se Dean.
„Běžte, oba už zmizte! Sejdeme se u Billa a Fleur.“
Sotva to dořekl, rozbolela ho jizva ještě pekelněji a
několik vteřin neklouzal očima k výrobci hůlek, ale k
jinému muži, stejně starému a hubenému jako Ollivander,
který se pohrdavě smál.
„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, smrt pro mne bude
vítaným vysvobozením! Nepřinese ti ale to, po čem toužíš… Je příliš mnoho věcí, kterým nerozumíš…“
Cítil Voldemortův zběsilý vztek, když ale Hermiona
znovu zaječela, vypudil ho z hlavy a vrátil se do kobky,
do své vlastní hrůzné přítomnosti.
„Běžte už!“ pobídl Lenku a Deana. „Běžte! Přijdeme
za vámi, tak už zmizte!“
Oba se chytili skřítkových natažených prstů a s dalším
hlasitým prásk Dobby i s Lenkou, Deanem a Ollivanderem zmizeli.
„Co to bylo?“ rozkřikl se jim nad hlavou Lucius Malfoy. „Slyšeli jste to? Tu ránu dole ve sklepě?“
Harry s Ronem se po sobě podívali.
„Draco – anebo ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde on a
podívá se, co se děje!“
Nahoře nad nimi zapochodovaly něčí kroky a pak zavládlo ticho. Harrymu bylo jasné, že všichni v přijímacím
salonu teď poslouchají, jestli se ze sklepa neozvou nějaké
další zvuky.
„Budeme po něm muset skočit a pokusit se ho odzbrojit,“ šeptl Harry Ronovi. Neměli na vybranou; věděli, že
jakmile někdo vejde a zjistí, že tři vězňové zmizeli, budou ztraceni. „Nech ta světla svítit,“ dodal ještě Harry a
pak už slyšeli, jak někdo schází po schodech dolů. Přimáčkli se po obou stranách dveří ke zdi.
„Ustupte,“ ozval se Červíčkův hlas. „Pryč od těch
dveří! Přicházím.“
Dveře se rozlétly dokořán. Zlomek vteřiny Červíček
nechápavě hleděl do zdánlivě prázdné kobky zalité světlem tří miniaturních sluncí, jež visela pod stropem. Vzápětí se na něj Harry s Ronem vrhli. Ron ho popadl za
ruku, v níž držel hůlku, a zkroutil mu paži vzhůru, Harry
mu zacpal ústa a nedovolil mu vykřiknout. Mlčky spolu
zápasili, pak z Červíčkovy hůlky vylétl roj jisker a prsty
stříbrné ruky se Harrymu sevřely kolem krku.
„Co se tam děje, Červíčku?“ volal shora Lucius Malfoy.
„Nic!“ křikl Ron a podařilo se mu vcelku slušně napodobit Červíčkův chraptivý hlas. „Všechno v pořádku!“
Harry už skoro nemohl dýchat.
„Chceš mě snad zabít?“ zachrčel a snažil se kovové
prsty odtrhnout. „Po tom, co jsem já tobě zachránil život?
Jsi mým dlužníkem, Červíčku!“
Stříbrné prsty povolily. Harry to vůbec nečekal, užasle
se vykroutil z jejich sevření a ruku přimáčkl Červíčkovi
na ústa. Viděl, jak se malé uslzené oči mužíka s krysím
obličejem zvětšily strachem a překvapením. Zdálo se, že
počínání vlastní ruky, ten chvilkový milosrdný, zato
zrádný popud, ho zaskočil stejně jako Harryho. O to zuřivěji teď bojoval dál, jako by chtěl tu chvilkovou slabost
odčinit.
„A tohle si vezmeme,“ šeptl Ron a z druhé ruky vytrhl
Červíčkovi hůlku.
Když si Pettigrew uvědomil, že bez hůlky je proti nim
bezmocný, zorničky se mu rozšířily hrůzou. Sklouzl očima z Harryho obličeje na jinou věc: prsty stříbrné ruky se
nezadržitelně kradly k jeho vlastnímu hrdlu.
„Ne…“
Harry se nerozmýšlel a pokusil se tu ruku odtáhnout,
už ale nebyla k zastavení. Stříbrný nástroj, který Voldemort nejzbabělejšímu ze svých služebníků věnoval, se
obrátil proti svému odzbrojenému a bezmocnému majiteli. Pettigrew sklízel ovoce svého zaváhání, svého chvilkového soucitu – ruka se ho chystala přímo před jejich
očima uškrtit.
„Ne!“
Ron už také Červíčka pustil, oba se teď snažili odtrhnout kovové prsty, které Červíčkovo hrdlo svíraly drtivým stiskem, klidně si ale mohli ušetřit námahu. Pettigrew začínal modrat.
„Relashio!“ přikázal Ron a namířil na stříbrnou ruku
hůlkou, nic se ale nestalo. Pettigrew padl na kolena a v
tomtéž okamžiku k nim shora dolehlo Hermionino drásavé kvílení. Červíčkovy oči se v nachově zrudlé tváři protočily v sloup, nešťastník sebou naposledy zaškubal a
znehybněl.
Harry s Ronem si vyměnili pohled, pak nechali Červíčkovo mrtvé tělo ležet, rozběhli se po schodech nahoru
a zamířili spoře osvětlenou chodbou k přijímacímu salonu. Opatrně se plížili při zdi, dokud nedospěli k jeho dveřím, které byly otevřené dokořán. Naskytl se jim jasný
výhled: Belatrix stála nad Griphookem, který v rukou s
dlouhými prsty svíral Nebelvírův meč, a Hermiona ležela
Belatrix u nohou a sotva se hýbala.
„Tak co?“ štěkla Belatrix na Griphooka. „Je to ten
pravý meč?“
Harry čekal, zadržoval dech a zápasil s bolestí, která
mu vystřelovala v jizvě.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Griphook. „Je to padělek.“
„Víš to jistě?“ zachrčela Belatrix. „Stoprocentně jistě?“
„Ano,“ ubezpečil ji skřet.
Obličej se jí rozzářil úlevou a veškeré napětí z něj
zmizelo.
„Výborně,“ vydechla a nedbalým švihem hůlky vyryla
skřetovi do tváře další hluboký šrám; Griphook zaječel a
zhroutil se jí k nohám. Odkopla ho stranou. „A teď,“
oznámila hlasem, z něhož čišela vítězoslavná pýcha,
„přivoláme Pána zla!“
Vykasala si rukáv a ukazováčkem se dotkla Znamení
zla.
Harryho jizva se vmžiku rozpálila takovou bolestí, jako by se rána pod ní znovu otevřela. Přijímací salon zmizel – Harry byl nyní Voldemortem a ten kouzelnický
kostlivec se mu vysmíval bezzubým smíchem – navíc ho
rozzuřilo, že ho volají. Varoval je, zakázal jim, aby ho
přivolávali kvůli čemukoli jinému než kvůli Potterovi.
Jestli se zmýlili…
„No tak mě zabij!“ dorážel na něj stařec. „Nezvítězíš,
nemůžeš zvítězit! Ta hůlka nikdy, nikdy nebude tvoje…“
A Voldemort popustil uzdu své zuřivosti. Vězeňskou
celu ozářil paprsek zeleného světla, křehké staré tělo se
pod nárazem kletby vymrštilo do vzduchu a bez života
dopadlo zpět na tvrdé lůžko. Voldemort se vrátil k oknu a
stěží ovládal vztek… Pokud nemají skutečně dobrý důvod
k tomu, že ho volají, ponesou následky jeho zloby…
„A myslím,“ slyšel už zase Belatrix, „že se můžeme
zbavit té mudlovské šmejdky. Jestli chcete, Šedohřbete,
vezměte si ji.“
„Neeeeeeeee!“
Ron se vřítil do přijímacího salonu. Šokovaná Belatrix
se ohlédla a okamžitě otočila hůlku Ronovi do obličeje…
„Expelliarmus!“ zaburácel a mířil na ni Červíčkovou
hůlkou v ruce; Belatrixina hůlka vylétla do vzduchu a
Harry, který do místnosti vpadl Ronovi v patách, ji chytil. Lucius, Narcisa, Draco a Šedohřbet se prudce otočili.
„Mdloby na tebe!“ zařval Harry a Lucius Malfoy se před
krbem zhroutil k zemi. Z Dracovy, Narcisiny a Šedohřbetovy hůlky vylétly proudy světla, ale Harry před nimi
padl na podlahu a odkutálel se za pohovku.
„Ani hnout, nebo zemře!“
Harry zadýchaně vykoukl zpoza pohovky. Belatrix
podpírala bezvládnou Hermionu, která zřejmě ztratila
vědomí, a u krku jí držela svůj krátký stříbrný nůž.
„Odhoďte hůlky!“ zasípala. „Odhoďte je, nebo se na
vlastní oči přesvědčíme, jak špinavou má krev!“
Ron stál jako vytesaný z kamene a v ruce svíral Červíčkovu hůlku. Harry s Belatrixinou hůlkou se napřímil.
„Řekla jsem odhodit hůlky!“ vřískla Belatrix a přitiskla čepel k Hermioninu krku. Harry viděl, jak se jí na kůži
objevilo několik kapek krve.
„Dobrá!“ křikl a upustil hůlku k nohám na podlahu.
Ron s Červíčkovou hůlkou učinil totéž. Oba zvedli ruce
do úrovně ramen.
„Výborně!“ ušklíbla se Belatrix. „Seber ty hůlky, Draco! Pán zla přichází, Harry Pottere! Blíží se tvoje smrt!“
To věděl Harry i bez ní. Jizva mu div nepraskla bolestí, cítil, že se Voldemort řítí oblohou odněkud zdáli nad
tmavým rozbouřeným oceánem, věděl, že za chviličku
bude dost blízko, aby se k nim mohl přemístit, a neviděl
jedinou možnost úniku.
„A teď,“ pokračovala Belatrix tichým hlasem, zatímco
Draco spěchal s hůlkami k ní, „myslím, Cissy, že bychom měli ty dva malé hrdiny zase spoutat, a Šedohřbet
se postará tady o Miss Mudlovskou šmejdku. Po tom, co
jste dnes večer udělal, nepochybuji, že vám Pán zla tu
holku s radostí dopřeje, Šedohřbete.“
Při jejích posledních slovech se odkudsi shora ozval
jakýsi podivný skřípot. Všichni pohlédli ke stropu právě
ve chvíli, kdy se křišťálový lustr nejprve zachvěl, zavrzalo v něm a pak začal se zlověstným cinkáním padat. Belatrix přímo pod ním pustila Hermionu, vykřikla a uskočila stranou. Lustr se zřítil na podlahu, ozval se ohlušující
rachot rozbíjejícího se křišťálu a pukajících řetězů a tříšť
zasypala Hermionu i skřeta, který stále v ruce svíral Nebelvírův meč. Třpytivé křišťálové střepy se rozlétly na
všechny strany, Draco se zlomil v pase a oběma rukama
si zakrýval zkrvavený obličej.
Zatímco se Ron rozběhl k Hermioně a vyprošťoval ji z
trosek, Harry využil svoji příležitost. Přeskočil křeslo,
vykroutil Dracovi z rukou všechny tři hůlky, namířil je
na Šedohřbeta a zařval. „Mdloby na tebe!“ Trojitá kletba
udeřila do vlkodlaka takovou silou, že se vznesl do vzduchu, vylétl až ke stropu a zřítil se na podlahu.
Narcisa se vrhla k Dracovi a táhla ho do bezpečí, Belatrix ale okamžitě vyskočila a s vlasy rozevlátými se
rozháněla stříbrným nožem. Narcisa však namířila hůlkou ke dveřím.
„Dobby!“ zaječela tak, že to i Belatrix přimrazilo. „To
ty? Tys shodil ten lustr…?“
Maličký skřítek vběhl do salonu a roztřeseným prstem
ukazoval na svoji někdejší paní.
„Harrymu Potterovi nesmíte ublížit!“ vypískl.
„Zabij ho, Cissy!“ zavřeštěla Belatrix, do toho zaznělo
další prásk a také Narcisina hůlka vylétla do vzduchu a
dopadla na opačnou stranu místnosti.
„Ty špinavá malá opice!“ rozkřikla se Belatrix. „Jak
se opovažuješ vyrazit čarodějce hůlku z ruky, jak se opovažuješ postavit se svým pánům?“
„Dobby nemá žádného pána!“ zapištěl skřítek. „Dobby je svobodný skřítek a Dobby přišel, aby zachránil
Harryho Pottera a jeho přátele!“
Bolest v jizvě Harryho téměř oslepovala. Matně si
uvědomoval, že do Voldemortova příchodu už zbývají
jen okamžiky, pouhé vteřiny.
„Chytej, Rone, a zmiz!“ křikl a hodil Ronovi jednu z
hůlek, pak se sklonil a vytáhl zpod trosek lustru Griphooka. Přehodil si sténajícího skřeta pevně třímajícího
meč přes rameno, popadl Dobbyho za ruku a na místě se
otočil, aby se přemístil.
Než se ponořil do tmy, naposledy se rozhlédl po přijímacím salonu. Zahlédl bledé a strnulé postavy Narcisy
a Draca, ale i záblesk rudé barvy vlasů mizejícího Rona a
stříbrnou šmouhu nože, kterým po nich Belatrix přes celý
salon mrštila…
K Billovi a Fleur… do Lasturové vily… k Billovi a
Fleur…
Propadl se do neznáma; nezbývalo mu už nic jiného
než opakovat název cíle a doufat, že to postačí, aby se
tam dostali. Bolest mu z čela projížděla celým tělem,
prohýbal se pod skřetovou váhou a vnímal, jak mu do zad
buší čepel Nebelvírova meče. Pak ucítil škubnutí Dobby-
ho ruky, kterou svíral. Napadlo ho, že se skřítek možná
chce ujmout řízení další jejich cesty, aby je správně nasměroval, a snažil se mu stiskem prstů naznačit, že proti
tomu nic nemá…
A pak dopadli na pevnou zemi a ucítili slaný vzduch.
Harry padl na kolena, pustil Dobbyho ruku a snažil se
Griphooka co nejšetrněji položit na zem.
„Jak jste na tom?“ zeptal se, když se skřet zavrtěl,
Griphook ale jen tiše zasténal.
Harry se přimhouřenýma očima rozhlížel ve tmě. Měl
dojem, že nedaleko vidí pod širou hvězdnatou oblohou
nějaké stavení, a zdálo se mu, že před ním zahlédl nějaký
pohyb.
„Je to Lasturová vila, Dobby?“ zeptal se šeptem a
pevně svíral obě hůlky, které si přinesl od Malfoyových,
připraven k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tady správně?
Dobby?“
Ohlédl se. Malý skřítek stál jen kousek od něj.
„Dobby!“
Skřítek se nepatrně zapotácel a v široce rozevřených
lesklých očích se mu zatřpytil odraz hvězd. Pohledy obou
sklouzly na střenku stříbrného nože, která trčela Dobbymu z těžce oddechující hrudi.
„Dobby… ne… Pomoc!“ zahulákal Harry směrem k
domu a k lidem, kteří se tam pohybovali. „Pomoc!“
Nevěděl a nezáleželo mu na tom, jsou-li to kouzelníci
nebo mudlové, přátelé nebo nepřátelé. Důležitá byla jen
zvětšující se tmavá skvrna na Dobbyho hrudi a to, že k
němu skřítek vztahoval tenké ruce v úpěnlivě prosebném
gestu. Harry ho zachytil a položil na bok do chladné trávy.
„Dobby, ne, neumírej, ty nesmíš umřít…“
Skřítkovy oči si ho našly a rty se mu zachvěly úsilím
zformovat pár slov.
„Harry… Potter…“
Pak sebou nepatrně trhl a znehybněl. Odteď jeho oči
nebyly víc než obrovské skelné koule poseté světlem
hvězd, které už neviděly.
kapitola dvacátá čtvrtá
Výrobce hůlek
Měl pocit, jako by se propadl do staré známé noční
můry – malou chvíli znovu klečel u Brumbálova těla pod
nejvyšší věží bradavického hradu, ve skutečnosti ale strnule hleděl na drobné tělíčko stočené v trávě, s hrudí
proklátou Belatrixiným stříbrným nožem. Stále ještě hlasitě opakoval „Dobby… Dobby…“, věděl ale, že se už
skřítek odebral tam, odkud ho nemůže přivolat zpět.
Přibližně za minutu pochopil, že přece jen dorazili na
správné místo, protože ho – ležícího nad skřítkem – obklopili Bill, Fleur, Dean i Lenka.
„A Hermiona?“ vyhrkl najednou. „Kde je Hermiona?“
„Ron ji odnesl dovnitř,“ odpověděl Bill. „Dostane se z
toho.“
Harry se znovu zadíval na Dobbyho. Natáhl ruku a vytrhl ze skřítčího těla ostrou čepel, pak ze sebe serval bundu a přehodil ji přes Dobbyho jako přikrývku.
Někde dost blízko se tříštily o skály mořské vlny. Harry se zaposlouchal do jejich hukotu, zatímco ostatní se
bavili o věcech, které ho absolutně nezajímaly, a rozhodovali, co dál. Dean odnesl zraněného Griphooka do domu a Fleur spěchala za nimi. Bill právě navrhoval, jak by
měli skřítka pohřbít, a Harry s tím souhlasil, aniž by si
doopravdy uvědomoval, jaké to byly návrhy. Když opět
sklopil oči k drobnému tělíčku, vystřelila mu z jizvy palčivá bolest a jednou částí mysli vzdáleně sledoval – jako
by se díval do opačného konce dlouhého dalekohledu –
jak Voldemort trestá všechny, které zanechali v Malfoyově sídle. Plál strašlivým vztekem, Harry truchlící nad
skřítkovou smrtí jej však vnímal tlumeně, jen jako vzdá-
lenou bouři zuřící daleko od něj, za širým mlčenlivým
oceánem.
„Musím to udělat, jak se sluší a patří,“ zněla první, už
zase plně vědomá Harryho slova. „Bez kouzlení. Máte tu
někde rýč?“
A krátce nato se dal do práce, sám a vlastníma rukama
kopal hrob na místě, které mu Bill ukázal mezi keři na
opačném konci zahrádky. Vrážel rýč do země s jakousi
zarytou zuřivostí, plně se oddával manuální práci a vychutnával dřinu nepodpořenou kouzly, protože každou
kapku potu a každý puchýř považoval za dar skřítkovi,
který jim všem zachránil život.
Jizva ho pálila, byl ale pánem vlastní bolesti. Cítil ji a
zároveň ji odsouval někam mimo sebe. Konečně se mu
dařilo ovládat vlastní mysl, dařilo se mu ji uzavřít před
Voldemortem přesně tak, jak si Brumbál přál, aby se to
naučil od Snapea. Stejně tak, jako se Voldemortovi nepodařilo zmocnit se Harryho mysli, když ho stravoval žal
nad Siriusovou smrtí, nedokázaly si k němu černokněžníkovy myšlenky najít cestu ani teď, kdy oplakával
Dobbyho. Žal byl zjevně tím, co bylo silnější než Voldemort… i když Brumbál by nepochybně tvrdil, že je to
láska…
Harry kopal a kopal, hloubil v tvrdé prochladlé zemi
stále hlubší jámu, utápěl smutek v potu a nevpouštěl si do
těla bolest z jizvy. V tmě tmoucí, v níž mu nedělalo společnost nic kromě vlastního dechu a rozvlněného moře,
se k němu vracely vzpomínky na všechno, co se stalo u
Malfoyových, vybavovalo se mu všechno, co slyšel, a z
té tmy tmoucí pomalu vykvetlo pochopení…
Pravidelný rytmus rukou jako by udával takt i myšlenkám, jež se mu honily hlavou. Relikvie… viteály…
relikvie… viteály… Ta nepřirozená utkvělá touha v něm
však už nehořela. Její plamen zadusil pocit ztráty a stra-
chu. Připadal si, jako by ho někdo políčkem probral ze
spánku.
Stále hlouběji se nořil do vykopaného hrobu a uvědomil si, kde Voldemort dnes v noci byl, věděl, koho to v
nejvyšší cele Nurmengardu zabil i proč ho zabil.
Vzpomínal také na Červíčka, který zemřel kvůli jedinému malému a podvědomému záchvěvu milosrdenství… Brumbál to předvídal… Co všechno ještě věděl?
Harry ztratil pojem o čase. Uvědomil si jen, že tma,
jež ho obklopovala, ztratila něco ze své neprostupnosti,
když se k němu opět připojili Ron s Deanem.
„Jak je Hermioně?“
„Už je to lepší,“ sdělil mu Ron. „Stará se o ni Fleur.“
Pro případ, že by se ho ptali, proč prostě nevytvořil
dokonalý hrob mávnutím hůlky, měl už Harry připravenou odpověď, vůbec ji ale nepotřeboval. Oba seskočili do
vykopané jámy se svými rýči, a dokud jim nepřipadala
dostatečně hluboká, mlčky společně pracovali.
Harry skřítka důkladněji zabalil do své bundy. Ron se
posadil na okraj hrobu, zul si boty, stáhl si ponožky a
obojí položil ke skřítkovým holým nohám. Dean vytáhl z
kapsy vlněnou čepici, kterou Harry Dobbymu pečlivě
nasadil na hlavu a přetáhl přes netopýří uši.
„Měli bychom mu zavřít oči.“
Harry vůbec neslyšel, že k nim ve tmě došli i ostatní.
Bill na sobě měl cestovní plášť a Fleur velkou bílou zástěru, z jejíž kapsy vykukovala nějaká láhev. Harry podle
nálepky poznal, že je to kostirost. Hermiona byla zachumlaná do vypůjčeného županu, v obličeji byla bledá a
na nohou se držela poněkud nejistě; Ron ji objal kolem
pasu a podepřel ji, když k němu došla. Lenka, která se
choulila v jednom z Fleuřiných kabátů, si dřepla, jemně
položila prsty na skřítkova víčka a přetáhla mu je přes
skelně vykulené oči.
„Tak,“ povzdechla si tiše. „Teď vypadá, jako by spal.“
Harry uložil skřítka do hrobu, narovnal mu drobné údy
tak, že se zdálo, jako by odpočíval, pak vylezl z jámy a
naposledy se na malé tělíčko zadíval. Musel zburcovat
všechny své síly, aby se nezhroutil, když si vzpomněl na
Brumbálův pohřeb, na ty nekonečné řady zlatých židlí a
na ministra kouzel, který seděl úplně vpředu, na vyzdvižení všeho, co Brumbál v životě vykonal, na majestátnost
jeho bílé mramorové hrobky. Měl pocit, že Dobby by si
zasloužil stejně velkolepý a důstojný pohřeb, a přitom tu
skřítek ležel v neuměle vykopané díře uprostřed křoví.
„Myslím, že bychom měli něco říct,“ pípla Lenka. „Já
začnu, smím?“
A zatímco se k ní stočily pohledy všech přítomných,
oslovila mrtvého skřítka na dně hrobu.
„Hrozně moc ti děkuji, Dobby, že jsi mě zachránil z
toho sklepení. Je strašně nespravedlivé, že jsi musel zemřít, když jsi byl tak dobrý a statečný. Nikdy nezapomenu, co jsi pro nás udělal. Doufám, že teď jsi šťastný.“
Otočila se a tázavě pohlédla na Rona, který si odkašlal
a chraptivě pronesl? „Jo… děkujeme, Dobby.“
„Díky,“ zamumlal Dean.
Harry polkl.
„Sbohem, Dobby,“ vymáčkl ze sebe. Víc říct nedokázal, Lenka to už všechno řekla za něj. Bill zvedl hůlku,
hromada vykopané zeminy vedle hrobu se vznesla do
vzduchu, úhledně jámu zakryla a vytvořila na ní nízkou
načervenalou mohylku.
„Nebude vám vadit, když tu ještě chvilku zůstanu?“
zeptal se Harry ostatních.
Tiše zamumlali něco, čemu nerozuměl, a na zádech cítil jejich konejšivé poplácávání. Pak všichni tiše zamířili
k domku a Harryho nechali u skřítkova hrobu samotného.
Rozhlédl se kolem: ležela tam spousta velkých, mořskou vodou ohlazených bílých kamenů, které sloužily k
ohraničení květinových záhonů. Popadl jeden z největších a položil ho jako polštář nad místo, kde nyní spočívala Dobbyho hlava. Pak sáhl do kapsy pro hůlku.
Nahmatal v ní hned dvě. Úplně ztratil pojem o tom, co
všechno se dělo, a nedokázal se upamatovat, komu tyhle
dvě hůlky patřily. Jen matně si vzpomínal, že obě někomu vytrhl z ruky. Vybral si tu kratší, která mu pohodlněji
seděla v ruce, a namířil ji na kámen.
Na jeho povrchu se podle Harryho tiše mumlaných
pokynů začaly pomalu objevovat hluboké vyryté čáry.
Věděl, že Hermiona by to udělala úhledněji a pravděpodobně i rychleji, chtěl ale to místo označit sám, stejně
jako chtěl vlastnoručně vykopat hrob. Když se napřímil,
byl do kamene vyrytý nápis:
Zde leží Dobby
svobodný skřítek
Ještě několik vteřin si svoje dílo kriticky prohlížel, pak
se odvrátil a odcházel. Jizva ho stále trochu pobolívala a
hlavu měl plnou věcí, které ho napadly, když stál na dně
hrobu, myšlenek, které dostaly konkrétní podobu ve tmě
a fascinovaly ho i děsily zároveň.
Když vešel do malé předsíňky, seděli všichni v obývacím pokoji a pozorně sledovali Billa, který jim něco vykládal. Místnost byla útulná, vymalovaná světlými
barvami a v krbu jasně plápolal malý oheň rozžehnutý z
naplaveného dřeva. Harry nechtěl nanosit na koberec
bláto, takže zůstal stát ve dveřích a poslouchal.
„…štěstí, že byla Ginny na prázdniny doma. Být v
Bradavicích, mohli ji sebrat dřív, než bychom se s ní stačili spojit. Takhle víme, že je i s ostatními v bezpečí.“
Rozhlédl se kolem dokola a spatřil, že Harry stojí mezi dveřmi.
„Zařídil jsem, aby z Doupěte všichni okamžitě zmizeli,“ vysvětloval. „Přestěhoval jsem je k Muriel. Smrtijedi
teď už vědí, že je Ron s tebou, takže se stoprocentně budou chtít mstít na rodině. Nemáš se zač omlouvat,“ zarazil Harryho, když si všiml výrazu v jeho obličeji. „Tak
jako tak to byla jen otázka času, taťka to tvrdil už celé
měsíce. Jsme totiž rodina těch největších krvezrádců na
světě.“
„Čím jsou chráněni?“ zajímal se Harry.
„Fideliovým zaklínadlem. Strážcem tajemství je taťka.
A tenhle náš domek je na tom stejně až na to, že tady
jsem strážcem tajemství já. Ani jeden z nás nemůže chodit do práce, ale to je teď sotva náš největší problém.
Jakmile se Ollivander a Griphook dostatečně pozdraví,
přestěhujeme je také k Muriel. Tady nemáme moc místa,
zatímco u Muriel je ho spousta. Griphookovy nohy už se
začínají vzpamatovávat, Fleur mu dala kostirost, takže
budou nejspíš oba schopní přepravy tak za hodinu nebo…“
„Ne,“ skočil mu do řeči Harry a Bill se zatvářil překvapeně. „Potřebuju, aby tu zůstali. Musím s nimi mluvit. Je to důležité.“
Slyšel ve vlastním hlase autoritu, přesvědčení a rozhodnost, všechno to, co v něm vzklíčilo, když kopal
Dobbymu hrob. Všichni se teď otočili k němu a v očích
měli nechápavý údiv.
„Musím se umýt,“ sdělil Billovi a sjel pohledem na
svoje ruce, stále ještě umazané blátem a Dobbyho krví.
„Pak za nimi hned zajdu.“
Odkráčel do malé kuchyňky a postavil se k dřezu pod
oknem, z něhož byl výhled na moře. Zatímco si myl ruce,
venku začalo svítat, obzor se barvil perleťově růžovou s
nepatrným nádechem zlata a Harryho myšlenky se opět
zatoulaly k tomu, o čem uvažoval v temné zahradě…
Dobby už jim nikdy nebude moci prozradit, kdo ho do
sklepení k Malfoyovým poslal, Harry byl ale přesvědčen,
že ví, co viděl. Z úlomku zrcátka na něj pronikavě pohlédlo modré oko a za okamžik přišla pomoc. V Bradavicích se vždy dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.
Harry si osušil ruce, ale předjitřní krásu za oknem ani
nezřetelný hovor v obývacím pokoji nevnímal. Hleděl
přes oceán kamsi do dáli a připadal si za dnešního svítání
blíž – mnohem blíž než kdykoli dřív – k pochopení všeho.
V jizvě mu bez přestání pulzovala bolest a Harry věděl, že i Voldemort se blíží stejnému cíli. Všechno teď
chápal, a zároveň nechápal vůbec nic. Instinkty mu napovídaly jednu věc, a mozek něco úplně jiného. Brumbál
v Harryho hlavě se usmíval a prohlížel si ho přes špičky
prstů, které měl sepjaté, jako by se modlil.
Poslal jste Ronovi ten zatemňovač. Rozuměl jste mu…
umožnil jste mu, aby se vrátil…
A rozuměl jste i Červíčkovi… věděl jste, že někde hluboko v jeho nitru je špetka lítosti…
A jestli jste rozuměl jim… Co jste věděl o mně, Brumbále?
Je snad mým posláním vědět, ale nehledat? Věděl jste,
jak pro mě bude něco takového těžké? Bylo právě to důvodem, že jste mi to tak zkomplikoval? Chtěl jste mi poskytnout čas, abych k tomu pochopení dospěl sám?
Harry stál absolutně nehybně s očima kalně zastřenýma a sledoval místo, kde nad obzor stoupal zářivě zlatý
okraj oslepujícího slunce. Pak sklonil hlavu, pohlédl na
své umyté ruce a na okamžik ho překvapilo, když zjistil,
že v nich drží ručník. Odložil ho a vrátil se do předsíně.
Sotvaže udělal pár kroků, pocítil, jak mu jizvou projela
palčivá bolest, a před jeho vnitřním zrakem se bleskově,
jako odraz letící vážky nad vodou, mihly obrysy budovy,
kterou neobyčejně důvěrně znal.
U schodů stáli Bill a Fleur.
„Musím mluvit s Griphookem a s Ollivanderem,“ prohlásil Harry.
„To nejde,“ zavrtěla hlavou Fleur. „Budeš musset počkat, Arry. Jssou oba nemocní a vyčerrpaní…“
„Promiň,“ zarazil ji klidným hlasem, „ale tohle nepočká. Musím s nimi mluvit okamžitě. Soukromě… a s
každým zvlášť. Je to naléhavé.“
„Co se sakra děje, Harry?“ chtěl vědět Bill. „Objevíte
se tady s mrtvým domácím skřítkem a polomrtvým skřetem, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi právě
odmítl cokoli prozradit…“
„Nemůžeme vám říct, co děláme,“ prohlásil kategoricky Harry. „Jsi členem Řádu, Bille, takže víš, že nás
Brumbál pověřil jistým posláním. Nesmíme o něm ale s
nikým mluvit.“
Fleur si popuzeně odfrkla, Bill se však na ni nepodíval, protože neodtrhl oči od Harryho. Z jeho hluboce
zjizveného obličeje se nedalo moc vyčíst. „Tak dobrá,“
zahučel konečně. „S kým chceš začít?“
Harry zaváhal. Uvědomoval si, co všechno na jeho
rozhodnutí závisí. Sotva zbýval ještě nějaký čas, musel se
rozhodnout hned teď – viteály, nebo relikvie?
„S Griphookem,“ odpověděl. „Nejdřív si promluvím s
Griphookem.“
Srdce se mu rozbušilo, jako by běžel o závod a právě
překonal nějakou obrovskou překážku.
„Tak pojď,“ vyzval ho Bill a začal stoupat po schodech nahoru.
Harry udělal několik kroků, ale pak se zastavil a ohlédl přes rameno.
„Vás dva k tomu budu taky potřebovat!“ zavolal na
Rona a Hermionu, kteří se krčili ve stínu dveří obývacího
pokoje.
Oba teď vyšli na světlo s neobvyklým výrazem úlevy.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi
fantastická – vymyslet si takovou historku ve chvíli, kdy
ti působila tak strašlivou bolest…“
Hermiona se chabě pousmála a Ron si ji jednou rukou
přitiskl k sobě.
„Co teď budeme dělat, Harry?“ zeptal se.
„Uvidíte. Pojďte.“
Harry, Ron a Hermiona vyšli za Billem po příkrém
schodišti na malé odpočívadlo. Z odpočívadla vedly troje
dveře.
„Tudy,“ ukázal Bill a otevřel dveře svého a Fleuřina
pokoje. I oni měli výhled na moře, teď za svítání bylo
poseté zlatými skvrnami. Harry přešel k oknu, otočil se k
té pozoruhodné scenérii zády, s rukama založenýma na
prsou čekal a v jizvě mu škubalo. Hermiona se posadila
do křesla u nočního stolku a Ron si přisedl na opěrku k
ní.
Znovu se objevil Bill s malým skřetem v náručí a opatrně ho položil na postel. Griphook mu huhlavě poděkoval, Bill odešel a zavřel za sebou dveře.
„Omlouváme se, že jsme vás vytáhli z postele,“ začal
Harry. „Co dělají nohy?“
„Bolí,“ odpověděl skřet, „ale už je to lepší.“
Stále ještě v ruce svíral Nebelvírův meč a přejížděl po
Harrym, Ronovi a Hermioně zvláštním pohledem – napůl
vzdorovitým a napůl zvědavě zaujatým. Harry si všiml
skřetovy sinalé pleti, dlouhých štíhlých prstů a černých
očí. Krátké nohy, z nichž mu Fleur stáhla boty, měl špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ne ale o mnoho, jeho
šišatá hlava byla naopak mnohem větší než lidská.
„Asi se už nepamatujete…“ začal Harry.
„…že jsem to byl právě já, kdo vás uvedl k vašemu
trezoru, když jste poprvé přišel ke Gringottovým?“ dořekl za něj Griphook. „Vzpomínám si, Harry Pottere. Jste
velice slavný i mezi skřety.“
Harry se skřetem si hleděli do očí a vzájemně se snažili něco z nich vyčíst. Harryho jizva stále pobolívala.
Chtěl si tenhle rozhovor s Griphookem odbýt co nejrychleji, zároveň měl ale strach, aby něco neudělal špatně.
Stále ještě uvažoval, jak svoji prosbu formulovat nejlépe,
když skřet prolomil mlčení.
„Pohřbil jste toho skřítka,“ prohlásil nečekaně zahořklým tónem. „Viděl jsem to, díval jsem se na vás z okna
vedlejší ložnice.“
„Ano,“ přikývl Harry.
Skřet na něj úkosem pohlédl šikmýma černýma očima.
„Jste neobvyklý kouzelník, Harry Pottere.“
„V čem jsem neobvyklý?“ zeptal se Harry a mimoděk
si promnul jizvu.
„Vykopal jste mu hrob.“
„No a?“
Griphook neodpověděl. Harry z jeho slov usoudil, že
mu posměšně dává najevo, že se zachoval jako mudla,
bylo mu ale vcelku jedno, jestli Griphook se způsobem
Dobbyho pohřbu souhlasí nebo ne. Sebral odhodlání k
útoku.
„Musím se vás zeptat, Griphooku…“
„A také jste zachránil skřeta.“
„Prosím?“
„Odnesl jste mě sem. Zachránil jste mi život.“
„A co má být, předpokládám, že toho nelitujete?“
opáčil poněkud netrpělivě Harry.
„Ne, Harry Pottere,“ ujistil ho Griphook a jedním prstem si přitom nakrucoval řídké černé vousy na bradě,
„jste ale velice zvláštní kouzelník.“
„Když myslíte,“ zabručel Harry. „Teď ale – potřebuji
pomoc, Griphooku, a vy byste mi ji mohl poskytnout.“
Skřet neučinil žádné povzbudivé gesto, jen na Harryho
dál zamračeně a upřeně zíral, jako by nikoho jemu podobného v životě neviděl.
„Potřebuju se vloupat do jednoho trezoru u Gringottových.“
Harry neměl původně v úmyslu říct to takhle otevřeně.
Ta slova z něj vyletěla v okamžiku, kdy mu jizvou tvaru
blesku projela další palčivá bolest a před očima se mu
opět mihla silueta bradavického hradu. Neúprosně uzavřel svoji mysl, nejdřív se musel vypořádat s Griphookem. Ron a Hermiona na něj zírali, jako by zešílel.
„Harry…“ hlesla Hermiona, Griphook ji ale nepustil
ke slovu.
„Vloupat se do trezoru u Gringottových?“ opakoval po
Harrym a trochu se otřásl bolestí, když změnil polohu na
posteli. „To je nemožné.“
„Ne, není,“ odporoval mu Ron. „Někomu jinému už se
to podařilo.“
„Jo,“ přidal se Harry. „Právě toho dne, kdy jsme se
spolu poprvé setkali, Griphooku. O mých narozeninách
před sedmi lety.“
„Ten trezor, o kterém mluvíte, byl tehdy prázdný,“ vyštěkl skřet a Harrymu bylo jasné, že byť už Griphook u
Gringottových nepracuje, příčí se mu pomyšlení, že by
někdo dokázal překonat jejich bezpečnostní opatření.
„Byl jen minimálně zabezpečený.“
„No, ten trezor, do kterého se my potřebujeme dostat,
rozhodně není prázdný,“ ujistil ho Harry, „a řekl bych, že
bude zabezpečený velice mocnými ochrannými kouzly.
Patří totiž Lestrangeovým.“
Viděl, jak si Hermiona s Ronem vyměnili užaslý pohled, řekl si ale, že na to, aby jim všechno vysvětlil, bude
dost času, až získá Griphookovu odpověď.
„Nemáte šanci,“ prohlásil přesvědčeně Griphook.
„Nemáte sebemenší šanci. – Vstup, cizinče, leč pamatuj:
poklad, jenž nikdy nebyl tvůj…“
„…hledáš-li v našich sklepeních – Jo, já vím, vzpomínám si na to,“ ubezpečil ho Harry. „Jenže já se odtamtud
nechystám odnést žádný poklad, nechci vzít nic, co by mi
přineslo osobní prospěch. Jste schopen něčemu takovému
uvěřit?“
Viděl, jak ho skřet zkoumavě pozoruje přimhouřenýma šikmýma očima, a jizva na čele ho opět zabolela. Nevšímal si jí a odmítal vzít na vědomí bolest i to, k čemu
ho vybízela.
„Jestli někdy existoval kouzelník, kterému bych byl
ochoten věřit, že neusiluje o osobní prospěch,“ ozval se
konečně Griphook, „jste to vy, Harry Pottere. Skřetové
ani domácí skřítci nejsou zvyklí ochraně ani úctě, jakou
jste jim dnes v noci prokázal. Alespoň ze strany nositelů
hůlek ne.“
„Nositelů hůlek,“ opakoval po něm Harry. Byl to termín, který jeho uším zněl velice zvláštně. Jizva ho pálila,
jak Voldemort zaměřil své myšlenky k severu, zatímco
on sám se nemohl dočkat, až si promluví s Ollivanderem
ve vedlejší ložnici.
„Právo nosit hůlku,“ vysvětloval tiše Griphook, „je už
odedávna předmětem sporu mezi kouzelníky a skřety.“
„Skřetové přece umějí kouzlit i bez hůlek,“ namítl
Ron.
„To není podstatné! Kouzelníci se odmítají s ostatními
kouzelnými tvory podělit o tajemství hůlkové magie a
upírají nám tak možnost dalšího posílení našich schopností!“
„Jenže skřetové taky nejsou ochotní podělit se o svoje
kouzla a čáry,“ připomněl mu Ron. „Nechcete nás naučit
vyrábět meče a zbroj tak, jak to umíte jen vy. Skřetové
znají takové způsoby zpracování kovu, jaké čarodějové
nikdy…“
„Na tom teď nezáleží,“ skočil mu do řeči Harry, který
viděl, jak Griphookovi stoupá do tváří barva. „Tady nejde o boj kouzelníků proti skřetům ani kterýmkoli jiným
kouzelným tvorům…“
Griphook se ošklivě zachechtal.
„Ale ano, přesně o to tady jde! Čím dál stoupá moc
Pána smrti, tím víc se upevňuje nadřazené postavení vaší
rasy nad tou mojí! Gringottovi se museli podvolit kouzelnické nadvládě, domácí skřítkové jsou masakrováni, a
kdo z držitelů hůlek proti tomu protestuje?“
„My!“ štěkla Hermiona. Napřímila se v křesle a v
očích jí plál jasný oheň. „My protestujeme! A já jsem
zrovna takový štvanec jako kterýkoli ze skřetů nebo domácích skřítků, Griphooku! Jsem mudlovská šmejdka!“
„Neříkej si…“ zahučel Ron.
„Proč bych neměla?“ odsekla Hermiona. „Jsem
mudlovská šmejdka a jsem na to hrdá! Nemám v tomhle
novém režimu o nic vyšší postavení než vy, Griphooku!
Byla jsem to já, koho si tam u Malfoyových vybrali a
koho mučili!“
Za řeči si odtáhla od krku límec županu a odhalila
karmínovou tenkou řeznou ránu, kterou jí na krku udělala
Belatrix.
„Víte, že to byl Harry, kdo dal Dobbymu svobodu?“
dorážela na skřeta. „Víte, že se už léta zasazujeme za
osvobození domácích skřítků?“ (Ron se při těchto slovech na opěrce Hermionina křesla rozpačitě zavrtěl.)
„Nemůžete si porážku Vy-víte-koho přát víc než my,
Griphooku!“
Skřet si teď Hermionu prohlížel se stejným zvědavým
zaujetím jako předtím Harryho.
„Co čekáte, že v trezoru Lestrangeových najdete?“ zeptal se náhle. „Ten meč, který je tam uložený, je podvrh.
Pravý meč je tady.“ Zadíval se jim jednomu po druhém
do obličeje. „Řekl bych ale, že to už jste věděli i beze
mne. Tam ve sklepení jste po mně chtěli, abych lhal.“
„Jenže ten falešný meč není jediná věc, která je v tom
trezoru uložená, že?“ poznamenal Harry. „Neviděl jste
náhodou i to další, co obsahuje?“
Srdce mu bušilo ještě zběsileji než kdy dřív. Potřeboval dvojnásobné úsilí k tomu, aby překonal bolest v jizvě.
Skřet si už zase obtáčel pramínky vousů kolem prstu.
„Mluvit o tajnostech Gringottových je proti našim morálním zásadám. Jsme strážci pohádkových pokladů. Naší
povinností je střežit předměty, které nám byly svěřeny do
úschovy a které jsou v mnoha případech dílem jen našich
rukou.“
Přejel prsty po meči a jeho černé oči přelétly od
Harryho k Hermioně, k Ronovi a zase zpět.
„Tak mladí,“ povzdechl si konečně, „a bojujete proti
tolika nepřátelům.“
„Pomůžete nám?“ zeptal se Harry. „Nepomůže-li nám
někdo ze skřetů, nemáme šanci, že bude naše vloupání
úspěšné. Jste naše jediná naděje.“
„Musím… si to rozmyslet,“ odpověděl Griphook rozčilujícím tónem.
„Ale…“ vyjel popuzeně Ron, Hermiona ho však umlčela šťouchnutím do žeber.
„Děkujeme,“ zabručel Harry.
Skřet přikývl velkou šišatou hlavou na znamení, že jeho díky přijímá, a protáhl si krátké nohy.
„Mám dojem,“ uvelebil se okázale na Billově a Fleuřině posteli, „že už mě ten kostirost dal úplně dohromady.
Konečně snad budu schopen usnout. Omluvte mě…“
„Ano, samozřejmě,“ přikývl Harry, ještě než ale opustil ložnici, natáhl ruku a sebral Nebelvírův meč, který si
skřet odložil vedle sebe. Griphook neprotestoval, když za
sebou ale Harry zavíral dveře, měl pocit, že ve skřetových očích zahlédl záblesk nevole.
„Hajzlík jeden mrňavá,“ ulevil si šeptem Ron. „Těší
ho, když nám takhle brnká na nervy.“
„Harry,“ zašeptala Hermiona a odtáhla je oba ode dveří doprostřed dosud temného odpočívadla, „chceš snad
říct, co si myslím, že tím chceš říct? Chceš snad říct, že je
v trezoru Lestrangeových uložený jeden z viteálů?“
„Ano,“ přitakal Harry. „Belatrix byla k smrti vyděšená, když se domnívala, že jsme se tam dostali, byla strachy úplně bez sebe. Proč? Co myslela, že jsme tam viděli, o co jiného se bála, že jsme odtamtud mohli odnést?
Něco, co jí nahánělo šílenou hrůzu při představě, že by se
o tom Vy-víte-kdo dozvěděl.“
„Já ale myslel, že hledáme místa, kde Vy-víte-kdo
přebýval, místa, na kterých vykonal něco významného,“
namítl Ron a zatvářil se nechápavě. „Myslíš, že byl někdy v trezoru Lestrangeových?“
„Nevím ani, jestli vůbec někdy byl uvnitř Gringottovic
banky,“ připustil Harry. „V mládí tam rozhodně žádné
zlato uložené neměl, protože po nikom nic nezdědil. Určitě ale musel banku vidět zvenčí, hned když poprvé navštívil Příčnou ulici.“
Harryho jizva bolestně pulzovala, Harry to ale ignoroval. Chtěl, aby Ron i Hermiona pochopili, jak se na tu
záležitost s Gringottovými dívá, ještě než si půjdou popovídat s Ollivanderem.
„Myslím, že tehdy záviděl každému, kdo měl klíč k
některému trezoru u Gringottových. Myslím, že se na ten
klíč díval jako na skutečný symbol příslušnosti ke kouzelnickému světu. A nezapomínejte, že Belatrix i jejímu
manželovi důvěřoval. Před svým pádem v nich měl ty
nejoddanější služebníky, a když zmizel, oba po něm pátrali. Říkal to té noci, kdy se vrátil. Slyšel jsem ho to říkat.“
Promnul si jizvu.
„Neřekl bych ale, že Belatrix prozradil, že jde o viteál.
Luciusi Malfoyovi se také s pravdou o tom deníku nikdy
nesvěřil. Pravděpodobně jí jen řekl, že je to nějaká nesmírně cenná věc, a požádal ji, aby ji uložila do svého
trezoru. Hagrid říkal, že je to nejbezpečnější místo na
světě, když si chceš něco spolehlivě uložit… až na Bradavice.“
Když domluvil, zavrtěl Ron obdivně hlavou.
„Ty do něj vážně vidíš.“
„Jen částečně,“ opravil ho Harry. „Částečně… škoda
jen, že jsem aspoň stejně neviděl do Brumbála. No, uvidíme. Pojďte, jdeme za Ollivanderem.“
Ron s Hermionou se tvářili zmateně, ale zaujatě, když
mu šli v patách přes malé odpočívadlo, kde zaklepal na
dveře proti Billově a Fleuřině ložnici.
„Dále!“ vybídl je zevnitř slabý hlas.
Výrobce hůlek ležel na velké manželské posteli, odsunuté co nejdál od okna. Déle než rok ho drželi zavřeného
ve sklepě a Harry věděl přinejmenším o jednom případu,
kdy ho i mučili. Byl tak vyzáblý, že pod zažloutlou pletí
obličeje se mu jasně rýsovaly vystupující kosti. Velké
stříbrné oči jako by měl utopené hluboko v propadlých
důlcích. Ruce, které ležely na pokrývce, mohly klidně
patřit kostlivci. Harry se posadil na druhou, prázdnou
postel k Ronovi a Hermioně. Vycházející slunce sem
nesvítilo, z okna byl výhled na zahrádku na vrcholu skalního útesu a na čerstvě vykopaný hrob.
„Velice nerad vás vyrušuju, pane Ollivandere,“
omlouval se Harry.
„Drahý chlapče,“ odpověděl chabým hlasem Ollivander, „vždyť jste nás zachránili. Byl jsem přesvědčen, že v
tom sklepení zemřeme. Nikdy… nikdy vám nebudu
schopen… dostatečně poděkovat.“
„Udělali jsme to rádi.“
V Harryho jizvě tepala bolest. Harry věděl, byl si tím
naprosto jistý, že už jim nezbývá skoro žádný čas na to,
aby k cíli Voldemortova hledání dorazili dřív než on,
nebo se mu nějak jinak pokusili zhatit plány. Pocítil záchvěv paniky… Sám si ale tuto cestu zvolil, když rozhodl, že si s Griphookem promluví jako s prvním. Předstíral
proto klid, který ve skutečnosti necítil, ve váčku zavěšeném kolem krku nahmatal obě poloviny své zlomené
hůlky a vytáhl je.
„Potřebuju vaši pomoc, pane Ollivandere.“
„Samozřejmě. Udělám cokoli,“ zasípěl výrobce hůlek.
„Umíte to spravit? Je to vůbec možné?“
Ollivander natáhl třaslavou ruku a Harry mu obě
téměř oddělené poloviny vložil do dlaně.
„Cesmínové dřevo a pero z fénixe,“ konstatoval roztřeseným hlasem Ollivander. „Jedenáct palců. Pěkná a
poddajná.“
„Ano,“ přikývl Harry. „Umíte…?“
„Ne,“ šeptl Ollivander. „Je mi líto, hrozně líto, ale neznám žádný způsob, jak opravit hůlku, která utrpěla
takhle rozsáhlé poškození.“
Harry se v duchu na takovou odpověď připravoval,
přesto to pro něj byla těžká rána. Vzal obě poloviny hůl-
ky Ollivanderovi z ruky a zastrčil je zpět do váčku. Ollivander upřeně hleděl do míst, kde zničená hůlka zmizela,
a neodvrátil oči, dokud Harry nevytáhl z kapsy dvě hůlky, které sebral u Malfoyových.
„Poznáte, komu patří tyhle?“ zeptal se Harry.
Ollivander vzal do ruky první hůlku, přidržel si ji těsně u zapadlých očí, poválel ji mezi prsty s vystouplými
klouby a nepatrně ji prohnul.
„Ořechové dřevo a blána z dračího srdce,“ přikývl.
„Dvanáct a tři čtvrtě palce. Nepoddajná. Tahle hůlka patřila Belatrix Lestrangeové.“
„A tahle?“
Ollivander ji prozkoumal stejným způsobem.
„Hlohové dřevo a žíně jednorožce. Přesně deset palců.
Poměrně pružná. To byla hůlka Draca Malfoye.“
„Byla?“ opakoval po něm Harry. „Copak už mu nepatří?“
„Možná ne. Pokud jste mu ji sebral proti jeho vůli…“
„To ano!“
„…pak už patří možná vám. Záleží samozřejmě na
způsobu, jakým jste mu ji sebral. Hodně také záleží na
samotné hůlce. Obecně ale platí, že ztratí-li někdo hůlku
v boji, podvolí se hůlka jeho přemožiteli.“
V místnosti se rozhostilo ticho, rušené jen vzdáleným
hukotem moře.
„Mluvíte o hůlkách, jako by měly vlastní city,“ ozval
se Harry, „jako by uměly samy myslet.“
„Hůlka si vybírá kouzelníka,“ připomněl mu Ollivander. „To je skutečnost odjakživa známá nám všem, kteří
jsme studovali hůlkovou magii.“
„Ano, ale je přece možné používat i hůlku, která si vás
nevybrala,“ namítl Harry.
„Jistě, stojíte-li jako kouzelník alespoň za zlámanou
grešli, dokážete kouzla a čáry uskutečnit prostřednictvím
téměř kteréhokoli nástroje. Nejlepších výsledků se ale
dosahuje v případech, kdy mezi kouzelníkem a hůlkou
existuje nejsilnější pocit sounáležitosti. Spojení mezi
nimi je nesmírně složitá věc. Počáteční vzájemná náklonnost a potom společné získávání zkušeností, kdy se
hůlka učí od kouzelníka a kouzelník od hůlky.“
Moře se převalovalo sem a zase tam a v hučení vln zazníval žalostný tón.
„Tuhle hůlku jsem Dracovi Malfoyovi sebral násilím,“
ozval se Harry. „Můžu ji tedy bezpečně používat?“
„Domnívám se, že ano. Vlastnictví hůlek se řídí dost
složitými zákonitostmi, poražená hůlka se ale obvykle
podrobí novému pánovi.“
„Takže já bych měl používat tuhle?“ zeptal se Ron,
vytáhl z kapsy Červíčkovu hůlku a podal ji Ollivanderovi.
„Kaštanové dřevo a blána z dračího srdce. Devět a
čtvrt palce dlouhá. Křehká. Krátce poté, co mě unesli, mě
přinutili tuhle hůlku vyrobit pro Petra Pettigrewa. Ano,
pokud jste ji získal v souboji s ním, je pravděpodobné, že
vás bude poslouchat a že vám poslouží lépe než jiná.“
„A to platí pro všechny hůlky, je to tak?“ ubezpečoval
se Harry.
„Myslím, že ano,“ odpověděl Ollivander s velkýma
očima upřenýma do Harryho obličeje. „Kladete mi nesnadné otázky, pane Pottere. Hůlková magie je komplikovaným a tajemným oborem čar a kouzel.“
„Chcete-li tedy nějakou hůlku stoprocentně ovládnout,“ ptal se dál Harry, „není absolutně nezbytné jejího
předchozího majitele zabít?“
Ollivander těžce polkl.
„Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné ho zabít.“
„A přece kolují jisté legendy,“ pokračoval Harry a
zrychlil se mu tep, zatímco bolest v jizvě znovu nabrala
na úpornosti; byl si jistý, že se Voldemort rozhodl přejít
od plánů k činům. „Legendy o hůlce – nebo o hůlkách –
které přecházely z ruky do ruky vraždou.“
Ollivander zbledl. Na sněhově bílém polštáři měla jeho pleť světle šedý odstín a vystrašeně vyvaloval obrovské, krví podlité oči.
„Myslím, že jen o jedné,“ šeptl.
„A Vy-víte-kdo se o tu hůlku zajímá, že ano?“ vyptával se dál Harry.
„J-jak?“ zachroptěl Ollivander a úpěnlivě pohlédl na
Rona s Hermionou, jako by prosil o pomoc. „Jak to víte?“
„Chtěl, abyste mu prozradil, jak překonat spojení mezi
našimi hůlkami,“ pokračoval Harry.
Ollivander byl už úplně vyděšený.
„Mučil mě, pochopte to, prosím! Mučil mě kletbou
Cruciatus, ne-neměl jsem na vybranou… musel jsem mu
říct, co vím i co si myslím!“
„Já vás chápu,“ ujistil ho Harry. „Pověděl jste mu o
těch totožných jádrech? Poradil jste mu, aby si prostě
vypůjčil hůlku někoho jiného?“
Ollivandera zjevně děsilo a ohromovalo, co všechno
Harry ví. Pomalu přikývl.
„Jenže to nezabralo,“ pokračoval Harry. „Moje hůlka
tu jeho vypůjčenou stejně porazila. Víte, jak se to mohlo
stát?“
Ollivander zavrtěl hlavou stejně pomalu, jako předtím
přikývl.
„Nikdy… nikdy v životě jsem o ničem takovém neslyšel. Vaše hůlka tehdy večer předvedla něco zcela jedinečného. Spojení mezi dvěma hůlkami s totožným jádrem je neuvěřitelně vzácné, ale co způsobilo, že vaše
hůlka rozlomila tu vypůjčenou hůlku, to prostě nevím…“
„Mluvili jsme ale ještě o jiné hůlce, o té, která své majitele mění vraždou. Když si Vy-víte-kdo uvědomil, že
moje hůlka předvedla něco neobvyklého, vrátil se a začal
se na ni vyptávat, že ano?“
„Jak to víte?“
Harry neodpověděl.
„Ano, vyptával se na ni,“ zašeptal Ollivander. „Chtěl
vědět všechno, co mu můžu povědět o hůlce, která byla
známá pod různými jmény jako hůlka Smrti, hůlka Osudu nebo bezová hůlka.“
Harry koutkem oka pohlédl na Hermionu. Tvářila se,
jako by do ní uhodilo.
„Pán zla,“ pokračoval Ollivander tlumeným a vystrašeným hlasem, „byl s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil –
tisové dřevo a pero z fénixe, třináct a půl palce – spokojený až do doby, kdy se dozvěděl o spojení mezi oběma
totožnými jádry. Teď pátrá po jiné a mocnější hůlce, kterou považuje za jedinou možnost, jak tu vaši porazit.“
„Brzy se ale dozví, pokud to totiž ještě neví, že ta moje je nenapravitelně poškozená,“ povzdechl si tiše Harry.
„Ne!“ vyjekla vystrašeně Hermiona. „To přece nemůže vědět, Harry, jak by se mohl dozvědět…“
„Priori incantatem,“ připomněl jí Harry. „Tvoje i ta
trnková hůlka zůstaly u Malfoyových, Hermiono. Když
je pořádně prozkoumají a donutí je opakovat kouzla, ke
kterým byly poslední dobou použité, zjistí, že tvoje hůlka
zničila tu moji, uvidí, že ses ji bezúspěšně pokoušela
opravit, a uvědomí si, že jsem od té doby používal jen tu
trnkovou.“
Ta trocha barvy, která se jí po příchodu do vily vrátila
do tváří, se opět vytratila. Ron po Harrym střelil vyčítavým pohledem. „Tím si teď nebudeme lámat hlavu…“
zahučel.
Pan Ollivander ho však přerušil.
„Pán zla už dnes bezovou hůlku nehledá jen proto, aby
vás dokázal zničit, pane Pottere. Je odhodlán získat ji,
protože věří, že s ní bude doopravdy nezranitelný.“
„A bude?“
„Majitel bezové hůlky musí být neustále ve střehu
před útokem,“ odpověděl Ollivander, „musím ale přiznat,
že představa Pána zla vyzbrojeného hůlkou Smrti je…
fascinující.“
Harry si náhle vzpomněl na to, jak si tehdy při prvním
setkání s Ollivanderem nebyl docela jistý, nakolik se mu
výrobce hůlek doopravdy zamlouvá. Dokonce i teď –
poté, co ho Voldemort uvěznil a mučil – se zdálo, že ho
představa spojení černokněžníka a bezové hůlky stejným
dílem vzrušuje i odpuzuje.
„Takže – vy se domníváte, že ta hůlka skutečně existuje, pane Ollivandere?“ zeptala se Hermiona.
„Samozřejmě,“ přitakal Ollivander. „Ano, je možné
zcela přesně vysledovat osud té hůlky v průběhu dějin.
Existují přirozeně četná mezidobí, a to poměrně dlouhá,
kdy mizí z dohledu a je dočasně ztracená nebo schovaná,
vždy se ale znovu objeví. Má určité charakteristické znaky, podle nichž ji kouzelníci zběhlí v hůlkové magii bezpečně poznají. Jsou k dispozici i písemné prameny, některé z nich tajemné a těžko srozumitelné, které jsme já i
další výrobci hůlek pečlivě prostudovali. Většina z nich
je zjevně pravá.“
„Nemyslíte… nemyslíte si tedy, že by mohlo jít jen o
pohádku nebo mýtus?“ vyptávala se Hermiona s nadějí v
hlase.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Ollivander. „Jestli je skutečně
nutné, aby měnila majitele pomocí vraždy, to nevím. Má
velice krvavou historii, to ale může být zapříčiněno pouze tím, že je to nesmírně žádoucí předmět a vzbuzuje v
kouzelnících silné vášně. Je neobyčejně mocná, nebez-
pečná v nesprávných rukou a nás všechny, kteří hůlky
studujeme, neuvěřitelně fascinuje.“
„Pane Ollivandere,“ ujal se znovu slova Harry, „vy
jste Vy-víte-komu řekl, že má bezovou hůlku Gregorovič, že ano?“
Přestože se to zdálo nemožné, Ollivander zbledl ještě
o něco víc. Těžce polkl a vypadal jako duch.
„Ale jak – jak to…?“
„Nezáleží na tom, jak to vím,“ odbyl ho Harry, na
okamžik zavřel oči, když mu jizvou projela bolest, a na
pouhých několik vteřin spatřil hlavní ulici v Prasinkách,
které ležely tak daleko na sever od nich, že tam ještě byla
tma. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má tu hůlku Gregorovič?“
„Byla to jen nepotvrzená zvěst,“ zašeptal Ollivander.
„Fáma, která se roznesla před mnoha lety, dávno před
tím, než jste se narodil! Podle mého názoru ji rozšířil sám
Gregorovič. Jistě chápete, jak by to bylo dobré pro obchod, kdyby lidé věřili, že studuje a kopíruje vlastnosti
bezové hůlky!“
„Ano, to je mi jasné,“ přikývl Harry a vstal. „Jen ještě
jedna poslední věc, pane Ollivandere, a pak už vás necháme odpočívat. Co víte o relikviích smrti?“
„O – o čem?“ zeptal se výrobce hůlek a zatvářil se naprosto zmateně.
„O relikviích smrti.“
„Bohužel vůbec nevím, o čem to mluvíte. Je to snad
něco dalšího, co souvisí s hůlkami?“
Harry hleděl do propadlých tváří a věřil, že Ollivander
svoji nechápavost nehraje. O relikviích nic nevěděl.
„Děkujeme,“ řekl. „Moc vám děkujeme. Teď vás necháme odpočívat.“
Ollivander vypadal zničeně.
„Mučil mě!“ zachrčel. „Kletbou Cruciatus… neumíte
si představit…“
„Umím,“ ujistil ho Harry. „Až moc dobře. Odpočiňte
si, prosím. Děkuji, že jste mi to všechno pověděl.“
Odváděl Rona a Hermionu po schodech dolů. Koutkem oka zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli
u kuchyňského stolu a před sebou měli šálky s čajem.
Všichni vzhlédli a podívali se na něj, když se objevil ve
dveřích, Harry jim ale jen pokývl a vyšel i s Ronem a s
Hermionou do zahrady. Hromádka načervenalé hlíny,
která zakrývala Dobbyho, ležela přímo před ním, a když
k ní Harry znovu zamířil, bolest v jeho hlavě se krok od
kroku stupňovala. Musel teď vynakládat přímo kolosální
úsilí, aby uzavřel mysl před vidinami, které se do ní tlačily, věděl ale, že už jim bude muset vzdorovat jen chvilku.
Za okamžik se jim hodlal poddat, protože si potřeboval
ověřit, že je jeho teorie správná. Stačilo vydržet jen pouhou chviličku, aby mohl Ronovi a Hermioně vysvětlit
situaci.
„Gregorovič kdysi dávno skutečně bezovou hůlku
měl,“ začal. „Viděl jsem Vy-víte-koho, jak po něm pátrá.
Když ho ale konečně našel, zjistil, že už ji Gregorovič
nemá, ukradl mu ji totiž Grindelwald. Jak se Grindelwald
dozvěděl, že je hůlka u Gregoroviče, to nevím – pokud
byl ale Gregorovič opravdu takový hlupák, že to sám
rozhlásil, nemohlo to být příliš těžké.“
Voldemort stál před bránou Bradavic. Harry ho tam
viděl a viděl také lucernu, která poskakovala v předjitřní
tmě a neustále se blížila.
„Grindelwald potom bezovou hůlku využil k tomu,
aby se stal mocným černokněžníkem. Když byl na vrcholu moci, Brumbál si uvědomil, že je jediný, kdo ho dokáže zastavit, svedl s ním souboj, porazil ho a bezovou hůlku si vzal.“
„Brumbál že měl bezovou hůlku?“ užasl Ron. „Jenže
v tom případě – kde je teď?“
„V Bradavicích,“ odpověděl Harry a sváděl boj, aby s
nimi dokázal zůstal v zahradě na útesu.
„Tak na co čekáme?“ vyhrkl naléhavě Ron. „Musíme
se tam vydat a sebrat ji, Harry, dřív než to udělá on!“
„Na to už je pozdě,“ zabručel Harry. Už nebyl s to se
ovládnout a chytil se oběma rukama za hlavu, aby jí pomohl v odporu. „Ví, kde je. Právě tam dorazil.“
„Harry!“ zaryčel rozčileně Ron. „Jak dlouho už to víš?
Proč jsme promarnili tolik času? Proč jsi nejdřív mluvil s
Griphookem? Mohli jsme se tam dostat – ještě pořád
bychom mohli…“
„Ne,“ hlesl Harry a padl na kolena do trávy. „Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl,
abych si ji vzal. Chtěl, abych našel viteály.“
„Neporazitelná hůlka, Harry!“ zasténal Ron.
„Nebylo mým úkolem… mým úkolem je zničit viteály…“
A náhle bylo všude chladno a temno. Slunce se sotva
začalo objevovat nad obzorem, když kráčel vedle Snapea
do kopce přes školní pozemky k jezeru.
„Za chviličku za vámi přijdu do hradu,“ oznámil vysokým chladným hlasem. „Teď jděte.“
Snape v černém rozevlátém plášti se uklonil a vydal se
po pěšině k hradu. Harry šel pomalu dál a čekal, až se
profesorova postava ztratí ve tmě. Nestál o to, aby Snape
– a ostatně ani nikdo jiný – viděl, kam má namířeno. V
žádném z hradních oken se ale nesvítilo a navíc se mohl
skrýt… Ve vteřině se zamaskoval zastíracím kouzlem,
které ho skrylo i jeho vlastním zrakům.
Putoval dál podél břehu jezera a vpíjel se očima do
obrysů milovaného hradu, svého prvního království, svého dědičného práva…
A už se tyčila před ním – na břehu jezera, v jehož temných vodách se odrážela: bílá mramorová hrobka, naprosto zbytečná vada na kráse dobře známé krajiny. Znovu pocítil příliv toho potlačeného rozjaření, té opojné
radosti z cílevědomého ničení. Zvedl svou starou tisovou
hůlku: jak příhodné, aby právě tohle bylo jejím posledním velkým skutkem!
Hrobka pukla odshora až dolů. Rubášem zahalená postava byla stejně vysoká a hubená jako za života. Znovu
pozvedl hůlku.
Rubáš se rozevřel a sklouzl z těla. Obličej byl průsvitný, bledý a propadlý, přesto však téměř dokonale zachovaný. Pocítil záchvěv posměšného pobavení – na zahnutém nose mu nechali brýle! Ruce měl Brumbál složené na
prsou a pod nimi se v jeho pevném sevření skrývalo to, co
hledal a co pohřbili i s ním.
Domníval se ten starý hlupák, že mramor nebo smrt
hůlku ochrání? Myslel si, že se Pán smrti neodváží hrobku znesvětit? Pavoučí ruka se snesla k tělu a vytrhla hůlku z Brumbálova sevření. Když se jí zmocnil, vystřelila z
jejího konce sprška jisker a zasypala jejího předchozího
mrtvého majitele – hůlka byla připravena konečně sloužit
novému pánovi.
kapitola dvacátá pátá
Lasturová vila
Domek, v němž Bill a Fleur bydleli, stál o samotě na
vrcholu útesu nad mořem a zdi měl nabílené vápnem a
obložené lasturami. Byl to liduprázdný a líbezný kout. Ať
Harry v maličkém stavení nebo v přilehlé zahrádce zašel
kamkoli, všude k němu doléhalo nepřetržité šumění a
pulzování moře, podobné dechu nějakého obrovského
dřímajícího zvířete. Převážnou část následujících několika dnů si vymýšlel nejrůznější záminky, které mu umožňovaly vytratit se z přelidněného domku. Nejvíc času
trávil na skalnatém výběžku s výhledem na otevřenou
oblohu a širé prázdné moře, kde mu obličej ovíval chladný slaný vítr.
Kolosální rozhodnutí nesoupeřit s Voldemortem a nesnažit se dostat k hůlce dřív než on ho stále naplňovalo
obavami. Nepamatoval si, že by kdy v životě řešil nějaký
problém tím, že by se rozhodl něco neudělat. Byl plný
pochybností, které si navíc Ron, kdykoli se ocitl v jeho
společnosti, nedokázal nechat pro sebe.
„Co když Brumbál chtěl, abychom význam toho symbolu rozluštili včas a tu hůlku získali? Co když mělo být
jeho vyluštění důkazem, že máš na to, abys relikvie dostal? Jestli to doopravdy je bezová hůlka, Harry, jak teď k
čertu máme Ty-víš-koho porazit?“
Harry na jeho otázky nedokázal odpovědět. Zakoušel
naopak okamžiky pochyb, kdy byl přesvědčen, že nepokusit se Voldemortovi zabránit v otevření hrobky bylo
čiré šílenství. Neuměl ani uspokojivě vysvětlit, proč se to
rozhodl nezkusit. Pokaždé, když si připomněl své vnitřní
důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu samotnému
nakonec chabé a nepřesvědčivé.
Zvláštní také bylo, že stejně zmatené pocity jako Ronovy pochyby v něm vyvolávala Hermionina podpora.
Když teď musela Hermiona připustit, že bezová hůlka
skutečně existuje, začala tvrdit, že je to zlořečená věc a
že způsob, jakým se jí Voldemort zmocnil, je tak odporný, že by v Harryho případě vůbec nepřicházel v úvahu.
„Něco takového bys přece nikdy nemohl udělat, Harry,“ přesvědčovala ho znovu a znovu. „Do Brumbálovy
hrobky by ses určitě nikdy nevloupal.“
Jenže představa Brumbálovy mrtvoly Harryho neděsila ani zdaleka tolik jako možnost, že nesprávně odhadl
plány, které Brumbál zosnoval, ještě když žil. Měl pocit,
jako by stále tápal ve tmě – vybral si sice cestu, jíž se
hodlal ubírat, neustále se ale ohlížel zpátky, jako by si
nebyl jistý, jestli si nalezená znamení nevyložil mylně a
jestli se neměl vydat jiným směrem. Čas od času ho i
nadále přepadaly záchvaty vzteku na Brumbála, mohutné
jako vlny bušící do skal pod domkem, vzteku vyvolaného
tím, že mu Brumbál před smrtí nesdělil svoje úmysly.
„Je ale doopravdy mrtvý?“ zapochyboval Ron třetího
dne poté, co do Lasturové vily dorazili. Harry právě strnule hleděl přes zeď oddělující zahrádku od skalnatého
útesu, když ho Ron s Hermionou objevili. Z toho, že za
ním přišli, neměl žádnou radost, protože se mu nechtělo
vstupovat do jejich sporu.
„Ano, máš pravdu, Rone, nezačínej s tím znovu, prosím!“
„Podívej se na fakta, Hermiono,“ přesvědčoval ji Ron
a mluvil přes hlavu Harrymu, který se dál díval k obzoru.
„Ta stříbrná laň. Ten meč. Oko, co Harry viděl v tom
zrcátku…“
„Harry sám přiznává, že si to oko možná jen představoval! Nemám pravdu, Harry?“
„Možné to je,“ připustil, aniž by na ni pohlédl.
„Ale nemyslíš si to, že ne?“ dorážel na něj Ron.
„Ne, nemyslím,“ zahučel Harry.
„Tak vidíš!“ vyhrkl Ron dřív, než stačila Hermiona
něco říct. „Jestli to nebyl Brumbál, tak mi vysvětli, jak se
Dobby dozvěděl, že jsme v tom sklepení!“
„To vysvětlit neumím – umíš ale ty vysvětlit, jak ho za
námi mohl Brumbál poslat, když leží v Bradavicích v
hrobce?“
„Nevím, třeba to byl jeho duch!“
„Brumbál by se sem určitě nevrátil jako duch,“ poznamenal Harry. Nebylo toho tolik, čím si byl ještě
ohledně Brumbála jistý, tohle ale věděl docela určitě.
„Byl by pokračoval dál.“
„Co tím myslíš – pokračoval dál?“ zeptal se Ron.
Než ale Harry stihl cokoli říct, ozvalo se za nimi: „Arry?“
Z domku vyšla Fleur a dlouhé stříbrné vlasy jí vlály ve
větru.
„Arry, Grrip-úk by s tebou chtěl mluvit. Je v té nejmenší lošnici, ršíká, še nechce, aby vás někdo slyšel.“
Skutečnost, že ji skřet využívá jako poslíčka, se jí
zjevně nezamlouvala. Když kráčela zpět k domu, tvářila
se popuzeně.
Griphook na ně čekal, přesně jak Fleur říkala, v nejmenší ze tří ložniček, v níž přespávaly Hermiona s Lenkou. Přes okno, za nímž po jasném nebi pluly drobné
obláčky, přetáhl červené bavlněné závěsy, takže místnůstka na rozdíl od jinak vzdušného a prosvětleného
domku působila dojmem rozžhavené pece.
„Už jsem se rozhodl, Harry Pottere,“ oznámil skřet,
který seděl se zkříženýma nohama v nízkém křesle a protáhlými prsty bubnoval do opěrek. „Přestože to skřetové
u Gringottových budou považovat za hanebnou zradu,
rozhodl jsem se, že vám pomůžu…“
„To je skvělé!“ zaradoval se Harry a obrovsky se mu
ulevilo. „Děkujeme, Griphooku, vážně moc…“
„…samozřejmě,“ dořekl rozhodným tónem skřet, „za
náležitou odměnu.“
Harry trochu zaraženě zaváhal.
„Kolik chcete? Nějaké zlato mám.“
„Žádné zlato,“ zavrtěl hlavou Griphook. „Zlata mám
dost.“
Černé oči se mu leskly a vůbec v nich nebylo vidět
bělmo.
„Chci ten meč. Meč Godrika Nebelvíra.“
Harryho nadšení rázem vyprchalo.
„Ten vám dát nemůžu,“ odmítl. „Je mi líto.“
„V tom případě,“ odvětil tiše skřet, „máme problém.“
„Můžeme vám dát něco jiného,“ nabízel ochotně Ron.
„Vsadím se, že mají Lestrangeovi v trezoru spoustu pokladů, můžete si vybrat, co budete chtít, až se dostaneme
dovnitř.“
Zjevně měl raději mlčet, protože Griphook rozčileně
zrudl.
„Nejsem zloděj, chlapče! Nechci žádné poklady, které
by mi právem nenáležely!“
„Ten meč je ale náš…“
„Není váš,“ přerušil ho skřet.
„Jsme z Nebelvíru a meč patřil Godriku Nebelvírovi…“
„A komu patřil před Nebelvírem?“ vyjel na něj skřet a
napřímil se v křesle.
„Nikomu,“ bránil se Ron, „ukovali ho přece pro něj,
ne?“
„Ne!“ zaječel skřet a vztekle na Rona ukázal dlouhým
prstem. „To je jen další důkaz kouzelnické nafoukanosti!
Ten meč patřil Ragnukovi Prvnímu a Godric Nebelvír ho
o něj připravil! Je to ztracený poklad, mistrovská ukázka
skřetí práce! Patří skřetům! Je to cena, kterou požaduji za
svoje služby, a nehodlám smlouvat!“ provrtával je zlobným pohledem.
Harry se podíval na svoje přátele. „Musíme si o tom
promluvit, Griphooku,“ řekl pak, „jestli vám to nevadí.
Můžete nás na pár minut omluvit?“
Skřet se zakyslým úšklebkem přikývl.
V prázdném obývacím pokoji v přízemí přešel Harry
ke krbu. Čelo mu brázdily vrásky úsilí, jak mocně se snažil vymyslet nějaké řešení.
„Vysmívá se nám,“ prohlásil za jeho zády Ron. „Ví,
že mu ten meč dát nemůžeme.“
„Je to pravda?“ otočil se Harry k Hermioně. „Skutečně
Nebelvír ten meč ukradl?“
„Nevím,“ odpověděla nešťastně. „Dějiny čar a kouzel
často neuvádějí příliš dopodrobna, co kouzelníci provedli
jiným kouzelným rasám, a rozhodně si nevzpomínám na
nic, z čeho by vyplývalo, že Nebelvír ten meč ukradl.“
„Určitě to bude jedna z těch skřetích báchorek o tom,“
uvažoval Ron, „jak na ně kouzelníci v jednom kuse chystají nějaké podrazy. Nejspíš bychom měli být rádi, že si
neřekl o jednu z našich hůlek.“
„Skřetové mají dobré důvody k tomu, proč kouzelníky
nemají rádi,“ prohlásila Hermiona. „Chovali jsme se k
nim v minulosti dost brutálně.“
„Však sami taky nejsou žádní roztomilí plyšoví králíčci, co?“ namítl Ron. „Spoustu kouzelníků zabili a o podrazy přitom z jejich strany nebyla nouze.“
„Jenže když se budeme s Griphookem dohadovat, čí
rasa je zákeřnější a krvelačnější, těžko ho tím přesvědčíme, aby nám pomohl, nemyslíš?“
Na chvíli se všichni tři odmlčeli a pokoušeli se přijít
na něco, čím by svůj problém vyřešili. Harry se podíval z
okna k Dobbyho hrobu. Lenka právě k náhrobnímu kameni stavěla sklenici s rozkvetlými limonkami.
„No dobrá,“ ozval se Ron a Harry se opět otočil k němu. „Co třeba takhle? Povíme Griphookovi, že ten meč
budeme potřebovat, dokud se nedostaneme do trezoru, a
pak že si ho může vzít. V trezoru je jeho falešná kopie,
ne? Prohodíme je a dáme mu ten padělek.“
„Vždyť Griphook rozdíl mezi nimi pozná líp než my,
Rone!“ připomněla mu Hermiona. „Byl to přece on, kdo
přišel na to, že v trezoru je podvrh!“
„Jo, ale třeba bychom stačili pláchnout, než si uvědomí…“
Zarazil se, když viděl, jak se na něj Hermiona dívá.
„To je odporné,“ prohlásila tiše. „Požádat ho o pomoc
a pak ho podrazit? Ještě pořád nechápeš, proč skřeti nemají rádi kouzelníky, Rone?“
Ronovi zčervenaly uši.
„No dobrá, prosím! Nic jiného mě prostě nenapadlo!
Cos vymyslela ty?“
„Musíme mu nabídnout něco jiného, něco stejně vzácného, jako je ten meč.“
„Geniální! Hned dojdu pro další z našich nesčetných
historických skřetích mečů a ty mu ho můžeš zabalit a
převázat mašličkou!“
Všichni tři se znovu odmlčeli. Harry si byl zcela jistý,
že se skřet nespokojí s ničím jiným než s Nebelvírovým
mečem, i kdyby mu mohli nabídnout něco stejně cenného. Jenže meč byl zároveň jejich jedinou a nepostradatelnou zbraní proti viteálům.
Na okamžik zavřel oči a zaposlouchal se do šumění
moře. Představa, že Nebelvír mohl svůj slavný meč
ukrást, se mu ani trochu nezamlouvala; vždycky byl na
příslušnost k jeho koleji hrdý. Nebelvír byl zastáncem
čarodějů z mudlovských rodin a byl to právě on, kdo se
postavil Zmijozelovi a jeho teoriím čisté rasy…
„Možná lže,“ prohlásil, když zase otevřel oči. „Myslím Griphooka. Možná ten meč Nebelvír neukradl. Jak
máme vědět, že je právě skřetí verze té historie správná?“
„Záleží na tom?“ zeptala se Hermiona.
„Díval bych se na to všechno jinak,“ odpověděl Harry.
Zhluboka se nadechl.
„Řekneme mu, že ten meč může mít, až nám umožní
dostat se do toho trezoru – dáme si ale záležet, abychom
mu neřekli, kdy přesně ho může mít.“
Ronův obličej se pomalu roztáhl v širokém úšklebku,
zato Hermiona se zatvářila poplašeně.
„Harry, nemůžeme…“
„Může ho mít,“ pokračoval Harry, „až ho použijeme
ke zničení všech viteálů. Osobně pak dohlédnu na to, aby
ho dostal. Svoje slovo dodržím.“
„To ale může trvat roky!“ namítla Hermiona.
„To já vím, zato on to vědět nepotřebuje. Vlastně to
ani nebude lež.“
Pohlédl jí do očí s výrazem, v němž se mísil vzdor se
zahanbením. Vzpomněl si na slova, která byla vytesaná
nad bránou Nurmengardu: Pro větší dobro. Rychle tu
vzpomínku zaplašil. Co jiného jim zbývá?
„Nelíbí se mi to,“ poznamenala Hermiona.
„Mně taky moc ne,“ připustil Harry.
„Já zase myslím, že je to geniální,“ prohlásil Ron a
vstal. „Pojďme mu to říct.“
Vrátili se do nejmenší ložničky, kde Harry přednesl
svůj návrh a formuloval ho opatrně tak, aby z něj nevyplýval žádný konkrétní okamžik předání meče. Hermiona
po celou dobu klopila hlavu k podlaze, což Harryho rozčilovalo, protože se bál, že je tím prozradí. Griphook ale
neměl oči pro nikoho než pro něj.
„Mám tedy vaše slovo, Harry Pottere, že když vám
pomůžu, dáte mi Nebelvírův meč?“
„Ano,“ přikývl Harry.
„Tak platí,“ souhlasil skřet a napřáhl k Harrymu ruku.
Harry se jí chopil a potřásl jí. Byl by rád věděl, jestli
ty černé oči neviděly v jeho vlastních nějaké pochybnosti. Pak ho Griphook pustil a spokojeně si zamnul ruce.
„Dobrá,“ prohlásil, „pojďme na to!“
Jako by znovu připravovali plán, jak nepozorovaně
proniknout na ministerstvo. Usadili se k práci v nejmenší
ložničce za záclonami, které na Griphookovu žádost zůstaly zatažené a vytvářely uvnitř poloviční tmu.
„Trezor Lestrangeových jsem navštívil jen jednou,“
sdělil jim Griphook, „bylo to právě tehdy, když mě požádali, abych do něj uložil ten falešný meč. Je v jednom ze
sklepení vybudovaných v nejdávnějších dobách. Nejstarší kouzelnické rodiny schovávají své poklady v nejhlubším patře, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory…“
V místnůstce sotva větší než šatní skříň setrvávali
každý den celé hodiny. Dny se pomalu protahovaly v
týdny. Neustále naráželi na další problémy, které bylo
třeba vyřešit, mimo jiné i na to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru se povážlivě ztenčily.
„Je ho už vážně tak málo, že vystačí jen pro jednoho z
nás,“ povzdechla si Hermiona, když přidržela hustý bahnitý lektvar proti světlu.
„To bude stačit,“ ubezpečil ji Harry, který zkoumal
Griphookův rukou kreslený plánek chodeb v nejnižším
patře.
Vzhledem k tomu, že Harry, Ron a Hermiona vycházeli z ložničky jen k jídlu, museli ostatní obyvatelé
Lasturové vily nutně vytušit, že se něco chystá. Nikdo se
na nic neptal, i když si Harry často uvědomoval, že si je
Bill u stolu všechny tři zkoumavě a ustaraně prohlíží.
Čím víc spolu trávili času, tím zřetelněji si Harry uvědomoval, že se mu skřet příliš nezamlouvá. Griphook byl
nečekaně krvežíznivý, otevřeně se smál při představě
bolesti nižších tvorů a zjevně ho těšila možnost, že budou
muset ublížit jiným kouzelníkům, aby se do trezoru
Lestrangeových dostali. Harry viděl, že stejnou nechuť k
němu pociťují i oba jeho kamarádi, žádný z nich o tom
ale nemluvil. Griphooka prostě potřebovali.
Skřet se jen neochotně uvolil, že bude stolovat společně s ostatními. Ačkoli se mu nohy už zhojily, vyžadoval,
aby mu stejně jako dosud slaboučkému Ollivanderovi
nosili jídlo do pokoje, až za ním jednoho dne Bill (po
Fleuřině rozčileném výbuchu) zašel nahoru a sdělil mu,
že to tak dál nepůjde. Od té doby se tísnil se všemi u společného stolu, odmítal ale jíst to, co ostatní, a dožadoval
se kusů syrového masa, kořínků a různých hub.
Harry měl pocit, že je za to všechno odpovědný. Byl
to koneckonců on, kdo trval na tom, že skřet musí zůstat
v Lasturové vile, aby ho mohli vyzpovídat, byla to jeho
vina, že se celá rodina Weasleyových musela skrývat a že
Bill, Fred, George a pan Weasley nemohli chodit do práce.
„Promiň,“ omlouval se Fleur jednoho bouřlivého dubnového večera, když jí pomáhal s přípravou večeře.
„Rozhodně jsem ti nechtěl přidělat takovou spoustu starostí.“
Fleur právě pověřila několik nožů, aby nakrájely steaky pro Griphooka a pro Billa, který si od té doby, co ho
Šedohřbet pokousal, navykl jíst je trochu krvavé. Zatímco jí nože za zády porcovaly maso, poněkud podrážděný
výraz jejího obličeje změkl.
„Zachrránil jsi život mé sestrrše, Arry. Nezapomněla
jssem na to.“
Nebyla to tak docela pravda, Harry se ale rozhodl nepřipomínat jí, že Gabriele žádné opravdové nebezpečí
nehrozilo.
„Tak či onak,“ pokračovala Fleur a namířila hůlkou na
hrnec s omáčkou, který stál na sporáku a okamžitě začal
probublávat, „pan Ollivander dnes večerr odchází k
Murriel. Tím se vššechno dost usnadní. Ten sskrršet,“
zamračila se trochu při zmínce o Griphookovi, „se můše
prršestěovat do prršísemí a ty s Rronem a Deanem půjdete do jeho pokoje.“
„Klidně můžeme dál spát v obýváku,“ ujistil ji Harry,
protože mu bylo jasné, že by se Griphookovi příliš nezamlouvalo, kdyby musel spát na pohovce. A starat se o
Griphookovu spokojenost bylo pro jejich plány životně
důležité. „S námi si starosti nedělej. Rona, Hermiony i
mě se ostatně už taky brzo zbavíš,“ dodal ještě, když viděl, že se chystá něco namítnout. „Už se tu nebudeme
muset dlouho zdržovat.“
„Co tím prroboha chceš rršíct?“ zamračila se na něj a
hůlkou zdviženou napůl do vzduchu mířila na připravované jídlo. „Samosrršejmě, še tady mussíte zůstat. Jste
tady prršece v bezpečí!“
Nápadně se při těch slovech podobala paní Weasleyové a Harrymu se ulevilo, když zaslechl, jak se v tom
okamžiku otevřely zadní dveře. Vešli Lenka a Dean s
vlasy zvlhlými deštěm a s plnými náručemi naplaveného
dřeva.
„…a maličká ouška,“ říkala právě Lenka, „táta tvrdí,
že se trochu podobají hroším, až na to, že jsou jasně rudá
a chlupatá. A když je chceš přivolat, musíš jim zanotovat.
Nejradši mají valčík, nic moc rychlého…“
Dean, který se tvářil poněkud rozpačitě, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a následoval Lenku
do obývacího pokoje spojeného s jídelnou, kde Ron a
Hermiona prostírali k večeři. Harry využil příležitost, jak
uniknout dalším Fleuřiným otázkám, popadl dva džbánky
s dýňovou šťávou a spěchal za nimi.
„…a jestli k nám někdy přijdeš na návštěvu, budu ti
moct ukázat ten roh. Táta mi o něm psal, ale ještě jsem
ho neviděla, protože mě Smrtijedi unesli přímo z bradavického spěšného vlaku, takže jsem se domů na Vánoce
vůbec nedostala,“ vykládala Lenka a připravovala s Deanem oheň v krbu.
„Už jsme ti říkali, Lenko,“ zavolala na ni od stolu
Hermiona, „že ten roh vybuchl. Byl to roh třaskavce, ne
muchlorohého chropotala…“
„Ne, byl to jednoznačně roh chropotala,“ ubezpečila ji
poklidně Lenka. „Táta to říkal. Teď už bude zase nejspíš
celý, dokážou se totiž samy hojit, víš?“
Hermiona zavrtěla hlavou a dál pokládala na stůl příbory, když se objevil Bill, který pomáhal ze schodů panu
Ollivanderovi. Výrobce hůlek stále vypadal neobyčejně
zesláble a pevně se držel Billovy paže. Bill ho jednou
rukou podpíral a v druhé nesl objemný kufr.
„Bude se mi po vás stýskat, pane Ollivandere,“ povzdechla si Lenka a přistoupila ke staříkovi.
„Mně po vás také, moje milá,“ přikývl Ollivander a
poklepal ji po rameni. „Byla jste mi na tom strašlivém
místě nepopsatelnou útěchou.“
„Tak tedy au revoir, pane Ollivanderre,“ rozloučila se
Fleur a políbila ho na obě tváře. „A chtěla jsem vás poprrosit, jestli byste mi neprrokázal službičku a neprršedal
Billově tetičce Murriel tenhle balíček. Ještě jsem jí nevrrátila tu čelenku.“
Vytáhla z kapsy ohmatané sametové pouzdro, otevřela
je a ukázala čelenku Ollivanderovi. Ve světle nízko visící
lampy se celá jen třpytila a blýskala.
„Měsíční kameny a diamanty,“ konstatoval Griphook,
který vklouzl do pokoje, aniž by si ho Harry všiml. „Nepochybně práce skřetů, že?“
„A zaplacená penězi kouzelníků,“ dodal tiše Bill, a
skřet po něm střelil kradmým a zároveň vzdorovitým
pohledem.
Do oken domku se opřel silný poryv větru, když se
Bill s Ollivanderem vypravili do tmy. Všichni ostatní se
vmáčkli ke stolu a kvůli stísněnému prostoru se s lokty
přitisknutými k tělu pustili do jídla. V ohništi za nimi
praskalo dřevo a šlehaly plameny. Harry si všiml, že se
Fleur v jídle na talíři jen bezmyšlenkovitě nimrá a co
chvíli vyčkávavě zírá k oknu. Bill se ale vrátil, ještě než
dojedli první chod, a dlouhé vlasy měl zcuchané větrem.
„Všechno šlo jak po másle,“ ujistil Fleur. „Ollivandera
jsme uložili, mamka a taťka vás pozdravují. Ginny vám
všem posílá pusu. Muriel už z Freda a z George úplně
šílí, zařídili si u ní v zadním pokoji soví zásilkovou službu. Trochu ji ale potěšilo, že jsme jí vrátili tu čelenku. Už
si prý myslela, že jsme ji ukradli.“
„No jistě, tvoje tetička je moc charmante dáma,“
utrousila nabroušeně Fleur, mávnutím hůlky sklidila ze
stolu špinavé talíře a narovnala je ve vzduchu na sebe.
Popadla je a rázně vyšla z pokoje.
„Táta taky vyrobil čelenku,“ ozvala se Lenka. „Vlastně spíš korunu.“
Ron zachytil Harryho pohled a ušklíbl se. Harry věděl,
že si vzpomněl na tu komickou ozdobu hlavy, kterou
viděli na návštěvě u Xenofiliuse.
„On se totiž pokouší vytvořit repliku ztraceného havraspárského diadému. Je přesvědčený, že už odhalil
většinu jeho nejdůležitějších součástí. A když přidal křidélka rotulice…“
Vtom se ozvalo zabušení na domovní dveře a všichni
k nim okamžitě otočili hlavu. Fleur vyběhla z kuchyně a
tvářila se vystrašeně. Bill vyskočil a namířil na dveře
hůlkou a Harry, Ron i Hermiona udělali totéž. Griphook
tiše sklouzl ze židle a zmizel pod stolem.
„Kdo je?“ zavolal Bill.
„Já, Remus John Lupin!“ překřičel hlas za dveřmi kvílení větru. Harrym projel záchvěv strachu – jaká katastrofa se zase přihodila? „Jsem vlkodlak, manžel Nymfadory
Tonksové, a ty, strážce tajemství Lasturové vily, jsi mi
prozradil její adresu a dovolil jsi, abych se na tebe v případě nutnosti obrátil!“
„Lupin,“ zahučel Bill, rozběhl se ke dveřím a spěšně
je otevřel.
Lupin vpadl přes práh dovnitř. V obličeji celý bílý, byl
zachumlaný v cestovním plášti a prošedivělé vlasy měl
rozevláté větrem. Napřímil se, rozhlédl se po místnosti,
aby se přesvědčil, kdo všechno tam je, a pak zařval jako
na lesy: „Je to kluk! Dali jsme mu jméno Ted, po Dořině
otci!“
Hermiona vypískla.
„Co…? Tonksová – Tonksová má miminko?“
„Ano, ano, už má mimino!“ hulákal Lupin. Ze všech
stran stolu se teď ozývaly potěšené výkřiky a úlevné
vzdechy. „Gratulujeme!“ zapištěly jednohlasně Hermiona
a Fleur. „Tyjó, miminko!“ zahučel Ron, jako by něco
takového v životě neslyšel.
„Ano, ano – je to kluk!“ opakoval Lupin, který jako
by nemohl uvěřit vlastnímu štěstí. Přešel kolem stolu a
objal Harryho; k hádce ve sklepě domu na Grimmauldově náměstí jako by nikdy nedošlo.
„Půjdeš mu za kmotra?“ zeptal se, když Harryho pustil.
„J-já?“ zakoktal Harry.
„No ty, samozřejmě – Dora je jednoznačně pro – nikoho lepšího bychom si nemohli…“
„No – tak jo, panečku…“
Harry se cítil přemožený úžasem a nadšením. Bill mezitím odběhl pro láhev vína a Fleur přesvědčovala Lupina, že si s nimi musí připít.
„Nemůžu se ale zdržet dlouho, musím se vrátit,“
omlouval se a rozzářeně se po všech díval. Vypadal o
mnoho mladší, než jak ho Harry celá ta léta znal. „Děkuji
vám, díky ti, Bille.“
Bill měl za okamžik všechny poháry nalité. Vstali a
zvedli je k přípitku.
„Na Teddyho Remuse Lupina,“ pronesl slavnostně
Lupin, „na budoucího velkého kouzelníka!“
„Po kom se vyvedl?“ vyptávala se Fleur.
„Já tvrdím, že se podobá Doře, Dora si ale myslí, že
spíš mně. Nemá moc vlasů, ale když se narodil, zdály se
být černé, a ať se propadnu, jestli se během hodiny nepřebarvily do zrzava. Než se vrátím, bude z něj nejspíš
blonďák. Andromeda říká, že Tonksové začaly vlasy
měnit barvu hned ten den, co se narodila.“ Dopil zbytek
vína v poháru. „No dobrá, nalij, dám si ještě jeden,“ dodal celý rozzářený, když k němu Bill opět přistoupil s
lahví.
Prudký vichr otřásal malým domkem, oheň v krbu
praskal, plameny šlehaly do výše a Bill za chviličku otevíral další láhev vína. Zpráva, kterou Lupin přinesl, jako
by je vytrhla z jejich niterných problémů, takže si alespoň na okamžik nepřipadali jako v obležení; příchod
nového života na ně působil přímo opojně. Jedině na
skřeta se ta náhlá slavnostní nálada zjevně nepřenesla –
po chvíli se nenápadně vytratil do ložnice, kterou teď měl
sám pro sebe. Harry se domníval, že je mezi přítomnými
jediný, kdo si jeho odchodu všiml, potom ale viděl, že
Griphooka po schodech nahoru sledují i Billovy oči.
„Ne… ne… vážně už se musím vrátit,“ ubránil se Lupin dalšímu nabízenému poháru vína. Vstal a znovu se
zachumlal do cestovního pláště. „Sbohem, sbohem, pokusím se za pár dnů zase stavit a přinést nějaké fotky –
všichni budou mít hroznou radost, až jim řeknu, že jsem
se tu s vámi viděl…“
Zapnul si plášť a se všemi se rozloučil. S ženami se
objal, s muži si potřásl rukou, a stále ještě se šťastným
úsměvem ve tváři se znovu vnořil do zuřící noci.
„Budeš kmotrem, Harry!“ zaburácel Bill, když spolu
zamířili do kuchyně, aby pomohli sklidit ze stolu. „To je
opravdová čest! Gratuluju!“
Když Harry položil prázdné poháry, které do kuchyně
nesl, zavřel za sebou Bill dveře a umlčel tak halas ostatních, kteří pokračovali v oslavě i po Lupinově odchodu.
„Abych pravdu řekl, Harry, chtěl jsem si s tebou promluvit o samotě. Není to nijak snadné, když je dům
takhle plný lidí.“
Zaváhal.
„Něco spolu s Griphookem chystáte, Harry.“
Bylo to konstatování skutečnosti, nikoli otázka, a Harry se to ani nesnažil popřít. Jen se na Billa díval a čekal.
„Já skřety znám,“ pokračoval Bill. „Pracuju u Gringottových od té doby, co jsem odešel z Bradavic. Pokud
vůbec může mezi kouzelníky a skřety existovat přátelství, můžu říct, že mám mezi skřety přátele – nebo přinejmenším je pár skřetů, které dobře znám a které mám
docela rád.“ Znovu zaváhal. „Co po Griphookovi chceš,
Harry, a co jsi mu na oplátku za to slíbil?“
„To ti nemůžu říct,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nezlob se,
Bille.“
Dveře kuchyně se za nimi otevřely. Fleur chtěla
dovnitř donést další prázdné poháry.
„Počkej chviličku,“ požádal ji Bill. „Jenom minutku.“
Couvla a Bill znovu zavřel dveře.
„V tom případě ti musím něco říct,“ pokračoval Bill.
„Pokud jsi s Griphookem uzavřel nějakou dohodu a
zejména pokud je předmětem té dohody nějaká cenná
věc, musíš postupovat neobyčejně obezřetně. Skřetové
takové pojmy, jako je vlastnictví, platba a splátky dluhu,
neposuzují stejně jako lidé.“
Harry pocítil drobné bodnutí nejistoty, jako by se v
něm zavrtěl malý hádek.
„Jak to myslíš?“ zeptal se.
„Mluvíme o dvou naprosto odlišných rasách,“ vysvětloval Bill. „Dohody uzavřené mezi kouzelníky a skřety
jsou už po celá staletí plné falše a svárů – to ale všechno
víš z dějin čar a kouzel. Vinu na tom nesou obě strany,
rozhodně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že kouzelníci
byli vždy jen nevinnými oběťmi. Měl bys ale vědět, že
mezi některými skřety – a ti, kteří pracují u Gringottových, jsou toho možná nejlepším příkladem – je rozšířený názor, že kouzelníkům nelze věřit v ničem, co se týká
zlata a pokladů, že kouzelníci vůbec nerespektují vlastnická práva skřetů.“
„Já respektuju…“ začal Harry, Bill ale zavrtěl hlavou.
„Nechápeš, o co jde, Harry, nemůže to pochopit nikdo, kdo mezi skřety nějakou dobu nežil. Z hlediska
skřetů je skutečným a právoplatným majitelem každého
předmětu jeho výrobce a ne ten, kdo ho koupí. Skřetové
jsou přesvědčení, že všechno, co kdy vyrobili, po právu
patří jim.“
„Když to od nich ale někdo koupí…“
„…v takovém případě to považují pouze za pronajaté
osobě, která za příslušný předmět zaplatila. Nesmírně se
jim ale příčí představa, jak předměty skřetího původu
přecházejí z jednoho kouzelníka na druhého. Viděls, jak
se Griphook tvářil, když jsme si tu čelenku předávali
přímo před jeho očima. Neschvaluje to. Zastává podle mě
názor, který hlásají ti nejzapálenější příslušníci jeho druhu, že by se po smrti původního kupce měl předmět vrátit
do vlastnictví skřetů. Naše zvyky, podle nichž předměty,
které vyrobili skřetové, přecházejí od jednoho kouzelníka
k druhému bez další platby, považují za sotva lepší než
krádež.“
Harryho se zmocňovala zlověstná předtucha; zajímalo
by ho, jestli si Bill nedomyslel víc, než dává najevo.
„Chci ti jen říct,“ ukončil svoje varování Bill a položil
ruku na kliku dveří do obývacího pokoje, „že bys měl být
hrozně opatrný, když něco skřetům slibuješ, Harry. Nesplnit slib, který jsi dal skřetovi, by bylo nebezpečnější,
než kdyby ses pokusil Gringottovy vykrást.“
„Jasně,“ přikývl Harry, když Bill otevřel dveře, „rozumím. Díky. Budu na to pamatovat.“
Když vykročil za Billem mezi ostatní, napadla ho ironická myšlenka, nepochybně zrozená z vína, které vypil.
Bylo mu zřejmě souzeno být Teddymu Lupinovi stejně
nezodpovědným kmotrem, jakým byl jemu Sirius Black.
kapitola dvacátá šestá
U Gringottových
Plány měli dopracované, přípravy dotažené do konce a
v nejmenší ložničce ležel na krbové římse v malé skleněné lahvičce stočený jediný dlouhý a hrubý černý vlas
(našli ho na svetru, který měla Hermiona na sobě, když
byli u Malfoyových).
„Navíc budeš mít její hůlku,“ připomněl jí Harry a
ukázal na hůlku z ořechového dřeva, „takže počítám, že ji
sehraješ docela přesvědčivě.“
Hermiona se zatvářila, jako by měla strach, že ji hůlka
uštkne nebo pokouše, až si ji bude chtít vzít.
„Nenávidím ji,“ postěžovala si tiše. „Doopravdy ji nenávidím. Připadá mi celá divná a špatně se mi s ní zachází… mám pocit, jako by v té hůlce byl kus z ní.“
Harry si mimoděk vzpomněl, jak se mu Hermiona vysmívala, když tvrdil, že nenávidí ukořistěnou trnkovou
hůlku, přesvědčovala ho, že si jen namlouvá, že nefunguje stejně dobře jako jeho vlastní hůlka, a tvrdila, že s ní
prostě musí cvičit a zvyknout si na ni. Rozhodl se ale
neoplácet jí stejnou mincí; předvečer chystaného vpádu
ke Gringottovým mu nepřipadal jako vhodný okamžik k
tomu, aby ji něčím popudil.
„Nejspíš ti ale pomůže vžít se do role,“ usoudil Ron.
„Jen pomysli na to, co všechno už ta hůlka udělala!“
„Vždyť to mám právě na mysli!“ otřásla se Hermiona.
„Právě tahle hůlka mučila Nevillovy rodiče a bůhvíkolik
dalších! Tahle hůlka zabila Siriuse!“
Na to Harry vůbec nepomyslel. Sklopil k hůlce oči a
zmocnilo se ho zuřivé nutkání popadnout ji a přelomit ji
vejpůl, přeseknout Nebelvírovým mečem, který stál
vedle něj opřený o zeď.
„Stýská se mi po mé hůlce,“ povzdechla si utrápeně
Hermiona. „Kdyby tak pan Ollivander mohl vyrobit jednu i pro mě!“
Pan Ollivander toho dne ráno poslal Lence novou hůlku. Lenka právě byla na trávníku za domem a v pozdním
odpoledním slunci zkoušela, co všechno s ní dokáže.
Dean, kterému sebrali hůlku lapkové, ji s poněkud pochmurným výrazem sledoval.
Harry sklonil hlavu a pohlédl na hůlku z hlohového
dřeva, která donedávna patřila Dracu Malfoyovi. Ke
svému překvapení, zároveň však i potěšení zjistil, že se
mu s ní zachází přinejmenším stejně dobře jako předtím s
Hermioninou. Vzpomněl si, co jim Ollivander prozradil o
tajemstvích fungování hůlek, a pomyslel si, že nejspíš ví,
v čem je Hermionin problém. Nezískala poslušnost ořechové hůlky, protože ji nesebrala její majitelce Belatrix
osobně.
Otevřely se dveře a do ložnice vešel Griphook. Harry
instinktivně sáhl po jílci meče a přitáhl ho blíž k sobě,
okamžitě ale svého gesta zalitoval – na skřetovi bylo vidět, že si jeho pohybu všiml. Aby tuhle nepříjemnost
něčím zamaskoval, vyhrkl: „Právě probíráme poslední
drobnosti, Griphooku. Řekli jsme Billovi a Fleur, že zítra
odcházíme, a požádali jsme je, aby nevstávali a nechodili
nás vyprovodit.“
V tom posledním bodu byli zcela neoblomní, protože
Hermiona se musela ještě před odchodem přeměnit v
Belatrix, a čím méně toho Bill a Fleur o jejich chystaném
podniku věděli nebo tušili, tím lépe. Vysvětlili jim také,
že už se do Lasturové vily nevrátí. Protože té noci, kdy je
chytili lapkové, přišli o stan, půjčil jim Bill jiný. Ten byl
nyní sbalený v korálkové kabelce, kterou se Hermioně k
Harryho úžasu a obdivu podařilo před lapky uchránit tím
nejjednodušším způsobem – strčila si ji do ponožky.
Přestože si uvědomoval, že se mu bude stýskat po Billovi, Fleur, Lence i Deanovi, nemluvě o pohodlí domova,
jemuž se posledních několik týdnů těšili, nemohl se už
Harry dočkat, až uniknou ze stísněného prostředí Lasturové vily. Unavovalo ho muset neustále dohlížet na to,
aby je neslyšel nikdo nepovolaný, unavovalo ho trčet
pořád zavřený v maličké temné ložničce. Ze všeho nejvíc
se ovšem těšil na to, že se zbaví Griphooka. Jak a kdy se
ale se skřetem rozejdou, aniž mu předtím odevzdají Nebelvírův meč, to zůstávalo otázkou, na niž Harry dosud
neznal odpověď. Bylo nemožné domluvit se, jak to provedou, protože skřet jen zřídkakdy nechal Harryho, Rona
a Hermionu o samotě déle než pět minut. „Mamka by se
od něj mohla učit,“ bručel podrážděně Ron, když se skřetovy dlouhé prsty po bůhvíkolikáté objevily na dveřních
veřejích. Harry měl na paměti Billovo varování a podezíral Griphooka, že se tak jistí proti případnému podrazu z
jejich strany. Hermioně se jejich plánovaný malý podvod
natolik příčil, že se Harry vzdal veškerých dalších pokusů
získat od ní v tomto ohledu nějakou radu. Ron se v oněch
vzácných okamžicích, kdy se jim podařilo na pár minut
Griphooka nějak zbavit, nezmohl na nic lepšího než na:
„Nějak to prostě budeme muset zaonačit, kamaráde.“
Harry tu noc mizerně spal. Dlouho do noci ležel, nemohl usnout, vzpomínal si, jak se cítil večer před tím, než
se potají vypravili na ministerstvo kouzel, a uvědomil si,
že byl tehdy plný odhodlání a téměř radostného vzrušení.
Tentokrát ho naopak přepadaly záchvaty nervozity a hlodavých pochyb; nemohl se zbavit strachu, že se všechno
katastrofálně zvrtne. Znovu a znovu si opakoval, že je
jejich plán dobrý, že Griphook ví, co mohou čekat, a že
jsou připraveni na všechny překážky, na které by mohli
narazit, přesto se ale cítil mizerně. Jednou dvakrát zasle-
chl, jak se Ron zavrtěl, a nepochyboval o tom, že je také
vzhůru, protože s nimi ale v obývacím pokoji spal i Dean, raději na sebe nepromluvili.
Byla to úleva, když se konečně ohlásila šestá hodina a
oni mohli vyklouznout ze spacích pytlů, v polotmě se
obléknout a potichu se vykrást do zahrady, kde se měli
sejít s Hermionou a s Griphookem. Ráno bylo chladné,
ale aspoň už teď v květnu téměř nefoukal vítr. Harry
zvedl oči ke hvězdám, které se dosud bledě mihotaly a
třpytily na tmavé obloze, a zaposlouchal se do šumění
moře a nárazů vln na skaliska. Věděl, že tyhle zvuky mu
budou chybět.
Z načervenalé hlíny na Dobbyho mohylce už vyrážely
první malé zelené výhonky – znamení, že za další rok
bude celá pokrytá kvítím. Bílý kámen se skřítkovým
jménem už začínal získávat patinu omšelosti. Harry si v
tu chvíli uvědomil, že by pro Dobbyho poslední odpočinek sotva našli nádhernější místečko, přesto ho bolestně
bodlo u srdce, že ho tady nechávají.
Sklopil oči k mohylce a znovu mu zavrtalo hlavou, jak
se skřítek dozvěděl, kam je má přijít zachránit. Prsty mu
bezmyšlenkovitě zajely k malému váčku, který měl stále
pověšený kolem krku. Přes kůži, z níž byl ušitý, nahmatal
ostrý střípek zrcátka, v němž spatřil – jak byl přesvědčený – Brumbálovo oko. Pak ho vrznutí dveří přimělo, aby
se otočil.
Přes trávník k němu rázným krokem v Griphookově
doprovodu mířila Belatrix Lestrangeová a za chůze si
zastrkovala malou korálkovou kabelku do vnitřní kapsy
dalšího ze starých hábitů, které si odnesli z domu na
Grimmauldově náměstí. Přestože Harry dobře věděl, že
ve skutečnosti se k němu blíží Hermiona, nedokázal potlačit nenávistné zachvění. Byla vyšší než on, po zádech
jí v dlouhých vlnách splývaly černé vlasy a ve zdánlivě
ospalých očích, jimiž na něj pohlédla, se zračilo pohrdání. Když ale promluvila, slyšel v Belatrixině hlubokém
hlase Hermionu.
„Chutnala přímo odporně, hůř než ten lichokořen! Tak
Rone, pojď sem, ať tě můžu předělat…“
„Jasně, pamatuj ale, že ty vousy mi nemáš dělat tak
dlouhé…“
„Prokristapána, nechystáš se přece na žádnou módní
přehlídku…“
„O to nejde, ale překážejí mi! A nos bych rád o něco
kratší, zkus ho udělat asi tak jako posledně.“
Hermiona se s povzdechem dala do práce a polohlasně
mumlala jakási zaklínadla, jimiž přeměňovala Ronův
vzhled. Měl mít úplně falešnou totožnost a spoléhali na
to, že ho zlovolná aura vyzařující z Belatrix ochrání. Harry s Griphookem měli být na rozdíl od něj schovaní pod
neviditelným pláštěm.
„A je to,“ skončila Hermiona. „Jak vypadá, Harry?“
Pod pozměněnou podobou se daly matně rozpoznat
Ronovy rysy, Harry byl ale přesvědčen, že je vidí jen
proto, že ho tak dobře zná. Vlasy měl teď Ron dlouhé a
vlnité, měl hustý hnědý plnovous a knír, žádné pihy,
krátký široký nos a výrazné tmavé obočí.
„No, můj typ to není, ale jinak ujde,“ usoudil Harry.
„Takže vyrazíme?“
Všichni tři se ohlédli na Lasturovou vilu, jež se krčila
temná a tichá pod blednoucími hvězdami, potom se otočili a zamířili těsně za zahradní zídku, kde přestávalo
působit Fideliovo zaklínadlo a odkud se mohli přemístit.
Když prošli brankou, ozval se Griphook.
„Asi bych si měl na tebe vylézt, že, Harry Pottere?“
Harry se sklonil, Griphook se mu vyškrábal na záda a
rukama se ho chytil kolem krku. Nebyl nijak těžký,
Harrymu však byla nepříjemná jak samotná skřetova pří-
tomnost, tak překvapivá síla, jíž se ho držel. Hermiona
vytáhla z korálkové kabelky neviditelný plášť a oba jím
zakryla.
„Výborně,“ zahučela poté, co se sehnula a zkontrolovala Harrymu nohy. „Vůbec nic nevidím. Jdeme.“
Harry se s Griphookem na zádech otočil na místě a
veškerou silou vůle se soustředil na Děravý kotel, hostinec, za nímž byl vchod do Příčné ulice. Skřet se k němu
přitiskl ještě pevněji, když se vnořili do tísnivé tmy. O
několik vteřin později Harry cítil, že se jeho nohy dotkly
chodníku, a když otevřel oči, díval se na Charing Cross
Road. Kolem proudily davy mudlů s nerudným výrazem
typickým pro časné ráno; nikdo z nich neměl o existenci
malého hostince ani potuchy.
Lokál Děravého kotle byl téměř prázdný. Přihrbený
bezzubý hostinský jménem Tom leštil za barovým pultem sklenice a dva kouzelníci, kteří se v protějším koutě
o něčem polohlasně bavili, pohlédli na Hermionu a okamžitě se stáhli do stínu.
„Madame Lestrangeová,“ zamumlal Tom, když kolem
něj Hermiona prošla, a podřízeně sklonil hlavu.
„Dobré ráno,“ pozdravila Hermiona a Harrymu, který
se s Griphookem na krku kradl pod pláštěm za ní, neušel
Tomův překvapený pohled.
„Jsi moc zdvořilá,“ pošeptal Hermioně do ucha, když
vyšli z hostince na malý zadní dvorek. „Musíš se k lidem
chovat, jako by ses jich štítila!“
„Dobrá, dobrá!“
Hermiona vytáhla Belatrixinu hůlku a poklepala na
jednu cihlu v zdánlivě docela obyčejné zdi před sebou.
Cihly se okamžitě začaly otáčet a rozestupovat, uprostřed
se objevil malý otvor a rychle se rozšiřoval a okamžik
nato už před nimi byl klenutý průchod do úzké uličky
zvané Příčná.
Ulice byla tichá a klidná, obchody po ránu sotva začaly otevírat a na chodnících nebyli téměř žádní zákazníci.
Křivolaká ulička dlážděná velkými balvany se vůbec
nepodobala té rušné a přelidněné nákupní tepně, kterou
Harry navštívil před tolika lety, když nastupoval do prvního ročníku bradavické školy. Stále víc obchodů bylo
zavřených a zatlučených prkny, i když se od jeho poslední návštěvy objevilo i několik nových podniků s potřebami pro černou magii. Četné výkladní skříně byly přelepené plakáty, z nichž se na Harryho díval jeho vlastní
obličej, vždy opatřený nápisem Nežádoucí číslo jedna.
V mnoha domovních dveřích se krčily hloučky otrhaných ubožáků. Slyšel, jak kvílivými hlasy volají na
nemnohé kolemjdoucí, prosí je o zlato a přesvědčují je,
že jsou doopravdy kouzelníci. Jeden muž měl oko překryté zakrváceným obvazem.
Když kráčeli Příčnou po chodníku, nemohli si žebráci
nevšimnout Hermiony. Vypadali, jako by se před ní chtěli rozplynout, přetahovali si přes obličeje kápě a prchali,
jak nejrychleji mohli. Hermiona je udiveně pozorovala,
dokud se jí muž se zakrváceným obvazem vrávoravě nepostavil do cesty.
„Moje děti!“ vykřikl a ukázal na ni prstem. Měl přerývaný pisklavý hlas a zdál se být úplně bez sebe. „Kde
jsou moje děti? Co s nimi udělal? Vy to víte, určitě to
víte!“
„Já – já vážně…“ zakoktala Hermiona.
Muž se na ni vrhl a chtěl ji popadnout za krk, vzápětí
se však rozlehla rána, záblesk rudého světla ho odmrštil a
muž v bezvědomí padl na záda. Ron měl vedle Hermiony
hůlku dál připravenou a ve vousatém obličeji se mu usadil šokovaný výraz. Z oken po obou stranách ulice se
vykláněly zvědavé tváře a skupinka zámožných kolemjdoucích si přitáhla hábity těsněji k tělu a kvapem se
snažila zmizet.
Svým příchodem na Příčnou ulici mohli jen stěží způsobit větší poprask. Harry na okamžik zauvažoval, jestli
by nebylo rozumnější raději ihned odejít a pokusit se
vymyslet nějaký jiný plán. Než se ale stačili pohnout
nebo se poradit, ozvalo se za nimi zvolání.
„No ne, madame Lestrangeová!“
Harry se prudce otočil a Griphook mu ještě pevněji
omotal paže kolem krku. Rozhodným krokem k nim mířil
jakýsi vysoký hubený kouzelník s věncem rozcuchaných
šedivých vlasů a dlouhým ostrým nosem.
„To je Travers,“ sykl skřet Harrymu do ucha, Harry si
ale v tom okamžiku nedokázal vybavit, co je Travers zač.
Hermiona se vypjala do plné výše a zeptala se, jak nejpřezíravěji dokázala: „Přejete si?“
Travers se zjevně urazil.
„Je to jeden ze Smrtijedů!“ vydechl Griphook, Harry
se posunul bokem k Hermioně a pošeptal jí to do ucha.
„Měl jsem jen v úmyslu se s vámi pozdravit,“ odpověděl chladně Travers, „pokud vám ale moje přítomnost
není milá…“
Teď už Harry jeho hlas poznal. Travers byl jedním ze
Smrtijedů, které k sobě domů přivolal Xenofilius.
„Ne, ne, vůbec ne, Traversi,“ vyhrkla Hermiona a snažila se napravit chybu, jíž se dopustila. „Jak se daří?“
„Nu, přiznávám, že mě poněkud překvapuje, když vás
tu vidím promenovat se po ulici, Belatrix.“
„Vážně? A pročpak?“ chtěla vědět Hermiona.
„Totiž,“ odkašlal si Travers, „slyšel jsem, že všichni
obyvatelé Malfoyova sídla mají domácí vězení, po tom…
po tom útěku.“
Harry se silou vůle snažil Hermionu přimět, aby zachovala rozvahu. Pokud to byla pravda a Belatrix se nesměla ukazovat na veřejnosti…
„Pán zla odpouští těm, kteří mu v minulosti nejvěrněji
sloužili,“ napodobila Hermiona obdivuhodně přesně Belatrixino pohrdavé vystupování. „Možná u něj nejste zapsán tak dobře jako já, Traversi.“
Přestože se Smrtijed zatvářil uraženě, zdálo se, že tím
zaplašila jeho podezření. Pohlédl na bezvědomého muže,
kterého Ron omráčil.
„Co vám to zvíře provedlo?“
„Na tom nezáleží, už se to nebude opakovat,“ ujistila
ho chladně Hermiona.
„Někteří tihle bezhůlkové dokážou být hrozně otravní,“ prohlásil Travers. „Pokud jenom žebrají, nic proti
tomu nemám, ale jedna z nich měla minulý týden tu drzost, že po mně chtěla, abych se jí na ministerstvu zastal.
Jsem čarodějka, pane, opravdu jsem čarodějka, dovolte,
abych vám to dokázala!“ napodoboval pisklavě její hlas.
„Jako by myslela, že jí dám do ruky svoji hůlku… Mimochodem,“ zeptal se zvědavě, „čí hůlku momentálně
používáte vy, Belatrix? Slyšel jsem, že tu vaši vám…“
„Svoji hůlku mám u sebe,“ zarazila ho povýšeně
Hermiona a zvedla Belatrixinu hůlku. „Nevím, jaké nesmyslné pověsti jste slyšel, Traversi, ale zjevně máte velice špatné informace.“
Traverse to zřejmě poněkud zaskočilo, takže se raději
obrátil k Ronovi.
„Kdo je váš přítel? Myslím, že ho neznám.“
„To je Dragomir Despard,“ představila Rona Hermiona. Došli k závěru, že bude nejbezpečnější, bude-li se
Ron vydávat za nějakého zcela vymyšleného cizince.
„Mluví jen velice špatně anglicky, ale je to horlivý za-
stánce cílů Pána zla. Přicestoval až z Transylvánie, aby se
seznámil s naším novým režimem.“
„Vážně? Těší mě, Dragomire.“
„Mě potěší taky,“ zahučel Ron a napřáhl ruku.
Travers natáhl dva prsty a potřásl Ronovi rukou, jako
by měl strach, že se zašpiní.
„A co vás a vašeho… hmm… sympatizujícího přítele
přivádí v tak časnou hodinu do Příčné ulice?“ zeptal se
Travers.
„Musím zajít ke Gringottovým,“ odpověděla Hermiona.
„Bohužel i já tam musím,“ přikývl Travers. „Zlato, to
špinavé zlato! Nemůžeme bez něj žít, i když přiznávám,
že se mi nutnost spolupracovat s našimi dlouhoprstými
přáteli nesmírně příčí.“
Harry cítil, jak se mu Griphookovy sepjaté ruce na
okamžik sevřely kolem krku.
„Půjdeme?“ zeptal se Travers a pobídl Hermionu
kupředu.
Hermiona neměla na vybranou, byla nucena srovnat s
ním krok a jít po jeho boku křivolakou dlážděnou ulicí k
místu, kde se nad okolními malými krámky tyčila sněhobílá banka. Ron se přidal a kráčel vedle nich a Harry s
Griphookem je následovali.
Ostražitý Smrtijed byl tím docela posledním, co potřebovali, a nejhorší ze všeho bylo, že s Traversem kráčejícím po boku ženy, kterou považoval za Belatrix, neměl
Harry jakoukoli možnost se s Hermionou nebo s Ronem
na něčem dohodnout. Až příliš brzy dorazili k mramorovému schodišti, které vedlo vzhůru k velkým bronzovým
dveřím. Jak je Griphook předem varoval, livrejované
skřety, kteří obvykle stávali po obou stranách vchodu do
banky, nahradili dva kouzelníci s dlouhými tenkými zlatými hůlkami v rukou.
„Ach bože, zase ty sondy solidnosti,“ povzdechl si
strojeně Travers, „tak primitivní – ale účinné.“
Vyrazil po schodech nahoru a kývl vpravo i vlevo na
oba kouzelníky, kteří zvedli zlaté hůlky a projeli mu jimi
nahoru a dolů podél těla. Harry věděl, že jsou sondy určeny k odhalení utajovacích kouzel a skrytých kouzelných předmětů. Uvědomoval si, že mu zbývá jen několik
vteřin, namířil Dracovou hůlkou nejprve na jednoho a
pak na druhého strážného a dvakrát zamumlal „Confundo“. Travers, který už se díval bronzovými dveřmi do
vnitřní haly, si nevšiml, jak sebou oba strážní lehce škubli, když je matoucí kouzlo zasáhlo.
Hermioniny dlouhé černé vlasy vlály ve větru, když
stoupala po schodech za Traversem.
„Okamžik, madam,“ křikl jeden strážný a zvedl sondu.
„Vždyť jste mě už zkontroloval!“ vyštěkla Hermiona
Belatrixiným panovačným, povýšeným hlasem. Travers
se ohlédl a tázavě zvedl obočí. Strážný se zatvářil zmateně. Sklopil oči k tenké zlaté sondě a pak pohlédl na svého
společníka, který poněkud omámeným tónem přitakal:
„Jo, zrovna jsi je zkontroloval, Mariusi.“
Hermiona s Ronem po boku nadutě vyrazila kupředu a
Harry s Griphookem na zádech je ve skrytu pláště následoval. Na prahu se Harry ohlédl a viděl, jak se oba kouzelníci rozpačitě škrábou na hlavě.
Před vnitřními dveřmi, které byly ze stříbra a nad nimiž se vyjímalo veršované varování potenciálním zlodějům před neblahými následky krádeže, měli stráž dva
skřeti. Harry vzhlédl k veršům a rázem se mu vybavila
fotografická vzpomínka – přesně na tomtéž místě stál
toho dne, kdy oslavil jedenácté a nejbáječnější narozeniny svého života, vedle něj byl Hagrid a říkal: „Jak jsem ti
povídal, musel bys bejt na hlavu, kdybys to tu chtěl vykrást.“ Gringottovi mu tehdy připadali jako pohádkový
zázrak, začarovaná skrýš zlatého pokladu, který mu patřil
a o jehož existenci neměl do toho dne ponětí, a ani v tom
nejbláznivějším snu by si nepomyslel, že se sem jednoho
dne vrátí jako zloděj… Po několika vteřinách už ale stáli
v obrovské mramorové dvoraně banky.
U dlouhého pultu seděli skřetové na vysokých židlích
a obsluhovali první zákazníky toho dne. Hermiona, Ron a
Travers zamířili ke starému skřetovi, který právě hodinářskou lupou zkoumal jakousi tlustou starou minci.
Hermiona pod záminkou, že Ronovi ukazuje uspořádání
dvorany, pustila Traverse před sebe.
Skřet odhodil minci, kterou držel v ruce, ledabyle
stranou, zahučel neadresně „leprikónské zlato“ a pozdravil Traverse. Vzal si od něj malý zlatý klíček, pozorně si
ho prohlédl a vrátil mu ho.
Pak přistoupila k pultu Hermiona.
„Madam Lestrangeová!“ vyhrkl překvapeně skřet. „To
jsou mi věci! Co – co pro vás dnes mohu udělat?“
„Potřebuji si zajít do trezoru,“ odpověděla Hermiona.
Starý skřet sebou nepatrně škubl. Harry se rozhlédl.
Teď už je nesledoval jen Travers, který postával opodál a
čekal, ale i několik dalších skřetů zvedlo oči od práce a
zvědavě Hermionu pozorovalo.
„Můžete doložit svou… totožnost?“ zeptal se skřet.
„Totožnost? Co to – ještě nikdy jsem tady totožnost
prokazovat nemusela!“ namítla Hermiona.
„Vědí to!“ zasyčel Harrymu do ucha Griphook. „Určitě je varovali, že by se za ni mohl někdo vydávat!“
„Úplně bude stačit vaše hůlka, madam,“ ujistil skřet
Hermionu. Natáhl k ní poněkud roztřesenou ruku a Harry
si v tom strašlivém okamžiku uvědomil, že jsou skřetové
u Gringottových o krádeži Belatrixiny hůlky nepochybně
informováni.
„Udělejte něco, honem!“ šeptal mu Griphook do ucha.
„Kletbu Imperius!“
Harry pod pláštěm zvedl hlohovou hůlku, namířil ji na
starého skřeta a poprvé v životě zašeptal: „Imperio!“
Paží mu projel zvláštní pocit, jakési šimravé teplo.
Tryskalo jako by z jeho mysli a rozlévalo se šlachami a
cévami, a ty ho spojovaly s hůlkou i s kletbou, kterou
právě vyslala. Skřet se chopil Belatrixiny hůlky, pozorně
si ji chvíli prohlížel a pak poznamenal: „Hmm, vidím, že
jste si nechala udělat novou hůlku, madam Lestrangeová!“
„Co prosím?“ vyhrkla Hermiona. „Ne, ne, to je moje…“
„Novou hůlku?“ zamračil se Travers a znovu přistoupil k pultu. Všichni skřetové kolem zaujatě přihlíželi.
„Jak jste si ji ale mohla nechat udělat, u kterého výrobce
jste si ji objednala?“
Harry zareagoval bez rozmýšlení. Namířil hůlku na
Traverse a ještě jednou zamumlal: „Imperio!“
„Hmm, ano, vidím,“ přikývl Travers s pohledem
upřeným na Belatrixinu hůlku, „ano, moc pěkná. A funguje dobře? Vždycky říkám, že hůlka potřebuje chvíli na
zacvičení, nemyslíte?“
Hermiona se tvářila absolutně nechápavě, k Harryho
obrovské úlevě se ale nepustila do žádného vysvětlování.
Starý skřet za pultem tleskl a přivolal jednoho z mladších kolegů.
„Budu potřebovat kováříčky,“ sdělil svému pomocníkovi, který okamžitě odběhl, za malou chvíli se vrátil s
koženým vakem zjevně plným hlasitě cinkajícího kovu a
podal ho nadřízenému. „Výborně, výborně! Půjdete-li
nyní laskavě se mnou, madam Lestrangeová,“ vyzval
starý skřet Hermionu, seskočil z židle a ztratil se jim z
očí, „dovedu vás k vašemu trezoru.“
Po chvíli se znovu objevil na konci pultu a spokojeně
k nim zamířil s cinkajícím koženým vakem v ruce. Travers teď stál jako solný sloup, s pusou nechápavě otevřenou dokořán. Ron navíc při tomto neobvyklém výjevu
přitahoval pozornost tím, že si Traverse zmateně prohlížel.
„Počkat – Bogrode!“
Kolem pultu k nim ustaraně přibíhal další skřet.
„Máme jisté pokyny,“ oznámil a uklonil se Hermioně,
„prosím za prominutí, madam Lestrangeová, ale ohledně
vašeho trezoru byly vydány zvláštní příkazy.“
Nato cosi naléhavě šeptal Bogrodovi do ucha, skřet
ovládaný kletbou Imperius ho ale setřásl.
„Beru ty příkazy na vědomí. Madam Lestrangeová si
přeje navštívit svůj trezor… velice stará rodina… dávní
klienti naší banky… tudy, prosím…“
A Bogrod s řinčícím koženým vakem spěšně zamířil k
jedněm z mnoha dveří vedoucích z dvorany. Harry se
ohlédl na Traverse, který dosud stál, jako by vrostl do
země, a tvářil se neobyčejně tupě, a bleskurychle se rozhodl: lehce pokynul hůlkou Traversovi, aby šel s nimi.
Travers poslušně vykročil, všichni došli ke dveřím a vešli
do chodby s hrubě otesanými kamennými stěnami, kde
plály pochodně.
„Máme problém, podezírají nás,“ konstatoval Harry,
jakmile se za nimi dveře hlasitě zabouchly, stáhl ze sebe
neviditelný plášť a Griphook mu seskočil ze zad. Travers
ani Bogrod neprojevili sebemenší překvapení, že se mezi
nimi tak náhle objevil Harry Potter. „Jsou pod kletbou
Imperius,“ řekl na vysvětlenou a předešel tak Hermioniným i Ronovým zmateným dotazům ohledně Traverse a
Bogroda, kteří s prázdným výrazem nehybně stáli vedle
nich. „Myslím ale, že jsem nepoužil dost silné zaklínadlo,
takže nevím…“
A vtom se mu vybavila další vzpomínka, tentokrát na
skutečnou Belatrix Lestrangeovou a na to, jak na něj ječela, když se poprvé pokusil použít jednu z kleteb, které
se nepromíjejí: „Musíš ji myslet vážně, Pottere!“
„Co budeme dělat?“ zeptal se Ron. „Neměli bychom
vypadnout, dokud to ještě jde?“
„Pokud to ještě jde,“ opravila ho Hermiona a ohlédla
se ke dveřím do hlavní dvorany. Mohli se jen domýšlet,
co se za nimi děje.
„Když už jsme tak daleko, měli bychom v tom asi pokračovat,“ mínil Harry.
„Výborně!“ souhlasil Griphook. „Bogroda budeme
potřebovat, aby řídil vozík, protože já už k tomu pravomoc nemám. Pro toho kouzelníka ale místo mít nebudeme.“
Harry ukázal na Traverse hůlkou.
„Imperio!“
Kouzelník se otočil a rychlým tempem zamířil temnou
chodbou pryč.
„Co jste mu přikázal?“
„Aby se někam schoval,“ odpověděl Harry a namířil
hůlku na Bogroda. Skřet hvízdnutím přivolal malý vozík,
který vyjel z temnoty a po kolejích dorachotil až k nim.
Harry si byl jistý, že slyší z hlavní dvorany za sebou hlasitý křik, když se všichni vmáčkli do vozíku – Bogrod s
Griphookem dopředu, a on s Ronem a Hermionou jako
sardinky vedle sebe dozadu.
Vozík se škubavě rozjel a začal nabírat rychlost. Prohnali se kolem Traverse, který se právě snažil vecpat do
praskliny ve stěně, pak začal vozík zatáčet, proplétal se
nepřehledným labyrintem chodeb a nepřetržitě klesal pod
zem. Přes rachocení jeho kol Harry vůbec nic neslyšel.
Vlasy měl celé rozevláté, když kličkovali mezi stalaktity
a nořili se hloub a hloub do útrob země, neustále se ale
ohlížel přes rameno. Právě tak po sobě mohli nechávat
obrovské otisky nohou; čím víc o tom přemýšlel, tím
pošetilejší mu připadalo, že se Hermiona vydává za Belatrix a má s sebou Belatrixinu hůlku, přestože Smrtijedi
dobře vědí, kdo ji ukradl…
Byli už ve větší hloubce, než v jaké Harry u Gringottových před lety byl. Krkolomnou rychlostí vybrali vlásenkovitou zatáčku a pouhých pár metrů před sebou spatřili vodopád zalévající koleje. „Ne!“ zaslechl Harry Griphookův výkřik, vozík ale nebylo možné zbrzdit, takže
prolétli vodní stěnou. Harry měl ústa i oči plné vody,
nemohl dýchat a nic neviděl, pak sebou vozík ošklivě
škubl, převrátil se na bok a všechny je vymrštil do vzduchu. Harry slyšel, jak se o stěnu chodby roztříštil napadrť, zaslechl, jak Hermiona ječivě vykřikla, a cítil, že
se lehce jako pírko snáší k zemi, až bezbolestně dopadl
na kamenitou podlahu chodby.
„Po-polštářové kouzlo,“ vyprskla z úst vodu Hermiona, když jí Ron pomohl vstát, Harry však ke svému zděšení viděl, že už nemá Belatrixinu podobu. Stála před
nimi v příliš velkém hábitu, promočená až na kůži a byla
zase starou známou Hermionou. Ron měl opět své rusé
vlasy a přišel o falešné vousy. Oba si to při pohledu na
sebe uvědomili a osahávali si obličej.
„Zlodějova zhouba!“ zabědoval Griphook, když se vyškrábal na nohy a ohlédl se na potopu na kolejích, kterou
– jak už teď bylo Harrymu jasné – nezpůsobila obyčejná
voda. „Smývá všechna zaklínadla, odhaluje všechno, co
kouzla a čáry skryly! Teď už vědí, že jsou u Gringottových vetřelci, a uvedli v činnost všechna obranná opatření!“
Harry viděl, jak Hermiona kontroluje, jestli má stále u
sebe korálkovou kabelku, a honem také strčil ruku pod
bundu, aby se přesvědčil, že neztratil neviditelný plášť.
Pak se otočil a spatřil, že Bogrod zmateně kroutí hlavou –
Zlodějova zhouba zjevně zrušila i působení kletby Imperius.
„Potřebujeme ho,“ připomněl Griphook. „Bez skřeta
pracujícího pro Gringottovy se do trezoru nedostaneme.
A potřebujeme i kováříčky!“
„Imperio!“ vykřikl znovu Harry. Když se jeho hlas
ozvěnou nesl kamennou chodbou, pocítil opět tu opojnou
sílu, která mu z mozku proudila do hůlky. Bogrod se i
tentokrát podrobil jeho vůli, zmatený výraz vystřídala
maska zdvořilého nezájmu a Ron se honem rozběhl pro
kožený vak s kovovými nástroji.
„Myslím, že slyším někoho přicházet, Harry!“ ozvala
se Hermiona, namířila Belatrixinou hůlkou na vodopád a
vykřikla: „Protego!“ Viděli, jak štítové kouzlo prolétlo
proudem začarované vody a pokračuje dál chodbou vzhůru.
„Dobrý nápad,“ pochválil ji Harry. „Veďte nás, Griphooku!“
„A jak se potom dostaneme ven?“ zajímal se Ron,
když rázovali za skřetem do tmy a Bogrod za nimi oddechoval jako přestárlý pes.
„To budeme řešit, až to bude nutné,“ prohlásil Harry.
Snažil se pozorně naslouchat, protože měl dojem, že se
odněkud zblízka ozývá jakési chřestění a šustění. „Jak je
to ještě daleko, Griphooku?“
„Už jsme blízko, Harry Pottere, hned tam budeme…“
Zabočili za roh a naskytla se jim podívaná, na kterou
se Harry předem připravoval, ale která je přesto všechny
donutila zastavit.
K zemi byl před nimi připoután obrovitý drak, který
bránil v přístupu ke čtyřem nebo pěti nejhlouběji uloženým trezorům. Šupiny měl netvor po dlouhých letech
strávených v podzemním vězení vybledlé a rozpraskané,
oči mléčně růžové a obě zadní nohy zakuté v těžkých
okovech, od nichž vedly řetězy k masivním kůlům zaraženým hluboko do kamenité podlahy. Velká zahrocená
křídla měl složená podél těla, ale kdyby je roztáhl, zaplnila by celou podzemní kryptu, a když k nim drak otočil
ošklivou hlavu, zařval tak mocně, až se skály kolem zatřásly, otevřel tlamu a vychrlil ohnivý proud, kterým je
úprkem hnal vyhledat si úkryt v chodbě za sebou.
„Je částečně slepý,“ vysvětloval udýchaně Griphook,
„a o to zuřivější. My jsme ale vybavení k tomu, abychom
ho zvládli. Naučil se už, co může čekat, když se k němu
blíží kováříčci. Podejte mi je.“
Ron předal Griphookovi vak a skřet z něj vytáhl několik malých kovových nástrojů, které – když se jimi zatřáslo – řinčely tak, jako když na kovadlinu dopadají údery miniaturních perlíků. Griphook je rozdal všem, dokonce i Bogrod si jeden pokorně vzal.
„Víte, co máte dělat,“ řekl Griphook Harrymu, Ronovi
a Hermioně. „Až ten řinkot uslyší, bude očekávat bolest.
Stáhne se do kouta a Bogrod musí ke dveřím trezoru přiložit dlaň.“
Znovu zabočili za roh, třásli před sebou kováříčky, jejichž řinčení se od kamenných zdí odráželo ozvěnou tak
silnou, až měl Harry pocit, že mu vnitřek lebky vibruje v
jejím rytmu. Drak znovu chraptivě zařval a začal před
nimi ustupovat. Harry viděl, jak se celý roztřásl, a když
se k němu přiblížili ještě víc, všiml si jizev, jež se mu
táhly přes tlamu jako připomínky hlubokých zuřivých
ran. Domyslel se, že ho naučili, aby měl při zvonění kováříčků strach z rozžhavených mečů.
„Poručte mu, aby přimáčkl ruku ke dveřím,“ vybízel
Griphook Harryho, který znovu namířil hůlku na Bogroda. Starý skřet poslechl, přitiskl dlaň na dřevo, dveře trezoru zmizely a za nimi se objevil otvor podobný jeskyni
ve skále, od podlahy až po strop přeplněný zlatými mincemi a poháry, stříbrnou zbrojí, kůžemi neznámých podivných zvířat, z nichž některá měla záda s protáhlou
páteří a jiná zase splývavá křídla. Byly tam lektvary v
čutorách vykládaných drahými kameny a lebka, na níž
dosud spočívala vladařská koruna.
„Hledejte, honem!“ vyzval Harry všechny, když se
nahrnuli do trezoru.
Popsal Ronovi a Hermioně, jak vypadá pohárek Helgy
z Mrzimoru, pokud byl ale ve zdejším trezoru uložen ten
druhý, neznámý viteál, vůbec nevěděl, jak bude vypadat.
Sotva měl ale čas rozhlédnout se kolem, když to za nimi
tlumeně žuchlo – znovu se objevily dveře a uvěznily je
uvnitř trezoru, takže se rázem ocitli v úplné tmě.
„Nic se neděje, Bogrod nás zase pustí ven!“ uklidňoval je Griphook, když Ron poplašeně vykřikl. „Rozsviťte
přece hůlky, a pospěšte si, máme hrozně málo času!“
„Lumos!“
Harry si po trezoru posvítil rozžehnutou hůlkou. Její
záře dopadla na blyštící se klenoty – vysoko na polici ve
změti řetězů spatřil podvržený Nebelvírův meč. Ron s
Hermionou už si také rozsvítili hůlky a zkoumali nyní
hromady pokladů, které je obklopovaly.
„Harry, nemohl by tohle… Auu!“
Hermiona zaječela bolestí a Harry se k ní otočil s hůlkou připravenou v ruce právě včas, aby viděl, jak jí z
ruky vypadl drahokamy vykládaný pohár. Jak ale padal,
rozštěpil se a proměnil se v celou spršku pohárů, takže o
vteřinu později se podlaha s hlasitým rachotem pokryla
navlas stejnými poháry kutálejícími se na všechny strany,
mezi nimiž absolutně nebylo možné rozeznat ten původní.
„Popálil mě!“ postěžovala si Hermiona a strčila si prsty plné puchýřů do úst.
„Přidali k ochranným opatřením kletby Gemino a
Flagrante!“ konstatoval Griphook. „Všechno, na co sáhnete, se rozpálí a mnohonásobně zmnoží, kopie jsou ale
bezcenné. Pokud se ovšem budete tím pokladem dál přehrabovat, dřív nebo později vás narůstající váha zlata
rozdrtí!“
„Dobrá, tak tedy na nic nesahejte!“ rozkázal zoufale
Harry, ještě ale ani nedořekl, když Ron nechtěně o jeden
ze spadlých pohárů zavadil nohou. Okamžitě se objevilo
dvacet dalších a Ron poskakoval bolestí na jedné noze,
přičemž na druhé mu rozžhavený kov spálil kus boty.
„Stůj klidně, nehýbej se!“ napomenula ho Hermiona a
pevně ho popadla.
„Jen se dívejte kolem, nic víc!“ vybízel je Harry.
„Pamatujte, že je to maličký zlatý pohárek s rytinou jezevce a se dvěma oušky… A ještě se dívejte po něčem,
co by mělo znak Havraspáru, orla…“
Svítili si hůlkami do každého koutku a do každé skulinky a opatrně se otáčeli na místě. Bylo ale nemožné
občas o něco nezavadit – Harry zasypal podlahu vodopádem falešných galeonů, které se tam smísily s poháry, až
měli sotva kam stoupnout. Z rozžhaveného zlata navíc
sálal žár, takže bylo v trezoru jako v peci. Světlo Harryho
hůlky přejíždělo po štítech a přílbicích skřetí výroby,
uložených na policích, které se tyčily až ke stropu. Svítil
si paprskem stále výš, až náhle světlo ozářilo hledaný
předmět: jakmile jej spatřil, zastavilo se mu srdce a roztřásla ruka.
„Támhle je! Támhle nahoře!“
Ron s Hermionou k němu také zvedli hůlky, takže se
malý zlatý pohárek třpytivě zaleskl jako ve světle tří reflektorů – tentýž pohárek, který kdysi patřil Helze z Mrzimoru a později přešel do vlastnictví Hepziby Smithové,
jíž ho ukradl Tom Raddle.
„A jak se kruci máme tam nahoru dostat a ničeho se
přitom nedotknout?“ chtěl vědět Ron.
„Accio pohárek!“ zkusila to Hermiona, která ve svém
zoufalství zjevně zapomněla, co jim říkal Griphook, když
akci plánovali.
„To nejde, tady ne!“ zavrčel skřet.
„Tak co máme dělat?“ vyjel na něj Harry a střelil po
něm zlostným pohledem. „Jestli chcete ten meč, Griphooku, budete nám muset poskytnout větší pomoc než jen –
Počkat! Můžu se těch věcí dotýkat Nebelvírovým mečem? Dej ho sem, Hermiono!“
Hermiona zastrčila ruce pod hábit, po chvilce hledání
vytáhla korálkovou kabelku, několik vteřin se v ní přehrabovala a pak z ní vylovila nablýskaný meč. Harry ho
popadl za jílec vykládaný rubíny a špičkou čepele se dotkl opodál ležícího stříbrného džbánu. Žádné další džbány se neobjevily.
„Kdyby se mi jen podařilo prostrčit špičku meče jedním ouškem – jak se tam nahoru ale dostanu?“
Na poličku, na níž byl pohárek uložený, ani jeden z
nich nedosáhl, dokonce ani Ron, který byl nejvyšší. Ze
začarovaného pokladu k nim stoupaly vlny horka a
Harrymu stékaly po tvářích i po zádech pramínky potu,
když se usilovně snažil vymyslet nějaký způsob, jak se
nahoru k pohárku dostat. Pak zaslechl z druhé strany dveří trezoru dračí řev, doprovázený stále hlasitějším řinčením.
Teď byli doopravdy v pasti. Z trezoru kromě dveří nevedla žádná jiná cesta a vypadalo to, že se k nim z druhé
strany blíží tlupa skřetů. Harry pohlédl na Rona a Hermionu a viděl v jejich tvářích děs.
„Hermiono,“ hlesl Harry, zatímco řinčení venku sílilo,
„musím se tam nahoru dostat, musíme se ho zbavit…“
Zvedla hůlku, namířila ji na Harryho a tiše pronesla:
„Levicorpus.“
Zavěšen ve vzduchu za kotník narazil Harry do rytířského brnění, z něhož se jako doběla rozpálená těla okamžitě vysypaly do prostoru jeho repliky. Rona, Hermionu
i oba skřety křičící bolestí to odmrštilo stranou, kde narazili do dalších předmětů, které se také začaly množit.
Napůl pohřbení v narůstajícím přívalu žhavých pokladů
ječeli a zoufale zápasili, zatímco Harry prostrčil meč
ouškem mrzimorského pohárku a navlékl ho na čepel.
„Repellentus!“ zaječela Hermiona, aby ochránila před
pálícím kovem sebe, Rona i skřety.
Pak ten nejstrašnější výkřik přiměl Harryho, aby shlédl dolů. Ron a Hermiona byli po pás zasypaní poklady a
zoufale se snažili udržet Bogroda, aby ho příval zlata
nestáhl pod sebe, Griphook už jim ale do něj zapadl před
očima a Harry zahlédl jen špičky několika dlouhých prstů.
Popadl je a zatáhl. Popálený a bolestí ječící skřet se
kousek po kousku vynořoval z laviny.
„Liberacorpus!“ křikl Harry, oba se zřítili dolů, s třeskem dopadli na vršící se hromadu klenotů a meč vyletěl
Harrymu z ruky.
„Chyťte ho!“ zaburácel Harry a bojoval s bolestí horkého kovu, zatímco Griphook se mu vyškrábal na ramena, odhodlán vyhnout se bobtnající mase doruda rozpálených předmětů. „Kde je meč? Byl na něm ten pohárek!“
Sílící rachot na druhé straně dveří byl ohlušující – bylo příliš pozdě…
„Támhle!“
Byl to Griphook, kdo meč spatřil, a byl to také Griphook, kdo po něm skočil – a Harry v tom okamžiku
pochopil, že skřet vůbec nepředpokládal, že by hodlali
svůj slib dodržet. Jednou rukou se pevně přidržoval
Harryho vlasů, aby nespadl do rozbouřeného moře žhavého zlata, druhou popadl jílec meče a zvedl ho vysoko,
kam Harry nedosáhl.
Malý zlatý pohárek, který sklouzl po čepeli až k jílci,
teď vylétl do vzduchu. Se skřetem na ramenou se po něm
Harry vrhl a chytil ho. Přestože cítil, jak se mu škvaří
kůže na ruce, nepouštěl ho, dokonce ani když mu ze sevřené ruky vytryskl hotový vodopád mrzimorských pohárků a zasypal mu nohy v okamžiku, kdy se vchod do
trezoru znovu otevřel. To už ho valící se lavina horkého
zlata a stříbra zcela bezmocného unášela i s Ronem a s
Hermionou do komory před trezorem.
Nesen vlnou množících se pokladů si ani neuvědomoval bolest z popálenin, které měl po celém těle. Zastrčil
pohárek do kapsy a vztáhl ruku, aby se znovu chopil meče. Griphook už ale zmizel, v prvním příhodném okamžiku z Harryho sklouzl a prchal se skrýt mezi okolní
skřety. Mával přitom mečem nad hlavou a z plných plic
hulákal: „Zloději! Zloději! Pomoc! Zloději!“ Ztratil se
mezi skřety, kteří se valili kupředu, všichni mávali dýkami, na nic se ho neptali a prostě ho přijali.
Harry na horkém kovu uklouzl a namáhavě se vyškrábal na nohy. Bylo mu jasné, že jediná úniková cesta vede
skrz přibíhající skřety.
„Mdloby na vás!“ zařval a Ron s Hermionou se k němu připojili. Z jejich hůlek vytryskly do skřetího davu
paprsky rudého světla a někteří se zhroutili, další se ale
tlačili kupředu a Harry zahlédl, jak zpoza rohu vybíhá
několik kouzelnických strážných.
Připoutaný drak hlasitě zařval a vychrlil přes hlavy
skřetů proud ohně. Kouzelníci se přikrčili a nahrbeně
prchali zpět, odkud přišli, a Harryho v tu chvíli napadla
geniální či spíše šílená myšlenka. Namířil hůlkou na tlus-
té okovy, které poutaly dračí obludu k podlaze, a zařval:
„Relashio!“
Okovy se s hlasitým rachotem rozevřely.
„Za mnou!“ zavelel Harry, dál metal po skřetech
omračující kouzla a tryskem se rozběhl ke slepému drakovi.
„Harry – co to děláš – Harry?“ ječela Hermiona.
„Dělejte, vylezte nahoru, honem…!“
Drak si ještě nestačil uvědomit, že je volný. Harry nohou nahmatal ohbí obludné zadní tlapy a vyškrábal se mu
na hřbet. Šupiny byly tvrdé jako ocel a drak ho zřejmě
vůbec necítil. Harry natáhl ruku dolů, Hermiona se jí
chytila a vysoukala se nahoru, a Ron vylezl hned za ní. O
vteřinu později drakovi došlo, že už není připoutaný.
S ohlušujícím řevem se vzepjal. Harry se k němu přitiskl oběma koleny a co nejpevněji se chytil zubatých
šupin, zatímco obluda roztáhla křídla, smetla ječící skřety
jako kuželky a vznesla se do vzduchu. Harry, Ron a
Hermiona se mu pevně přitiskli k hřbetu, a když se drak
rozlétl k ústí chodby, drhli zády o strop. Pronásledující
skřetové vrhali po drakovi dýky, které se mu neškodně
odrážely od boků.
„Ven se nikdy nedostaneme, je moc velký!“ ječela
Hermiona, drak ale rozevřel tlamu a vychrlil další ohnivý
jazyk, jímž chodbu sežehl tak, že podlaha i strop popraskaly a rozdrolily se. Drak si prorážel a klestil cestu ven
čirou brutální silou. Harry pevně zavřel oči před horkem
a vířícím prachem. Ohlušen rachotem pukajících kamenů
i dračím řevem nemohl dělat nic jiného než jako klíště se
držet hřbetu a čekat, že ho obluda každou chvíli shodí.
Potom ale zaslechl Hermionin výkřik: „Defodio!“
Zatímco se drak probíjel vzhůru k čerstvému vzduchu
a pryč od ječících a soptících skřetů, Hermiona mu pomáhala zvětšit chodbu do výšky i do šířky a drtila velké
kusy stropu. Harry s Ronem se k ní přidali a rozbíjeli
strop dalšími drticími kouzly. Když prolétli nad podzemním jezírkem, zdálo se, že ten obrovitý vrčící netvor pod
nimi už ucítil svobodu a volný prostor. Chodba za nimi
byla ještě plná jeho ostnatého, zuřivě tlukoucího ocasu,
poletujících balvanů a obrovských zpřerážených stalaktitů, ale řinčivá vřava skřetů postupně zanikala v dáli. Díky
dračímu ohni postupovali zaručeně vpřed.
A pak se konečně dočkali: spojeným působením svých
kouzel a drakovy hrubé síly se probourali z chodby do
mramorové dvorany. Skřetové i kouzelníci se rozječeli
hrůzou a prchali někam do úkrytu, takže drak měl konečně dost místa, aby mohl úplně roztáhnout křídla. Otočil
rohatou hlavu k chladnému vzduchu za vstupními dveřmi, zamířil k nim a s Harrym, Ronem a Hermionou přitisknutými ke hřbetu si prorazil cestu na svobodu. Zohýbané a pokroucené zbytky kovových dveří nechal viset
ve veřejích, vypotácel se na Příčnou ulici a vznesl se k
obloze.
kapitola dvacátá sedmá
Poslední skrýš
Směr letu nemohli nijak ovlivnit. Drak sám neviděl,
kam vlastně směřuje, a Harrymu bylo jasné, že kdyby
ostře zatočil nebo se za letu převrátil na záda, rozhodně
by se na jeho širokém hřbetu neudrželi. Zatím ale neustále nabírali výšku, Londýn se pod nimi roztahoval do dáli
jako šedozelená mapa a Harry v sobě neměl místo na jiné
pocity než na vděčnou úlevu, že se jim podařilo uniknout
zdánlivě nevyhnutelné katastrofě. Tiskl se k netvorovu
krku a pevně se držel kovově lesklých šupin. Čerstvý
větřík mu chladil popálenou a puchýři rozpraskanou kůži
a dračí křídla vířila vzduchem jako lopatky větrného
mlýna. Ron za ním bez ustání hlasitě klel, nebylo ale jasné, zda je to ze strachu, anebo z opojení, a Hermiona
zřejmě tiše vzlykala.
Asi tak po pěti minutách z Harryho částečně spadly
neodbytné obavy, že je drak shodí; zdálo se totiž, že mu
nezáleží na ničem jiném, než aby se dostal co nejdál od
svého podzemního žaláře. Stále je však děsilo, jak a kdy
se jim podaří z dračího hřbetu sesednout. Harry neměl
sebemenší ponětí, jak dlouho dokážou draci letět bez
přistání, ani jak tenhle konkrétní drak, jemuž sotva slouží
oči, najde vhodné místo, kde by se mohl spustit na zem.
Neustále se rozhlížel a měl pocit, že se mu v jizvě opět
ozývá bolest…
Jak dlouho může trvat, než se Voldemort dozví, že se
vloupali k Lestrangeovým do trezoru? Jak rychle dokážou skřetové od Gringottových informovat Belatrix o
tom, co se stalo? Jak brzy si uvědomí, co bylo vlastně
ukradeno? A co potom, až se zjistí, že chybí zlatý pohá-
rek? Voldemortovi bude konečně jasné, že jdou po viteálech…
Drak se očividně nemohl nabažit čerstvého chladného
vzduchu. Stoupal výš a výš, takže nyní prolétali mezi
chomáči mrazivě studených obláčků a Harry už dole na
zemi nerozeznával pohyblivé barevné puntíky neboli auta
směřující do hlavního města, ale i z něj. Letěli nyní nad
venkovskou krajinou rozčleněnou na zelené a hnědé
plošky, přes silnice a řeky vinoucí se krajem jako matné
lesklé stužky.
„Kam myslíte, že má namířeno?“ zahulákal Ron, zatímco uháněli stále dál na sever.
„Nemám tušení!“ křikl stejně hlasitě Harry. Ruce měl
zkřehlé zimou, neodvažoval se ale ani na okamžik pustit
a pokusit se přehmátnout jinam. Už nějakou dobu přemýšlel o tom, co si počnou, jestliže se před nimi objeví
čára pobřeží, má-li drak namířeno nad širé moře. Byl
prochladlý do morku kostí a raději ani nemyslel na strašlivý hlad a žízeň. Docela by ho zajímalo, kdy naposledy
měla ta dračí obluda něco k jídlu. Brzy se přece i ona
bude potřebovat nakrmit. A co když si v té chvíli uvědomí, že jí na hřbetě sedí tři lidičkové k zakousnutí?
Slunce na obloze, která nabyla barvy indigové modři,
se už začalo sklánět k obzoru, drak ale letěl dál a dál.
Střídavě se pod nimi objevovala a zase mizela města i
vesnice a obrovský dračí stín se po zemi sunul jako velký
temný mrak. Harryho už bolelo celé tělo z nadměrného
úsilí, aby se na dračím hřbetu udržel.
„Zdá se mi to jen,“ ozval se Ron po dlouhé chvíli ticha, „nebo doopravdy ztrácíme výšku?“
Harry pohlédl pod sebe a spatřil tmavozelené lesnaté
hory a jezera, která se měděně leskla v záři zapadajícího
slunce. V krajině, na niž se přimhouřenýma očima díval
přes dračí bok, nabývalo vše větších a prokreslenějších
obrysů a Harryho napadlo, že drak možná v záblescích
odražených slunečních paprsků vytušil pitnou vodu.
Drak se ve velké krouživé spirále snášel stále níž a
zdálo se, že jeho cílem je jedno z menších jezer.
„Myslím, že bychom měli seskočit, až bude dost nízko!“ zavolal Harry přes rameno na Rona a Hermionu.
„Rovnou do vody, než si uvědomí, že jsme tady!“
Oba souhlasili, byť Hermiona jen váhavě a přidušeným hláskem. To už Harry viděl, jak se na zvlněné hladině jezera zrcadlí drakovo široké žluté břicho.
„Teď!“
Sklouzl mu po boku a nohama napřed zčerstva padal k
jezerní hladině. Byli o něco výš, než odhadoval, když
skočil, takže dopadl do vody jako hozený kámen a ponořil se hluboko do ledového zeleného světa, plného vodních řas. Vykopl nohama, vyplul na hladinu, a když se
vynořil a pracně lapal po dechu, viděl, jak se z míst, kam
dopadli Ron s Hermionou, šíří vlny ve dvou obrovských
kruzích. Drak si zjevně ničeho nevšiml, byl už patnáct
metrů od nich, snesl se těsně k hladině a zjizvenou tlamou nabíral a chlemtal vodu. Pak se nad vodou objevili z
hlubin jezera i Ron s Hermionou, prskali a chraptivě oddechovali. Drak se znovu zvedl o něco výš, mocně máchl
křídly a po chvíli konečně přistál na vzdáleném břehu.
Harry, Ron a Hermiona zamířili na opačnou stranu jezera. Nebylo zřejmě nijak hluboké, protože po chvíli už
vlastně neplavali, ale spíše si klestili cestu rákosím a
bahnem, až konečně vylezli na břeh a celí promočení,
zadýchaní a vyčerpaní se zhroutili do kluzké trávy.
Hermiona zůstala bezvládně ležet, kašlala a celá se
třásla. Harry by se byl také nejraději stočil do klubíčka a
usnul, vrávoravě se ale vyškrábal na nohy, vytáhl hůlku a
začal kolem vytvářet bariéru obvyklých ochranných kouzel.
Když byl hotov, připojil se k oběma přátelům. Poprvé
od okamžiku, kdy uprchli z trezoru, si je mohl důkladně
prohlédnout. Oba měli obličeje i paže plné ošklivých
rudých popálenin a oblečení na mnoha místech propálené
a ohořelé.
Sykali bolestí a natírali si četná zranění esencí třemdavy. Hermiona podala lahvičku s třemdavou Harrymu a
vytáhla z korálkové kabelky tři láhve dýňové šťávy, jimiž
se zásobila v Lasturové vile, a pro všechny i čisté a suché
hábity. Převlékli se a pak dychtivě vypili šťávu.
„No, měli jsme štěstí,“ ozval se konečně Ron, který
seděl a sledoval, jak mu dorůstá nová kůže na rukou, „že
jsme našli ten viteál. Naopak smůla je…“
„…že jsme přišli o meč,“ procedil Harry mezi zuby,
které zatínal bolestí, protože si propálenou dírou v džínsech právě kapal třemdavu na hrozivě vyhlížející popáleninu.
„Přišli jsme o meč,“ opakoval po něm Ron. „Ta zákeřná, podlá mrňavá zmije…“
Harry vytáhl z kapsy bundy, kterou si právě svlékl,
ukořistěný viteál a položil ho do trávy před sebou. Pohárek se třpytil v paprscích slunce a přitahoval jejich pohledy, když si zavdávali z lahví se šťávou.
„Alespoň ho tentokrát nemusíme nosit na kůži, vypadalo by to trochu divně, kdybychom ho měli pověšený
kolem krku,“ poznamenal Ron a otřel si ústa hřbetem
ruky.
Hermiona se dívala přes vodu na protější břeh, kde se
drak dosud napájel z jezera.
„Co myslíte, že s ním teď bude?“ zeptala se. „Nestane
se mu nic špatného?“
„Ty už mluvíš jako Hagrid,“ zabručel Ron. „Je to
drak, Hermiono, a ti se o sebe dokážou postarat. Spíš si
musíme dělat starosti sami o sebe.“
„Jak to myslíš?“
„No, sám nevím, jak bych ti to měl šetrně sdělit,“ zaváhal Ron, „ale tak trochu se bojím, aby se náhodou neprovalilo, že jsme se vloupali ke Gringottovým.“
Všichni tři se rozesmáli, a jakmile se jednou začali
smát, nemohli vůbec přestat. Harryho bolela všechna
žebra, hlava se mu točila hlady, bezmocně se ale svalil do
trávy pod rudnoucí oblohou a chechtal se, až ho pálilo v
krku.
„Co si teď ale počneme?“ zeptala se Hermiona, když
nakonec přece jen přemohla škytavý smích a zatvářila se
opět vážně. „Teď už mu to bude jasné, že ano? Vy-vítekdo bude vědět, že víme o jeho viteálech!“
„Třeba budou mít strach mu to říct,“ zadoufal Ron.
„Třeba to budou chtít ututlat…“
Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, to vše
rázem zmizelo, když Harryho hlavu rozpoltila bolest jako
rána mečem.
Stál ve spoře osvětlené místnosti, čelem k půlkruhu
kouzelníků, a na podlaze mu u nohou klečela drobná rozklepaná postava.
„Cos to říkal?“ Mluvil vysokým a chladným hlasem,
v nitru ho ale spalovala zuřivost a strach. Jediné, čeho se
kdy obával – nemohla to ale přece být pravda, vůbec nechápal, jak by…
Skřet se vyděšeně třásl a neodvažoval se pohlédnout
vzhůru do rudých očí.
„Zopakuj to!“ zahučel Voldemort. „Tak dělej!“
„M-můj pane,“ koktal skřet a černé oči měl vypoulené
hrůzou, „m-můj p-pane… chtě-chtěli jsme je za-zarazit…
b-byli mas-skovaní, můj p-pane… vloupali… vloupali se
do – do trezoru Le-Lestrangeových a…“
„Maskovaní? Jak byli maskovaní? Myslel jsem, že
Gringottovi vědí, jak odhalit maskované vetřelce! Co byli
zač?“
„Byl to… byl to… ten P-Potterovic k-kluk a s ním ještě d-dva…“
„A co vzali?“ vyštěkl zvýšeným hlasem a zmocnil se
ho děsivý strach. „Mluv! Co si odnesli?“
„J-jen m-malý zlatý po-pohárek… m-můj pane…“
Zuřivý, nevěřící řev se mu vydral z prsou, která jako
by patřila někomu jinému. Běsnil a šílel vzteky. To se
přece nemohlo stát, bylo to zcela nemyslitelné, nikdo o
tom nikdy nevěděl – jak tedy mohlo dojít k tomu, že ten
kluk jeho tajemství odhalil?
Bezová hůlka zasvištěla vzduchem a místností prolétl
paprsek zeleného světla, klečící skřet se mrtvý svalil na
podlahu a přihlížející kouzelníci se před ním vyděšeně
rozprchli na všechny strany. Belatrix a Lucius Malfoy
nechali v úprku ke dveřím všechny ostatní za sebou, jeho
hůlka však metala další a další zelené blesky a ti, kteří
zbývali, jeden po druhém umírali, všichni museli zemřít
za to, že mu přinesli tuhle zprávu, že slyšeli o existenci
zlatého pohárku…
Přecházel mezi mrtvými zuřivě sem a tam a všechno
mu v duchu defilovalo před vnitřním zrakem – jeho poklady, jeho pojistky, pevné záruky jeho nesmrtelnosti.
Deník byl zničen a pohárek ukraden. Co když, co když
ten kluk věděl také o ostatních? Je snad možné, že se o
nich dozvěděl, že po nich cílevědomě pátrá a že už dokonce našel některé další? Byl snad zdrojem toho všeho
Brumbál? Brumbál, který ho odjakživa podezříval,
Brumbál, kterého na jeho rozkaz zabili, Brumbál, jehož
hůlka teď patřila jemu, který k němu ale navzdory potupné smrti vztahoval ruce prostřednictvím toho kluka, toho
kluka…
Kdyby ale ten kluk některý z jeho viteálů zničil, on,
lord Voldemort by o tom přece musel vědět, byl by to
přece cítil! On, největší kouzelník všech dob, nejmocnější černokněžník, přemožitel Brumbála a nesčetných dalších bezvýznamných a bezejmenných ubožáků! Jak by
lord Voldemort mohl nevědět o tom, že jeho samotného,
nejdůležitější a nejvzácnější osobu na celém světě, někdo
napadl a zmrzačil?
Pravda, když byl zničen ten deník, necítil vůbec nic,
domníval se ale, že tomu tak bylo, protože neměl tělo,
které by mohlo něco cítit, protože byl méně než duch…
ne, ostatní viteály jsou nepochybně v bezpečí… ty zbývající jsou určitě nedotčené…
Musí se o tom ale přesvědčit, musí to vědět jistě…
Přecházel po místnosti, a když míjel skřetovu mrtvolu,
odkopl ji stranou. Obrázky v jeho kypícím mozku splývaly a rozmazávaly se: jezero, chatrč, Bradavice…
Pomalu se začal uklidňovat a jeho vztek chladl. Jak by
ten kluk mohl vědět o prstenu, který schoval v Gauntově
chatrči? Nikdo přece nikdy nezjistil, že je s Gauntovými
spřízněn, podařilo se mu jejich příbuzenský vztah utajit,
nikdo netušil, že za těmi vraždami stál on. Prsten tam je
nepochybně v bezpečí.
A jak by se ten kluk nebo kdokoli jiný mohl dozvědět
o jeskyni a proniknout jejími ochranami? Představa, že
by někdo ukradl jeho medailonek, je směšná…
A pokud jde o školu, jedině on sám přece ví, kam v
Bradavicích viteál uložil, protože jedině on pronikl do
nejhlubších tajemství tamějšího hradu…
A ještě pořád je tu Nagini, kterého teď musí držet
blízko sebe, nemůže už ho pověřovat samostatnými úkoly, musí ho naopak chránit…
Aby si ale byl jistý, stoprocentně jistý, bude se muset
ke všem svým skrýším vrátit, bude muset zdvojnásobit
ochranná kouzla střežící jeho viteály… A to je věc, které
se stejně jako pátrání po bezové hůlce bude muset zhostit
on sám osobně…
Kterou skrýš by měl navštívit jako první, které hrozí
největší nebezpečí? Tělem mu projel záchvěv staré,
dobře známé nejistoty. Brumbál znal jeho druhé křestní
jméno… není tedy vyloučeno, že si je dal do souvislosti s
Gauntovými… Jejich opuštěný dům byl možná nejméně
bezpečnou skrýší, tam by se měl jít podívat nejdřív…
Jezero nikdo nepochybně objevit nemohl… přestože
existovala jistá nepatrná možnost, že se Brumbál o některých z jeho dávných prohřešků dozvěděl prostřednictvím
sirotčince.
A Bradavice… Byl si však naprosto jistý, že tam je jeho viteál v bezpečí, protože bylo zcela nemožné, aby se
Potter nepozorovaně objevil v Prasinkách, o škole samotné už vůbec nemluvě. Přesto by asi bylo rozumné
upozornit Snapea, že by se ten kluk mohl pokusit do hradu nějak proniknout. Prozrazovat Snapeovi důvod jeho
návratu by samozřejmě bylo pošetilé. Dopustil se vážné
chyby, když důvěřoval Belatrix a Malfoyovi. Není snad
jejich pitomost a neopatrnost jasným důkazem toho, jak
nerozumné je komukoli za jakýchkoli okolností věřit?
Tak dobrá, nejprve tedy navštíví Gauntovu chatrč a
Naginiho vezme s sebou, propříště už nedovolí, aby ho
něco od hada odloučilo… Rázně vyšel z místnosti a prošel halou do temné zahrady se zpívající fontánou. Zavolal
hadím jazykem na Naginiho, který se k němu připlazil
jako dlouhý stín…
Harry se silou vůle přinutil k návratu do vlastní přítomnosti a otevřel oči dokořán. Ležel ve světle zapadajícího slunce na břehu jezera, Ron s Hermionou se nad ním
skláněli a zkoumavě si ho prohlíželi. Podle jejich ustaraného výrazu i podle toho, jak mu jizva pulzovala bolestí,
mu bylo jasné, že si jeho krátkého výletu do Voldemortovy mysli povšimli. Namáhavě se postavil, roztřásl se,
poněkud překvapeně si uvědomil, že je stále promočený
až na kůži, spatřil pohárek, který před ním nevinně ležel
v trávě, a jezero, do jehož tmavomodré barvy se v zapadajícím slunci mísily zlaté skvrny.
„Už to ví.“ Po Voldemortově pištivém ječení mu
vlastní hlas připadal nezvykle hluboký. „Ví to, rozhodl se
zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní, a ten poslední, který hledáme,“ to už stál na nohou, „je v Bradavicích. Já to
věděl. Věděl jsem to.“
„Cože?“
Ron na něj užasle zíral, Hermiona se tvářila ještě ustaraněji.
„Cos ale viděl? Jak to můžeš vědět?“
„Viděl jsem ho, když mu pověděli o tom pohárku, byl
– byl jsem v jeho hlavě, je…“ Harry si vzpomněl na
všechny ty mrtvé, „je rozzuřený k nepříčetnosti, ale taky
má strach. Nechápe, jak jsme se o něm mohli dozvědět, a
teď se chce přesvědčit, že jsou ostatní viteály v bezpečí.
Začíná prstenem a ten v Bradavicích považuje za nejbezpečněji ukrytý, protože tam má Snapea a protože bude
hrozně těžké dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že si
ho nechá až na konec, i tak by tam ale mohl být už za pár
hodin…“
„Viděls, kde přesně ten bradavický je?“ zeptal se Ron,
který už se také honem zvedal z trávy.
„Neviděl, soustředil se na to, že musí varovat Snapea,
nemyslel na to, kde přesně je schovaný…“
„Počkat, počkat!“ vyhrkla Hermiona, když Ron popadl viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme se jen tak splašit, nemáme žádný plán, musíme…“
„Musíme okamžitě vyrazit,“ přerušil ji rozhodným tónem Harry. Doufal, že bude mít čas se vyspat, těšil se, až
si zaleze do nového stanu, to teď ale nebylo možné.
„Umíš si představit, co asi udělá, až zjistí, že prsten i medailonek jsou pryč? Co když si usmyslí, že ten bradavický viteál není dostatečně v bezpečí, a přemístí ho někam
jinam?“
„Jak se ale dostaneme dovnitř?“
„Půjdeme do Prasinek,“ rozhodl Harry, „a pokusíme
se něco vymyslet, až se podíváme, jak vypadají ochranná
opatření kolem školy. Vlez si pod plášť, Hermiono. Tentokrát se musíme držet pohromadě.“
„Všichni tři už se ale pořádně ne…“
„Bude tma, nohou si nikdo nevšimne.“
Přes černou vodu se k nim doneslo zapleskání obrovských křídel – drak se už do sytosti napil a vznesl se do
vzduchu. Přerušili přípravy k odchodu a sledovali, jak
stoupá výš a výš, teď už jako černá skvrna na pozadí
rychle tmavnoucí oblohy, dokud jim nezmizel za nedalekou horou. Pak Hermiona postoupila o krok kupředu a
postavila se mezi oba kamarády. Harry přes všechny přetáhl neviditelný plášť co nejníž k zemi, rázem se otočili
na místě a ztratili se do dusivé temnoty.
kapitola dvacátá osmá
Zatoulané zrcátko
Harryho nohy se dotkly dlažby. Stál na důvěrně známé
hlavní ulici v Prasinkách, viděl neosvětlené výlohy obchodů, siluetu černých hor za vesnicí, silnici, která se jen
kousek před ním stáčela a mířila k Bradavicím, i rozzářená okna hostince U Tří košťat. Bolestně ho bodlo u srdce,
když se mu až nesnesitelně přesně vybavilo, za jakých
okolností se sem přemístil téměř před rokem a jak podpíral zoufale zesláblého Brumbála. To všechno mu teď
prolétlo hlavou v jediné vteřině po přemístění – a pak,
ještě než stačil pustit Ronovu a Hermioninu paži, se to
stalo.
Do ticha kolem se zařízlo zaječení připomínající
vzteklý řev, jímž Voldemort reagoval na zprávu o ukradeném pohárku. Harry cítil, jak se mu rozechvěl každičký nerv v těle, a hned věděl, že to vyvolala jeho přítomnost. Ještě než si stačil pod pláštěm vyměnit pohled s
Ronem a Hermionou, rozlétly se dveře Tří košťat dokořán a na ulici vyběhl tucet Smrtijedů v dlouhých pláštích
s kápěmi; v rukou všichni pohotově třímali připravené
hůlky.
Ron už také zvedal hůlku, ale Harry ho popadl za zápěstí. Nepřátel bylo příliš mnoho, aby je stačili všechny
omráčit, a kdyby se o to pokusili, prozradili by jim, kde
jsou. Jeden ze Smrtijedů mávl hůlkou a jekot ustal, jen
jeho ozvěna se k nim nesla od vzdálených hor.
„Accio plášť!“ zařval kterýsi Smrtijed.
Harry pevně chytil cípy neviditelného pláště, ten se ale
ani nehnul, přivolávací kouzlo na něj zjevně neplatila.

kapitola osmnáctá
Život a lži Albuse Brumbála
Právě vycházelo slunce. Harrymu se nad hlavou klenula nekonečná báň čiré bezbarvé oblohy a lhostejně
shlížela na něj i na jeho utrpení. Posadil se před vchod do
stanu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Za normálních okolností by prostou skutečnost, že je naživu a může
se dívat, jak slunce stoupá nad pahorek pokrytý třpytivým sněhem, považoval za největší poklad na světě, dnes
ji ale nedokázal řádně ocenit. Smysly měl otupené katastrofou, kterou pro něj představovala ztráta hůlky. Rozhlédl se po zasněženém údolí a jiskřícím tichem k němu
dolehlo klinkání vzdálených kostelních zvonů.
Aniž si to uvědomoval, svíral si pevně obě paže rukama a zarýval si prsty do masa, jako by překonával tělesnou bolest. Už by ani nespočítal, kolikrát prolil vlastní
krev, jednou dokonce přišel o všechny kosti v pravé ruce,
a na této pouti už stačil k jizvám na čele a na hřbetu ruky
přidat další na hrudi a na předloktí. Až doteď si nikdy
nepřipadal tak zoufale oslabený, zranitelný a nechráněný,
jako by ho osud násilně připravil o většinu kouzelnických
schopností. Věděl přesně, co by mu řekla Hermiona,
kdyby se jí se svými pocity svěřil – hůlka nedokáže nic
víc než její majitel. V tom se ale mýlila, v jeho případě
tomu bylo jinak. Hermiona necítila, jak se jeho hůlka
jako střelka kompasu sama otočila a vystřelila proti jeho
nepříteli zlaté plameny. Přišel o ochranu, kterou mu poskytovala identická jádra jeho i Voldemortovy hůlky, a
teprve teď, když ji ztratil, si uvědomoval, nakolik se na ni
spoléhal.
Vytáhl z kapsy obě poloviny přelomené hůlky, a aniž
se na ně podíval, strčil je do váčku od Hagrida, který měl
pověšený kolem krku. Váček byl tak přeplněný různými
poškozenými a nepoužitelnými věcmi, že už by se do něj
nevešlo nic dalšího. Harry přes kůži scvrčka nahmatal
starou Zlatonku a chvilku se musel bránit pokušení vytáhnout ji z váčku a zahodit ji. Nedobytná, nepřístupná a
zbytečná jako všechno ostatní, co po sobě Brumbál zanechal…
A vztek, který při vzpomínce na Brumbála pocítil, ho
nyní zalil jako proud žhavé lávy, spálil mu celé nitro a
zahltil všechny ostatní pocity. Z čirého zoufalství probírali všechno tak dlouho, až uvěřili, že v Godrikově Dole
najdou řešení, sami sebe přesvědčili, že se tam musejí
vrátit, že je to dovede na nějakou tajnou cestu, kterou pro
ně Brumbál připravil, jenže neexistovala žádná mapa a
žádný plán. Brumbál je nechal tápat v temnotách, v nichž
se potýkali sami a bez pomoci s neznámými a nepředstavitelnými hrůzami. Nikdo jim nic nevysvětlil, nic nedostali zadarmo, neměli meč a Harry teď neměl ani hůlku.
A ještě ke všemu tam upustil fotografii toho zloděje, takže Voldemort nepochybně snadno zjistí, kdo to je… má
teď všechny potřebné informace…
„Harry?“
Hermiona se tvářila, jako by měla strach, že na ni její
vlastní hůlkou sešle nějakou kletbu. S tváří zbrázděnou
zaschlými slzami si k němu přisedla se dvěma šálky čaje
v roztřesených rukou a pod paží svírala nějaký objemný
předmět.
„Díky,“ přikývl a jeden šálek si vzal.
„Můžu na tebe mluvit?“
„Jasně,“ zahučel, protože se jí nechtěl dotknout.
„Chtěl jsi vědět, kdo je na té fotografii, Harry. Takže… mám tady tu knížku.“
Nesměle mu položila do klína novotou vonící Život a
lži Albuse Brumbála.
„Kde – jak…?“
„Našla jsem ji v Batyldině obývacím pokoji, ležela
tam… a byl do ní zastrčený tenhle lístek.“
Přečetla nahlas několik řádek špičatého, jedovatě zeleným inkoustem psaného rukopisu:
Milá Batty,
děkuji za Vaši pomoc. Posílám tu knihu a doufám, že
se Vám bude líbit. Řekla jste mi všechno, přestože se na
to nepamatujete.
Rita
„Myslím, že když ta knížka přišla, byla ještě pravá Batylda naživu, možná už na tom ale byla tak zle, že si ji ani
nepřečetla.“
„Jo, to nejspíš.“
Harry sklopil oči k Brumbálově fotografii a projela
jím vlna zběsilého uspokojení. Teď se dočte o všech těch
věcech, které Brumbál nepovažoval za nutné mu sdělit,
ať by se mu to líbilo nebo ne.
„Ty se na mě pořád ještě zlobíš, viď?“ hlesla Hermiona.
Vzhlédl a viděl, že se jí z očí znovu řinou slzy. Bylo
mu jasné, že mu v obličeji musela vidět vztek, který jím
lomcoval.
„Ne,“ odpověděl tiše. „Vůbec ne, Hermiono, vím, že
to byla nešťastná náhoda. Šlo ti o to, abys nás odtamtud
oba dostala živé, a byla jsi přímo fantastická. Nebýt tvé
pomoci, byl bych už mrtvý.“
Pokusil se opětovat její uslzený úsměv a pak obrátil
pozornost ke knize. Hřbet měla tvrdý a nezprohýbaný,
bylo vidět, že ji ještě nikdo ani jednou neotevřel. Začal v
ní listovat a prohlížel si fotografie. Na tu, kterou hledal,
narazil téměř okamžitě – mladý Brumbál a jeho pohledný
společník se na ní bouřlivě chechtali nějakému dávno
zapomenutému žertu. Harry sjel očima k textu pod ní.
Albus Brumbál krátce po matčině smrti se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.
Zarazil se a několik dlouhých okamžiků nevěřícně zíral na poslední slovo. Grindelwald. Brumbálův přítel
Grindelwald. Pohlédl koutkem oka na Hermionu, která
na jméno také vyjeveně civěla, jako by nevěřila vlastním
očím. Pomalu vzhlédla k Harrymu.
„Grindelwald?“
Harry si zbývajících fotografií nevšímal, horečně listoval knihou a hledal nějakou pasáž, kde by se ono osudové jméno vyskytlo. Brzy ji také našel a dychtivě se
začetl, za okamžik byl ale ztracený a musel se vrátit o
kus zpátky, aby se dopátral pravého smyslu. Po chvíli se
dostal ke kapitole nazvané Větší dobro. Pustili se s
Hermionou do čtení:
Nedlouho před svými osmnáctými narozeninami odešel Brumbál z Bradavic ověnčen slávou – primus, prefekt,
nositel ceny Barnabuse Finkleyho za výjimečnou obratnost při kouzlení, představitel britské mládeže při Starostolci, nositel zlaté medaile za zásadní přínos Mezinárodní
alchymistické konferenci v Káhiře. Po ukončení školy měl
v úmyslu vyrazit na velkou zahraniční pouť v doprovodu
Elfiase Smraďocha Dóžete, svého přihlouplého, avšak
oddaného kumpána a někdejšího spolužáka.
Oba mladíci byli ubytovaní v Londýně v Děravém kotli, kde se připravovali na odjezd do Řecka. Tam chtěli
vyrazit druhého dne ráno, do toho však přiletěla sova se
zprávou o smrti Brumbálovy matky. Smraďoch Dóže,
který pro tuto knihu odmítl poskytnout rozhovor, již dříve
veřejnosti předložil svou sentimentální verzi toho, co se
dělo dál. Kendřinu smrt prezentuje jako tragickou ránu a
Brumbálovo rozhodnutí upustit od cesty jako projev šlechetného sebeobětování.
Je skutečně pravda, že se Brumbál okamžitě do Godrikova Dolu vrátil, údajně proto, aby pečoval o mladšího
bratra a o sestru. Kolik opravdové péče na ně ale vynaložil?
„Byl to úplný cvok, tenhle Aberforth,“ vzpomíná Enid
Smeeková, jejíž rodina v té době bydlela na okraji Godrikova Dolu. „Divoký a rozjívený. Člověk by ho samozřejmě litoval, vždyť přišel o maminku i o tatínka, jenže on
mi pořád házel na hlavu kozí bobky. Neřekla bych, že o
něj Albus nějak starostlivě pečoval, rozhodně jsem je
nikdy neviděla spolu.“
Co tedy Albus dělal, jestliže neutěšoval svého rozjíveného mladšího bratra? Správná odpověď zjevně zní, že
dohlížel na to, aby sestřička zůstala nadále uvězněna.
Přestože její původní žalářnice zemřela, na žalostném
postavení Ariany Brumbálové se nic nezměnilo. O tom, že
vůbec existuje, vědělo jen pár lidí mimo Brumbálovu rodinu, takových, u nichž se dalo jako u Smraďocha Dóžete
počítat s tím, že uvěří báchorkám o jejím chatrném zdraví.
Další takovou lehkověrnou rodinnou přítelkyní byla
Batylda Bagshotová, proslavená odbornice na kouzelnickou historii, která v Godrikově Dole žila už dlouhá léta.
Kendra samozřejmě Batyldu při jejím prvním pokusu
uvítat Brumbálovu rodinu poté, co se ve vesnici usadila,
příkře odbyla, o několik let později ale známá autorka
poslala Albusovi do Bradavic sovu se sdělením, jak skvělý dojem na ni udělal jeho článek o mezidruhové transformaci, zveřejněný v časopise Moderní přeměňování.
Tento prvotní kontakt vedl k tomu, že se seznámila s ce-
lou Brumbálovou rodinou. Než Kendra zemřela, byla
Batylda jedinou osobou v celém Godrikově Dole, která
byla ochotná se s Brumbálovou matkou bavit.
Je smutnou skutečností, že vybroušená mysl, jíž se Batylda v dřívějších obdobích svého života vyznačovala,
nyní značně otupěla. „Oheň stále hoří, ale kotlík je
prázdný,“ vyjádřil to v rozhovoru se mnou Ivor Dillonsby, zatímco Enid Smeeková to formulovala o něco
zemitěji: „Je to holt už těžká mimóza.“ Přesto se mi však
pomocí kombinace různých vyzkoušených a osvědčených
zpravodajských metod podařilo získat od ní dostatek
drobných zrnek nepopiratelných faktů, z nichž bylo možno sestavit celý skandální příběh.
Stejně jako ostatní kouzelnický svět je i Batylda přesvědčena, že příčinou Kendřiny předčasné smrti bylo
jakési nepovedené kouzlo; tutéž historku opakovali v
pozdějších letech také Albus a Aberforth. Batylda rovněž
papouškuje rodinnou verzi Arianiných potíží a mluví o ní
jako o „křehké a zdravotně postižené“ dívce. V jedné
věci mi ale bohatě vynahradila veškeré úsilí vynaložené
na obstarání veritaséra, protože právě ona a pouze ona
zná všechny podrobnosti nejpřísněji střeženého tajemství
života Albuse Brumbála. Nyní je toto tajemství poprvé
odhaleno a zpochybňuje všechno, čemu Brumbálovi obdivovatelé věřili: údajnou nenávist, kterou choval k černé
magii, jeho odpor vůči útisku mudlů a dokonce i jeho
oddanost vlastní rodině.
Totéž léto, kdy se Brumbál už jako sirotek a hlava rodiny vrátil domů do Godrikova Dolu, se Batylda Bagshotová uvolila nechat u sebe bydlet svého prasynovce Gellerta Grindelwalda.
Grindelwaldovo jméno si právem získalo obrovskou
slávu – na seznamu nejnebezpečnějších černokněžníků
všech dob nefiguruje na prvním místě jen proto, že se o
generaci později objevil Vy-víte-kdo a jeho symbolickou
korunu mu ukradl. Vzhledem k tomu, že Grindelwald
nikdy svoji hrůzovládu nerozšířil i na Británii, nejsou u
nás ale podrobnosti jeho vzestupu k moci obecně známé.
Na studiích v Kruvalu, tedy na škole, která už tehdy
byla známá neblahou tolerancí vůči černé magii, prokazoval Grindelwald stejnou předčasnou vyzrálost a genialitu jako Brumbál. Místo aby však svoje schopnosti orientoval na získávání různých uznání a cen, usiloval Gellert
Grindelwald o dosažení zcela jiných cílů. Když mu bylo
šestnáct let, dospěli i v Kruvalu k názoru, že zvrácené
experimenty Gellerta Grindelwalda nemohou dále tolerovat, takže byl ze školy vyloučen.
O dalším údobí Grindelwaldova života bylo doposud
známo pouze to, že „několik měsíců strávil na cestách v
zahraničí“. Dnes už můžeme prozradit, že se rozhodl
navštívit pratetu v Godrikově Dole a že při svém tamějším pobytu – byť bude toto odhalení pro mnohé čtenáře
obrovským šokem – navázal důvěrné přátelství právě s
Albusem Brumbálem.
„Ať se z něj později stalo cokoli,“ blekotá Batylda,
„tehdy mi připadal jako naprosto okouzlující mladík.
Přirozeně jsem ho představila chudáku Albusovi, kterému
chyběla společnost mládenců odpovídajícího věku. Oba v
sobě okamžitě našli zalíbení.“
V tom má Batylda nepochybně pravdu. Ukazuje mi
dopis, který si dodnes schovává a který poslal Albus
Brumbál Gellertu Grindelwaldovi jednou uprostřed noci.
„Ano, i když spolu seděli a diskutovali celý den – byli
to oba nesmírně nadaní hoši a jiskřilo to mezi nimi jako
pod kotlíkem – slýchala jsem občas, jak na okno Gellertovy ložnice klove sova s dopisem od Albuse! Něco ho
prostě napadlo a musel se okamžitě se svým nápadem
Gellertovi svěřit!“
A byly to skutečně zajímavé nápady. Byť všemi přívrženci Albuse Brumbála bez pochyb hluboce otřesou, zde
jsou myšlenky jejich sedmnáctiletého hrdiny v podobě, v
jaké je zaslal svému novému nejlepšímu příteli (kopii
původního dopisu najdete na straně 463):
Gellerte,
k tvé teorii nezbytné nadvlády kouzelníků Pro vlastní
dobro mudlů – myslím, že to je vskutku klíčová myšlenka.
Ano, byli jsme obdařeni jistou mocí, a ano, tato moc nám
dává právo vládnout, zároveň však na naše bedra klade
odpovědnost za ty, jimž máme vládnout. Tuto skutečnost
musíme zdůrazňovat, ta bude základním kamenem, na
němž budeme stavět. Až proti nám budou brojit, s čímž je
nepochybně třeba počítat, musí být právě toto základem
všech našich protiargumentů. Ujmeme se vlády Ve jménu
většího dobra. Z toho také vyplývá, že tam, kde narazíme
na odpor, musíme použít jen absolutně nezbytnou sílu a
nic víc. (To byla chyba, jíž ses dopustil v Kruvalu! Ne že
bych si ale stěžoval, protože nebýt toho, že tě vyloučili,
vůbec bychom se nepoznali.)
Albus
Byť budou tímto dopisem mnozí jeho obdivovatelé zaskočeni a zděšeni, je nezvratným důkazem toho, že Albus
Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajování a o nastolení kouzelnické nadvlády nad mudly. Jaká je to rána
pro všechny, kdo odjakživa Brumbála líčili jako největšího zastánce čarodějů z mudlovských rodin! Jak prázdně
ve světle těchto usvědčujících nových důkazů zní jeho
projevy na podporu mudlovských práv! Jak opovrženíhodně se jeví tento Albus Brumbál, který usilovně osnoval svůj vzestup k moci v době, kdy měl oplakávat matku
a starat se o sestru!
Ti, kdo Brumbála chtějí za každou cenu udržet na jeho
hroutícím se piedestalu, budou nepochybně blekotat, že
své plány přece nikdy neuskutečnil, že zjevně přišel k
rozumu a dospěl k jinému přesvědčení. Skutečnost se
však zdá být ještě mnohem otřesnější.
Sotva dva měsíce poté, co navázali toto nové skvělé
přátelství, se Brumbál a Grindelwald rozešli a nikdy už
se spolu nesetkali až do dne, kdy se střetli v legendárním
souboji (podrobnosti viz kapitola 22). Co způsobilo tento
náhlý rozkol? Skutečně přišel Brumbál k rozumu? Oznámil Grindelwaldovi, že s jeho plány nechce mít nadále
nic společného? Tak tomu bohužel nebylo.
„Řekla bych, že za to mohla smrt chudinky malé Ariany,“ vzpomíná Batylda. „Byl to naprosto nečekaný a
strašlivý šok. Gellert byl právě u Brumbálových, když se
to stalo, vrátil se ke mně do domu celý roztřesený a
oznámil mi, že se hodlá hned zítřejšího dne vrátit domů.
Zajistila jsem mu tedy přenášedlo a od té doby jsem ho už
víckrát neviděla.
Albuse Arianina smrt úplně vykolejila. Pro oba bratry
to byla příšerná rána. Přišli o všechny své drahé a zůstali
jen oni dva. Není proto divu, že nedokázali udržet na
uzdě své emoce. Aberforth z toho neštěstí vinil Albuse,
znáte to, k tomu lidé za takových strašlivých okolností
mívají sklon. Jenže ubožák Aberforth odjakživa mluvil tak
trochu jako blázen. To, že na pohřbu přerazil Albusovi
nos, bylo ovšem každopádně nedůstojné. Kendru by zlomilo, kdyby viděla, jak se její synové perou nad tělem své
sestry. Škoda že se Gellert nemohl zdržet na pohřeb…
alespoň Albusovi mohl být určitou útěchou…
Zmíněná otřesná rvačka nad rakví, o níž věděla pouze
hrstka lidí, kteří se zúčastnili pohřbu Ariany Brumbálové,
vede k několika otázkám. Proč vlastně vinil Aberforth
Brumbál ze sestřiny smrti Albuse? Byl to, jak předstírá
Batty, opravdu jen projev nezkrotného žalu? Nebo snad
mohla mít jeho zuřivost nějaký konkrétnější důvod?
Grindelwald, kterého vyloučili z Kruvalu poté, co napadl
a málem zabil několik jiných studentů, jen pár hodin po
dívčině smrti uprchl ze země a Albus (z hanby či ze strachu?) se s ním znovu nesetkal, dokud ho k tomu nepřinutily prosby celého kouzelnického světa.
Pokud je známo, Brumbál ani Grindelwald se nikdy v
pozdějších letech o tomto krátkém mladickém přátelství
před nikým nezmínili. Není však sebemenších pochyb o
tom, že Brumbál po chaotických pět let, naplněných mrtvými a pohřešovanými, souboj s Gellertem Grindelwaldem odkládal. Byla příčinou Brumbálova váhání přetrvávající náklonnost k černokněžníkovi, anebo strach, že
bude veřejně odhalen jako jeho někdejší nejlepší přítel?
Nechtělo se mu snad porazit a zajmout člověka, z jehož
společnosti se kdysi tak těšil?
A jak zemřela tajemná Ariana? Stala se snad nechtěnou obětí nějakého temného obřadu? Připletla se nešťastnou náhodou k něčemu, co neměla vidět, když oba
mladíci nacvičovali kouzla, která jim měla přinést slávu a
moc? Je možné, že byla Ariana Brumbálová prvním člověkem, který zemřel ve jménu většího dobra?
Tady kapitola končila a Harry zvedl od knihy oči.
Hermiona dospěla ke konci stránky dřív než on. Vytrhla
mu knihu z rukou a vypadala, že jí výraz Harryho obličeje nahání trochu strach. Zaklapla ji, aniž se na ni podívala, jako by schovávala něco neslušného.
„Harry…“
Zavrtěl jenom hlavou. Právě se v něm zhroutila jakási
vnitřní jistota a připadal si úplně stejně jako po Ronově
odchodu. Brumbálovi stoprocentně důvěřoval a vždy ho
považoval za ztělesnění dobroty a moudrosti. Z toho vše-
ho teď zbývalo velké kulové; co ještě mohl ztratit? Rona,
Brumbála, hůlku s fénixovým perem…
„Harry.“ Hermiona jako by slyšela jeho myšlenky.
„Poslouchej mě. Tohle není – není to právě pěkné čtení…“
„…jo, dá se to tak říct…“
„…ale nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková.“
„Četla jsi přece ten dopis Grindelwaldovi, ne?“
„Ano, ten – ten jsem četla.“ Zaváhala, zatvářila se
utrápeně a studenýma rukama obemkla šálek s čajem.
„Řekla bych, že ten je ze všeho nejhorší. Vím, že Batylda
to všechno považovala za pouhé žvásty, ale ten výraz Pro
větší dobro se stal Grindelwaldovým heslem, kterým
obhajoval všechny ty odporné zločiny, jichž se později
dopustil. A podle toho… co jsme četli… to vypadá, že ho
na ten nápad přivedl Brumbál. Říká se, že heslo Pro větší
dobro bylo dokonce vytesané nad vchodem do Nurmengardu.“
„Do jakého Nurmengardu?“
„To bylo vězení, které nechal Grindelwald postavit
pro své odpůrce. Nakonec právě do něj zavřeli i jeho,
když ho Brumbál zajal. Každopádně je to – je to hrozné
pomyšlení, že Grindelwaldovu vzestupu k moci napomohly zrovna Brumbálovy myšlenky. Na druhé straně
nemůže ale ani Rita předstírat, že se znali déle než jen
těch pár měsíců jednoho léta, kdy byli ještě oba tak mladí, a…“
„Však jsem čekal, kdy to řekneš,“ přerušil ji Harry.
Nechtěl si svoji zlobu vybít na ní, ale měl co dělat, aby
nezvýšil hlas. „Čekal jsem, že je budeš obhajovat tím, že
byli tak mladí. Bylo jim tehdy přesně tolik, kolik je dnes
nám. A zatímco my jsme tady a nasazujeme životy v boji
proti černé magii, Brumbál kul pikle se svým novým
nejlepším kamarádem a plánoval, jak se chopit moci nad
mudly.“
Věděl, že už nedokáže svůj vztek příliš dlouho ovládat. Vstal a začal přecházet sem a tam, aby ho ze sebe
alespoň částečně setřásl.
„Nesnažím se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ namítla Hermiona. „Všechny ty žvásty o právu vládnout
jsou jen další variace na téma V kouzlech je síla. Vzpomeň si ale, zrovna mu tehdy zemřela matka, trčel v tom
domě o samotě…“
„O samotě? Nebyl přece sám! Dělali mu společnost
bratr a sestra, kterou nepouštěl mezi lidi, motácká sestra.“
„Tomu nevěřím,“ ohradila se Hermiona a také vstala.
„Ať mělo to děvče jakékoli problémy, nemyslím, že byla
moták. Ten Brumbál, kterého jsme znali, by nikdy, nikdy
nedovolil…“
„Ten Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe,
si ale nechtěl mudly podrobit násilím!“ rozkřikl se na ni
Harry a ozvěna jeho hlasu se nesla přes prázdný pahorek.
Zvedlo se z něj několik kosů, kteří s hlasitým štěbetáním
kroužili na pozadí perlově bílé oblohy.
„Změnil se, Harry, prostě se změnil! Je to docela jednoduché! Možná těmhle věcem věřil, když mu bylo sedmnáct, celý zbytek života ale věnoval tomu, že proti
černé magii bojoval! Byl to přece Brumbál, kdo Grindelwalda zastavil, byl to on, kdo vždycky prosazoval
ochranu mudlů a bral se za práva čarodějů z mudlovských rodin, kdo se od samého začátku stavěl proti Voldemortovi a přišel o život, když se ho pokusil svrhnout!“
Ritina kniha teď ležela na zemi mezi nimi, takže se na
ně tvář Albuse Brumbála na oba posmutněle usmívala.
„Nerada to říkám, Harry, ale myslím, že pravým důvodem, proč máš takový vztek, je to, že ti Brumbál o
ničem z toho všeho neřekl sám.“
„Možná ano!“ zaryčel Harry a zakryl si oběma rukama
hlavu. Sám dost dobře nevěděl, jestli chce potlačit svůj
hněv, anebo se chránit před tíhou rozčarování. „Jen se
podívej, o co mě požádal, Hermiono! Riskuj svůj život,
Harry! A znovu! A ještě jednou! A nečekej ode mne, že
ti všechno vysvětlím, stačí, když mi budeš slepě důvěřovat, věřit, že vím, co dělám, že mi budeš věřit, i když já
tobě nevěřím! Nikdy mi neřekl celou pravdu! Nikdy!“
Hlas se mu vypětím zlomil, a oni stáli a dívali se na
sebe uprostřed té bílé prázdnoty a Harry měl pocit, že
jsou pod široširou oblohou stejně bezvýznamní jako
hmyz.
„Měl tě rád,“ šeptla Hermiona. „Vím, že tě měl rád.“
Harry svěsil paže k tělu.
„Nevím, koho měl rád, Hermiono, ale já jsem to rozhodně nebyl. Copak to je nějaká láska, tahleta polízanice,
ve které mě nechal? Z toho, co si doopravdy myslel, mi
prozradil mnohem míň než Gellertu Grindelwaldovi.“
Zvedl Hermioninu hůlku, kterou předtím upustil do
sněhu, a znovu se posadil ke vchodu do stanu.
„Díky za čaj. Zůstanu ještě chvíli na hlídce. Ty se vrať
do tepla.“
Hermiona zaváhala, pochopila ale, že s ní dál nechce
mluvit. Sebrala knihu a protáhla se kolem něj do stanu,
přitom ho lehce pohladila po hlavě. Zavřel při jejím doteku oči a sám sebe nenáviděl, když si uvědomil, jak moc
si přeje, aby to, co říkala, byla pravda: že na něm Brumbálovi doopravdy záleželo.
kapitola devatenáctá
Stříbrná laň
Než ho o půlnoci Hermiona na hlídce vystřídala, začalo sněžit. Harryho pronásledovaly zmatené a znepokojivé
sny, v nichž se objevoval a zase mizel Nagini: nejprve
vylezl z obrovského prstenu s prasklým kamenem, pak
zase z věnce uvitého z černé čemeřice. Neustále se vyděšeně probouzel, že na něj odněkud zdaleka někdo volá, a
ve hvízdajícím větru kolem stanu slyšel kroky nebo hlasy.
Nakonec ještě za tmy vstal a připojil se k Hermioně,
která se choulila u vchodu a ve světle hůlky si četla Dějiny čar a kouzel. Pořád hustě sněžilo a Hermiona uvítala
jeho návrh, aby se hned po ránu sbalili a přesunuli někam
jinam.
„Najdeme si nějaké chráněnější místečko,“ souhlasila,
otřásla se zimou a natáhla si přes pyžamo teplou mikinu.
„Pořád se mi zdálo, že kolem slyším někoho chodit. Jednou nebo dvakrát jsem dokonce měla dojem, že někoho
vidím.“
Harry v napůl oblečeném svetru strnul a pohlédl na tichý, nehybný lotroskop na stole.
„Určitě se mi to jen zdálo,“ uklidňovala ho a nervózně
se rozhlédla, „takhle na sněhu a potmě člověka často šálí
zrak… Nebylo by ale lepší, kdybychom se pro všechny
případy přemístili pod neviditelným pláštěm?“
O půl hodiny později už měli stan sbalený, Harry si
pověsil viteál kolem krku a Hermiona pevně držela korálkovou kabelku. Přemístili se a pohltila je obvyklá tíživá temnota. Harry cítil, jak mu zpod nohou mizí zasněžená půda a za okamžik už tvrdě dopadl na zjevně promrzlou zem, pokrytou spadaným listím.
„Kde to jsme?“ zeptal se a rozhlížel se po nepovědomé houšti stromů, zatímco Hermiona otevřela kabelku a
začala z ní vytahovat stanové tyče.
„To je Deanovský les,“ odpověděla. „Jednou jsme tady s mámou a s tátou tábořili.“
I tady ležela na stromech těžká sněhová duchna a vládl
tu lezavý mráz, ale byli alespoň schovaní před větrem.
Většinu dne strávili ve stanu a hřáli se nad jasně modrými plamínky, které Hermiona uměla obratně vyčarovat a
bylo možné je posbírat a přenášet ve sklenici z místa na
místo. Harry měl pocit, že se zotavuje z nějaké krátké, ale
velice vážné nemoci, a starostlivost, s níž o něj Hermiona
pečovala, ten dojem ještě prohlubovala. Odpoledne se na
ně začaly snášet čerstvé sněhové vločky a zanedlouho
byla i jejich krytá mýtinka pocukrovaná jemným prachovým sněhem.
Po dvou téměř probdělých nocích byly všechny
Harryho smysly v pohotovosti víc než obvykle. Z Godrikova Dolu se jim podařilo uniknout jen o vlásek a nyní
jim připadalo, že je snad Voldemort mnohem blíž než
kdy předtím a že jim hrozí ještě větší nebezpečí. Když se
opět začalo stmívat, odmítl Harry Hermioninu nabídku,
že zůstane na hlídce, a poslal ji spát.
Přinesl si ke vchodu do stanu starý polštář a posadil se
na něj. Přestože se nabalil do všech svetrů, které s sebou
měl, třásl se trochu zimou. Hodiny ubíhaly a tma kolem
houstla, až byla doslova neproniknutelná. Užuž se chystal
vytáhnout Pobertův plánek a sledovat chvíli tečku s Ginnyiným jménem, a vtom si vzpomněl, že jsou vánoční
prázdniny a Ginny je určitě doma v Doupěti.
V široširém lese, který je obklopoval, jako by se i ten
sebenepatrnější pohyb ozýval mnohonásobně hlasitěji.
Harry nepochyboval o tom, že je les plný nejrůznějších
živých tvorů, přál si ale, aby zůstali potichu a hýbali se
co nejméně. Pak by snad dokázal jejich nevinné pobíhání
a poskakování odlišit od zvuků, za nimiž by se mohly
tajit jiné, zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na šustot
pláště klouzajícího po suchém listí, který slyšel před
mnoha lety, a okamžitě měl dojem, že ho slyší zas. Rychle však sám sebe v duchu okřikl. Jejich ochranná kouzla
fungovala už řadu týdnů, tak proč by měla právě teď selhat? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že dnes v noci je
něco jinak.
Několikrát sebou škubl a napřímil se. Bolelo ho za krkem, protože usnul s hlavou schýlenou v nepřirozeném
úhlu na celtě stanu. Noc dosáhla takové hloubky sametové tmy, že si připadal, jako by visel v prázdnotě panující
během přemisťování. Právě zvedl ruku k obličeji, aby
zkusil, jestli ve tmě rozezná natažené prsty, když se to
stalo.
Přímo před ním se rozzářilo oslnivě stříbrné světlo a
blížilo se mezi stromy. Ať byl jeho zdroj jakýkoli, pohybovalo se zcela neslyšně, jako by k němu prostě připlouvalo.
Vyskočil. Cítil, že se mu hlas zadrhl v hrdle, a pozvedl
Hermioninu hůlku. Přimhouřil oči, protože ho ta záře
téměř oslepovala. Stromy v ní odhalily své černočerné
obrysy a ta věc přicházela blíž a blíž…
A pak se zdroj toho tajemného světla vynořil ze skrytu
mohutného dubu. Byla to stříbřitě bílá laň, zářící jasně a
oslnivě jako měsíc. Blížila se k němu zcela neslyšně přes
mýtinu a v čerstvém sněhovém poprašku nezanechávala
žádné stopy. Zastavila se před ním, vysoko vztyčila nádhernou hlavu a zadívala se na něj velkýma očima s dlouhými řasami.
Harry se na to překrásné zvíře užasle díval: ne pro jeho neobvyklý vzhled, ale proto, že mu bylo nevysvětlitelně povědomé. Měl pocit, že ho tu očekával, ale jako by
zapomněl, že právě tady a teď mají sjednanou schůzku.
Neodbytné nutkání zavolat na Hermionu náhle zmizelo.
Věděl tak jistě, že laň přišla jen a jen kvůli němu, že by
na to byl ochoten vsadit život.
Několik dlouhých okamžiků si vzájemně hleděli do
očí, pak se laň otočila a odcházela.
„Ne,“ zachraptěl dlouho nepoužívaným hlasem. „Vrať
se!“
Laň se však cílevědomě vzdalovala mezi stromy a její
oslnivou záři začaly vzápětí protínat tlusté černé kmeny.
Harry na jediný kmit vteřiny zaváhal. V hlavě mu zazněl
varovný šepot: může to být lest, návnada, past. Mnohem
silnější hlas instinktu ho ale přesvědčoval, že tahle laň
nemůže být dílem černé magie. Vydal se za ní.
Sníh mu chřupal pod nohama, laň ale na své pouti mezi stromy nevydala jediný zvuk, jako by byla jen čirým
světlem. Vedla ho stále hlouběji do nitra lesa a Harry
kráčel rychle za ní. Byl si jistý, že až se zastaví, dovolí
mu, aby se přiblížil až těsně k ní, a pak na něj promluví a
její hlas mu poví všechno, co potřebuje vědět.
Konečně se zastavila. Ještě jednou k němu otočila
nádhernou hlavu. Harry se rozběhl – na rtech ho pálila
otázka, když ale otevřel ústa, aby ji vyslovil, laň zmizela.
Přestože ji temnota v okamžení pohltila, Harry měl její
zářící obrysy dosud vypálené v oční sítnici. Před sebou
neviděl vůbec nic, ale když zavřel oči, ta záře byla ještě
jasnější, takže úplně ztrácel orientaci. Teď se dostavil i
strach – její přítomnost znamenala bezpečí.
„Lumos!“ zašeptal a špička hůlky se rozsvítila.
Jak mrkal, laní obrysy slábly. Stál tady bez hnutí a naslouchal zvukům lesa, vzdálenému praskání větviček a
tichému šustění sněhu. Chystá se ho někdo přepadnout?
Vlákala ho snad laň do pasti? Zdá se mu to jen, nebo ho
někdo doopravdy pozoruje mimo dopad světla jeho hůlky?
Zvedl ji výš nad hlavu. Nikdo proti němu nevyběhl,
zpoza žádného stromu nevytryskl paprsek zeleného světla. Proč ho tedy laň zavedla právě sem?
Ve světle hůlky cosi problesklo a Harry se tím směrem
okamžitě otočil, uviděl však jen malé zamrzlé jezírko,
jehož rozpraskaný černý povrch se zatřpytil, když pozvedl hůlku a zkoumavě se na ně zahleděl.
Obezřetně postoupil kupředu a sklopil oči. V paprscích světla z hůlky spatřil na ledu mihotavý obrys své
postavy, ale dole, hluboko pod tlustým, mlžně šedivým
ledovým krunýřem se ještě něco zatřpytilo. Velký stříbrný kříž…
Srdce mu při tom skočilo až do krku, spustil se na
břehu jezírka na kolena a natočil hůlku tak, aby co možná
nejvíc světla dopadalo až na dno. Záblesk jasně rudé barvy… to je meč s jílcem posázeným třpytivými rubíny! Na
dně lesního jezírka ležel meč Godrika Nebelvíra…
Vpíjel se očima do meče a sotva dýchal. Je to vůbec
možné? Jakým řízením osudu se stalo, že meč leží v lesním jezírku tak blízko místa, kde se utábořili? Přilákalo
sem Hermionu nějaké neznámé kouzlo, nebo byla ta laň,
kterou považoval za něčího Patrona, čímsi jako strážcem
jezírka? Nebo snad meč do jezírka někdo uložil až poté,
co se tu objevili, a vybral si tuhle skrýš právě proto, že
byli poblíž? A kde v tom případě je ten neznámý, který
mu chce meč předat? Znovu si posvítil hůlkou na okolní
stromy a keře a pátral po siluetě lidské postavy či po
záblesku očí, nikoho ale neviděl. Přesto se do jeho radostného vzrušení opět přimísila trocha strachu, když se
vrátil pohledem k meči spočívajícímu na dně zamrzlého
jezírka.
Ukázal hůlkou na stříbřitý obrys pod ledem a zamumlal: „Accio meč.“
Ani se nepohnul, Harry s tím ale beztak nepočítal.
Kdyby to bylo takhle snadné, mohl meč klidně ležet na
zemi a čekat, až ho Harry sebere, nemusel by se skrývat v
zamrzlé vodní hlubině. Začal malý kruh vody obcházet
kolem dokola a usilovně přitom vzpomínal, jak mu meč
kdysi nabídl svoje služby. Byl tehdy ve strašlivém nebezpečí a žádal o pomoc.
„Pomoc,“ zamumlal polohlasně, meč ale dál ležel na
dně, lhostejný a nehybný.
Co to bylo, ptal se sám sebe (a zase obcházel kolem
jezírka), co mu to Brumbál řekl, když tenkrát vytáhl meč
z Moudrého klobouku? Tenhle meč mohl vytáhnout jedině ten, kdo opravdu patří do Nebelvíru. A jaké vlastnosti
jsou pro studenty Nebelvíru typické? Přece to, že mají
chrabré srdce, odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku
v ruce, odpověděl mu tichý hlásek v hlavě.
Harry se zastavil a dlouze si povzdechl; obláček páry
stoupající od jeho úst se v mrazivém vzduchu okamžitě
rozplynul. Věděl, co musí udělat. A pokud měl k sobě být
upřímný, tušil, že k tomu nejspíš dojde, od prvního okamžiku, kdy meč pod ledem spatřil.
Ještě jednou přelétl pohledem po stromech kolem, teď
už si byl ale naprosto jistý, že mezi nimi není nikdo, kdo
by ho chtěl napadnout. Kdyby tu někdo takový byl, měl k
tomu dostatek příležitostí, když se osaměle prodíral lesem, a ještě víc, když vkleče zkoumal jezírko. Jestliže
Harry i v tomto okamžiku váhal, pak jen proto, že to, co
ho v nejbližších chvílích čeká, bylo neobyčejně nevábné.
Roztřesenými prsty si začal neobratně svlékat početné
vrstvy šatstva. Poněkud rozmrzele si uvědomil, že tak
docela nechápe, co má s tím, k čemu se právě chystá,
společného rytířskost, pokud ovšem nechce prohlásit za
rytířské to, že nezavolá Hermionu a nebude po ní chtít,
aby to udělala místo něj.
Zatímco se svlékal, někde ve tmě zahoukala sova a
Harryho bolestně bodlo u srdce, když si vzpomněl na
Hedviku. Hrozně se třásl zimou a zuby mu cvakaly, ale
svlékal se dál, až stál ve sněhu bos a jen ve spodním
prádle. Na hromádku šatstva položil váček s přelomenou
hůlkou, matčiným dopisem, střípkem Siriusova zrcátka a
starou Zlatonkou a namířil na led Hermioninou hůlkou.
„Diffindo.“
Do ticha to třesklo jak výstřel z pušky. Zamrzlá hladina popraskala a kusy tmavého ledu se pohupovaly na
rozvířené vodě. Pokud to byl Harry schopen odhadnout,
nebylo jezírko hluboké, aby ale vylovil ze dna meč, musel se celý potopit.
Věděl, že dlouhé rozmýšlení mu jeho úkol neusnadní a
vodu neohřeje. Přistoupil těsně k okraji jezírka a Hermioninu hůlku, dosud rozžehnutou, odložil na zem. Snažil
se nemyslet na to, že už za chviličku jím bude lomcovat
ještě větší zima, a skočil.
Každý pór jeho těla zuřivě zaječel na protest. Když se
ponořil do ledové vody až po ramena, měl pocit, že mu
vzduch zmrzl i v plicích a proměnil se tam v kostku ledu.
Jen stěží se dokázal nadechnout a třásl se tak, až voda
šplouchala z jezírka ven. Šmátral pod sebou ztuhlýma
nohama, protože chtěl meč vytáhnout na jedno potopení.
Vteřinu za vteřinou odkládal tu chvíli, kdy se bude
muset ponořit úplně, lapal po dechu a třásl se tak dlouho,
až si řekl, že nezbývá nic jiného než to udělat. Sebral
veškerou odvahu a potopil se pod hladinu.
Chlad jím projel s bolestivou agonií, připomínající
spíš žhavé plameny. Jako by mu zamrzl i mozek, když
hledal v tmavé vodě cestu ke dnu, natáhl před sebe ruce a
snažil se nahmatat meč. Když se jeho prsty sevřely kolem
jílce, pevně ho chytil a zatáhl.
Pak se mu něco pevně omotalo kolem krku. Napadlo
ho, že to budou vodní řasy, přestože se o něj nic neotřelo,
když se potápěl, a zvedl volnou ruku, aby se z nich vymotal. Nebyly to však řasy; řetízek s viteálem mu zmáčkl
průdušnici a pomalu ho škrtil.
Harry divoce vykopl nohama a pokoušel se vyplout na
hladinu, podařilo se mu ale jen narazit do skalnatého břehu jezírka. Začínal se dusit, divoce se zmítal a snažil se
strhnout si řetízek z krku, zmrzlými prsty ho ale nebyl s
to uvolnit. V hlavě už se mu prskavě rozsvěcely drobné
jiskřičky, věděl, že se topí, a nebylo nic, co by proti tomu
mohl dělat, a paže, které ho sevřely kolem hrudi, se ho
nepochybně chystaly zvednout do náruče smrti…
Když se probral k vědomí, ležel s obličejem zabořeným do sněhu, skrznaskrz zmáčený se otřásal dávivým
kašlem a lomcovala jím zima, jakou ještě v životě nezažil. Někde kousek od něj byl ještě kdosi, také lapal po
dechu, kašlal a potácivě se motal. Už zase mu přišla na
pomoc Hermiona, jako když na něj zaútočil ten had…
Jenže tentokrát to na Hermionu nevypadalo, ten kašel byl
příliš hluboký a kroky příliš těžké…
Harry neměl dost sil, aby zvedl hlavu a podíval se,
kdo ho vlastně zachránil. Veškerou energii spotřeboval
na to, že si roztřesenou rukou sáhl na krk a ohmatával si
místo, kde se mu medailonek krutě zaryl do masa. Viteál
zmizel, někdo mu ho strhl z krku. A pak mu nad hlavou
zazněl přidušený hlas.
„Copak – tobě – přeskočilo?“
Šokovalo ho, když uslyšel ten hlas, ale to jediné v něm
také zburcovalo dost sil, aby se zvedl. Divoce se třásl, ale
přece jen si potácivě stoupl. Stál před ním Ron, sice ob-
lečený, ale promočený do poslední nitky, mokré vlasy
měl přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův
meč a v druhé viteál pohupující se na přetrženém řetízku.
„Proč sis doprčic,“ oddechoval těžce Ron a zvedl viteál, který se na zkráceném řetízku kýval sem a tam, jako
by ho chtěl zhypnotizovat, „ten pitomý krám nesundal,
než jsi skočil do vody?“
Harry nebyl schopen odpovědi. Ta stříbrná laň byla
úplné nic ve srovnání s tím, že se objevil Ron – vůbec
tomu nemohl uvěřit. Celý rozklepaný zimou zamířil k
hromádce oblečení, která dosud ležela u vody, a začal se
oblékat. Přetahoval si přes hlavu jeden svetr za druhým a
přitom civěl na Rona. V těch krátkých okamžicích, kdy
ho ztrácel z očí, napůl čekal, že už ho neuvidí, věděl ale,
že musí být skutečně tady – vždyť právě skočil do jezírka
a zachránil mu život.
„T-tos byl t-ty?“ vypravil ze sebe konečně, zuby mu
cvakaly a hlas měl poté, co ho viteál málem uškrtil, slabší
než obvykle.
„Jo, jasně,“ přitakal Ron a zatvářil se lehce zmateně.
„T-to ty jsi v-vyčaroval tu laň?“
„Cože? Ne, samozřejmě že ne já! Myslel jsem, že je
tvoje!“
„Můj Patron je jelen.“
„No jo! Hned mi na něm něco nesedělo, neměl parohy.“
Harry si zavěsil váček od Hagrida kolem krku, natáhl
si poslední svetr, sehnul se, sebral ze země Hermioninu
hůlku a otočil se k Ronovi.
„Co tady vlastně děláš?“
Ron očividně doufal, že tahle otázka padne až později
a možná vůbec ne.
„No, totiž – víš – vrátil jsem se. Teda jestli…“ Odkašlal si. „Však víš. Jestli mě ještě chcete.“
Následovala chvíle ticha, v níž jako by mezi nimi vyrostla Ronovým odchodem neviditelná zeď. Ron tu ale
byl. Vrátil se. Právě Harrymu zachránil život.
Ron sklopil oči a zahleděl se na svoje ruce. Na okamžik se zdálo, že ho samotného překvapuje, co v nich
drží.
„A ten jsem taky vytáhl,“ oznámil vcelku zbytečně a
zvedl meč o něco výš, aby si ho Harry mohl prohlédnout.
„Však jsi tam skočil kvůli němu, ne?“
„Ano,“ přisvědčil Harry. „Vůbec to ale nechápu. Jak
ses sem dostal? Jak jsi nás našel?“
„To je dlouhá historie,“ zabručel Ron. „Už vás tady
hledám celé hodiny, je to náramně rozlehlý les, co? A
zrovna jsem si říkal, že si budu muset zalézt někam pod
strom a počkat do rána, když jsem uviděl přicházet tu laň
a za ní tebe.“
„Nikoho jiného jsi neviděl?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Ron. „Měl jsem…“ Zaváhal a
pohlédl na dva stromy blízko u sebe, pouhých pár metrů
od nich.
„Měl jsem dojem, že vidím, jak se támhle něco hýbá,
jenže to už jsem běžel k jezírku, když jsi skočil do vody a
pořád ses neobjevoval. Nechtěl jsem to brát oklikou a –
hej!“
Harry se mezitím rozběhl k místu, na které Ron ukázal. Oba duby rostly skutečně těsně u sebe, v úrovni očí
byla mezi jejich kmeny pouhá několikacentimetrová mezera, a bylo to tedy ideální místo pro někoho, kdo by
chtěl vidět a sám nebýt viděn. Země kolem kořenů ale
nebyla zasněžená a Harry na ní nespatřil nic, co by se
podobalo stopám. Vrátil se k Ronovi, který v rukou stále
držel meč i viteál.
„Je tam něco?“ zeptal se Ron.
„Nic,“ odpověděl Harry.
„A jak se ten meč dostal do jezírka?“
„Musel ho tam dát ten, kdo vypustil toho Patrona.“
Oba se zahleděli na ozdobný stříbrný meč i na rubíny
na jeho jílci, které se ve světle Hermioniny hůlky matně
leskly.
„Myslíš, že je to ten pravý?“ zeptal se Ron.
„Je jen jeden způsob, jak to zjistit, ne?“ opáčil Harry.
Viteál se stále ještě pohupoval Ronovi na ruce, medailonek sebou nepatrně škubal. Harrymu bylo jasné, že ta
věc, která se v něm skrývá, má už zase strach. Vycítila
přítomnost meče a pokusila se raději Harryho zabít, než
aby mu dovolila, aby se ho zmocnil. Teď ale nebyl čas na
dlouhé debaty, tohle byl okamžik, kdy museli medailonek jednou provždy zničit. Harry se rozhlédl kolem, zvedl Hermioninu hůlku vysoko nad hlavu a vtom spatřil
příhodné místo – plochý kámen ve stínu sykomory.
„Pojď za mnou,“ vybídl Rona a sám šel napřed, smetl
z kamene sníh a natáhl ruku pro viteál. Když mu ale chtěl
Ron podat i meč, zavrtěl hlavou.
„Ne, měl bys to udělat ty.“
„Já?“ vyjekl Ron a zatvářil se užasle. „Proč já?“
„Ty jsi meč vytáhl z jezírka. Myslím, že se to čeká od
tebe.“
To, co říkal, nebylo projevem laskavosti ani velkomyslnosti. Stejně jistě jako předtím věděl, že stříbrná laň má
přátelské úmysly, nyní také věděl, že to musí být Ron,
kdo zvedne meč nad hlavu. Alespoň něčemu o jistých
druzích kouzel a o nevyzpytatelné moci určitých úkonů
se od Brumbála naučil.
„Já ho otevřu a ty do něj bodneš,“ nařídil Ronovi. „Na
nic nečekej a udělej to, rozumíš? Protože ať je tam uvnitř
cokoli, bude se to bránit. Ten kousek Raddleovy duše v
jeho deníku se mě pokusil zabít.“
„A jak ho chceš otevřít?“ tvářil se vyděšeně Ron.
„Poručím mu, aby se otevřel, a řeknu to hadím jazykem,“ odpověděl Harry. Napadlo ho to tak lehce, že si
pomyslel, že je to v něm nejspíš někde hluboko zasuté
odjakživa; možná bylo zapotřebí toho nedávného střetnutí s Naginim, aby si uvědomil, jak to udělá. Podíval se na
zakroucené S vykládané lesklými zelenými kameny a
zcela snadno si je představil jako maličkého hada, stočeného na studeném kameni.
„Ne!“ zarazil ho Ron. „Ne, neotvírej ho! Myslím to
vážně!“
„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Musíme se té zatracené
věci zbavit, jsou to už měsíce…“
„Já to nedokážu, Harry, vážně ne – udělej to ty…“
„Ale proč?“
„Protože na mě ten krám působí zhoubně!“ vyhrkl
Ron a couval před medailonkem ležícím na kameni.
„Nedokážu se s ním popasovat! Nehledám výmluvu pro
to, jak jsem se zachoval, Harry, ale on na mě působí hůř
než na tebe a na Hermionu, napadaly mě různé myšlenky,
které by mě asi stejně napadly, ale s ním to bylo všechno
mnohem horší. Neumím to vysvětlit, ale jen jsem si ho
sundal, a hned se mi v hlavě vždycky všechno srovnalo.
Jenže pak jsem si ten prokletý hnus musel zas pověsit
kolem krku a – tohle nezvládnu, Harry!“
Ustoupil o pár kroků, meč vlekl po zemi a vrtěl hlavou.
„Ale zvládneš,“ přesvědčoval ho Harry, „určitě ano!
Ty jsi přece ten meč vytáhl, proto vím, že to musíš udělat
ty. Tak už nás té věci zbav, Rone, prosím!“
Ronovi jako by dodalo odvahu, když Harry vyslovil
jeho jméno. Těžce polkl, a přestože dlouhým nosem namáhavě nasával vzduch, přistoupil znovu ke kameni.
„Řekni kdy,“ zachrčel.
„Budu počítat do tří,“ mrkl Harry, sklopil přimhouřené
oči k medailonku, soustředil se na písmeno S a představil
si hada. Ta věc uvnitř šramotila jako polapený šváb. Nebylo by těžké pocítit k ní lítost – rozedřená kůže na krku
však stále ještě pálila.
„Raz… dva… tři… otevři se!“
Poslední slovo z Harryho úst zaznělo jako mocné zasyčení, obě poloviny zlatého pláště malinko klaply a odskočily od sebe.
Za skleněnými okénky v obou půlkách medailonku
pomrkávaly živé oči, tmavé a stejně hezké, jako byly oči
Toma Raddlea, dokud se nepřebarvily doruda a jejich
panenky se nestáhly v hadí štěrbiny.
„Bodni!“ křikl Harry a pevně přidržel viteál na kameni.
Ron zvedl roztřesenýma rukama meč, takže jeho hrot
visel těsně nad horečně se protáčejícíma očima, Harry
medailonek důkladně stiskl a připravoval se na to, co
přijde. V duchu už viděl, jak z prázdných okének vytéká
krev.
Pak se z viteálu ozval syčivý hlas.
„Nahlédl jsem do tvého srdce a patří mně.“
„Neposlouchej ho!“ vyštěkl chraptivě Harry. „Bodni!“
„Viděl jsem tvoje sny, Ronalde Weasley, a viděl jsem i
tvoje obavy. Vše, po čem toužíš, můžeš získat, také tě ale
může potkat vše, čeho se bojíš…“
„Bodni!“ Harryho výkřik se ozvěnou odrazil od okolních stromů, hrot meče se zachvěl a Ron se zahleděl do
Raddleových očí.
„Odjakživa nejméně milované dítě matky, jež toužila
po dceři… Už tě nemiluje ani dívka, jež dala přednost
tvému kamarádovi… Vždy jenom druhý, vždycky zastíněný…“
„Tak už bodni, Rone!“ zaburácel Harry. Cítil, jak se
medailonek v jeho sevření třese a děsil se toho, co mělo
přijít. Ron zvedl meč ještě o něco výš, a Raddleovy oči v
tom okamžiku rudě zazářily.
Z okének medailonku, přímo z Raddleových očí, se
jako dvě bubliny vyboulily podivně pokřivené hlavy
Harryho a Hermiony.
Ron zděšeně vyjekl a o krok ustoupil, zatímco se z
medailonku postupně vynořovaly dvě postavy, nejprve
poprsí, pak boky a nakonec nohy, až vedle sebe stály v
medailonku jako stromy se společnými kořeny a kymácely se nad Ronem a skutečným Harrym; ten musel odtrhnout prsty od viteálu, který se náhle rozžhavil doběla.
„Rone!“ zařval, jenže to už Raddleův Harry mluvil
Voldemortovým hlasem a Ron mu hleděl zhypnotizovaně
do obličeje.
„Proč ses vracel? Bylo nám bez tebe líp, byli jsme bez
tebe šťastnější, byli jsme rádi, že jsi zmizel… co jsme se
nasmáli tvé hlouposti, zbabělosti, domýšlivosti…“
„Domýšlivosti!“ přidala se jako ozvěna Raddleova
Hermiona, krásnější, ale i hrůzostrašnější než ta skutečná.
Krákoravě se zachechtala a kývala sebou před zděšeným
Ronem, který držel meč bezvládně svěšený u boku. „Kdo
se na tebe měl dívat? Proč by se vůbec kdo na tebe díval
vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy dokázal, v porovnání s
vyvoleným? Co jsi zač ve srovnání s chlapcem, který zůstal naživu?“
„Bodni, Rone, bodni!“ křičel Harry, Ron se ale ani
nepohnul. Oči měl vykulené tak, že se v nich zrcadlili
Raddleův Harry i Raddleova Hermiona, vlasy se jim svíjely kolem hlavy jako plameny, oči jim rudě zářily a jejich hlasy zněly v zlovolném duetu.
„Tvá matka se přiznala,“ syčel Raddleův Harry a
Raddleova Hermiona se posměšně uchechtla, „že by za
syna měla raději mě, že by tě klidně vyměnila…“
„Kdo by neměl raději Harryho, která žena by se spokojila s tebou? V porovnání s ním nejsi nic, nic, vůbec
nic,“ přizvukovala Raddleova Hermiona, protáhla se jako
had a omotala se kolem Raddleova Harryho; sevřela ho v
pevném objetí a jejich rty se setkaly.
Na zemi před nimi se Ronův obličej bolestně zkřivil.
Ron zvedl meč třesoucíma se rukama vysoko nad hlavu.
„Udělej to, Rone!“ vykřikl Harry.
Ron k němu otočil hlavu a Harry měl dojem, že v jeho
očích zahlédl rudý záblesk.
„Rone…?“
Meč se zableskl a zasvištěl vzduchem. Harry mu
uskočil, kov zazvonil o kov a zaznělo protáhlé, bolestné
zavytí. Bleskově se otočil, uklouzl na sněhu, ale hůlku
měl připravenou k obraně; nebylo však nic, s čím by musel bojovat.
Jeho i Hermionina zrůdná napodobenina zmizely; stál
tu jen Ron s mečem v ochablé ruce a zíral na roztříštěné
zbytky medailonku na plochém kameni.
Harry pomalu přešel k němu, aniž věděl, co má teď
říct nebo udělat. Ron namáhavě oddechoval. Oči už neměl ani trochu červené, ale modré jako obvykle a třpytily
se v nich slzy.
Harry dělal, že si ničeho nevšiml, shýbl se a zničený
viteál zvedl. Ron probodl sklíčka v obou polovinách –
Raddleovy oči zmizely a z potřísněného hedvábného vyložení se malinko kouřilo. Ta věc, která ve viteálu žila,
byla mrtvá. Mučení Rona bylo posledním aktem její zlovůle.
Meč s rachotem vypadl Ronovi z ruky. Ron klesl na
kolena s hlavou složenou v dlaních. Třásl se, Harry ale
věděl, že se netřese zimou. Nacpal si rozbitý medailonek
do kapsy, klekl si vedle Rona a opatrně mu položil ruku
na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron ze
sebe nesetřásl.
„Když jsi odešel,“ řekl tiše a byl rád, že se mu nemusí
dívat do obličeje, „celý týden probrečela. Možná brečela
i pak, jenom nechtěla, abych to viděl. Spoustu večerů
jsme spolu nepromluvili jediné slovo. Bez tebe…“
Musel se odmlčet. Teprve teď, když byl Ron zase s
ním, si plně uvědomoval, jak těžkou zkouškou pro ně
jeho nepřítomnost byla.
„Je pro mě jako vlastní sestra,“ pokračoval po chvíli.
„Mám ji rád jako vlastní sestru a řekl bych, že ona ke
mně cítí totéž. Je to tak odjakživa, co pamatuju. Myslel
jsem, že to víš.“
Ron se mlčky odvrátil a hlasitě si utřel nos rukávem.
Harry vstal a zamířil k jeho obrovskému batohu, který
ležel pár metrů od nich tam, kde ho Ron odhodil, než se
rozběhl k jezírku, aby zachránil kamaráda před utopením.
Hodil si batoh na záda a vykročil zpátky. Ron se mezitím
také postavil. Oči měl zarudlé, jinak už se ale zase ovládal.
„Omlouvám se,“ hlesl chraptivě. „Omlouvám se, že
jsem utekl. Vím, že jsem – že jsem byl…“
Vhlížel do tmy kolem, jako by doufal, že se z ní vyloupne nějaké dostatečně ošklivé slovo a nalepí se na něj.
„Řekl bych, že jsi to dnes v noci odčinil,“ ušklíbl se
Harry. „Vytáhl jsi meč z jezírka. Zničil jsi viteál. A mně
jsi zachránil život.“
„Když to takhle říkáš, vycházím z toho jako mnohem
větší hrdina, než ve skutečnosti jsem,“ zahučel Ron.
„Podobné věci vždycky vyzní líp v řeči než ve skutečnosti,“ přikývl Harry. „To už se ti přece léta snažím vysvětlit.“
Jako na povel se k sobě vrhli a objali se; Harry pevně
stiskl dosud promáčená záda Ronovy bundy.
„A teď,“ prohlásil, když se pustili, „už nám jen zbývá
najít stan.“
Nebylo to ale nijak těžké. Přestože měl dojem, že za
stříbrnou laní kráčel temným lesem poměrně dlouho, s
Ronem mu cesta utekla překvapivě rychle. Nemohl se už
dočkat, až probudí Hermionu, a srdce se mu vzrušeně
rozbušilo, když vcházel do stanu. Ron se držel několik
kroků za ním.
Po ledovém chladu jezírka a lesa bylo ve stanu báječné teplo. Jediné osvětlení poskytovaly modravé plamínky, které se dosud mihotaly ve sklenici na podlaze.
Hermiona byla stočená pod pokrývkami, tvrdě spala a
neprobudila se, dokud na ni Harry několikrát hlasitě nezavolal.
„Hermiono!“
Zavrtěla se, pak se rychle posadila a odhrnula si vlasy.
„Co se děje? Harry? Není ti něco?“
„Nic mi není, všechno je fajn. Víc než fajn! Je mi
skvěle. A někoho jsem přivedl.“
„Co to povídáš? Koho…?“
Spatřila Rona, který tam stál s mečem v ruce a na
ošlapaný koberec z něj kapala voda. Harry se stáhl do
koutku, shodil ze zad Ronův batoh a pokusil se splynout
se stanovou celtou.
Hermiona slezla z lůžka, vykročila jako náměsíčná a
upřeně hleděla do Ronova bledého obličeje. Zastavila se
těsně před ním, ústa měla pootevřená a oči vykulené. Ron
se na ni s kapičkou naděje usmál a váhavě k ní vztáhl
ruce.
Vrhla se na něj jako tygřice a zasypala ho celého sprškou ran.
„Au – to bolí – nech toho! Co tě to? – Hermiono –
Au!“
„Ty – absolutní – kreténe – Ronalde – Weasley!“
Každé slovo doprovodila rázným úderem. Ron couval,
rukama si kryl hlavu, a Hermiona postupovala za ním.
„Přilezeš si – zpátky – po tolika – týdnech – a týdnech
– Do háje! Kde mám hůlku?“
Vypadalo to, že ji vyrve Harrymu z ruky, a Harry zareagoval zcela instinktivně.
„Protego!“
Mezi oběma se rázem vztyčil neviditelný štít tak razantně, že to Hermionu srazilo zády na podlahu. Vyplivla
vlasy z úst a okamžitě se zas vymrštila.
„Hermiono!“ hlesl Harry. „Uklidni…“
„Neuklidním se!“ ječela. Harry ještě nikdy nezažil, že
by se takhle přestala ovládat. Vyváděla, jako by přišla o
rozum.
„Vrať mi hůlku! Sem s ní!“
„Hermiono, prosím tě…“
„Neříkej mi, co mám dělat, Harry Pottere!“ vřískla.
„Neopovažuj se! Vrať mi mou hůlku! A ty!“
Namířila na Rona prst gestem hrozivé obžaloby. Vypadalo to, jako by ho proklínala, a Harry se vůbec nedivil, že před ní Ron o několik kroků couvl.
„Běžela jsem za tebou! Křičela jsem na tebe! Prosila
tě, aby ses vrátil!“
„Já vím,“ pípl Ron. „Moc se omlouvám, Hermiono,
vážně…“
„Tak ty se omlouváš!“
Zasmála se pisklavým hysterickým smíchem. Ron
hledal pohledem pomoc u Harryho, ten mu ale odpověděl
jen bezmocnou grimasou.
„Vrátíš se po tolika týdnech – týdnech – a myslíš, že
bude zase všechno v pořádku, když se prostě omluvíš?“
„Tak co mám udělat?“ rozkřikl se a Harrymu se ulevilo, že se Ron zmohl alespoň na nějaký odpor.
„Co já vím!“ ječela Hermiona hlasem plným posměšné ironie. „Namáhej trochu mozek, Rone, jestli vůbec
nějaký máš…“
„Hermiono!“ okřikl ji Harry, kterému to připadalo jako rána pod pás. „Ron mi právě zachránil…“
„To je mi jedno!“ zavřeštěla. „Je mi úplně jedno, co
udělal! Týdny a týdny – vždyť už jsme oba mohli být
dávno mrtví…“
„Věděl jsem, že nejste mrtví!“ zaburácel Ron a poprvé
za celou dobu se mu podařilo Hermionu překřičet. Přistoupil co nejblíž ke štítovému kouzlu, které je od sebe
oddělovalo. „O Harrym se v jednom kuse píše ve Věštci,
mluví se o něm v rádiu, všude po vás pátrají, při všech
těch fámách a ujetých historkách, co kolují, mi bylo jasné, že kdyby vás zabili, okamžitě bych se o tom dozvěděl. Nemáte ponětí, jaké to tam venku je…“
„A jaképak to tam bylo pro tebe?“
Hlas jí přeskakoval do takových výšek, až si Harry
pomyslel, že co nevidět už ji uslyší jen netopýři. Její rozhořčení se ale mezitím tak vystupňovalo, že chvíli nebyla
schopná slova, a Ron popadl příležitost za pačesy.
„Chtěl jsem se vrátit hned, jak jsem se přemístil,
Hermiono, jenže jsem rovnou narazil na bandu lapků a
nemohl jsem se ani hnout!“
„Na jakou bandu?“ zpozorněl Harry. Hermiona sebou
zatím plácla do křesla a ruce i nohy si křížem zamotala
tak pevně, že to vypadalo, že je nerozmotá dřív než za
několik let.
„Na bandu lapků,“ opakoval Ron. „Jsou teď všude,
tlupy ničemů, co se za pár kousků zlata snaží lapat takzvané mudláky a krvezrádce. Ministerstvo vypsalo odměnu za každého, koho dopadnou. Byl jsem sám a připa-
dalo jim, že asi jsem ještě ve školním věku, tak se o mě
náramně zajímali. Mysleli, že jsem mudlák na útěku.
Dalo mi dost dřinu, než jsem jim vymluvil, aby mě neodvlekli rovnou na ministerstvo.“
„Cos jim napovídal?“
„Vydával jsem se za Stana Silničku. Bylo to první
jméno, které mě napadlo.“
„A oni ti to uvěřili?“
„Nebyli zrovna nejchytřejší. Jeden z nich tak strašně
smrděl, že to snad musel být poloviční troll…“
Ron střelil po Hermioně pohledem a zjevně doufal, že
ji tenhle pokus o vtip třeba trochu obměkčí. Její tvář nad
pevně zauzlenými údy ale byla dál jako vytesaná z kamene.
„No, každopádně se začali dohadovat, jestli jsem nebo
nejsem Stan. Upřímně řečeno to byla dost ubohá cháska,
bylo jich ale pět, kdežto já byl sám a ještě mi sebrali hůlku. Pak se dva z nich začali hádat, a zatímco se je ostatní
pokoušeli uklidnit, podařilo se mi toho, co mě držel,
praštit do břicha, sebral jsem mu hůlku, odzbrojil jsem
toho, co držel tu moji, a přemístil jsem se. Nezvládl jsem
to nejlíp, zase se mi kousek odštěpil…“ zvedl pravou
ruku, ukázal jim dva chybějící nehty a Hermiona chladně
zvedla obočí, „a objevil jsem se pořádných pár kilometrů
od vás. Než jsem se dostal zpátky k řece, kde jsme předtím tábořili… už jste byli pryč.“
„Můj ty bože, to je ale dojemná historka,“ ozvala se
Hermiona povýšeným tónem, kterým mluvila pokaždé,
když chtěla někoho ranit. „To musela být opravdu hrůza!
My jsme zatím byli v Godrikově Dole a tam – nevzpomínáš si, Harry, co se nám tam přihodilo? No ano, už to
mám! Objevil se tam had Ty-víš-koho, málem nás oba
zabil, pak dorazil i Ty-víš-kdo osobně a minul nás asi tak
o vteřinku.“
„Cože?“ vyjekl Ron, odtrhl od ní oči a zadíval se na
Harryho, Hermiona si ho ale nevšímala.
„Chudáček přišel o nehty, Harry, jen si to představ! S
tím se nic z toho, co jsme vytrpěli my, nedá srovnat, co
říkáš?“
„Hermiono,“ řekl tiše Harry, „Ron mi právě zachránil
život.“
Jako by ho neslyšela.
„Jednu věc bych ale přece jen ráda věděla,“ zadívala
se do prázdna, asi čtvrt metru nad Ronovu hlavu. „Jak jsi
nás dnes v noci našel? Je důležité, abychom to věděli,
aspoň se budeme moci pojistit proti podobným nevítaným návštěvám.“
Ron se na ni zaškaredil a vytáhl z kapsy džínsů nějaký
malý stříbrný předmět, než odpověděl.
„Takhle.“
Musela se na Rona podívat, aby viděla, co jim ukazuje.
„Zatemňovač?“ zeptala se tak překvapeně, že se zapomněla tvářit chladně a uraženě.
„Dělá víc než jen to, že rozžíhá a zhasíná světla,“ vysvětloval. „Nevím, jak to funguje, ani proč k tomu došlo
zrovna tehdy a ne někdy jindy, protože jsem se k vám
chtěl vrátit už v tu chvíli, co jsem odešel. Zrovna jsem ale
poslouchal rádio, bylo to na Boží hod hned po ránu, a
slyšel jsem… zaslechl jsem tebe.“
Díval se na Hermionu.
„Tys mě slyšel v rádiu?“ zeptala se užasle.
„Ne, slyšel jsem tě z kapsy. Tvůj hlas,“ zvedl znovu
zatemňovač, „vycházel z tohohle.“
„A co přesně jsem říkala?“ zajímala se tónem, v němž
se mísila nevíra se zvědavostí.
„Vyslovila jsi Ron. A říkala jsi něco… něco o hůlce…“
Hermioniny tváře zalila sytá nachová červeň. Harry si
na to vzpomínal – stalo se to poprvé ode dne, kdy Ron
odešel, co padlo nahlas jeho jméno. Hermiona je vyslovila v souvislosti s opravou Harryho hůlky.
„Tak jsem ho vytáhl z kapsy,“ pokračoval Ron a pohlédl na zatemňovač. „Zdálo se mi, že vypadá jako
vždycky, byl jsem si ale jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem
s ním cvakl. V mém pokoji zhaslo světlo, hned za oknem
se ale objevilo jiné.“
Ron zvedl volnou ruku a ukázal před sebe. Pohled měl
soustředěný na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
„Byla to světelná koule, takové namodralé těkavé
světlo, jaké se vždycky objeví kolem přenášedla, jestli
víte, co myslím.“
„Jo,“ přitakali oba automaticky.
„Hned jsem věděl, že to je ono,“ vyprávěl dál Ron.
„Popadl jsem svoje věci, sbalil jsem se, hodil si batoh na
záda a vyšel ven na zahradu.
Ta malá světelná koule se tam vznášela ve vzduchu a
čekala na mě. Když jsem vyšel z domu, začala poskakovat a vzdalovat se, došel jsem za ní až za kůlnu a pak…
no, pak vletěla do mě.“
„Cože?“ zeptal se Harry v přesvědčení, že špatně slyšel.
„Tak nějak připlula až ke mně,“ vysvětloval Ron a
znázorňoval její pohyb ukazováčkem volné ruky, „namířila mi přímo na prsa a pak… pak mi prostě proletěla
kůží dovnitř. Měl jsem ji tady,“ dotkl se hrudi těsně u
srdce, „cítil jsem ji tam, protože byla horká. A jakmile se
ve mně usadila, věděl jsem, co musím udělat, věděl jsem,
že mě dovede tam, kam potřebuju jít. Tak jsem se přemístil a vynořil jsem se na svahu nějakého pahorku. Všude ležel sníh…“
„Tam jsme byli,“ skočil mu do řeči Harry. „Strávili
jsme tam dvě noci a tu druhou jsem měl v jednom kuse
pocit, že slyším, jak někdo chodí kolem ve tmě a volá!“
„Jo, jasně, to jsem byl určitě já,“ přikývl Ron. „Vaše
ochranná kouzla ovšem fungují stoprocentně, protože
jsem vás neviděl ani neslyšel. Byl jsem si ale jistý, že tam
někde jste, takže jsem nakonec zalezl do spacáku a čekal,
až se jeden z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset
ukázat, až budete balit stan.“
„Ve skutečnosti to nutné není,“ vložila se do hovoru
Hermiona. „To ráno jsme se pro větší bezpečnost přemisťovali pod neviditelným pláštěm. A zmizeli jsme obzvlášť brzo, protože jsme, jak říkal Harry, slyšeli, že se
kolem někdo potlouká.“
„No, já na tom pahorku zůstal celý den,“ pokračoval
ve svém líčení Ron. „Pořád jsem doufal, že se objevíte.
Když se ale začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás
propásl, takže jsem zase cvakl zatemňovačem, znovu se
objevilo to modré světlo a vletělo do mě, já jsem se přemístil a ocitl jsem se v tomhle lese. Pořád jsem vás neviděl a musel jsem prostě doufat, že se jeden z vás přece
jen objeví… a objevil se Harry. Nejdřív jsem ale samozřejmě uviděl tu laň.“
„Cože jsi uviděl?“ vyštěkla ostře Hermiona.
Začali jí vykládat, co se přihodilo, a jak naslouchala
jejich vyprávění o stříbrné lani a meči v jezírku, zamračeně přelétala pohledem z jednoho na druhého a soustředila se tak usilovně, že zapomněla držet ruce a nohy zkřížené.
„To ale musel být něčí Patron,“ vydechla. „Neviděli
jste, kdo ho přivolal? Vůbec nikoho jste neviděli? A zavedl vás k tomu meči? To je neuvěřitelné! A co bylo
dál?“
Ron jí vylíčil, jak viděl Harryho skočit do jezírka a
čekal, až se objeví nad hladinou, jak si uvědomil, že něco
nehraje, také skočil do vody, zachránil Harryho a potom
se vrátil pro meč. Dospěl až k okamžiku, kdy otevřeli
medailonek, a tady zaváhal.
„…a Ron ho probodl mečem,“ dořekl za něj Harry.
„A… a ta věc zmizela? Prostě jen tak?“ šeptla Hermiona.
„No, totiž – hrozně zaječela,“ odpověděl Harry a nenápadně pohlédl na Rona. „Tumáš,“ hodil jí medailonek
do klína.
Opatrně ho vzala do ruky a prohlížela si rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že už je to konečně bezpečné, zrušil
mezitím Hermioninou hůlkou štítové kouzlo a otočil se k
Ronovi.
„Neříkal jsi před chviličkou, že jsi těm lapkům utekl s
jednou hůlkou navíc?“
„Cože?“ zeptal se roztržitě Ron, který sledoval, jak
Hermiona zkoumá medailonek. „Jo – to je pravda.“
Rozepnul přezku na batohu a vytáhl z postranní kapsy
krátkou tmavou hůlku. „Tady je. Říkal jsem si, že záložní
hůlka může vždycky přijít vhod.“
„To sis říkal správně,“ přikývl Harry a natáhl ruku.
„Ta moje se zlomila.“
„To nemyslíš vážně!“ užasl Ron, vtom ale Hermiona
vstala, takže se zase zatvářil vyplašeně.
Hermiona uložila přemožený viteál do korálkové kabelky, pak si zalezla do postele a beze slova se do ní zachumlala.
Ron podal Harrymu novou hůlku.
„Řekl bych, že jsi z toho vyvázl dost lehce,“ zamumlal
Harry.
„To jo,“ přikývl Ron. „Mohlo to být horší. Vzpomínáš
na ty ptáky, co na mě poštvala?“
„Ani to jsem ještě nevyloučila,“ ozval se zpod přikrývek Hermionin přidušený hlas. Harrymu ale neušlo, že se
Ron nepatrně uculil, když si z batohu vytahoval kaštanově hnědé pyžamo.
kapitola dvacátá
Xenofilius Láskorád
Harry nepředpokládal, že by Hermionu přešel vztek ze
dne na den, a nijak ho tudíž nepřekvapilo, že s nimi druhý den ráno komunikovala především zakaboněnými
pohledy a výmluvným mlčením. Ron proto v její přítomnosti dával najevo přetrvávající lítost a výčitky svědomí a
počínal si nepřirozeně pokorně. Upřímně řečeno si Harry
v těch chvílích, kdy byli všichni tři pohromadě, připadal
jako jediný netruchlící na pohřbu, kde se sešla jen ubohá
hrstka pozůstalých. Nicméně když se Ron ocitl jen s
Harrym (například když šli pro vodu nebo když v blízkém podrostu hledali houby), projevoval až nestydatou
rozjařenost.
„Někdo nám pomohl!“ opakoval věčně. „Někdo nám
tu laň poslal, někdo je na naší straně. Jeden viteál jsme
vyřídili, kamaráde!“
Zničení medailonku povzbudilo oba natolik, že začali
diskutovat o místech, kde by se mohly nacházet další
viteály, a přestože to bylo téma už bezpočtukrát probrané, cítil Harry optimismus a vnitřní jistotu, že po prvním
úspěchu budou brzy následovat další. Skvělou náladu mu
nedokázala pokazit ani Hermionina trucovitá zamlklost.
Náhlý zvrat, který jim přinesla tajemná laň, nalezení Nebelvírova meče a především Ronův návrat ho naplňovaly
takovým radostným vzrušením, že mu dělalo obrovské
potíže zachovávat vážnou tvář.
Když se odpoledne chýlilo ke konci, ještě jednou se
vysvobodili z Hermioniny pomstychtivé společnosti a
pod chabou záminkou, že jdou na borůvky – v holých
živých plotech žádné nebyly – si vykládali svoje novinky. Harrymu se konečně podařilo dopodrobna Ronovi
vylíčit četné své a Hermioniny výpravy včetně toho, co
všechno se odehrálo v Godrikově Dole, a Ron teď
Harrymu sděloval, co se během těch několika týdnů, co s
nimi nebyl, stalo v široširém kouzelnickém světě.
„…a jak jste se dozvěděli o tom tabu?“ zeptal se
Harryho, když mu popsal zoufalé pokusy mnoha čarodějů z mudlovských rodin uniknout ministerstvu.
„O jakém tabu?“
„Oba jste přece s Hermionou přestali nahlas vyslovovat jméno Ty-víš-koho!“
„Jo, to je pravda,“ připustil Harry. „To je jen takový
zlozvyk, který jsme si nějak osvojili. Nedělá mi ale problémy říkat mu Vol…“
„Ne!“ zaburácel Ron, až Harry nadskočil a zamotal se
do živého plotu, a Hermiona – seděla u vchodu do stanu s
nosem zabořeným do knihy – po nich střelila zamračeným pohledem. „Promiň,“ omlouval se a pomáhal
Harrymu z trnitého křoví, „ale to jméno je zakleté zlým
kouzlem, Harry, a právě s jeho pomocí nacházejí ty, kteří
se skrývají! Když to jméno vyslovíš nahlas, prolomíš
všechna ochranná kouzla a vyvoláš nějakou magickou
poruchu – tak nás taky našli tehdy na Tottenham Court
Road.“
„Protože jsme vyslovili jeho jméno?“
„No ano! Musíš uznat, že na to jdou chytře. To jméno
se odvažovali vyslovit jen lidé, co byli opravdu ochotní
se mu postavit, jako třeba Brumbál. Teď z toho jména
udělali tabu a najdou každého, kdo ho vysloví nahlas. Je
to rychlý a snadný způsob, jak najít členy Řádu! Málem
dostali Kingsleyho…“
„To snad ne!“
„Jo, Bill říkal, že ho obklíčila banda Smrtijedů, ale
probojoval si cestu ven. Je z něj teď psanec, stejně jako z
nás.“ Ron se zamyšleně poškrábal koncem hůlky na bra-
dě. „Nemohl to být třeba Kingsley, kdo nám poslal tu
laň?“
„Kingsleyho Patron je rys, viděli jsme ho přece na
svatbě, vzpomínáš?“
„No jasně…“
Poodešli kolem živého plotu kousek dál od stanu a od
Hermiony.
„Harry… nemyslíš, že to třeba mohl být Brumbál?“
„Co jako?“
Ron poněkud zrozpačitěl, přesto ale tichým hlasem
dodal: „Brumbál… a ta laň. Vždyť přece,“ pošilhával po
Harrym, „měl ten pravý meč naposledy on, ne?“
Harry se Ronovu nápadu nevysmál, až příliš dobře
chápal, jak zoufalá touha se za jeho otázkou skrývá.
Představa, že se Brumbálovi nějak podařilo vrátit se k
nim, že na ně potají dohlíží, by pro ně byla nevýslovně
povzbuzující. Zavrtěl hlavou.
„Brumbál je mrtvý,“ ujistil Rona. „Viděl jsem ho umírat a viděl jsem jeho tělo. A kromě toho byl jeho Patronem fénix a ne laň.“
„Patroni se ale můžou změnit, ne?“ namítl Ron.
„Tonksové se změnil, že ano?“
„Jistě, jenže kdyby byl Brumbál naživu, proč by se
neukázal? Proč by mi ten meč prostě nedal?“
„Co já vím?“ pokrčil rameny Ron. „Třeba ze stejného
důvodu, proč ti ho nedal, když ještě žil. Ze stejného důvodu, proč ti odkázal starou Zlatonku a Hermioně knížku
pohádek.“
„A co je to za důvod?“ zapátral Harry, otočil se k Ronovi, pohlédl mu přímo do očí a zoufale v nich hledal
odpověď.
„Nemám tušení,“ povzdechl si Ron. „Občas mě napadalo, když jsem byl tak trochu mimo, jestli se prostě nebavil na náš účet nebo… nebo jestli nám to schválně ne-
chtěl ztížit. Už si to ale nemyslím, teď už ne. Moc dobře
věděl, co dělá, když mi dal ten zatemňovač, co říkáš?
Musel…“ Ron měl uši červené jako ředkvičky, náhle se
nesmírně zajímal o trs trávy a šťouchal do něj špičkou
nohy, „musel to vědět, že prásknu do bot.“
„Ne,“ opravil ho Harry, „musel vědět, že se vždycky
budeš chtít vrátit.“
Ron se zatvářil vděčně, pořád ale ne příliš jistě.
„Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm
napsala Holoubková?“ zeptal se ho Harry, částečně proto,
aby změnil téma hovoru.
„Jasně že slyšel,“ přisvědčil okamžitě Ron, „hodně se
o tom mezi lidmi mluví. Samozřejmě, kdyby se věci měly jinak, byla by to obrovská senzace – Brumbál jako
Grindelwaldův největší kamarád! Dneska je to ale jen
něco, čemu se můžou všichni, co neměli Brumbála rádi,
smát, a tak trochu políček pro všechny, kteří ho považovali za hrdinu bez bázně a hany. Upřímně řečeno nevím,
proč se kolem toho dělá takový povyk. Byl ještě strašně
mladý, když…“
„Byl v našem věku,“ odsekl Harry stejným tónem, jako když o tom mluvil s Hermionou, a něco v jeho obličeji
zřejmě Ronovi napovědělo, že bude rozumnější to dál
nerozebírat.
Uprostřed ojíněné pavučiny seděl v trnitém houští velký pavouk. Harry na něj namířil hůlkou, kterou mu Ron
dal minulou noc; Hermiona se ji mezitím uvolila prohlédnout a usoudila, že je vyrobená z trnkového dřeva.
„Engorgio!“
Pavouk se maličko otřásl a lehce se v síti zhoupl sem a
tam. Harry to zkusil znovu. Tentokrát se pavouk nepatrně
zvětšil.
„Nech toho!“ okřikl ho ostře Ron. „Omlouvám se, že
jsem řekl, že byl Brumbál mladý. Stačí?“
Harry zapomněl, jak Ron pavouky nesnáší.
„Promiň – Reducio.“
Pavouk se nezmenšil. Harry zkoumavě pohlédl na trnkovou hůlku. I to nejobyčejnější kouzlo, které se toho
dne zatím s její pomocí pokusil udělat, se zdálo být méně
účinné než kouzla, která dělával se svou vlastní hůlkou s
perem fénixe. Nová hůlka mu připadala rušivě cizí, jako
kdyby mu na konec paže přišili ruku někoho jiného.
„Musíš prostě cvičit,“ poznamenala Hermiona, která
se k nim zezadu neslyšně přiblížila a nervózně sledovala,
jak se Harry snaží pavouka zvětšit a zmenšit. „Všechno
je to jen otázka sebedůvěry, Harry.“
Harry věděl, proč jí tak záleží na tom, aby se s hůlkou
naučil zacházet; stále se cítila provinile, že mu tu jeho
zlomila. Spolkl ironickou odpověď, která se mu užuž
drala na jazyk, že si totiž může tu trnkovou hůlku vzít
sama, když si myslí, že nezáleží na tom, jaká je, a dát mu
místo ní tu svoji. Souhlasně přikývl, aby mezi nimi všemi
znovu zavládla kamarádská atmosféra, jakmile však na ni
Ron pohlédl s nesmělým náznakem úsměvu, okamžitě od
nich odešla a schovala se zase za rozevřenou knihu.
Když se začalo stmívat, vrátili se všichni tři do stanu a
Harry si vzal první hlídku. Posadil se před vchod a pokoušel se zvedat trnkovou hůlkou do vzduchu drobné
kamínky u nohou, jeho kouzla mu ale stále připadala neohrabanější a méně účinná než dřív. Hermiona ležela na
palandě a četla si, a Ron, který k ní dlouho vysílal nervózní pohledy, nakonec vytáhl z batohu malé bezdrátové
rádio a začal ho ladit.
„Existuje jedna jediná stanice,“ vysvětloval šeptem
Harrymu, „která informuje o tom, co se děje doopravdy.
Všechny ostatní jsou na straně Ty-víš-koho a papouškují
jen to, co jim nadiktuje ministerstvo, ale tahle jedna…
Jen počkej, až si ji poslechneš, je fakt skvělá. Až na to, že
nemůžou vysílat každý večer, musejí se věčně stěhovat z
místa na místo, aby na ně nepřišli a nesebrali je, a taky
potřebuješ heslo, aby sis je mohl naladit… problém je, že
jsem poslední zprávy zmeškal…“
Lehce na rádio poklepával hůlkou a polohlasem
mumlal nejrůznější slova, která ho napadala. Co chvíli
vrhal na Hermionu vystrašené kradmé pohledy, jestli
rozčileně nevybuchne, Hermiona však dál dělala, jako by
o něm vůbec nevěděla. Příštích přibližně deset minut
strávili tím, že Ron klepal do rádia a tiše huhlal, Hermiona otáčela stránky knihy, kterou četla, a Harry cvičil s
trnkovou hůlkou.
Když konečně Hermiona seskočila z palandy, Ron
okamžitě přestal klepat.
„Jestli tě to rozčiluje, můžu toho nechat!“ nabídl jí
nervózně.
Hermiona ho neuznala za hodna odpovědi a zamířila k
Harrymu.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ prohlásila.
Harry pohlédl na knihu, kterou držela v ruce. Byl to
Život a lži Albuse Brumbála.
„O čem?“ zeptal se znepokojeně. Mihlo se mu hlavou,
že je v knize celá jedna kapitola věnovaná jemu, a nebyl
si jistý, jestli se cítí na to, aby si vyslechl, jak o jeho
vztahu k Brumbálovi Rita píše. Hermionina odpověď
však byla absolutně nečekaná.
„Ráda bych mluvila s Xenofiliusem Láskorádem.“
Vytřeštil na ni oči.
„Co prosím?“
„Xenofilius Láskorád. Lenčin otec. Chci za ním zajít a
promluvit si s ním!“
„Ale – proč?“
Zhluboka se nadechla, jako by se připravovala na něco
nepříjemného. „Jde o to znamení,“ odpověděla, „o to
znamení v Bajkách barda Beedleho. Podívej!“
Přistrčila mu Život a lži přímo pod nos. Když Harry do
knihy neochotně nahlédl, uviděl ofotografovaný originál
Brumbálova dopisu Grindelwaldovi, napsaný dobře známým tenkým nakloněným písmem. Neměl chuť koukat
na nevyvratitelný důkaz toho, že Brumbál skutečně ta
slova napsal a že nejsou jen Ritiným výmyslem.
„Ten podpis,“ upozorňovala ho Hermiona. „Podívej se
na podpis, Harry!“
Poslechl ji. Chvíli nechápal, o co jí vlastně jde, když
se ale na dopis s pomocí rozžehnuté hůlky podíval pozorněji, viděl, že Brumbál nahradil velké A v křestním
Albus miniaturní obdobou téhož trojúhelníkového znamení, které bylo přikreslené do Bajek barda Beedleho.
„Co – co to tam…?“ vykoktal nesměle Ron, Hermiona
ho ale zpražila pohledem a znovu se otočila k Harrymu.
„Narážíme na to pořád, nezdá se ti?“ podotkla. „Vím,
že podle Viktora to je Grindelwaldova značka, rozhodně
ale byla i na tom starém hrobě v Godrikově Dole, a data
na náhrobním kameni byla z doby dávno předtím, než se
Grindelwald narodil. A teď tohle! No, Brumbála ani
Grindelwalda se zeptat nemůžeme, co to znamená – ani
nevím, jestli Grindelwald vůbec ještě žije – můžeme se
ale zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol
pověšený kolem krku. Vím jistě, že je to důležité, Harry!“
Harry nezareagoval ihned. Zahleděl se do jejího odhodlaného a dychtivého obličeje, vpil se očima do tmy
kolem a přemýšlel. Promluvil až po dlouhé odmlce. „Nepotřebujeme, aby se znovu opakoval Godrikův Důl,
Hermiono. Namluvili jsme si, že se tam musíme podívat,
a…“
„Jenže ono se to objevuje zas a znova, Harry! Brumbál mi přece odkázal Bajky barda Beedleho. Co když to
bylo právě kvůli tomu znamení?“
„Už jsme zase u toho!“ postěžoval si trochu popuzeně
Harry. „Pořád chceme sami sebe přesvědčit, že nám
Brumbál nechal nějaké tajné signály a stopy…“
„Z toho zatemňovače se vyklubala náramně užitečná
věcička,“ připomněl mu Ron. „Myslím, že má Hermiona
pravdu, asi bychom se za tím Láskorádem měli vypravit.“
Harry po něm střelil nerudným pohledem. Bylo mu
naprosto jasné, že se za Hermionu postavil z naprosto
jiných důvodů než proto, že by mu záleželo na odhalení
významu trojúhelníkové runy.
„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal ještě Ron.
„Láskorád je na naší straně, Harry. Jinotaj tě celou dobu
podporuje a v každém čísle všem klade na srdce, aby ti
pomáhali!“
„Jsem si jistá, že je to důležité,“ opakovala přesvědčeně Hermiona.
„Nemyslíš ale, že kdyby to bylo opravdu důležité, byl
by mi o tom Brumbál něco řekl, ještě než zemřel?“
„Třeba… třeba je to něco, na co musíš přijít sám,“
zamumlala Hermiona s výrazem tonoucího, který se chytá stébla.
„Jo,“ přidal se patolízalsky Ron, „to dává smysl.“
„Ne, nedává,“ štěkla Hermiona, „stejně si ale myslím,
že bychom si s panem Láskorádem měli promluvit. Symbol, který spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův
Důl? O tom bychom určitě měli zjistit něco víc!“
„Co kdybychom o tom hlasovali?“ navrhl Ron. „Kdo
je pro, abychom navštívili Láskoráda…“
Zvedl ruku nad hlavu ještě před Hermionou. Té se podezřívavě zachvěly rty, pak se k němu ale připojila.
„Promiň, Harry, ale přehlasovali jsme tě,“ poplácal
Ron Harryho po zádech.
„Tak dobře,“ podvolil se Harry napůl pobaveně a napůl podrážděně. „Jen si ale musíme ujasnit jedno – až si
promluvíme s Láskorádem, vrátíme se zase k hledání
těch zbývajících viteálů, ano? Kde vlastně Láskorádovi
bydlí? Víte to někdo?“
„Jo, je to jen kousek od našich,“ ujistil ho Ron. „Nevím to sice úplně přesně, ale mamka s taťkou vždycky
ukazovali přes kopec, když o nich mluvili. Nemělo by
být těžké je najít.“
Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry tiše
zasyčel.
„Říkals, že se jen budeš snažit, aby tě zase vzala na
milost.“
„V lásce a ve válce je dovoleno všechno,“ plácl rozpustile Ron, „a v téhle situaci je trocha od obojího. Nebruč, jsou vánoční prázdniny a Lenka bude doma.“
Z větrné stráně, na kterou se druhý den ráno přemístili,
se jim nabízel vynikající výhled na Vydrník svatého Drába. V širokých šikmých provazcích slunečních paprsků,
které se mezerami mezi mraky táhly až k zemi, vypadala
vesnička jako sestavená z dětských domečků na hraní.
Minutu nebo dvě zůstali nepohnutě stát a dívali se směrem k Doupěti, clonili si oči rukama, v dálce před sebou
ale rozeznávali jen vysoké živé ploty a koruny stromů v
ovocném sadu, které ten pokřiveně stojící domek chránily před mudlovskými zraky.
„Je to zvláštní, být tak blízko a nezajít se tam podívat,“ zahučel Ron.
„Snad nechceš říct, že už se ti zase stýská?“ odbyla ho
chladně Hermiona. „Užil sis tam přece Vánoce.“
„Nebyl jsem v Doupěti!“ ohradil se Ron a doprovodil
svá slova nevěřícím smíchem. „Copak myslíš, že jsem se
tam mohl vrátit a říct jim, že jsem utekl a nechal vás v
tom samotné? Už vidím George a Freda, jak by mě za to
chválili. A Ginny, ta by se zrovna rozplývala porozuměním.“
„A kde jsi tedy byl?“ zeptala se překvapená Hermiona.
„U Billa a Fleur v jejich novém domě. Říkají mu
Lasturová vila. Bill se ke mně vždycky choval slušně. No
– nepotěšilo ho, když slyšel, co jsem udělal, ale taky mi
to nijak zvlášť nevyčítal. Viděl na mně, že toho vážně
lituju. Nikdo jiný z celé rodiny nevěděl, že u nich jsem.
Bill mamce řekl, že k nim tentokrát s Fleur na Vánoce
nepřijedou, protože chtějí být sami. Však víte, jsou to
jejich první společné svátky po svatbě. Myslím, že Fleur
to ani nevadilo, vzpomínáte přece, jak jí Celestýna Warbecková lezla na nervy.“
Otočil se k Doupěti zády.
„Zkusíme to třeba támhle nahoře,“ ukázal a vedl
Harryho a Hermionu přes vrcholek kopce.
Několik hodin procházeli okolí. Harry zůstal na
Hermionino naléhání celou dobu schovaný pod neviditelným pláštěm. Ukázalo se, že nízké pahorky jsou liduprázdné a vypadalo to, že v jediné malé chaloupce také
nikdo není.
„Že by to byl jejich dům a že by na Vánoce někam odjeli?“ uvažovala nahlas Hermiona a dívala se oknem na
čistě uklizenou malou kuchyňku s pelargoniemi na okenním parapetu. Ron nesouhlasně odfrkl.
„Hele, mám takový dojem, že kdybychom se koukali
do kuchyně Láskorádovým, určitě bychom to poznali.
Zkusíme támhlety kopečky vedle.“
Přemístili se tedy o několik kilometrů dál na sever.
„Aha!“ vykřikl Ron, jakmile přistáli a vlasy i oblečení
jim rozevlál čerstvý vítr, a ukazoval k vrcholku pahorku,
kde se proti obloze rýsovala jakási prapodivná vysoká
stavba. Byl to velký černý válec, nad nímž se na odpolední obloze vznášel přízračný měsíc. „Tohleto musí být
Lenčin dům, kdo jiný by bydlel v něčem podobném?
Vypadá to jako obrovská bašta.“
„Ty taky myslíš pořád jen na jídlo,“ utrhla se na něj
Hermiona a zamračeně si stavbu prohlížela.
„Vůbec ne,“ bránil se Ron. „Myslel jsem baštu jako
hradní věž.“
Protože měl nejdelší nohy, vyběhl na vrcholek první.
Když dorazili Harry s Hermionou, sotva popadali dech a
oba se drželi za bok, kde je bolestivě píchalo. Ron měl
ale ve tváři široký úsměv.
„Jsme tu správně,“ ukázal. „Podívejte!“
K polorozpadlé brance byly přitlučené tři rukou psané
cedule. První z nich hlásala:
Jinotaj. Šéfredaktor: X. Láskorád
Na druhé bylo napomenutí:
Jmelí si trhejte u sebe doma!
Třetí varovala:
Nepleťte se do cesty řiditelným švestkám!
Když branku otevírali, hlasitě zavrzala. Křivolaká cestička vedoucí k domovním dveřím byla zarostlá nejrůznějšími neobvyklými rostlinami včetně keře obsypaného
oranžovými plody ředkvičkovitého tvaru, jaké Lenka
občas nosila místo náušnic. Harry měl pocit, že poznává
škrtidub, a raději zakrslý pahýl širokým obloukem obešel. Po obou stranách domovních dveří stály jako na stráži dvě letité plané jabloně, zohýbané větrem a s listím
dávno opadaným, stále ještě ale obtěžkané jako trnky
maličkými červenými plody a huňatými chocholkami
jmelí plného bílých kuliček. Na jedné větvi trůnila a shlížela k nim malá sovička s lehce zploštělou jestřábí hlavou.
„Asi by sis měl ten neviditelný plášť sundat, Harry,“
poznamenala Hermiona. „Jsi to přece ty, komu chce pan
Láskorád pomáhat, a ne my.“
Harry poslechl a plášť jí podal, aby ho uložila do korálkové kabelky. Hermiona pak třikrát udeřila do tlustých
černých dveří pobitých železnými hřeby, na nichž viselo
klepadlo ve tvaru orla.
Uběhlo sotva deset vteřin a dveře se rozlétly dokořán.
Na prahu stál Xenofilius Láskorád. Byl bos a na sobě měl
jen něco, co vypadalo jako noční košile, a bylo to potřísněné četnými skvrnami. Dlouhé bílé vlasy, nadýchané
jako cukrová vata, měl špinavé a rozcuchané. Oproti tomuto vzezření vypadal na Billově a Fleuřině svatbě jako
elegantně vymóděný švihák.
„Co je? Co se děje? Co ode mne chcete?“ vyhrkl
pisklavým nevraživým hláskem a pohlédl nejprve na
Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho. Když ho
spatřil, poklesla mu brada a jeho ústa utvořila dokonalé
komické O.
„Dobrý den, pane Láskoráde,“ pozdravil Harry a napřáhl k němu ruku. „Já jsem Harry, Harry Potter.“
Xenofilius se podávané ruky nechopil, zato jedním
okem ihned zapátral po jizvě na Harryho čele. Druhé oko
zůstalo stočené dovnitř, jako by si prohlížel vlastní nos.
„Mohli bychom na okamžik k vám dovnitř?“ zeptal se
Harry. „Rádi bychom se vás na něco zeptali.“
„Já… já nevím, jestli by to bylo rozumné,“ zašeptal,
nato polkl a přelétl kradmým pohledem po zahradě.
„Jsem tak trochu šokován… namouduši… obávám se, že
bych asi doopravdy neměl…“
„Nezdržíme vás dlouho,“ ujistil ho Harry, kterého takové pramálo vřelé uvítání poněkud zklamalo.
„No tak – tak dobrá, prosím. Pojďte dál, honem. Honem!“
Sotva všichni tři překročili práh, Xenofilius za nimi
hlučně přibouchl dveře. Ocitli se v té nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl. Byla to dokonale kruhová
místnost, takže si v ní připadal jako v obrovité pepřence.
Veškeré vybavení – sporák, dřez i police s nádobím –
bylo zakřivené a uzpůsobené tvaru stěny a všechno bylo
v křiklavých základních barvách pomalované obrázky
květin, ptáků a hmyzu. Harry měl pocit, že v těch obrázcích poznává Lenčin styl; v tom uzavřeném prostoru působily přímo ohromujícím dojmem.
Z prostředku místnosti vedlo do vyšších pater točité
schodiště z tepaného železa a odněkud shora se ozývalo
nepřetržité hlasité bušení a rachocení. Harry by byl rád
věděl, co tam Lenka asi dělá.
„Bude lepší, když půjdeme nahoru,“ vyzval je Xenofilius, který se stále tvářil neobyčejně zneklidněně a vedl je
ke schodům.
Místnost nad kuchyní byla zřejmě kombinací obývacího pokoje a pracovny, z čehož logicky vyplývalo, že v
ní vládl ještě větší chaos než dole. Přestože byla mnohem
menší a dokonale kulatá, podobala se trochu Komnatě
nejvyšší potřeby při oné nezapomenutelné příležitosti,
kdy se proměnila v gigantický labyrint tvořený po staletí
narůstajícími hromadami ukrytých předmětů. Na každé
volné ploše se povalovaly objemné štosy knih a novin.
Ze stropu visely cizelérsky provedené modely tvorů, kte-
ré Harry nepoznával, a všechny mávaly křídly nebo
cvakaly čelistmi.
Lenka v místnosti nebyla. Zdrojem toho rachotu, který
slyšeli až do kuchyně, byl jakýsi kouzly poháněný dřevěný mechanismus plný otáčejících se koleček a ložisek.
Vypadal jako fantastický kříženec truhlářského pracovního stolu a několika starých regálů, Harry si ale za chvíli
všiml, že chrlí hotové výtisky Jinotaje, a usoudil, že je to
staromódní tiskařský lis.
„Promiňte na okamžik,“ omluvil se Xenofilius, přistoupil ke stroji, zpod obrovské hromady knih a novin,
které se všechny sesypaly na podlahu, vytáhl ušmudlaný
ubrus a přehodil ho přes lis, takže se jeho rachocení a
třískání maličko ztlumilo. Pak se otočil k Harrymu.
„Proč jste za mnou přišli?“
Než ale Harry stačil cokoli říct, Hermiona přiškrceně a
zjevně polekaně vykřikla.
„Pane Láskoráde – co je tohle?“
Ukazovala na ohromný, spirálovitě stočený šedý roh,
tak trochu připomínající roh jednorožce, připevněný ke
zdi a vyčnívající několik desítek centimetrů do místnosti.
„To je roh muchlorohého chropotala,“ poučil ji Xenofilius.
„Ne, to tedy není!“ zaprotestovala.
„Hermiono,“ zamumlal rozpačitě Harry, „teď zrovna
není vhodná chvíle…“
„Ale, Harry, vždyť je to roh třaskavce! Je to obchodovatelný materiál kategorie B a přechovávat něco takového v domě je krajně nebezpečné!“
„Jak víš, že je to roh třaskavce?“ zajímal se Ron a přitom se snažil dostat od rohu co nejdál a tak rychle, jak
mu to všudypřítomné hromady harampádí na podlaze
dovolovaly.
„V učebnici Fantastická zvířata a kde je najít je přesně popsaný! Pane Láskoráde, musíte se ho okamžitě zbavit, copak nevíte, že může i při sebenepatrnějším doteku
vybuchnout?“
„Muchlorohý chropotal,“ spustil Xenofilius sebevědomě a s umíněným výrazem ve tváři, „je plachý a mnoha kouzelnými vlastnostmi obdařený tvor, jehož roh…“
„Pane Láskoráde, jasně vidím ty výrazné drážky u kořene, je to roh třaskavce a ty jsou neuvěřitelně nebezpečné. Nevím, kde jste k němu přišel, ale…“
„Koupil jsem ho,“ prohlásil neústupně, „před čtrnácti
dny jsem ho koupil od jednoho báječného mladého kouzelníka, který ví, jak velice se o ty jedinečné chropotaly
zajímám. Bylo to vánoční překvapení pro Lenku. A teď
mi povězte,“ otočil se k Harrymu, „co konkrétně vás ke
mně přivádí, pane Pottere?“
„Potřebujeme vaši pomoc,“ vyhrkl Harry, aby Hermionu předešel.
„Ach tak,“ povzdechl si Xenofilius. „Pomoc. Hmm.“
Zdravým okem se opět zadíval na Harryho jizvu. Zdálo
se, jako by ho fascinovala a děsila zároveň. „Jistě. Problém je v tom, že… pomáhat Harrymu Potterovi… to je
tak trochu nebezpečné…“
„A nejste to právě vy, kdo všem neustále káže, že pomáhat Harrymu je jejich prvořadou povinností?“ neudržel se Ron. „V tom časopise, co vydáváte?“
„Totiž – ano, psal jsem něco v tom smyslu. Jenže…“
„…jenže to má platit pro každého, jen ne pro vás?“
dorážel na něj Ron.
Xenofilius neodpověděl. Ještě několikrát těžce polkl a
těkal očima mezi trojicí návštěvníků. Na Harryho působil
dojmem, že svádí nějakou bolestivou vnitřní bitvu.
„Kde je Lenka?“ zapátrala Hermiona. „Zeptáme se, co
si o tom myslí ona.“
Xenofilius se zhluboka nadechl, jako by k něčemu sbíral odvahu. Konečně promluvil tak třaslavým tenkým
hláskem, že mu přes rachot tiskařského lisu sotva rozuměli. „Lenka je dole u potoka, šla nachytat pár sladkovodních hltožroutů. Určitě… určitě vás ráda uvidí. Půjdu
ji zavolat a pak – ano, budiž. Pokusím se vám pomoct.“
Sešel po točitém schodišti dolů, a když jim zmizel z
očí, slyšeli, jak se otevřely a zavřely domovní dveře. Podívali se po sobě.
„Je to zbabělá stará baba,“ ulevil si Ron. „Lenka má
desetkrát větší kuráž.“
„Má nejspíš strach, co by se jim mohlo stát, kdyby se
Smrtijedi dozvěděli, že jsem tady byl,“ usoudil Harry.
„Já v tomhle souhlasím s Ronem,“ prohlásila Hermiona. „Je to odporný starý pokrytec, po všech ostatních by
chtěl, aby ti pomáhali, a sám se z toho snaží vykroutit. A
pro rány boží, nepřibližuj se k tomu rohu!“
Harry přešel k oknu na protější straně místnosti. Viděl
z něj na potok, který se jako tenká lesklá stužka kroutil
hluboko pod nimi na úpatí pahorku. Byli ve velké výšce
– kolem okna třepetavě prolétl nějaký pták, když se zadíval směrem k Doupěti, to teď ale bylo skryté za dalším
hřebenem kopců. Tam někde byla Ginny. Přestože si
dnes byli nejblíž ode dne Billovy a Fleuřiny svatby, určitě netušila, že se právě v tuhle chvíli dívá k jejímu domovu a myslí na ni. Řekl si v duchu, že je to tak pravděpodobně lepší. Každého, s kým přišel do styku, vystavoval
nebezpečí, o čemž jasně svědčil i postoj, který k němu
zaujal Xenofilius.
Odvrátil se od okna a pohled mu padl na další neobvyklý předmět na přeplněném zakřiveném příborníku.
Byla to kamenná busta krásné, ale přísně zamračené čarodějky s nanejvýš podivnou čelenkou. Z obou stran čelenky trčely jakési zakřivené trubice, připomínající zlatá
naslouchátka pro nedoslýchavé. Ke koženému řemenu,
jímž měla přepásané temeno hlavy, byla přilepena dvě
maličká, leskle modrá křidélka a za druhý řemen, který jí
obepínal čelo, byla zastrčena jedna z oranžových ředkviček.
„Podívejte se na tohle,“ ukázal na bustu.
„Úžasné,“ ušklíbl se Ron. „Divím se, že v tom nepřišel na svatbu.“
Zaslechli klapnutí domovních dveří a chviličku nato
vyšel Xenofilius po točitém schodišti k nim do místnosti.
Na hubených nohou měl teď natažené gumové holínky a
v rukou držel tác s různorodými šálky a kouřící konvicí.
„Á, vidím, že jste si všimli mého oblíbeného vynálezu,“ rozzářil se, strčil tác do rukou Hermioně a postavil
se k bustě vedle Harryho. „Navíc příhodně vytvořeného
přímo na hlavě překrásné Roweny z Havraspáru. Vědět,
jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato!“
Ukázal na trubice připomínající naslouchátka.
„To jsou sosáky strachopudů, ty z místa, kde člověk
přemýšlí, odstraní zdroje všech rušivých vlivů. Tady,“
ukázal na maličká křidélka, „je vrtulka rotulice, která
mysl povznáší do větších výšin. A konečně,“ ukázal na
oranžovou ředkvičku, „tu máme řiditelnou švestku. Ta
posiluje schopnost pochopení neobyčejných jevů.“
Dlouhými kroky přešel k tácu, který se Hermioně po
značném úsilí podařilo vybalancovat na stohu papírů navršených na jednom z malých stolků.
„Smím vám nabídnout odvar z lichokořene? Připravujeme si ho sami,“ zdůraznil, a když začal nápoj, který byl
tmavě rudý jako šťáva z červené řepy, nalévat do šálků,
dodal ještě: „Lenka je dole až za spodním mostem a
hrozně ji potěšilo, že jste přišli. Za chviličku by tu měla
být, už měla nachytáno skoro dost hltožroutů, aby to vy-
stačilo na polévku pro nás pro všechny. Tak se přece posaďte a oslaďte si,“ vybídl je.
„Tak tedy,“ smetl z jednoho křesla vratkou kupu novin
a usadil se s nohama v holínkách překříženýma přes sebe,
„co pro vás mohu udělat, pane Pottere?“
„Totiž,“ začal Harry a pohlédl na Hermionu, která na
něj povzbudivě kývla, „jde o ten symbol, který jste měl
pověšený kolem krku na Billově a Fleuřině svatbě, pane
Láskoráde. Rádi bychom věděli, co znamená.“
Xenofilius zvedl obočí.
„Máte na mysli znamení relikvií smrti.

kapitola dvacátá první
Příběh tří bratří
Harry se otočil a pohlédl na Rona a Hermionu. Podle
jejich výrazu usoudil, že také oni nevědí, o čem Xenofilius mluví.
„Relikvie smrti?“
„Přesně tak,“ přitakal Xenofilius. „Nikdy jste o nich
neslyšeli? To mě nepřekvapuje. Jen málo, velice málo
kouzelníků věří, že existují. Jen si vzpomeňte na toho
mladého omezence, který mě napadl na svatbě vašeho
bratra,“ kývl na Rona, „a tvrdil, že nosím znamení nechvalně známého černokněžníka! Taková nevědomost!
Relikvie nijak nesouvisejí s černou magií – alespoň v tak
primitivním pojetí ne. Používáme ten symbol prostě proto, abychom dali svoji víru najevo jiným jejím zastáncům, protože doufáme, že by nám mohli pomoci s pátráním.“
Hodil si do odvaru z lichokořene několik kostek cukru, zamíchal a napil se.
„Promiňte,“ omlouval se Harry. „Pořád ještě vám tak
docela nerozumím.“
Čistě ze zdvořilosti i on trochu usrkl ze svého šálku, a
žaludek se mu málem obrátil naruby. Byla to absolutně
nechutná břečka, jako by někdo rozpustil Bertíkovu fazolku s příchutí holubů z nosu.
„Totiž, abyste rozuměli, všichni, kdo věří v relikvie
smrti, po nich neustále pátrají,“ vysvětloval Xenofilius a
uznale zamlaskal, jako by byl odvar z lichokořene tím
nejlepším nápojem na světě.
„Co ale jsou ty relikvie smrti?“ zeptala se Hermiona.
Xenofilius odložil vypitý šálek.
„Předpokládám, že všichni znáte Příběh tří bratří?“
„Ne,“ odpověděl Harry, zatímco Ron i Hermiona přitakali.
Xenofilius vážně přikývl.
„Tak tedy, pane Pottere, celá ta věc se odvíjí od Příběhu tří bratří… Někde bych ho tu měl mít…“
Bezradně se rozhlédl po místnosti plné hromad knih a
pergamenových listin, Hermiona ho ale zarazila. „Já ho
mám také, pane Láskoráde. Mám ho tady s sebou.“
A vytáhla z malé korálkové kabelky svoje Bajky.
„Vy máte originál?“ zbystřil Xenofilius, a když
Hermiona přikývla, vybídl ji: „Tak co kdybyste ten příběh přečetla nahlas? To bude zdaleka nejlepší způsob, jak
zajistit, že všichni pochopíte, co vám pak povím.“
„No… no tak dobře,“ souhlasila nervózně Hermiona.
Otevřela knihu a Harry si všiml, že právě na stránce, kterou našla, je nahoře nakreslený symbol, po jehož významu pátrají. Hermiona si tiše odkašlala a dala se do čtení.
„Bylo nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho
dne za soumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě…“
„Když nám to mamka vyprávěla, bylo to vždycky o
půlnoci,“ přerušil ji Ron, který se pohodlně natáhl s rukama založenýma za hlavou a poslouchal. Hermiona po
něm střelila popuzeným pohledem.
„Tak promiň,“ omlouval se, „jen mi přijde, že o půlnoci je to trochu strašidelnější.“
„Jo, fakt bychom všichni do života potřebovali trochu
víc strachu,“ ujela Harrymu ironická poznámka dřív, než
ji stačil zadržet. Xenofilius se ale díval z okna do nebe a
zjevně jim nevěnoval přílišnou pozornost. „Čti dál,
Hermiono.“
„Po nějaké době došli bratři k řece příliš hluboké na
to, aby ji přebrodili, a příliš nebezpečné na to, aby ji
přeplavali. Byli ale zběhlí v umění kouzel a čar, jen tedy
mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitě objevil
most. Byli už v polovině řeky, když náhle spatřili, že jim v
cestě stojí jakási osoba zahalená v kápi.
A Smrt k nim promluvila…“
„Promiň,“ ozval se Harry, „ona k nim promluvila
Smrt?“
„Je to pohádka, Harry!“
„No jasně, omlouvám se. Tak čti.“
„A Smrt k nim promluvila. Rozezlilo ji, že přišla o tři
nové oběti, neboť většina poutníků se v řece utopila. Smrt
však byla prohnaná. Na oko třem bratrům poblahopřála
k umění kouzlit a prohlásila, že tím, jak chytře se vyhnuli
jejím nástrahám, si každý z nich vysloužil odměnu.
Nejstarší z bratří, který byl povahy velice svárlivé a
bojechtivé, požádal o hůlku, jež by měla větší kouzelnou
moc než kterákoli jiná, o hůlku, s níž její majitel zvítězí v
každém souboji, o hůlku hodnou kouzelníka, který přemohl Smrt!
I přešla Smrt k černému bezu rostoucímu na břehu řeky, z větve visící jí nad hlavou stvořila hůlku a dala ji
nejstaršímu bratrovi.
Druhý bratr, který byl povahy pyšné a domýšlivé, si
usmyslel Smrt ještě víc pokořit, i požádal ji o schopnost
přivolávat zemřelé z její moci zpět k životu.
I sebrala Smrt z říčního břehu kámen, dala ho druhému bratrovi a řekla mu, že ten kámen dokáže navrátit
mrtvému život.
Potom se Smrt zeptala třetího bratra, co on by si přál.
Nejmladší bratr byl z těch tří nejskromnější a také nejchytřejší a Smrti nedůvěřoval. Požádal ji tedy, aby mu
dala něco, co by mu dovolilo opustit místo, kde se spolu
setkali, aniž bude s to vydat se za ním.
A Smrt mu velice neochotně věnovala svůj neviditelný
plášť.“
„Smrt má neviditelný plášť?“ přerušil Hermionu podruhé Harry.
„Aby se k lidem mohla nepozorovaně přiblížit,“ vysvětlil mu Ron. „Někdy už ji nebaví se proti nim řítit,
mávat rukama a ječet… Promiň, Hermiono.“
„Pak ustoupila stranou a propustila tři bratry na další
pouť. I vykročili, vzrušeně si povídali o zažitém dobrodružství a kochali se dary, jež od Smrti dostali.
Uplynul jistý čas a bratři se rozdělili. Každý z nich se
vydal vlastní cestou.
Nejstarší putoval další týden a možná ještě déle, až
došel do vzdálené vesničky a vyhledal v ní kouzelníka, s
nímž byl ve při. Jelikož byl ozbrojen bezovou hůlkou,
nemohl jejich souboj skončit jinak než jeho vítězstvím.
Poté nejstarší bratr nechal mrtvého nepřítele ležet na
podlaze a odešel do hostince, kde se pyšnil a chvástal
mocnou hůlkou, již vydobyl na samotné Smrti, a prohlašoval se za neporazitelného.
Ještě téže noci se k loži nejstaršího bratra opojeného
vínem potichu přikradl jiný kouzelník. Zloděj spícímu
hůlku sebral, a aby se ochránil před jeho pomstou, podřízl mu hrdlo.
A tak se Smrt zmocnila prvního z bratří.
Druhý bratr zatím doputoval z cest do vlastního domu,
v němž žil úplně sám. Doma vytáhl z kapsy kámen, jímž
bylo možné povolat mrtvé zpět na svět, a třikrát jím otočil
v ruce. Nato se před ním k jeho údivu i radosti objevila
ta, o níž kdysi doufal, že bude jeho ženou, leč v přemladém věku zemřela.
Dívka však zůstávala smutná a chladná, jako by ji od
něj dělil neviditelný závoj. Ač se vrátila do světa smrtelníků, nepatřila do něj doopravdy a velice trpěla. Trvalo
to dlouho předlouho, až prostřední bratr, dohnán bezna-
dějnou touhou k šílenství, vztáhl na sebe ruku, aby mohl
být skutečně s ní.
A tak se Smrt zmocnila druhého z bratří.
Dlouhá léta pátrala Smrt i po třetím z bratří, leč nikdy
ho nevypátrala. Teprve když tento nejmladší dosáhl úctyhodného věku, svlékl si konečně neviditelný plášť a předal ho synovi. A poté se pozdravil se Smrtí jakožto se
starou známou, ochotně se k ní připojil a coby rovnocenný poutník s ní odešel z tohoto světa.“
Hermiona zaklapla knihu. Xenofilius očividně potřeboval ještě chviličku, aby si uvědomil, že už dočetla. Pak
odtrhl pohled od okna a podíval se na ně se slovy: „Tak
prosím, teď jste to slyšeli.“
„Co prosím?“ pípla nechápavě Hermiona.
„To jsou relikvie smrti,“ pravil Xenofilius.
Z haraburdí na stole po své pravici vytáhl brk a mezi
hromadou knih našel potrhaný kousek pergamenu.
„Bezová hůlka,“ začal a zároveň nakreslil na pergamen rovnou svislou čáru. „Kámen vzkříšení,“ pokračoval
a na horní konec čáry přikreslil malý kroužek. „Neviditelný plášť,“ dodal nakonec a čáru i s kroužkem uzavřel
do trojúhelníku. Na pergamenu se tak objevil symbol,
který Hermionu tolik zaujal. „Všechny tři dohromady,“
dokončil svoje vysvětlení, „představují relikvie smrti.“
„O žádných relikviích smrti se v tom příběhu ale nemluví,“ namítla Hermiona.
„Samozřejmě že ne,“ přitakal Xenofilius k zbláznění
samolibým tónem. „Vždyť je to pohádka pro děti, ta se
vypráví spíš pro pobavení než kvůli poučení. Těm z nás,
kteří se v podobných věcech vyznáme, je ovšem jasné, že
se v tomto pradávném příběhu vypráví o třech předmětech či relikviích, které mohou toho, kdo je všechny najde, učinit pánem smrti.“
V následující krátké chvíli ticha se Xenofilius opět díval oknem ven. Slunce se pomalu klonilo k západu.
„Lenka už by brzo měla mít těch hltožroutů dost,“ špitl do ticha.
„Když říkáte pánem smrti…“ ozval se Ron.
„Pánem,“ mávl Xenofilius přezíravě rukou, „přemožitelem, vítězem nad smrtí. Říkejte si tomu, jak chcete.“
„To ale… chcete říct…“ soukala ze sebe pomalu
Hermiona a Harrymu bylo jasné, že se snaží vyloučit z
hlasu sebemenší náznak nedůvěřivosti, „že podle vás ty
předměty… ty relikvie… skutečně existují?“
Xenofilius opět zvedl obočí.
„Ano, samozřejmě.“
„Ale,“ namítla a Harry na ní poznal, že se přestává
ovládat, „jak proboha můžete věřit, pane Láskoráde…“
„Lenka mi o vás obšírně vyprávěla, slečno,“ nenechal
ji domluvit Xenofilius. „Podle toho, co říkala, vám neschází jistá inteligence, jste ale zoufale omezená. Úzkoprsá a přízemní.“
„Možná by sis měla vyzkoušet tamten klobouček,“
poznamenal Ron a kývl směrem ke komické čelence.
Hlas se mu třásl, jak se přemáhal, aby se nerozchechtal.
„Pane Láskoráde,“ zkusila to Hermiona ještě jednou,
„všichni víme, že takové věci jako neviditelné pláště skutečně existují. Jsou vzácné, ale existují. Zato…“
„Ano, ovšem, jenže třetí relikvie je pravý neviditelný
plášť, slečno Grangerová! Tím chci říct, že to není obyčejný cestovní plášť očarovaný zastíracím kouzlem, obdařený schopností oslepující kletby nebo utkaný z chlupů
polovida, které vás skryjí, když je nový, ale postupem let
slábnou, až jsou zcela průhledné. Mám na mysli plášť,
který z toho, kdo si jej navlékne, učiní skutečně a doslova
neviditelného a vydrží věčně. Zaručuje mu okamžitý a
neodhalitelný úkryt, ať jsou použita jakákoli protikouzla.
Kolik takových plášťů jste viděla, slečno Grangerová?“
Hermiona užuž otevírala ústa, aby mu odpověděla,
pak se ale zarazila, ústa zavřela a zatvářila se ještě zmateněji. Vyměnila si pohled s Harrym i s Ronem a Harrymu bylo jasné, že všechny tři v tu chvíli napadla stejná
věc. Přesně takový plášť, jaký jim Xenofilius popsal, byl
v tuto chvíli čirou náhodou v této místnosti.
„Tak vidíte,“ přikývl Xenofilius, jako by je všechny
udolal logickými argumenty. „Ani jeden z vás se s něčím
takovým v životě nesetkal. Majitel takového pláště by byl
nezměrně bohatý, nemyslíte?“
Znovu zabloudil pohledem z okna. Obloha už se začínala zbarvovat sotva patrným růžovým nádechem.
„No prosím,“ připustila nejistě Hermiona. „Řekněme,
že takový plášť existuje… co ale ten kámen, pane Láskoráde? Ten předmět, kterému říkáte kámen vzkříšení?“
„Co s ním?“
„No, jak může něco takového existovat?“
„Dokažte, že neexistuje,“ vyštěkl Xenofilius.
Hermiona se zatvářila pobouřeně.
„Ale to je… omlouvám se, ale to je absolutně směšné!
Jak bych asi mohla dokázat, že neexistuje? Chtěl byste
snad po mně, abych – abych shromáždila všechny oblázky z celého světa a jeden po druhém vyzkoušela? To už
byste mohl rovnou tvrdit, že je možné úplně všechno,
zakládáte-li svou víru v existenci něčeho jen na tom, že
dosud nikdo nedokázal, že to existovat nemůže!“
„Ano, to bych mohl,“ přitakal Xenofilius. „Rád vidím,
že svou mysl činíte alespoň trochu otevřenější.“
„Takže pokud jde o tu bezovou hůlku,“ vložil se honem do debaty Harry, než Hermiona stačila něco rozčileně namítnout, „myslíte, že i ta existuje?“
„No jistě, to dokonce potvrzuje nesčetná řada důkazů,“ ubezpečil ho Xenofilius. „Bezová hůlka se dá nejsnáz vysledovat díky způsobu, jakým tato relikvie přechází z jednoho vlastníka na druhého.“
„A co je to za způsob?“ chtěl vědět Harry.
„Traduje se, že kdo chce hůlku vlastnit, musí o ni připravit předchozího majitele násilím, aby ji doopravdy
ovládl,“ vysvětloval Xenofilius. „Určitě jste slyšeli, jak
Nikodém Neblahý zavraždil Emericha Zlého, aby se jí
zmocnil? O tom, jak Godelot zemřel ve sklepě vlastního
domu poté, co mu ji sebral jeho syn Hereward? O strašlivém Loxiasovi, který si hůlku přivlastnil, když zabil Barnabáše Deverilla? Krvavá stopa bezové hůlky se táhne
celými dějinami čar a kouzel.“
Harry pohlédl koutkem oka na Hermionu. Mračila se
na Xenofiliuse, ale neprotiřečila mu.
„A kde myslíte, že je ta bezová hůlka teď?“ zajímal se
Ron.
„Kdo ví?“ pokrčil rameny Xenofilius a dál se díval z
okna. „Kdo ví, v jaké skrýši dnes leží bezová hůlka schovaná? Její stopa se ztrácí se jmény Arcus a Livius. Jak lze
zjistit, který z nich ve skutečnosti Loxiase porazil a hůlku
si odnesl? A kdo dnes zjistí, který další kouzelník zase
porazil je? O tom bohužel dějiny mlčí.“
Následující chvíli ticha nakonec přerušila Hermiona.
„Pane Láskoráde,“ oslovila ho koženě, „má s relikviemi
smrti něco společného rodina Peverellových?“
Xenofilius se zatvářil zaraženě a v Harryho paměti se
cosi ozvalo, nedokázal si ale přesně vybavit, co to je.
Peverell… to jméno už někde slyšel…
„Ale vy mě úmyslně vodíte za nos, mladá dámo!“
rozhorlil se Xenofilius, který se teď v křesle napřímil a
vyvaloval na Hermionu oči. „Myslel jsem, že se pídíte po
relikviích smrti jako nováčkové! Mnozí z nás, kteří po
nich pátráme, se domnívají, že Peverellovi mají s relikviemi společné všechno – úplně všechno!“
„Kdo jsou Peverellovi?“ zeptal se Ron.
„To jméno bylo na hrobu, na kterém jsme viděli tohle
znamení, v Godrikově Dole,“ vysvětlovala Hermiona s
očima stále upřenýma na Xenofiliuse. „Ignotus Peverell.“
„Ano, správně!“ přikývl Xenofilius a pedantsky pozvedl ukazováček. „Znamení relikvií smrti na Ignotusově
hrobě je jednoznačným důkazem!“
„Důkazem čeho?“ chtěl vědět Ron.
„No přece toho, že oni tři bratři z příběhu, který jste
slyšeli, byli ve skutečnosti bratři Peverellové, Antioch,
Cadmus a Ignotus! Že právě oni byli původními vlastníky relikvií!“
Znovu pohlédl z okna, vyskočil, popadl tác a zamířil k
točitému schodišti.
„Zůstanete na večeři?“ zavolal přes rameno a mizel do
přízemí. „Naše polévka ze sladkovodních hltožroutů každému tolik chutná, že na ni hned chce recept!“
„Nejspíš aby ho ukázal na oddělení otrav u svatého
Munga,“ zamumlal tiše Ron.
Harry počkal, dokud neslyšeli, jak dole Xenofilius
chystá něco v kuchyni.
„Co tomu říkáš?“ zeptal se Hermiony.
„Ach, Harry,“ povzdechla unaveně, „je to snůška naprostých blábolů. Určitě to není pravý význam toho symbolu, jenom on si ho takhle vykládá v té své podivínské
fantazii. Ztrácíme tady čas.“
„Jasně, na člověka, který si vymyslel muchlorohé
chropotaly, to sedí,“ přidal se Ron.
„Takže ty mu taky nevěříš?“ otočil se k němu Harry.
„Ne, je to přesně jedna z těch báchorek, co dospělí
vyprávějí dětem, když jim chtějí udělat přednášku, nemyslíš? Vyhýbejte se malérům, nevyhledávejte hádky,
nestrkejte nos do věcí, do kterých vám nic není! Buďte
pěkně poslušní, starejte se o sebe, a nic se vám nemůže
stát. Teď mě napadá,“ dodal ještě, „že možná právě kvůli
téhle povídačce lidé věří, že bezové hůlky přinášejí
smůlu.“
„O čem to mluvíš?“
„To je přece jedna z nejrozšířenějších pověr, ne? Čarodějky narozené v květnu se provdají za mudly. Co za
soumraku vyčaruješ, o půlnoci ztratíš. Bezová hůlka,
chudoby půlka. Určitě jste to museli slyšet! Mamka je
přímo sype z rukávu.“
„Harry a já jsme vyrůstali mezi mudly,“ připomněla
mu Hermiona, „takže jsme se setkávali s jinými pověrami.“ Hlasitě si povzdechla, když se k nim z kuchyně donesl jakýsi nepříjemně čpavý zápach. Jediným kladem
její nevraživosti vůči Xenofiliusovi bylo, že očividně
zapomněla na to, že s Ronem nemluví. „Myslím, že máš
pravdu,“ řekla mu. „Je to jen mravoučná pohádka, co
ukazuje, který dar je nejlepší a že by sis měl vybrat…“
Tři hlasy zazněly současně: Hermiona dořekla „plášť“,
Ron „hůlku“ a Harry „kámen“.
Podívali se po sobě napůl překvapeně a napůl pobaveně.
„To se od tebe samozřejmě čeká, že si vybereš plášť,“
řekl Ron Hermioně, „ale kdybys měla tu hůlku, nepotřebovala bys být neviditelná. Neporazitelná hůlka, Hermiono – jen si to představ!“
„Neviditelný plášť už máme,“ připomněl jim Harry.
„A taky nám častokrát dobře posloužil, pokud jste si
toho nevšimli!“ odsekla Hermiona. „Zatímco ta hůlka by
jen přivolávala maléry…“
„…jen kdyby ses s ní všude vychloubala,“ namítl Ron.
„Jen kdybys byla tak pitomá, že by sis vyskakovala, mávala s ní nad hlavou a vykřikovala: Mám neporazitelnou
hůlku, tak pojďte a zkuste to, jestli myslíte, že na to máte! – Kdybys o ní ale nikomu neřekla…“
„Jistě, ale dokázal bys o ní nikomu neříct?“ namítla
pochybovačným tónem. „Řekla bych, že jediný ždibíček
pravdy z toho všeho, co nám napovídal, je, že báchorky o
extra mocných hůlkách se vyprávějí už stovky let.“
„Vážně?“ podivil se Harry.
Hermiona po něm střelila podrážděným pohledem: výraz jejího obličeje byl Harrymu i Ronovi tak důvěrně a
roztomile povědomý, že se na sebe ušklíbli.
„Hůlka Smrti, hůlka Osudu – během staletí se objevovaly pod nejrůznějšími jmény a jejich majiteli byli obvykle černokněžníci, kteří se vychloubali jejich mimořádnou mocí. Profesor Binns se o několika takových hůlkách zmiňoval, ale – kdepak, jsou to všechno nesmysly.
Hůlka má jen takovou moc, jakou má kouzelník, který ji
používá. Někteří kouzelníci se prostě jen rádi vytahují, že
ta jejich je větší a lepší než všechny ostatní.“
„Jak ale můžeš vědět,“ otázal se Harry, „že všechny ty
hůlky – hůlka Smrti, hůlka Osudu a třeba i další – nejsou
jedna a ta samá hůlka a že se v průběhu staletí neobjevovaly pod různými jmény?“
„Jak to myslíš? Že by to ve skutečnosti byla ta bezová
hůlka, kterou stvořila Smrt?“ zamyslel se Ron.
Harry se rozesmál – to, co ho v tu chvíli napadlo, bylo
přece jen směšné. Připomněl si v duchu, že ať jeho hůlka
udělala cokoli v ten večer, kdy ho Voldemort pronásledoval po obloze, byla z cesmínového, a ne z bezového
dřeva a že ji vyrobil Ollivander. A kdyby byla neporazitelná, jak by se mohla zlomit?
„A proč ty sis vybral kámen?“ zajímal se Ron.
„No, kdybychom dokázali vzkřísit mrtvé, mohli bychom zavolat zpět Siriuse… Pošuka… Brumbála… moje
rodiče…“
Ron ani Hermiona se neusmáli.
„Jenže podle barda Beedleho by se ani vrátit nechtěli,
že?“ pokračoval Harry a přemýšlel o příběhu, který před
chvílí vyslechli. „Asi se nevykládalo moc dalších historek o kameni, který dokáže lidi vzkřísit z mrtvých, co
říkáš?“ obrátil se k Hermioně.
„Ne,“ odpověděla zkormouceně. „Myslím, že nikdo
kromě pana Láskoráda by si nedokázal namluvit, že je
něco takového možné. Beedleho na ten nápad nejspíš
přivedl Kámen mudrců. Víš, jak to myslím – místo kamene, který dává nesmrtelnost, kámen, který dokáže
zvrátit smrt.“
Zápach z kuchyně neustále sílil; tak trochu připomínal
hořící vlněné spodky. Harry přemýšlel, jestli dokážou
sníst dost toho, co jim Xenofilius chystá k večeři, aby ho
neurazili.
„Jak je to ale s tím pláštěm?“ přemítal Ron. „Copak
jste si nevšimli, že v tom měl Láskorád pravdu? Už jsem
si na Harryho plášť i na to, jak skvěle funguje, tak zvykl,
že mě ani nenapadlo se nad tím zamyslet. Nikdy jsem o
takovém plášti, jako má Harry, neslyšel. Je stoprocentně
spolehlivý. Nikdy nás pod ním neobjevili…“
„Samozřejmě že ne – když jsme pod ním, jsme přece
neviditelní, Rone!“
„Jenže všechno to, co říkal o ostatních pláštích – a neseženete jich právě tucet za svrček – je přece pravda! Až
dodnes mě to nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem už, že
kouzla na pláštích během let přestávají fungovat nebo že
je různé kletby dokážou potrhat, takže v nich zůstanou
díry. Ten Harryho plášť měl už jeho táta, takže není nijak
nový, ale přesto je… je prostě dokonalý!“
„Ano, máš pravdu, Rone, ale ten kámen…“
Zatímco se Ron s Hermionou šeptem dohadovali, přecházel Harry po místnosti a poslouchal je jen na půl ucha.
U točitého schodiště mimoděk zvedl oči k hornímu patru
a to, co spatřil, ho okamžitě upoutalo. Ze stropu pokoje
nad schodištěm na něj shlížel jeho obličej.
Po chvíli se vzpamatoval z úžasu a uvědomil si, že to
není zrcadlo, ale obraz. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.
„Co to děláš, Harry? Myslím, že bys to tu neměl
všechno takhle okukovat, když tu on není!“
Harry už ale byl o patro výš.
Lenka si svoji ložnici vyzdobila pěti překrásně vyvedenými portréty – byli na nich Harry, Ron, Hermiona,
Ginny a Neville. Nebyly to pohyblivé portréty jako ty,
které visely v Bradavicích, přesto však působily jakýmsi
kouzelným dojmem; Harry měl pocit, že dýchají. Kolem
obrazů se táhlo něco, co na první pohled vypadalo jako
tenké zlaté řetízky, poutající je všechny k sobě, když si je
ale asi tak minutu prohlížel, uvědomil si, že ty zdánlivé
řetízky ve skutečnosti tvoří zlatým inkoustem tisíckrát
opakované jediné slovo:
… kamarádi… kamarádi… kamarádi…
Harry pocítil, jak ho zalila náhlá vlna něžné náklonnosti k Lence. Rozhlédl se po místnosti. U postele spatřil
velkou fotografii a na ní Lenku a mladou ženu, která se jí
velice podobala. Objímaly se. Lenka na snímku vypadala
upraveněji, než ji Harry kdy viděl ve skutečnosti. Fotografii pokrývala vrstva prachu, což mu připadalo poněkud zvláštní. Rozhlédl se kolem sebe.
Něco tady nehrálo. Nános prachu byl i na světlemodrém koberci. Ve skříni, jejíž dveře byly dokořán, neviselo
žádné oblečení. Postel působila chladným a nepřátelským
dojmem, jako by v ní už celé týdny nikdo nespal. Krvavě
rudou oblohu za nejbližším oknem pokrývala hustá pavučina.
„Děje se něco?“ zeptala se Hermiona, když Harry sešel dolů, než jí ale stačil odpovědět, vyšel naopak po
schodech z kuchyně Xenofilius, tentokrát s tácem naloženým miskami s polévkou.
„Pane Láskoráde,“ obrátil se na něj Harry, „kde je
Lenka?“
„Co prosím?“
„Lenka – kde je?“
„Už – už jsem vám to přece říkal. Je dole u spodního
mostu a chytá hltožrouty.“
„Tak proč máte na tácu misky jen pro čtyři?“
Xenofilius se pokusil něco říct, nevypravil však ze sebe ani hlásek. Jediným zvukem v místnosti teď bylo pravidelné rachocení tiskařského lisu a tiché cinkání misek
na tácu v Xenofiliusových roztřesených rukou.
„Řekl bych, že tady Lenka není už celé týdny,“ prohlásil Harry. „Všechny její šaty jsou pryč a v její posteli
nikdo nespal. Tak kde je? A proč se v jednom kuse díváte
z toho okna?“
Tác vypadl Xenofiliusovi z rukou, misky popadaly na
podlahu a rozbily se. Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky a Xenofilius, který právě strkal ruku do kapsy, ztuhl.
V tom okamžiku se z lisu ozvala ohlušující rána a zpod
ubrusu na stole se vyřinula záplava výtisků Jinotaje. Lis
konečně ztichl.
Hermiona se sehnula a jeden časopis z podlahy sebrala. Hůlkou přitom stále mířila na Láskoráda.
„Podívej, Harry!“
Propletl se k ní přes kupy harampádí, jak nejrychleji to
dokázal. Na titulní straně Jinotaje uviděl svoji fotografii
opatřenou upozorněním Nežádoucí č. 1 a pod ní titulek s
vypsanou odměnou.
„Jinotaj nabral nový kurz, co?“ zeptal se chladně a
mozek mu pracoval na plné obrátky. „Tohle jste tedy šel
zařídit, když jste byl venku na zahrádce, pane Láskoráde?
Poslal jste sovu na ministerstvo?“
Xenofilius si olízl rty.
„Unesli moji Lenku,“ zašeptal. „Kvůli tomu, co jsem
psal. Unesli moji Lenku a já nevím, kde je, co s ní udělali. Snad by mi ji ale vrátili, kdybych – kdybych…“
„…jim vydal Harryho?“ dořekla za něj Hermiona.
„To neberem!“ prohlásil rozhodným tónem Ron.
„Uhněte z cesty, mizíme.“
Xenofilius vypadal příšerně, jako stoletý stařec, a rty
měl sešklebené v děsivé grimase.
„Budou tady každou chvíli. Musím zachránit Lenku.
Nechci ji ztratit. Nesmíte odejít.“
Postavil se před schodiště a rozpřáhl ruce. Harry si
náhle vybavil v duchu matku, která zaujala stejnou pózu
před jeho dětskou postýlkou.
„Nenuťte nás, abychom vám ublížili,“ domlouval Xenofiliusovi. „Uhněte nám, pane Láskoráde.“
„Harry!“ vyjekla Hermiona.
Kolem oken se mihly postavy na košťatech. Všichni
tři na okamžik odvrátili oči od Xenofiliuse, který neotálel
a vytáhl hůlku. Harry si až v poslední chvíli uvědomil,
jaké se dopustili chyby. Uskočil stranou a odstrčil do
bezpečí i Rona a Hermionu, právě když místností prolétlo
omračovací kouzlo a trefilo roh třaskavce.
Rozlehl se ohlušující výbuch, jehož síla jako by celou
místnost rozmetala napadrť. Na všechny strany se rozprskly úlomky dřeva, útržky papíru a kusy rozpraskaného
zdiva, zvedl se neprostupný oblak hustého bílého prachu.
Harry prolétl vzduchem, dopadl na podlahu a oběma rukama si chránil hlavu před sprškou trosek. Zaslechl, jak
Hermiona zavřeštěla a Ron vyjekl, a udělalo se mu až zle
z dunivých úderů z točitého schodiště, odkud se po zádech zřítil Xenofilius.
Napůl pohřbený v sutinách se Harry pokusil stoupnout
si; v oblaku prachu byl sotva s to dýchat a vůbec nic neviděl. Polovina stropu se propadla a dírou dolů visely
nohy Lenčiny postele. Busta Roweny z Havraspáru s
obličejem napůl utrženým se válela vedle něj, vzduchem
poletovaly útržky rozervaného pergamenu a převážná
část tiskařského lisu ležela převrácená na bok a zahrazovala vrcholek schodiště dolů do kuchyně. Pak se kousek
od něj pohnul další bílý stín a Hermiona, pokrytá prachem jako druhá socha, si přitiskla prst ke rtům.
Dveře v přízemí se s rachotem rozlétly.
„Copak jsem neříkal, že nemusíme spěchat, Traversi?“
ozval se drsný hlas. „Neříkal jsem, že ten cvok jako obvykle mluví z cesty?“
Pleskla rána a Xenofilius zaječel bolestí.
„Ne… ne… nahoře… Potter!“
„Minulý týden jsem ti říkal, Láskoráde, že se sem nebudeme vracet pro nic jiného než pro nějakou důležitou
informaci!
Vzpomínáš na minulý týden? Jak jsi chtěl dceru vyměnit za tu zatracenou pitomou čelenku? A týden předtím…“ další rána a další výkřik bolesti, „jak sis myslel,
že ti ji vrátíme, když nám poskytneš důkaz o existenci…“
plesk! „muchlorohých…“ plesk! „chropotalů?“
„Ne – ne – prosím!“ vzlykal Xenofilius. „Vážně je to
Potter! Vážně!“
„A teď se ukáže, že jsi nás zavolal jen proto, aby ses
pokusil vyhodit nás do povětří!“ rozkřikl se Smrtijed a
následovala série úderů doprovázená zoufalým Láskorádovým kvílením.
„Vypadá to, jako by to tu chtělo všechno spadnout,
Selwyne,“ zazněl chladný druhý hlas, jehož ozvěna se
nesla vzhůru po poničeném schodišti. „Schody jsou úplně
zavalené. Mám je zkusit uvolnit? Taky by nám to mohlo
spadnout na hlavu.“
„Ty prolhaná špíno!“ burácel kouzelník Selwyn. „V
životě jsi Pottera neviděl, co? Napadlo tě, že nás sem
vylákáš a zabiješ, co? A myslíš si, že takhle dostaneš tu
svoji holku zpátky?“
„Přísahám… přísahám… Potter je nahoře!“
„Homenum revelio!“ pronesl zaklínadlo hlas u paty
schodiště.
Harry slyšel, jak Hermiona vyplašeně vyjekla, a měl
zvláštní pocit, jako by těsně nad ním něco přelétlo a zaclonilo svým stínem jeho tělo.
„Někdo tam nahoře vážně je, Selwyne,“ oznámil ostře
druhý Smrtijed.
„Je tam Potter, vždyť vám říkám, že je tam Potter,“
vzlykal Xenofilius. „Prosím… prosím… vraťte mi Lenku, jen mi vraťte moji Lenku…“
„Tu svoji holku dostaneš, Láskoráde,“ osopil se na něj
Selwyn, „když po těch schodech vylezeš a přivedeš mi
Harryho Pottera sem dolů. Jestli to ale je nějaká past,
jestli je to zrada, jestli tam nahoře čeká nějaký tvůj komplic, aby nás přepadl ze zálohy, uvidíme, jestli ti z dcerušky necháme aspoň kousek, co bys mohl pochovat.“
Xenofilius zakvílel zoufalstvím a strachem a vzápětí
se ozval hlasitý šramot a škrábání – to jak se snažil prolézt sutinami, jež zasypaly schodiště.
„Pojďte,“ šeptl Harry, „musíme odtud.“
Využil hluku, který dělal Xenofilius na schodišti, a
začal se vyhrabávat z trosek. Ron byl zavalený nejhlouběji; Harry s Hermionou co nejtišeji přelezli všechnu tu
spoušť až k němu a pokusili se nadzvednout těžkou komodu, která mu přiskřípla nohy. Xenofiliusovo bušení a
škrábání se blížilo víc a víc, Hermioně se ale podařilo
Rona osvobodit vznášecím kouzlem.
„Fajn,“ vydechla úlevou, když se tiskařský lis, který
blokoval vrcholek schodiště, začal otřásat. Xenofilius už
byl těsně u nich. „Věříš mi, Harry?“ hlesla pod nánosem
bílého prachu. Harry přikývl.
„Dobře,“ šeptla. „Dej mi neviditelný plášť. Ty se pod
něj schovej, Rone.“
„Já? Ale Harry…“
„Prosím, Rone! Chyť se mě pevně za ruku, Harry, a ty
se mě drž za rameno, Rone.“
Harry natáhl levou ruku, Ron zmizel pod pláštěm.
Tiskařský lis blokující schody vibroval – Xenofilius se
ho snažil odsunout vznášecím kouzlem. Harry nechápal,
na co Hermiona čeká.
„Pevně se drž,“ šeptla. „Drž se… hned to bude…“
Nad lištou schodiště se objevil Láskorádův obličej bílý
jak list papíru.
„Obliviate!“ vykřikla Hermiona a namířila hůlkou na
Xenofiliuse a vzápětí na podlahu pod nimi: „Deprimo!“
Prorazila díru v podlaze obývacího pokoje. Propadli jí
jako kameny – Harry se zoufale držel Hermioniny ruky,
zdola se ozvaly ječivé hlasy a Harry koutkem oka zahlédl
dva muže, jak se snaží uskočit před obrovskou lavinou
rozbitého zdiva a polámaného nábytku, která se řítila
děravým stropem a zasypávala všechno kolem. Ještě mu
v uších dozníval rachot hroutícího se domu, když se
Hermiona ve vzduchu přetočila a opět ho vtáhla do temnoty.

Kapitola jedenáctá
Nová píseň Moudrého klobouku
Harry neměl chuť vykládat ostatním, že trpí stejnou
vidinou jako Lenka, pokud to vidina byla; proto už raději
o okřídlených koních nemluvil, když se usadil v kočáru a
zabouchl za sebou dveře. Nedokázal se však ubránit tomu,
aby dál nepozoroval pohybující se koňské siluety za
oknem.
„Viděli jste tu babu Červotočkovou?“ zeptala se Ginny.
„Co tady zase dělá? Hagrid snad přece neodešel, že
ne?“
Jestli odešel, tak budu jen ráda,“ prohlásila Lenka.
„Není to moc dobrý učitel, co?“
„Ale ano, je!“ namítli rozčileně Harry, Ron a Ginny.
Harry loupl očima po Hermioně, ta si odkašlala a honem
řekla: „Hmm… ano… je moc dobrý.“
„To my v Havraspáru si myslíme, že je tak trochu pro
smích,“ nedala se zviklat Lenka.
„V tom případě máte pěkně blbý smysl pro humor,“
vyštěkl Ron a kola pod nimi se skřípavě rozjela.
Zdálo se, že se Lenky Ronova hrubost nijak nedotkla;
naopak, chvíli na něj prostě zírala, jako by koukala na
nějaký nepříliš zajímavý televizní pořad.
Kolona kočárů se s hrkáním a rachotem rozjela po silnici
vzhůru. Když projížděli mezi vysokými kamennými
pilíři zdobenými okřídlenými kanci, jež stály po obou
stranách brány na školní pozemky, Harry se vyklonil z
okna a snažil se rozeznat, jestli se v Hagridově hájence
na kraji Zapovězeného lesa svítí; všude však panovala
naprostá tma. Bradavický hrad se ale blížil víc a víc: obrovitě
se tyčil do výše spoustou věží a věžiček a uhlově
se černal na pozadí temné oblohy, do níž tu a tam probleskovalo
zářivé osvětlené okno.
Kolona s lomozem zastavila nedaleko kamenného
schodiště vedoucího k dubové hlavní bráně a Harry z
kočáru vyskočil jako první. Znovu se otočil a pátral po
osvětlených oknech dole u lesa, Hagridova hájenka však
opravdu nejevila sebemenší známky života. Proti své vůli
pak znovu pohlédl na podivné kostnaté tvory. Napůl doufal,
že mezitím zmizeli, okřídlení koně však dál klidně
stáli v chladném nočním vzduchu a jejich prázdné bílé
oči svítily ve tmě.
Harrymu se už jednou stalo, že viděl něco, co Ron neviděl;
tehdy však šlo o pouhý odraz v zrcadle, o něco
nesrovnatelně méně hmatatelného, než byla stovka zvířat,
která očividně měla dostatek fyzických sil, aby mohla být
zapražena do kolony kočárů. Pokud mohl věřit Lence,
byla tam ta zvířata každý rok, byla však neviditelná. Proč
je však Harry teď najednou uviděl, zatímco Ronovým
očím zůstávala nadále skrytá?
„Tak co je s tebou?“ ozval se právě vedle něj.
„Jo… už jdu,“ vyhrkl honem Harry a oba se připojili k
davu, který spěchal po schodech do hradu.
Vstupní síň zářila ve světle pochodní a duněla ozvěnou
kroků, jak studenti přecházeli po kamenných dlaždicích
k dvojkřídlým dveřím vpravo a dál do Velké síně, k
slavnostní hostině na zahájení školního roku.
Pod bezhvězdným černým stropem Velké síně, který
byl přesnou kopií oblohy viditelné skrze vysoká okna, se
pomalu plnily čtyři dlouhé stoly jednotlivých kolejí. Ve
vzduchu podél stolů se vznášely svíce a osvětlovaly stříbřité
duchy rozeseté všude, kam oko pohlédlo, i tváře studentů,
kteří se vzrušeně bavili, sdělovali si prázdninové
zážitky, hlasitě zdravili kamarády z jiných kolejí a navzájem
kriticky hodnotili své nové účesy a hábity. Ani tentokrát
Harrymu neuniklo, že někteří z nich se k sobě
sklánějí a něco si šeptají, když šel kolem nich; zaťal jen
zuby a snažil se předstírat, že si toho nevšímá a že je mu
to jedno.
U havraspárského stolu se od nich Lenka oddělila.
Když došli ke stolu nebelvírské koleje, pozdravila se
Ginny s několika spolužáky ze čtvrtého ročníku a šla si k
nim přisednout. Harry, Ron, Hermiona a Neville si našli
místa vedle sebe přibližně uprostřed stolu a posadili se ke
Skoro bezhlavému Nickovi, duchu nebelvírské koleje, a k
Parvati Paulové a Levanduli Brownové. Obě dívky
pozdravily Harryho přehnaně kamarádským tónem, který
jasně svědčil o tom, že o něm teprve před zlomkem vteřiny
přestaly mluvit. Harry si však dělal starosti kvůli důležitějším
věcem: díval se přes hlavy studentů k učitelskému
stolu, který stál u stěny v čele síně.
„Není tady!“
Ron s Hermionou také přejížděli očima po učitelském
stole, přestože to v podstatě nebylo nutné – Hagrid byl
svou obří postavou v jakékoli společnosti nepřehlédnutelný.
„Přece neodjel,“ ujišťoval se poněkud znepokojeně
Ron.
„To určitě ne,“ utvrzoval ho Harry.
„Co myslíte, nemůže být přece… zraněný nebo tak
něco, že ne?“ zeptala se váhavě Hermiona.
„To ne,“ vyhrkl okamžitě Harry.
„Tak kde je?“
Všichni tři chvíli mlčeli a pak Harry, aby ho Neville,
Parvati a Levandule neslyšeli, velice tiše řekl: „Třeba se
ještě nevrátil… Však víte, z toho svého poslání… z toho,
co měl přes léto udělat pro Brumbála.“
„Jo… Jo, to bude ono,“ přikývl Ron a zdálo se, že ho
to uklidnilo. Hermiona si však skousla ret a dál pátrala
pohledem po učitelském stole, jako by doufala, že najde
pro Hagridovu nepřítomnost nějaké jednoznačné vysvětlení.
„Kdo je tohle?“ vyjekla náhle a ukázala doprostřed
učitelského stolu.
Harry se podíval směrem, kterým ukazovala. Napřed
uviděl profesora Brumbála, který seděl uprostřed dlouhého
učitelského stolu ve zlatém křesle s vysokým opěradlem.
Na sobě měl tmavorudý hábit posetý stříbřitými
hvězdami a na hlavě klobouk ve stejných barvách. Nakláněl
se k ženě, která seděla po jeho boku a něco mu
šeptala do ucha. Vypadá jako něčí staropanenská teta,
napadlo Harryho. Byla bachratá a měla krátké kudrnaté
vlasy barvy myší hnědi, do nichž si uvázala příšernou
růžovou mašli stejné barvy jako nadýchanou vestičku,
kterou si oblékla přes hábit. Když trochu pootočila hlavu,
aby se napila z poháru, Harry si s pocitem šoku uvědomil,
že tu bledou ropuchovitou tvář a vypoulené odulé
oči zná.
„To je ta baba Umbridgeová!“
„Kdo?“ zeptala se Hermiona.
„Ta byla na tom mém disciplinárním řízení, pracuje
pro Popletala!“
„Pěkná vestička,“ ušklíbl se ironicky Ron.
„Když pracuje pro Popletala,“ mračila se Hermiona,
„tak co proboha dělá tady?“
„To nevím…“
Hermiona důkladně prozkoumávala učitelský stůl
přimhouřenýma očima.
„Ne,“ zamumlala, „ne, to snad ne…“
Harry sice nechápal, co tím myslí, ale nezeptal se; jeho
pozornost totiž upoutala přicházející profesorka Červotočková.
Prošla podél celého učitelského stolu a posadila
se až na samém konci na židli, na které normálně
sedával Hagrid. To znamenalo, že studenti prvního ročníku
už se přeplavili přes jezero a dorazili do hradu. A
skutečně, o několik vteřin později se dveře ze vstupní
síně otevřely a vešla dlouhá řada vystrašených prvňáčků
v čele s profesorkou McGonagallovou. Brumbálova zástupkyně
nesla v ruce stoličku, na níž ležel starý kouzelnický
klobouk, celý prodřený a záplatovaný, s velkou
trhlinou u roztřepené krempy.
Šum ve Velké síni rázem utichl. Studenti prvního ročníku
se seřadili před učitelským stolem, takže stáli čelem
k ostatním, profesorka McGonagallová před ně opatrně
položila stoličku a ustoupila stranou.
Obličeje prvňáčků bledě zářily ve světle svící. Jakýsi
malý chlapec uprostřed řady vypadal, že se třese strachy.
Harry si na malý okamžik připomněl, jakou hrůzu cítil on
sám, když stál na jeho místě a čekal na neznámou zkoušku,
která měla rozhodnout o tom, do které koleje bude
patřit.
Celá škola na chvíli zatajila dech. Pak se trhlina u
krempy klobouku široce otevřela jako ústa a Moudrý
klobouk se dal do zpěvu:
Za dávných dob,
když jsem byl mlád
a Bradavice též,
panovala tu jednota,
již jinde nenajdeš.
To čtyři věrní přátelé
rozhodli tehdy spolu
zřídit tu ze všech na světě
nejlepší kouzel školu.
„Společně učme potomstvo,“
řekli a netušili,
že osud brzy zavelí,
aby se rozdělili.
Znal snad kdo lepší přátele
na celém světě širém,
než byli lstivý Zmijozel
s udatným Nebelvírem?
Snad pouze jeden další pár,
o němž nebylo sporu:
Rowenu z hradu Havraspár
a Helgu z Mrzimoru.
Co zvrtlo se? Byl opravdu
tak špatný konec nutný?
Nu, já tam byl a povím vám
celý ten příběh smutný.
Dí Zmijozel: „Učme jen ty,
co nejčistší krev mají.“
Havraspár zas: „My jen ty, co
nejchytřejší se zdají.“
A Nebelvír: „Chci toho, kdo
odvahu má a sílu.“
Jen Mrzimor byl ochoten
brát všechny bez rozdílu.
Prvotní přátel obavy
zdály se liché být,
vždyť každý z nich v své koleji
jen koho chtěl, moh mít.
A tak například Zmijozel,
jak říkal jsem už prve,
dál ke studiu přijímal
jen mágy čisté krve.
V Havraspáru pak učit se
jen nejchytřejší směli,
kdo k nebelvírským patřit chtěl,
musel být ctný a smělý.
Ostatní všichni skončili
v dobráckém Mrzimoru
a mezi čtyřmi přáteli
nezdál se být stín sporu.
Tak v naší škole život šel
naoko bez potíží,
čas nešvarů a rozmíšek
už tehdy se však blížil
a čtyři mocné pilíře
bradavického hradu
zachvěly se a začaly
zápasit o nadvládu.
Zdálo se tehdy, že boj ten,
v němž druh se s druhem bije,
neslavným koncem hrozí všem
a škola nepřežije.
Až jednoho dne po ránu
Zmijozel náhle zmizel,
a přestože pře ustaly,
v srdce nám vešla svízel.
Z té nerozlučné čtveřice
tři mezi námi zbyli,
koleje však se nikdy víc
jak dříve nespojily.
Teď Moudrý klobouk přichází,
vy víte, co se chystá:
do kolejí vás rozrodím
na čtyři různá místa.
Letos však přidám něco víc,
poslechněte, co zpívám:
když dělím žáky Bradavic,
nepěkný pocit mívám.
Plním sic jen svou povinnost,
přesto se trochu zdráhám,
mám obavy, že škole své
do hrobu napomáhám.
Ach, vězte všichni, kdo tu jste,
že naše škola čelí,
jak nikdy ve svých dějinách
strašnému nepříteli.
Teď musíme se sjednotit,
za jeden táhnout provaz,
jinak se zevnitř zhroutíme,
tak zní má zpráva pro vás.
Však už jsem dost vás varoval,
co říct jsem chtěl, to víte.
Přistupte, ať do kolejí
se nyní zařadíte.
Moudrý klobouk opět znehybněl. Ozval se potlesk,
který však byl poprvé, co Harry pamatoval, proložen
tlumeným mumláním a šeptáním. U všech stolů Velké
síně si studenti se svými sousedy vyměňovali zamyšlené
poznámky a Harrymu, který se připojil ke všeobecnému
potlesku, bylo zcela jasné, o čem se baví.
„Letos se nějak rozpovídal, co?“ poznamenal Ron a
pozvedl obočí.
„To tedy ano,“ přikývl Harry.
Moudrý klobouk se obvykle omezoval na to, že popsal
různé vlastnosti, kterých si všechny čtyři bradavické koleje
u svých studentů cení, a svou vlastní úlohu při jejich
Zařazování. Harry si nevzpomínal, že by se někdy snažil
škole radit.
„Zajímalo by mě,“ nadhodila trochu znepokojeně
Hermiona, „jestli už někdy dřív varoval před nějakým
nebezpečím.“
„Ano, varoval,“ vložil se do hovoru zasvěceně Skoro
bezhlavý Nick a naklonil se k ní skrz Nevilla. (Neville
sebou škubl; je to totiž velice nepříjemný pocit, když
vámi prochází duch.) „Klobouk se domnívá, že je pro něj
věcí cti, aby školu varoval, kdykoli má pocit, že…“
Profesorka McGonagallová, která už chtěla začít předčítat
seznam prvňáčků, šlehla po šeptajících studentech
očima schopnýma založit požár. Skoro bezhlavý Nick si
přiložil ke rtům průhledný prst, korektně se napřímil a
tlumený hovor rázem utichl. Podmračená profesorka
McGonagallová naposledy přehlédla stoly všech čtyř
kolejí, sklopila oči k dlouhému pergamenu a vyvolala
první jméno.
„Abercrombie, Euan.“
Vyděšený chlapec, jehož si Harry předtím všiml, klopýtavě
vyrazil vpřed a položil si klobouk na hlavu; jen
díky neobyčejně velkým uším mu nespadl až na ramena.
Klobouk se na okamžik zamyslel, pak se trhlina u
krempy otevřela a ozval se výkřik:
„Nebelvír!“
Harry s ostatními studenty nebelvírské koleje hlasitě
tleskal, když Euan Abercrombie dovrávoral k jejich stolu
a posadil se. Vypadal přitom, že by se nejraději propadl,
aby ho už nikdy nikdo neviděl.
Dlouhá řada studentů prvního ročníku pomalu řídla. V
přestávkách mezi vyvolanými jmény a rozhodnutími
Moudrého klobouku Harry slyšel, jak Ronovi hlasitě kručí
v žaludku. Poslední „Zellerová, Róza“ byla zařazena
do Mrzimoru, profesorka McGonagallová sebrala klobouk
i stoličku a odnesla je a profesor Brumbál vstal.
Přes hořkost, kterou Harry vůči řediteli nedávno pocítil,
ho pohled na něj, jak tu teď přede všemi stál, poněkud
uklidnil. Hagridova nepřítomnost a ti dračí koně ho totiž
utvrdily v dojmu, že Bradavice, na které se tak dlouho
těšil, pro něj mají plno nečekaných překvapení, k nimž
patřilo i neobvyklé ladění známé písně Moudrého klobouku.
Alespoň tohle bylo konečně tak, jak to být mělo:
jejich ředitel vstal, aby je všechny pozdravil před hostinou
na oslavu začátku školního roku.
„Vy, kteří jste mezi námi noví,“ promluvil Brumbál
znělým hlasem, se široce rozpřaženýma rukama a s
upřímným úsměvem na rtech, „vítejte! Stejně vítám i
staré známé tváře! Jsou chvíle vhodné k proslovům, ale
tahle k nim nepatří. Pusťte se do jídla!“
Brumbál znovu elegantně usedl, doprovázen uznalým
smíchem a tu a tam i potleskem, a dlouhé vousy si přehodil
přes rameno, aby mu nepadaly do talíře; zčistajasna
se totiž před nimi objevilo jídlo, takže pět dlouhých stolů
se prohýbalo pod nákladem pečeného masa a nákypů,
zeleninových salátů, chleba, omáček a džbánů s dýňovou
šťávou.
„Výborně,“ pochvaloval si Ron, toužebně povzdechl,
popadl nejbližší mísu s kotletami a sledován teskným
pohledem Skoro bezhlavého Nicka si začal nakládat na
talíř.
„Co jste to chtěl před Zařazováním říct?“ zeptala se
ducha Hermiona. „Myslím o tom, že klobouk už někdy
školu varoval?“
„Ach, ano,“ rozjasnil se Nick, jako by byl rád, že má
záminku odvrátit se od Rona, který se teď až s neslušným
nadšením cpal pečenými brambory. „Ano, už několikrát
jsem byl svědkem toho, jak nás klobouk varoval, a
vždycky to bylo v dobách, kdy vycítil, že škole hrozí
velké nebezpečí. A jeho rada je samozřejmě pokaždé
stejná: Semkněte se a najděte v sobě vnitřní sílu.“
„Hach hůže hobouch hedět žehe šchíla vebesfkší?“ zachrochtal
Ron.
Měl tak plnou pusu, že Harry ocenil jako obdivuhodné,
že vůbec vydal nějaký zvuk.
„Prosím?“ zeptal se zdvořile Skoro bezhlavý Nick, zatímco
Hermiona se zatvářila zhnuseně. Ron spolkl obrovské
sousto a svoji otázku zopakoval. „Jak může klobouk
vědět, že je škola v nebezpečí?“
„Nemám ponětí,“ přiznal Skoro bezhlavý Nick. „Samozřejmě
– přebývá v Brumbálově pracovně, a tam se
nejspíš dozví spoustu věcí.“
„A chtěl by, aby se všechny koleje spřátelily?“ ušklíbl
se Harry a ohlédl se ke zmijozelskému stolu, kterému
kraloval Draco Malfoy. „To sotva!“
„Ale no tak, takhle byste se k tomu neměli stavět,“ zabručel
káravě Nick. „Smírná spolupráce, to je klíč k
úspěchu. My duchové sice patříme do různých kolejí, ale
udržujeme spolu přátelské vztahy. Přestože mezi Nebelvírem
a Zmijozelem panuje řevnivost, ani ve snu by mě
nenapadlo pohádat se s Krvavým baronem.“
„To jen proto, že z něj máte strach,“ podotkl Ron.
Skoro bezhlavý Nick se zatvářil nanejvýš dotčeně.
„Strach? Smím doufám tvrdit, že já, sir Nicholas de
Mimsy–Porpington, jsem se nikdy v životě neprovinil
zbabělostí! Šlechtická krev, která koluje v mých žilách…“
„Jaká krev?“ podivil se Ron. „Snad nechcete říct, že
ještě máte…“
„To je jen obrazně řečeno!“ odsekl Skoro bezhlavý
Nick, který už byl tak rozčilen, že se mu částečně useknutá
hlava na krku hrozivě zakymácela. „Doufám, že
ještě smím volit slova podle sebe jen tak pro potěšení,
když už jsou mi odepřeny požitky z jídla a pití! Ujišťuji
vás ovšem, že jsem dávno zvyklý na to, jak si studenti
tropí žerty z mé smrti!“
„Ale Nicku, vždyť on se vám přece nesmál,“ chlácholila
ho Hermiona a vrhla na Rona zuřivý pohled.
Ron už měl bohužel pusu zase nacpanou k prasknutí,
takže se zmohl jen na „Hechtěl chem che vách hochnouť,
což Nick zjevně nepovažoval za dostatečnou omluvu.
Vznesl se do vzduchu, narovnal si klobouk zdobený perem
a odplul od nich na opačný konec stolu, kde zaujal
místo mezi bratry Creeveyovými, Colinem a Denisem.
„To se ti povedlo, Rone!“ zpražila ho Hermiona.
„Co zas?“ bránil se rozhořčeně Ron, kterému se konečně
podařilo polknout. „To už se ho nemůžu zeptat ani
na takovou maličkost?“
„Nech toho, prosím tě,“ odsekla podrážděně Hermiona
a oba po zbytek hostiny rozmrzele mlčeli.
Harry byl už na jejich neustálé rozmíšky natolik zvyklý,
že se je ani nesnažil usmířit; měl pocit, že stráví čas
užitečněji, když do sebe naláduje pořádnou porci nákypu
s hovězím a ledvinkami a pak ještě slupne velký talíř
svých oblíbených sirupových košíčků.
Když všichni studenti dojedli a hluk ve Velké síni zase
pomalu sílil, Brumbál opět vstal. Veškerý hovor okamžitě
utichl a všichni se otočili tak, aby na ředitele viděli.
Harry se začínal cítit příjemně ospale. Někde nahoře na
něj čeká postel s nebesy, příjemně teploučká a měkká…
„Tak tedy nyní, když všichni vychutnáváme další velkolepou
hostinu, prosím, abyste chviličku věnovali pozornost
obvyklým upozorněním na začátku školního
roku,“ ujal se Brumbál slova. „První ročníky by měly
vědět, že vstup do lesa na školních pozemcích je studentům
zakázán – a měli by si to už uvědomit i někteří z
našich starších studentů.“ Harry, Ron a Hermiona po sobě
spiklenecky mrkli.
„Náš školník pan Filch mě požádal, abych vám všem
– údajně už po čtyřsté šedesáté druhé – připomněl, že o
přestávkách není na chodbách dovoleno používat kouzla
a čáry. Není povolena ani řada dalších věcí, jejichž úplný
a značně dlouhý seznam si můžete přečíst na dveřích
kanceláře pana Filche.
V profesorském sboru došlo pro tento školní rok ke
dvěma změnám. S velkým potěšením u nás znovu vítáme
profesorku Červotočkovou, která bude vyučovat péči o
kouzelné tvory, a neméně mě těší, že vám mohu představit
profesorku Umbridgeovou, naši novou učitelku obrany
proti černé magii.“
Na chvíli zazněl zdvořilý, avšak nikterak nadšený potlesk,
během kterého si Harry, Ron a Hermiona vyměnili
mírně vyplašené pohledy: Brumbál totiž neřekl, jak dlouho
je bude profesorka Červotočková učit.
Bradavický ředitel pokračoval: „Konkurzní zkoušky
pro výběr do kolejních famfrpálových mužstev se budou
konat…“
Odmlčel se v půli věty a tázavě pohlédl na profesorku
Umbridgeovou. Vzhledem k tomu, že vestoje nebyla o
moc vyšší než vsedě, chviličku nikdo nechápal, proč
Brumbál přestal mluvit. Když si ale profesorka
Umbridgeová pročistila hrdlo „Ehm, ehm…“ bylo všem
zřejmé, že se postavila, aby se ujala slova.
Brumbál se na vteřinku zatvářil zaraženě, pak se však
hbitě posadil a pozorně se na profesorku Umbridgeovou
zadíval, jako by si nic na světě nepřál vroucněji než vyslechnout
si její řeč. Ostatní členové profesorského sboru
své překvapení nedokázali tak pohotově skrýt. Obočí
profesorky Prýtové zmizelo v záplavě jejích rozevlátých
vlasů a profesorku McGonagallovou Harry ještě nikdy
neviděl se rty sevřenými do tak tenké čárky. Dosud nikdy
se nestalo, aby někdo z nových učitelů skočil Brumbálovi
do řeči. Mnozí studenti se potměšile usmívali; tahle ženská
prostě nevěděla, jak to v Bradavicích chodí.
„Děkuji vám, pane řediteli,“ usmála se strojeně, „za
vlídná slova na uvítanou.“
Hlas měla nepříjemně pisklavý jako malá žába a Harry
opět pocítil mocný příval nelibosti, kterou si neuměl vysvětlit.
Věděl jen, že je mu na ní odporné všechno, od
přihlouplého hlasu až po nadýchanou růžovou vestičku.
Profesorka Umbridgeová si znovu pročistila hrdlo drobným
„ehm, ehm“ a pokračovala:
„No, musím říct, že je to báječný pocit, být zase v
Bradavicích!“ Usmála se a odhalila velice špičaté zuby.
„Vidět, jak se na mě dívá tolik šťastných malých tvářiček!“
Harry se rozhlédl, ale ať se díval jak se díval, ničí tvář
se nerozplývala štěstím. Naopak, všichni se tvářili poněkud
zaraženě, že s nimi tahle učitelka mluví, jako by jim
bylo pět let.
„Hrozně se těším, až se s vámi se všemi poznám, a
jsem přesvědčená, že se z nás stanou dobří přátelé!“
Studenti si vyměnili významné pohledy a někteří jen
stěží zakrývali posměšné úšklebky.
„Budu s ní kamarádit jen v případě, že se mi nebude
vnucovat, abych si půjčila tu její růžovou hrůzu,“ zašeptala
Parvati Levanduli a obě se začaly tiše hihňat.
Profesorka Umbridgeová si ještě jednou pročistila hrdlo
svým „ehm, ehm“, když se však opět ujala řeči, mluvila
hlasitěji a věcněji, slova ovšem odříkávala jednotvárně,
jako nazpaměť naučený text.
„Ministerstvo kouzel odjakživa považuje výchovu a
vzdělávání mladých čarodějek a kouzelníků za životně
důležitou věc. Vzácné nadání, s nímž jste se narodili,
může přijít zcela nazmar, nebude-li pěstěno a zdokonalováno
pečlivou výukou. Prastará umění, která ovládá jen
kouzelnické společenství, je třeba předávat z generace na
generaci, aby nebyla ztracena navždy. Pokladnici kouzelnických
znalostí, které nashromáždili naši předkové,
musí opatrovat, doplňovat a vybrušovat ti, kdož byli povoláni
k ušlechtilé řeholi učitele.“
Profesorka Umbridgeová se na chvilku odmlčela a nepatrně
se uklonila směrem ke svým kolegům. Nikdo z
nich její úklonu neopětoval. Profesorka McGonagallová
natolik stáhla tmavé obočí, až nápadně připomínala dravého
ptáka, a Harry si jasně povšiml, jak si vyměnila
významný pohled s profesorkou Prýtovou, zatímco
Umbridgeová dalším „ehm, ehm“ ve svém projevu pokračovala.
„Každý ředitel a každá ředitelka Bradavic vnesli do
veledůležitého úkolu vést tuto historickou školu něco
nového, a tak to také má být, protože kde není pokrok,
tam následuje ustrnutí na místě a rozklad. Je však také
třeba zdůraznit, že je nezbytné potlačovat samoúčelné
novoty, neboť našim vyzkoušeným a osvědčeným tradicím
mohou neodborné zásahy jen uškodit. Proto je třeba
udržovat rovnováhu mezi starým a novým, mezi ustáleností
a změnami, mezi tradicí a novotami…“
Harry zjistil, že přestává pozorně vnímat, jako by jeho
mozek co chvíli vypadával z rytmu. Do ticha, které ve
Velké síni při Brumbálově proslovu vždy panovalo, se
začal mísit tlumený šum, jak se studenti k sobě nakláněli,
šeptali si a chichotali se. U havraspárského stolu o něčem
zaujatě diskutovala Cho Changová s kamarádkami. Několik
míst od Cho si Lenka Láskorádová opět vytáhla
svůj Jinotaj. U mrzimorského stolu byl zatím Ernie Macmillan
jedním z mála, kdo se ještě na profesorku
Umbridgeovou dívali, jeho oči však měly skelný výraz a
Harry najisto věděl, že pozornost jen předstírá, aby dostál
své čerstvé povinnosti, neboť se mu na prsou třpytil zbrusu
nový prefektský odznak.
Zdálo se, že profesorka Umbridgeová nebere roztěkanost
svých posluchačů na vědomí. Harry měl dojem, že
by ve svém proslovu umíněně pokračovala, i kdyby jí
přímo před očima propukla nefalšovaná vzpoura. Ostatně
učitelé jí stále velmi pozorně naslouchali a Hermiona
jako by každé její slovo přímo hltala, přestože na ní bylo
vidět, že se jí ta řeč ani trochu nezamlouvá.
„…protože některé změny směřují sice k lepšímu, jiné
se však postupem času ukážou být výsledkem chybného
úsudku. Znamená to, že některé ze starých návyků si budeme
muset uchovat, a je to tak správně, zatímco jiných,
zastaralých a překonaných, se budeme muset zbavit. Vykročme
proto do nové epochy otevřenosti, efektivnosti a
odpovědnosti a soustřeďme se na zachovávání toho, co
by se mělo zachovat, zdokonalování toho, co je třeba
zdokonalit, a odstraňování všeho, co by raději mělo být
zakázáno.“
Poté se posadila, Brumbál zatleskal a celý profesorský
sbor se k němu připojil. Harrymu ovšem neuniklo, že
někteří tleskli jen jednou dvakrát a hned se zarazili. Přidalo
se i několik studentů, většinu z nich však konec projevu
zastihl nepřipravené, protože si z něj vyslechli sotva
pár úvodních slov. Než se stačili probrat a začít doopravdy
tleskat, Brumbál znovu vstal.
„Děkuji mnohokrát, paní profesorko, bylo to skutečně
nanejvýš poučné,“ pravil s úklonou. „A nyní jak už jsem
jednou chtěl říct, famfrpálové zkoušky se budou konat…“
„To tedy opravdu bylo poučné,“ poznamenala polohlasem
Hermiona.
„Snad nechceš říct, že se ti to líbilo?“ vyjel na ni tiše
Ron a vrhl na ni skelný pohled. „Byla to ta největší nuda,
jakou jsem kdy slyšel, a to jsem vyrůstal vedle Percyho.“
„Říkala jsem, že to bylo poučné, ne že se mi to líbilo,“
opravila ho Hermiona. „Vysvětluje to spoustu věcí.“
„Vážně?“ podivil se Harry. „Mně to připadalo jako
spousta žvástů.“
„Jenže v těch žvástech se dalo odhalit pár důležitých
maličkostí,“ opáčila chmurně Hermiona.
„Co třeba?“ zeptal se nechápavě Ron.
„Třeba to o potlačování samoúčelných novot. Nebo
když mluvila o odstraňování všeho, co by raději mělo být
zakázáno.“
„A co to jako má znamenat?“ vyptával se netrpělivě
Ron.
„Já ti povím, co,“ procedila Hermiona skrz zaťaté zuby.
„To znamená, že ministerstvo se hodlá Bradavicím
do všeho míchat.“
Vtom kolem nich všechno začalo mohutně klapat a
bouchat. Brumbál zjevně celé škole právě zavelel k rozchodu,
protože všichni vstávali a chystali se Velkou síň
opustit. Hermiona se s provinilým výrazem vymrštila.
„Rone, my přece musíme prvním ročníkům ukázat,
kam mají jít!“
„No jasně,“ přitakal horlivě, protože to samozřejmě
pustil z hlavy. „Hej, hej, vy bando prťousů!“
„Rone!“
„No co je, vždyť jsou to mrňata…“
„Já vím, to ale neznamená, že jim můžeš říkat prťousové!
První ročníky!“ zavolala přes stůl velitelským hlasem.
„Za mnou, prosím!“
Skupinka nových studentů se ostýchavě shromáždila v
úzkém prostoru mezi stoly Nebelvíru a Mrzimoru a každý
z nich dělal, co mohl, aby se nedostal do čela. Zdáli se
opravdu mrňaví; Harry byl přesvědčený, že takhle malý
nevypadal, když sem přijel jako prvák. Kamarádsky se na
ně usmál. Světlovlasý chlapec vedle Euana Abercrombieho
se málem proměnil v kámen – šťouchl do Euana a
něco mu pošeptal do ucha. Euan Abercrombie se zatvářil
stejně vyděšeně a koutkem oka na Harryho bázlivě zašilhal.
Harry měl pocit, že mu kamarádský úsměv stéká z
obličeje jako mrvomíza.
„Tak zatím ahoj,“ rozloučil se sklíčeně s Ronem a
Hermionou a vykročil z Velké síně sám. Všemožně se
přitom snažil nevnímat, jak si špitají, civí a ukazují si na
něho ti, které míjel. Proplétal se houfem spolužáků s
očima upřenýma před sebe, ze vstupní síně rychle vyběhl
po mramorovém schodišti, prošel několika tajnými zkratkami
a brzy většinu ostatních nechal za sebou.
Jsem hlupák, že jsem s tím nepočítal, uvažoval nasupeně,
když už pomaleji procházel mnohem prázdnější
chodbou nahoře. Samozřejmě že ho všichni okukují, jsou
to přece teprve dva měsíce, co se vynořil z bludiště turnaje
tří kouzelníků s mrtvým tělem svého spolužáka v náručí
a tvrdil, že na vlastní oči viděl, jak se lordu Voldemortovi
znovu vrátila dřívější síla. Na konci školního roku
nebyl čas cokoli vysvětlovat, protože všichni museli odjet
domů – i kdyby sebevíc chtěl celé škole podrobně
popsat děsivé události tam na hřbitově, neměl už prostě
možnost.
Harry došel na konec chodby vedoucí k nebelvírské
společenské místnosti, a teprve když se zastavil před podobiznou
Buclaté dámy, uvědomil si, že nezná nové heslo.
„Hmm…“ zahuhlal otráveně a zdvihl oči k Buclaté
dámě, která si uhladila záhyby růžových sametových šatů
a přísně jeho pohled opětovala.
„Kdo nezná heslo, nesmí dovnitř,“ prohlásila povýšeně.
„Já ho znám, Harry!“ ozval se za ním udýchaný hlas, a
když se Harry otočil, zjistil, že se k němu poklusem blíží
Neville. „Že ho neuhodneš? Aspoň jednou budu schopný
si ho zapamatovat…“ Zamával zakrslým kaktusem, který
jim ukazoval ve vlaku. „Mimbulus mimbletonia!“
„Správně,“ pochválila ho Buclatá dáma a podobizna
se otočila jako křídlo dveří. Ve zdi za ní se objevil kulatý
otvor, kterým Harry a Neville prolezli dovnitř.
Nebelvírská společenská místnost vypadala stejně lákavě
a pohostinně jako vždy. Byla to útulná věžní komnata
kruhovitého tvaru, plná zchátralých prosezených
křesel a rozviklaných starých stolků. V krbu vesele praskal
oheň a několik studentů se u něj krčilo, aby si zahřáli
ruce, než odejdou nahoru do svých ložnic. Na protilehlé
straně místnosti něco připichovali na nástěnku Fred a
George Weasleyovi. Harry jim zamával na dobrou noc a
zamířil rovnou ke dveřím do chlapeckých ložnic, momentálně
neměl chuť s nikým mluvit. Neville šel za ním.
Dean Thomas a Seamus Finnigan dorazili do ložnice
už před nimi a teď si zdobili zeď u svých postelí plakáty
a fotografiemi. Když Harry strčil do dveří a otevřel je, o
něčem se bavili, jakmile ho však spatřili, okamžitě zmlkli.
Harry by byl rád věděl, jestli mluvili o něm, nebo jestli
už začíná vidět duchy i tam, kde nejsou.
„Ahoj,“ pozdravil, zamířil ke svému kufru a otevřel
ho.
„Nazdárek, Harry,“ odpověděl Dean, který si právě
oblékal pyžamo v barvách westhamského fotbalového
týmu. „Jak bylo o prázdninách?“
„Docela fajn,“ zamumlal Harry, protože kdyby měl
vše pravdivě vylíčit, zabralo by to většinu noci, a na to se
necítil. „A co ty?“
„Jo, užil jsem si,“ uchechtl se Dean. „Rozhodně víc
než tady Seamus, podle toho, co mi zrovna vykládal.“
„Jo? A co se stalo, Seamusi?“ zeptal se Neville a opatrně
pokládal Mimbulus mimbletonia na noční stolek.
Seamus se chvíli neměl k odpovědi a s přehnanou pečlivostí
kontroloval, jestli jeho plakát s famfrpálovým
mužstvem Kenmarských káňat visí dokonale rovně. Když
konečně promluvil, zůstal k Harrymu otočený zády.
„Máma nechtěla, abych se sem vracel.“
„Cože?“ podivil se Harry a znehybněl v napůl svlečeném
hábitu.
„Nechtěla, abych se vrátil do Bradavic.“
Seamus se odvrátil od plakátu a vytáhl si z kufru pyžamo,
na Harryho však stále nepohlédl.
„Ale… proč?“ ptal se užasle Harry. Věděl, že Seamusova
matka je čarodějka, a nechápal, proč by se měla
projevovat tak dursleyovsky.
Seamus neodpověděl, dokud si nezapnul poslední
knoflíček u pyžama.
„Totiž,“ zvolil uvážlivý tón, „nejspíš… kvůli tobě.“
„Jak to myslíš?“ vyhrkl Harry a srdce se mu rozbušilo
rychleji. Měl pocit, jako by ho něco dusilo.
„Totiž,“ začal znovu Seamus a pořád se vyhýbal
Harryho pohledu, „ona si myslí… hmm… víš, nebylo to
jen kvůli tobě, ale taky kvůli Brumbálovi…“
„Věří Dennímu věštci, co?“ pochopil Harry. „Myslí si,
že jsem lhář a Brumbál že je starý blázen?“
Seamus k němu zvedl oči. „Jo, tak nějak.“
Harry na to nic neřekl. Odhodil hůlku na noční stolek,
svlékl si hábit, vztekle ho nacpal do kufru a natáhl si pyžamo.
Měl toho už plné zuby, lezlo mu krkem, že ho pořád
někdo okukuje a pomlouvá. Kdyby tak věděli, kdyby
měli sebemenší ponětí, jaké to je být tím, komu se staly
všechny tyhle hrozné věci… Paní Finniganová si to vůbec
neumí představit, ženská jedna pitomá, pomyslel si
rozzuřeně.
Zalezl do postele a chtěl kolem sebe zatáhnout závěsy,
než to však stačil udělat, Seamus se znovu ozval. „Poslyš…
co se vlastně doopravdy stalo ten večer, když…
no, však víš, když… to s Cedrikem Diggorym a tak?“
Jeho hlas zněl nervózně a zároveň dychtivě. Dean,
který byl skloněný nad kufrem a snažil se v něm najít
pantofel, podivně strnul, a Harrymu bylo jasné, že pozorně
poslouchá.
„Proč se na to ptáš mě?“ odsekl Harry. „Proč si prostě
nepřečteš Denního věštce jako tvoje máma? Tam se dozvíš
všechno, co potřebuješ vědět.“
„Do mámy se nenavážej!“ vyštěkl Seamus.
„Budu se navážet do každého, kdo tvrdí, že jsem
lhář!“ vztekal se Harry.
„Takhle se mnou nemluv!“
„Budu s tebou mluvit, jak budu chtít!“ hulákal Harry a
jeho rozčilení se stupňovalo takovou rychlostí, že popadl
hůlku z nočního stolku. „Jestli se ti nelíbí, že se mnou
spíš v jedné ložnici, běž se zeptat McGonagallové, jestli
by ses nemohl přestěhovat… Aspoň o tebe maminka nebude
mít strach…“
„Moji mámu z toho vynech, Pottere!“
„Co se tu děje?“
Ve dveřích se objevil Ron. Vytřeštěnýma očima přeletěl
z Harryho, který klečel na posteli a výhružně mířil
hůlkou, na Seamuse, který před ním stál se zdviženými
pěstmi.
„Naváží se do mojí mámy!“ křičel Seamus.
„Cože?“ vykulil se Ron. „To by Harry neudělal. Tvoji
mámu jsme přece viděli, líbila se nám…“
„To bylo dřív, než začala věřit každé pitomosti, co o
mně píšou v tom zatraceným Denním věštci,“ rozčiloval
se hlasitě Harry.
„Jo tohle…“ přikývl Ron a v pihovaté tváři mu svitlo
pochopení. „No… jasně.“
„A víš co?“ vyjel rozhorleně Seamus a střelil po
Harrym jedovatým pohledem. „Vždyť on má pravdu.
Nechci už s ním spát v jedné ložnici, je to cvok.“
„Tak teď jsi to přehnal, Seamusi,“ zavrčel Ron a uši
mu začaly rudnout, což byl vždy varovný signál.
„Přehnal, říkáš?“ hulákal Seamus, který na rozdíl od
Rona ztrácel barvu. „Chceš snad říct, že ty věříš všem
těm nesmyslům, co si vymyslel Ty–víš–o–kom? Fakt si
myslíš, že je to pravda?“
„Jo, to si teda myslím!“ křikl rozzlobeně Ron.
„Tak jsi taky cvok,“ ušklíbl se znechuceně Seamus.
„Vážně? Jenže naneštěstí pro tebe, hošane, jsem taky
prefekt!“ zuřil Ron a píchal se prstem do prsou. „Takže
bacha na jazyk, jestli nechceš dostat školní trest!“
Seamus chvíli vypadal, že by školní trest bral jako přijatelnou
cenu za to, kdyby mohl nahlas říct, co si myslí.
Místo toho si ale jen pohrdavě odfrkl, otočil se na patě,
skočil do postele a zatáhl za sebou závěsy tak prudce, že
se vytrhly z úchytů nad postelí a zůstaly zaprášené a
zmačkané ležet na podlaze. Ron po Seamusovi střelil
nasupeným pohledem a pak se otočil k Deanovi a Nevillovi.
„Vašim rodičům se na Harrym taky něco nelíbí?“ vyjel
na ně útočně.
„Naši jsou mudlové, kamaráde,“ pokrčil rameny Dean.
„O tom, že v Bradavicích někdo přišel o život, nic nevědí,
protože nejsem blázen, abych jim to vykládal.“
„To neznáš moji mámu,“ utrhl se na něj Seamus. „Ta
dokáže z každého vypáčit úplně všechno. A kromě toho
vaši neodebírají Denního věštce. Nevědí, že ředitele naší
školy vyhodili ze Starostolce i z Mezinárodního sdružení
kouzelníků, protože mu začíná strašit ve věži…“
„Moje babička říká, že je to nesmysl,“ skočil mu do
řeči Neville. „Říká, že jestli to s někým jde z kopce, tak
je to Denní věštec a ne Brumbál. Dokonce přestala ten
plátek odebírat. My Harrymu věříme,“ dodal prostě. Vlezl
si do postele, přitáhl si přikrývku až k bradě a zamžoural
přes její okraj na Seamuse. „Babička odjakživa tvrdila,
že Vy–víte–kdo se jednoho dne vrátí. A jestli Brumbál
tvrdí, že se vrátil, tak je to pravda.“
Harry pocítil k Nevillovi příliv vděčnosti. Nikdo jiný
už nepromluvil. Seamus vytáhl hůlku, vrátil závěsy na
místo kolem své postele a zmizel za nimi. Dean si také
vlezl do postele, převalil se na bok a mlčel. Neville, který
už zřejmě neměl co dodat, si v měsíčním světle zálibně
prohlížel svůj kaktus.
Zatímco se Ron točil kolem vedlejší postele a ukládal
si věci, Harry se zabořil do polštářů. Hádka se Seamusem,
kterého měl vždy moc rád, ho vyvedla z míry. Kdo
všechno ho ještě obviní z toho, že lže nebo že mu šplouchá
na maják?
Zakoušel snad Brumbál celé léto podobná muka, když
ho ze svého středu vyloučil nejprve Starostolec a pak i
Mezinárodní sdružení kouzelníků? Zlobí se snad na
Harryho, a proto se mu celou tu dobu neozval? V téhle
záležitosti přece byli na jedné lodi. Brumbál mu věřil,
seznámil s jeho výkladem toho, co se stalo, celou školu a
později i širší kouzelnické společenství. Pokud někdo
Harryho považuje za lháře, musí logicky považovat za
lháře i Brumbála, nebo si alespoň myslet, že sedl Harrymu
na vějičku…
Však oni se nakonec dozvědí, že máme pravdu, přemítal
Harry sklíčeně, když Ron zalezl do postele a zhasl
poslední svíčku, která v ložnici svítila. Byl by ale rád
věděl, s kolika útoky, jako byl ten Seamusův, se ještě
bude muset vyrovnat, než ta hodina pravdy přijde.
Kapitola dvanáctá
Profesorka Umbridgeová
Druhý den ráno se Seamus oblékl jako blesk a vyběhl
z ložnice tak rychle, že si Harry ani nestačil natáhnout
ponožky.
„To se bojí, že se zcvokne, jestli se mnou bude moc
dlouho v jedné místnosti?“ zeptal se Harry nahlas, jakmile
cíp Seamusova hábitu zmizel za dveřmi.
„Nelam si s tím hlavu, Harry,“ zamumlal Dean a přehodil
si přes rameno školní brašnu. „Je jen…“
Zjevně však nedokázal přesně vyjádřit, co vlastně Seamus
je, a po chvilce rozpačitého mlčení vyšel z místnosti
za ním.
Neville a Ron se na Harryho podívali, jako by chtěli
říct „to nic, je to jeho problém a ne tvůj“, Harryho to ale
příliš neutěšilo. Jak dlouho to ještě bude muset snášet?
„Co je s tebou?“ zeptala se ho Hermiona o pět minut
později; připojila se k němu a k Ronovi v půli společenské
místnosti a všichni tři zamířili na snídani. „Vypadáš
úplně… Ach můj bože!“
Vykulila oči na nebelvírskou nástěnku, na níž visela
obrovská nová cedule.
TREFA: GALONY GALEONŮ!
Nestačí kapesné, které dostáváte,
držet krok s vašimi výdaji?
Chcete si přivydělat trochu zlata?
Kontaktujte Freda a George Weasleyovy,
nebelvírská společenská místnost!
Nabízíme jednoduchou, jednorázovou práci,
která skoro nebolí.
(S lítostí sdělujeme, že veškeré úkony
postupují zájemci na vlastní riziko.)
„To je tedy vrchol!“ zaskřípěla Hermiona rozzuřeně
zuby a ceduli, kterou Fred s Georgem připíchli přes plakát
oznamující datum prvního říjnového víkendu v Prasinkách,
jednoduše strhla. „Budeme si s nimi muset promluvit,
Rone.“
Ron se zatvářil vysloveně poděšeně.
„Proč?“
„Jsme přece prefekti!“ připomněla mu, když prolézali
otvorem v portrétu. „Je naší povinností jim to zarazit!“
Ron neodpověděl. Z jeho zachmuřeného výrazu bylo
Harrymu jasné, že ho ani trochu neláká bránit Fredovi a
Georgeovi v tom, aby si dělali, co se jim líbí, ať je to
cokoli.
„Ještě jsi mi ale neřekl, co tě vytočilo, Harry,“ pokračovala
Hermiona, když scházeli po schodišti lemovaném
portréty starých čarodějek a kouzelníků. Ti je vesměs
ignorovali, protože se bavili mezi sebou. „Vypadáš pěkně
naštvaně,“ dodala.
„Seamus si myslí, že Harry o Ty–víš–o–kom lže,“ vysvětlil
jí to stručně Ron, když se jejich kamarád neměl k
odpovědi.
Harry čekal, že se ho Hermiona rozzlobeně zastane,
místo toho si však jen sklíčeně povzdechla. „Ach jo, Levandule
si to myslí taky.“
„Nejspíš sis s ní hezky poklábosila o tom, jestli jsem
nebo nejsem prolhaný spratek, co se jen vytahuje, co?“
vyjel na ni Harry.
„Ne,“ odpověděla klidně. „Řekla jsem jí, aby zavřela
tu svou narvanou ukecanou hubu a nepomlouvala tě, jestli
to chceš vědět. A bylo by vážně fajn, kdyby sis na nás
přestal vybíjet vztek, Harry, protože jestli sis toho nevšiml,
Ron a já jsme na tvé straně.“
Chvilku bylo naprosté ticho, než Harry hlesl: „Promiň.“
„Vůbec nic se nestalo,“ ujistila ho důstojně Hermiona.
Pak potřásla hlavou: „Copak si nepamatujete, co říkal
Brumbál na hostině na konci loňského školního roku?“
Harry s Ronem na ni jen němě zírali.
„Přece Vy–víte–o–kom,“ povzdechla si znovu. „Říkal
o něm tenkrát, že má obrovský dar rozsévat kolem sebe
nešváry a nepřátelství, a my tomu můžeme čelit jedině
tím, že nás spojí stejně pevné pouto přátelství a důvěry…“
Jak si dokážeš něco takového pamatovat?“ obdivně na
ni pohlédl Ron.
„Prostě poslouchám, Rone,“ odsekla trochu nevrle.
„To já taky, stejně bych ti ale nedokázal přesně zopakovat,
co…“
„Jde o to,“ pokračovala zvýšeným hlasem Hermiona,
„že se teď děje přesně to, o čem Brumbál mluvil. Vy–
víte–kdo se vrátil před pouhými dvěma měsíci, a my už
se mezi sebou začínáme hádat. I Moudrý klobouk nás
varoval: stůjte při sobě, semkněte se…“
„Harry to včera večer vystihl naprosto přesně,“ zarazil
ji Ron. „Jestli to znamená, že bychom se měli bratříčkovat
se zmijozelskými – to sotva!“
„Abyste věděli, podle mě je škoda, že se nesnažíme,
aby mezi kolejemi zavládlo aspoň trochu jednoty,“ utrhla
se podrážděně Hermiona.
Když došli k mramorovému schodišti, zrovna procházela
vstupní síní skupinka studentů čtvrtého ročníku z
Havraspáru; jakmile si všimli Harryho, honem utvořili
těsnější hlouček, jako by se báli, že kdyby někdo zůstal
pozadu, mohl by na něj Harry zaútočit.
„Jasně, přesně s takovými, jako jsou tihle, bychom se
měli snažit skamarádit,“ poznamenal Harry ironicky.
Připojili se za havraspárské, a když vcházeli do Velké
síně, všichni instinktivně pohlédli k profesorskému stolu.
Profesorka Červotočková se bavila s profesorkou Sinistrovou,
která vyučovala astronomii, a Hagrid u stolu opět
nápadně chyběl. Začarovaný strop nad nimi jako by zrcadlil
Harryho náladu – zatáhl se nevlídně šedivými dešťovými
mračny.
„Brumbál ani nenaznačil, jak dlouho tu má ta Červotočková
zůstat,“ zabručel, když se společně ubírali k nebelvírskému
stolu.
„Možná…“ zamyslela se Hermiona.
„Co?“ vyhrkli Harry a Ron.
„No… možná nechtěl zbytečně upozorňovat na to, že
tady Hagrid není.“
Jak to myslíš, upozorňovat?“ uchechtl se Ron. Jak bychom
si toho mohli nevšimnout?“
Než stačila Hermiona odpovědět, přistoupila k Harrymu
vysoká černá dívka s dlouhým copem.
„Ahoj Angelino,“ pozdravil ji.
„Ahoj,“ odpověděla rázně. „Co léto? Dobrý?“ A aniž
by čekala na odpověď, pokračovala: „Poslyš, jmenovali
mě kapitánkou nebelvírského mužstva.“
„Gratuluju,“ zazubil se na ni vesele Harry. Hned ho
napadlo, že se Angelininy povzbudivé řeči určitě tak nepovlečou,
jako když byl kapitánem Oliver Wood, což
rozhodně nemůže být na škodu.
„Diky, ale když jsme teď bez Olivera, potřebujeme
nového brankáře. Konkurz je v pátek v pět a chci, aby
tam bylo celé mužstvo, jasný? Musíme si vyzkoušet, jak
mezi nás ten nováček zapadne.“
„Dobrá,“ přikývl Harry.
Angelina se na něj usmála a odešla.
„Zapomněla jsem, že už tu Wood není,“ zamumlala
polohlasně Hermiona, posadila se vedle Rona a přitáhla
si talíř s topinkami. „Pro mužstvo to asi bude velká změna,
co?“
„Nejspíš ano,“ přitakal Harry a sedl si proti ní. „Byl to
dobrý brankář…“
„Na druhou stranu ale neuškodí, když přijde nějaká
nová krev, nemyslíš?“ mínil Ron.
Vtom se ozval svist křídel a klapot zobáků a horní řadou
oken vlétly dovnitř stovky sov. Po celé Velké síni se
snášely dolů, předávaly svým majitelům dopisy a balíčky
a cákaly na snídající studenty kapičky vody; venku zjevně
lilo jako z konve. Hedviku mezi nimi nebylo vidět,
Harryho to však nijak nepřekvapovalo. Jediný, kdo mu
psal, byl Sirius a bylo velice nepravděpodobné, že by pro
něj měl po pouhém jednodenním odloučení nějaké převratné
novinky. Hermiona naproti tomu musela honem
odstrčit stranou svou pomerančovou šťávu a udělat místo
pro velkou sovu pálenou, která v zobáku nesla zmáčeného
Denního věštce.
„Proč to ještě kupuješ?“ zavrčel podrážděně Harry a
vzpomněl si na Seamuse, zatímco Hermiona vložila sově
jeden svrček do koženého váčku na noze. Hned poté se
sova vznesla do vzduchu a odlétla. „Já už na to kašlu…
na tu snůšku blábolu.“
„Vždycky je dobré vědět, co říká nepřítel,“ zahučela
Hermiona, rozložila noviny, zmizela za nimi a neobjevila
se, dokud Harry s Ronem nedojedli.
„Nic tam není,“ oznámila prostě, složila je a položila
vedle talíře. „Myslím nic o tobě, o Brumbálovi ani o ničem
jiném.“
Mezi stoly teď procházela profesorka McGonagallová
a rozdávala rozvrhy.
„Koukněte na dnešek!“ zasténal Ron. „Dějiny čar a
kouzel, dvouhodinovka lektvarů, jasnovidectví a dvouhodinovka
obrany proti černé magii… Binns, Snape, Trelawneyová
a ta děsná Umbridgeová v jeden den! Doufám,
že si Fred s Georgem pospíší a vychytají těm svým
záškoláckým zákuskům mouchy…“
„Slyším dobře?“ ozval se Fred, který právě dorazil i s
Georgem a vmáčkl se na lavici vedle Harryho. „No ne, že
by se bradavičtí prefekti chtěli ulejvat ze školy?“
„Jen se koukni, co dneska máme,“ vybídl ho otráveně
Ron a strčil mu rozvrh pod nos. „Horší pondělí jsem ještě
v životě neviděl.“
„Na tom něco je, bratříčku,“ připustil Fred, když si
přečetl jejich pondělní nadílku. „Jestli chceš, přenechám
ti levně pár krvácivých kokošek.“
„Proč levně?“ zeptal se podezíravě Ron.
„Protože ti poteče krev z nosu, dokud se úplně neseschneš.
Ještě jsme nenašli protijed,“ vysvětlil George a
položil si na talíř uzeného sledě.
„Tisíceré díky,“ zabručel mrzutě Ron a strčil rozvrh
do kapsy, „ale myslím, že raději půjdu do školy.“
„A když už mluvíme o těch vašich záškoláckých zákuscích,“
ozvala, se Hermiona a probodla Freda i George
očima, „nemůžete shánět ochutnavače na nebelvírské
nástěnce.“
„Kdo to říká?“ pohlédl na ni užasle George.
„Já,“ odsekla Hermiona. „A Ron taky.“
„Mě do toho netahej,“ vyhrkl honem Ron.
Hermiona po něm střelila hněvivým pohledem a Fred
s Georgem se posměšně uchechtli.
„Však už brzo budeš zpívat jinou, Hermiono,“ prorokoval
Fred a mazal si chlebovou placku tlustou vrstvou
másla. „Začínáš pátý ročník. Nepotrvá dlouho a sama
přijdeš s prosíkem, jestli bys nemohla nějaký ten zákusek
dostat.“
„Proč by začátek pátého ročníku měl znamenat, že budu
chtít záškolácké zákusky?“ podivila se Hermiona.
„Pátý ročník znamená NKÚ,“ odpověděl George.
„No a?“
„Takže vás čekají zkoušky, ne? Budete mít nosy zastrčené
do učebnic tak důkladně, že si je rozedřete do krve,“
konstatoval spokojeně Fred.
„Před NKÚ utrpěla nějaký ten nervový kolaps polovina
našeho ročníku,“ přidal se k němu rozjařeným tónem
George. „Slzy a hysterický záchvaty… Patricia Stimpsonová
každou chvíli omdlela…“
„Kennethu Towlerovi naskákaly uhry po celým těle,
pamatuješ?“ kochal se vzpomínkami Fred.
„To proto, žes mu nasypal do pyžama vimrlex,“ připomněl
mu George.
„A jo, máš pravdu,“ ušklíbl se Fred. „Už jsem to zapomněl…
Člověk si nemůže pamatovat všechno, že?“
„No, pátý ročník je každopádně jedna dlouhá noční
můra,“ prohlásil George. „Pokud vám totiž záleží na tom,
jak u zkoušek dopadnete. Nám s Fredem se nějak podařilo
se s tím vyrovnat.“
„Jo… máte oba… kolik vlastně? Po třech NKÚ?“ zeptal
se Ron.
„Tak, tak,“ přisvědčil ledabyle Fred. „Nepočítáme
ovšem s tím, že by naše budoucnost ležela v oblasti akademických
úspěchů.“
„Docela vážně jsme diskutovali, jestli nám vůbec stojí
za to vracet se sem kvůli ukončení sedmého ročníku,“
rozpovídal se zaníceně George, „když teď máme…“
Zarazil se, když si všiml Harryho varovného pohledu;
Harrymu bylo jasné, že se George málem prořekl, že jim
dal svou výhru z Poháru tří kouzelníků.
„…když už máme svoje NKÚ,“ dořekl spěšně George.
„No vážně, k čemu nám vlastně budou OVCE? Říkali
jsme si ale, že mamka by nejspíš neunesla, kdybychom
ze školy odešli dřív, zvlášť po tom, co se z Percyho vyklubal
nejnevděčnější spratek pod sluncem.“
„Nehodláme tu ovšem svůj poslední rok promarnit,“
pokračoval Fred a zálibně se rozhlédl po Velké síni.
„Využijeme ho malinko k průzkumu trhu, abychom přesně
zjistili, co průměrný bradavický student od obchodu s
žertovnými rekvizitami čeká, výsledky průzkumu pečlivě
vyhodnotíme a pak vymyslíme produkty, které budou
odpovídat poptávce.“
„Kde ale seženete zlato, abyste si mohli svůj obchod s
žertovnými rekvizitami otevřít?“ zeptala se skepticky
Hermiona. „Budete potřebovat všechny možné suroviny
a přísady – a taky nejspíš provozovnu…“
Harry se na dvojčata nedíval. Tvář mu zalila horkost,
takže úmyslně upustil vidličku a zmizel pod stůl, aby ji
sebral. Slyšel, jak Fred říká: „Na nic se nevyptávej,
Hermiono, a nebudeme ti muset lhát. Pojď, Georgi, když
přijdeme dřív, třeba před začátkem bylinkářství prodáme
pár ultradlouhých uší.“
Harry se vynořil zpod stolu a viděl, jak Fred s Georgem
odcházejí. Oba si nesli pytlík topinek.
„Co to mělo znamenat?“ vyptávala se Hermiona a těkala
pohledem z Harryho na Rona. „Prý na nic se nevyptávej…
Znamená to snad, že už mají nějaké zlato, se
kterým si ten svůj obchod můžou otevřít?“
„Abys věděla, taky už jsem o tom mockrát přemýšlel,“
přiznal Ron a svraštil obočí. „Koupili mi letos v létě nový
společenský hábit a já přitom nemám ponětí, kde sehnali
galeony…“
Harry usoudil, že je nejvyšší čas zavést řeč na nějaké
méně nebezpečné téma.
„Myslíte, že tenhle ročník bude opravdu tak náročný?
Kvůli těm zkouškám?“
„To určitě,“ přikývl Ron. „Musí být, nemyslíš?
Zkoušky NKÚ jsou fakt důležitá věc, záleží na nich, o
jaké zaměstnání se budeš moct ucházet, a vůbec všechno.
Bill říkal, že v letošním ročníku budeme mít i poradnu
pro výběr povolání. Abychom si mohli vybrat, na jaké
OVCE se přihlásíme v dalším roce.“
„Vy už víte, co chcete dělat, až vyjdete z Bradavic?“
zeptal se Harry Rona a Hermiony, když o chvíli později
vyšli z Velké síně a zamířili k učebně dějin čar a kouzel.
„Vlastně ani ne,“ odpověděl zamyšleně Ron. „Jedině
snad… totiž…“
Zatvářil se poněkud rozpačitě.
„Tak co chceš říct?“ pobídl ho Harry.
„No, bylo by senzační být bystrozorem,“ prohodil Ron
jakoby nic.
„To tedy ano,“ souhlasil nadšeně Harry.
„Jenže bystrozorové, to je mezi čaroději elita,“ dodal
Ron. „Musíš být vážně dobrý. A co ty, Hermiono?“
„Nevím,“ opáčila. „Nejspíš bych chtěla dělat něco doopravdy
užitečného.“
„Bystrozorové jsou užiteční!“ podotkl Harry.
„Jistěže jsou, není to ale jediné užitečné povolání,“
řekla zamyšleně Hermiona. „Napadlo mě, že kdybych
trochu rozpracovala SPOŽÚS…“
Harry s Ronem si dali hodně záležet, aby se po sobě
nepodívali.
Dějiny čar a kouzel považovali všichni studenti jednoznačně
za nejnudnější předmět v osnovách kouzelnické
výuky. Profesor Binns, duch, který je přednášel, mluvil
monotónním sípavým hlasem a jeho výklad téměř zaručeně
do deseti minut – v teplém počasí dokonce do pěti –
způsoboval, že posluchači propadali otupělé ospalosti.
Binns podobu svých přednášek nikdy neměnil, odříkával
jejich text bez přestávek a studenti si dělali poznámky
nebo spíše ospale hleděli do prázdna. Harrymu a Ronovi
se zatím dařilo v tomto předmětu prospívat s odřenýma
ušima jen díky tomu, že si vždy před zkouškou opsali
Hermioniny poznámky. Hermiona totiž jako jediná dokázala
nepodlehnout uspávajícímu účinku Binnsova hlasu.
Toho dne byli nuceni protrpět tři čtvrtě hodiny drmolivého
výkladu na téma válek s obry. V prvních deseti
minutách slyšel Harry právě tolik, aby si stačil neurčitě
pomyslet, že v podání jiného učitele by mohlo jít o poměrně
zajímavé téma, pak ale jeho mozek vypnul. Zbývajících
pětatřicet minut strávil tím, že na okraji svého
pergamenu hrál s Ronem šibenice, zatímco Hermiona na
ně koutkem oka vrhala vyčítavé pohledy.
„Zajímalo by mě, co byste dělali,“ zeptala se ledovým
tónem, když na začátku přestávky vycházeli z učebny
(Binns proplul tabulí a zmizel za ní), „kdybych vám letos
odmítla půjčit svoje poznámky.“
„Neudělali bychom NKÚ,“ usoudil Ron. „Jestli nás
chceš mít na svědomí, Hermiono…“
„Zasloužili byste si to!“ sjela je. „Vždyť vy se ho ani
nesnažíte poslouchat.“
„Ale snažíme,“ odporoval Ron. Jenže nemáme tvůj
mozek, tvoji paměť a neumíme se tak soustředit. Jsi
prostě chytřejší než my, tak nám to aspoň nepředhazuj.“
„Ale prosím tě, nech si ty kecy,“ okřikla ho Hermiona.
Podle toho, jak se tvářila, když vycházela na nádvoří do
sychravé nepohody, ji to ale patrně aspoň trochu uchlácholilo.
Padal drobný hustý déšť, takže hloučky studentů při
okrajích nádvoří vypadaly lehce rozmazaně. Harry, Ron a
Hermiona si vybrali místečko stranou: uchýlili se pod
balkon, z něhož chrlily proudy vody, v zebavém zářijovém
vzduchu si vyhrnuli límce hábitů a bavili se o tom,
co si Snape asi přichystal pro první hodinu nového školního
roku. Shodli se právě, že to nejspíš bude něco neobyčejně
obtížného, jen aby je po dvouměsíčních prázdninách
nachytal nepřipravené, když se zpoza rohu kdosi
vynořil a zamířil k nim.
„Ahoj, Harry!“
Byla to Cho Changová – a zase sama. To bylo něco
velice neobvyklého; Cho měla totiž kolem sebe prakticky
pořád klubko uhihňaných holek. Harry si vzpomínal, jaká
muka zakoušel, když se ji snažil zastihnout samotnou a
pozvat ji na vánoční ples.
„Ahoj,“ odpověděl a pocítil, jak mu do tváře stoupá
horkost. Alespoň z tebe tentokrát neodkapává mrvomíza,
utěšoval se. Cho zřejmě uvažovala podobně.
„Tak ses té břečky zbavil, co?“
„Jo,“ přitakal Harry a pokusil se zakřenit, jako by
vzpomínka na jejich minulé setkání nebyla pokořující,
ale naopak nesmírně komická. „A co ty, měla jsi…
hmm… hezké léto?“
Sotva to vyslovil, byl by si nejraději ukousl jazyk –
Cho přece chodila s Cedrikem a jeho smrt jí musela
prázdniny zkalit skoro stejně jako jemu. Něco v Choině
tváři jako by se náhle našponovalo, řekla ale jen: „Ano,
jistě, bylo to fajn, znáš to…“
„To je odznak Tornád?“ vyhrkl zničehonic Ron a ukázal
prstem na odznak, který měla na prsou připíchnutý na
hábitu. Na azurově modrém podkladu zářila dvě velká
zlatá T. „Snad jim nefandíš?“
„Ale ano, fandím.“
„A to jako odjakživa, nebo až od té doby, co začali v
lize vyhrávat?“ dorážel na ni Ron tónem, který Harrymu
připadal zbytečně útočný.
„Fandím jim od šesti let,“ zchladila ho Cho. „No nic…
tak zatím, Harry.“
Odešla. Hermiona počkala, dokud nebyla v polovině
nádvoří, a rozčileně se k Ronovi otočila.
„Nemáš špetku taktu!“
„Cože? Vždyť jsem se jen ptal, jestli…“
„Copak ti nedošlo, že chce s Harrym mluvit mezi
čtyřma očima?“
„No a? Vždyť s ním mohla mluvit, nijak jsem jí nebránil…“
„Proč jsi na ni proboha tak vyjel kvůli jejím famfrpálovým
miláčkům?“
„Vyjel? Nevyjel jsem na ni, jen jsem…“
„Co na tom záleží jestli fandí Tornádům?“
„Ale prosím tě, polovina lidí, co s těmi odznaky chodí,
si je koupila teprve minulou sezónu…“
„Ale co je na tom?“
„No že to nejsou opravdoví fanoušci, hlásí se k nim
jen proto, že…“
„Zvoní,“ oznámil mdle Harry. Ron s Hermionou na
sebe totiž tak štěkali, že zvonek vůbec neslyšeli. Nepřestali
se hádat celou cestu do Snapeova sklepem, takže
měl Harry spoustu času na úvahy o tom, že vedle Nevilla
a Rona bude mít kliku, jestli vůbec někdy najde dvě minuty
na to, aby si s Cho mohl popovídat a zavzpomínat a
nevystěhovat se raději ze země.
A přesto, říkal si v duchu, když se připojili k frontě,
která se tvořila přede dveřmi do Snapeovy učebny, vždyť
Cho za ním přišla sama a chtěla s ním mluvit… Chodila s
Cedrikem, takže by bylo docela pochopitelné, kdyby
Harryho nenáviděla, že při turnaji tří kouzelníků – vyvázl
z bludiště živý, zatímco Cedric zahynul. Přesto s ním
mluvila naprosto kamarádsky, ne jako že ho považuje za
blázna, za lháře nebo že mu připisuje kdovíjak strašlivou
vinu za Cedrikovu smrt… Ano, rozhodla se nepochybně
sama, že ho vyhledá a promluví si s ním, a bylo to už
podruhé během dvou dní… A když si tohle Harry uvědomil,
začal se hned cítit líp. Dokonce ani zlověstný
skřípot, s nímž se otevřely dveře Snapeova sklepem, nemohl
propíchnout tu malou bublinku naděje, která jako
by se mu dmula v prsou.
Vešel do učebny za Ronem a Hermionou a zamířil s
nimi ke stolku v zadní řadě, kde obvykle sedávali, posadil
se mezi ně a nevšímal si toho, jak podrážděně na sebe
štěkali.
„Prosím o klid,“ vyzval všechny chladně Snape a zavřel
za sebou dveře.
Popravdě řečeno nebylo třeba, aby je jakkoli napomínal.
Jakmile třída zaslechla zvuk zavíraných dveří, rozhostilo
se ticho a nikdo se ani nepohnul. Samotná Snapeova
přítomnost obvykle v učebně zajistila naprostý klid.
„Než začneme dnešní hodinu,“ řekl úvodem Snape,
přešel ke katedře a přejel pohledem po všech přítomných,
„považuji za vhodné vám připomenout, že v červnu
příštího roku budete skládat důležitou zkoušku, při níž
prokážete, čemu všemu jste se naučili o přípravě a používání
kouzelných lektvarů. Přestože jsou tu mezi vámi
nevzdělaní tupci, očekávám, že při NKÚ budete hodnoceni
alespoň známkou dostatečně. V opačném případě
ponesete následky mé… nelibosti.“
Tentokrát ulpěl pohledem na Nevillovi, který nervózně
polkl.
„Mnozí z vás samozřejmě po ukončení tohoto ročníku
přestanou můj předmět studovat,“ mluvil dál. „Do kurzu
lektvarů pro OVCE přijímám jen ty nejlepší, což znamená,
že s některými se nepochybně rozloučím.“
Teď spočinul očima na Harrym a ohrnul ret. Harry jeho
pohled vzdorně opětoval – představa, že po pátém
ročníku se bude moci s lektvary navždy rozžehnat, v něm
vzbudila chmurné potěšení.
„Než však ten šťastný okamžik nastane, čeká nás ještě
jeden rok,“ pokračoval tiše Snape, „takže bez ohledu na
to, zda máte či nemáte v úmyslu pokoušet se o OVCE,
vám všem doporučuji, abyste své úsilí soustředili na udržení
vysokého standardu, který od svých studentů při
skládání NKÚ očekávám.
Dnes si namícháme lektvar, který se při ověřování náležité
kouzelnické úrovně často vyskytuje. Je to pohodový
odvar, užívaný k utišení úzkosti a ke zklidnění. Buďte
opatrní: kdyby se vám s některou přísadou utrhla ruka,
může ten, kdo se odvaru napije, upadnout do hlubokého
spánku, ze kterého se už nemusí probudit. Věnujte proto
maximální pozornost tomu, co děláte.“ Hermiona se
vedle Harryho znatelně napřímila a ve tváři měla výraz
absolutního soustředění. „Jednotlivé přísady a metoda
přípravy…“ Snape mávl hůlkou, „jsou popsány na tabuli…“
Objevily se tam. „Vše, co budete potřebovat…“
znovu mávl hůlkou, „najdete ve skříni s učebními pomůckami…“
Dveře skříně se otevřely. „Máte na to půldruhé
hodiny, začněte.“
Přesně jak Harry, Ron a Hermiona předpovídali, Snape
si pro ně stěží mohl vymyslet obtížnější a ošemetnější
lektvar. Přísady bylo třeba do kotlíku vkládat v přesně
stanoveném pořadí a množství, směs bylo třeba míchat
přesně stanoveným počtem pohybů nejprve po směru a
pak proti směru hodinových ručiček a teplotu plamene,
na němž dryák bublal, bylo třeba snížit na přesně stanovenou
úroveň a udržovat ji přesně stanovený počet minut
před přidáním poslední přísady.
„Z vašeho lektvaru by nyní měly stoupat drobné obláčky
stříbřité páry,“ ozval se Snape deset minut před
uplynutím vyměřené doby.
Harry, který byl celý zbrocený potem, se zoufale rozhlédl
po sklepení. Z jeho kotlíku se valily obrovské kotouče
tmavě šedého dýmu, z Ronova prskaly zelené jiskry.
Seamus špičkou hůlky horečně šťouchal do plamínků
pod svým kotlíkem, které zjevně uhasínaly. Jedině
hladina Hermionina lektvaru byla zakryta rozechvělým
mlžným příkrovem stříbřité páry. Snape kolem ní prošel,
sklonil ke kotlíku svůj zahnutý nos a neřekl ani ň, což
znamenalo, že nenašel nic, co by jí vytkl. U Harryho kotlíku
se ovšem zastavil a pohlédl do něj s výrazem děsivého
výsměchu.
„Co má být tohle, Pottere?“
Všichni zmijozelští studenti u předních stolků dychtivě
vzhlédli; nic je netěšilo víc než poslouchat, jak Snape
Harryho zesměšňuje.
„Pohodový odvar,“ odpověděl opatrně Harry.
„Povězte mi, Pottere,“ zeptal se klidně Snape, „umíte
číst?“
Draco Malfoy se zachechtal.
„Ano, umím,“ přikývl Harry. Prsty, v nichž držel hůlku,
se mu pevně sevřely.
„Přečtěte mi třetí řádku receptu, Pottere.“
Harry zamžoural směrem k tabuli; v kotoučích různobarevné
páry, která teď celé sklepení zaplňovala, nebylo
snadné písmo rozeznat.
„Přidáme drcený měsíční kámen, třikrát zamícháme
proti směru hodinových ručiček, necháme sedm minut
povařit na mírném ohni a přidáme dvě kapky šťávy z
kýchavice.“
Srdce mu spadlo do žaludku. Nepřidal šťávu z kýchavice,
ale po sedmiminutovém povaření svého lektvaru
přešel rovnou ke čtvrté řádce receptu.
„Udělal jste všechno, co se na třetí řádce píše, Pottere?“
„Ne,“ přiznal velice tiše Harry.
„Prosím?“
„Ne,“ opakoval Harry hlasitěji. „Zapomněl jsem na
kýchavici.“
„Vím, že jste na ni zapomněl, Pottere, a to znamená,
že ta břečka není vůbec k ničemu. Evanesco!“
Lektvar, který Harry připravil, zmizel a Harry zůstal
stát nad prázdným kotlíkem jako hlupák.
„Ti z vás, kteří si uměli přečíst recept, naplní vzorkem
svého lektvaru malou lahvičku, jasně ji označí štítkem se
svým jménem a přinesou ji k mému stolu na otestování,“
nařídil Snape. „Domácí úkol: na třicet centimetrů pergamenu
napíšete pojednání o vlastnostech měsíčního kamene
a o jeho využití při přípravě lektvaru. Odevzdáte ve
čtvrtek.“
Zatímco všichni ostatní nalévali odvar do lahviček,
Harry si skládal svoje věci a tiše zuřil. Jeho lektvar nebyl
o nic horší než Ronův, ze kterého teď stoupal ohavný
puch zkažených vajec, nebo Nevillův, který nabyl hutnosti
čerstvě namíchaného cementu, takže ho Neville
musel z kotlíku pracně vyškrabovat. Byl to ovšem on,
Harry, kdo měl za svou dnešní práci dostat nulové ohodnocení.
Nacpal svou hůlku do brašny, otráveně se rozvalil
na židli a díval se, jak zbytek třídy přistupuje k Snapeově
katedře s naplněnými a zazátkovanými lahvičkami.
Když konečně zazvonilo, Harry vyběhl ze sklepení jako
první, a než se k němu Ron s Hermionou ve Velké síni
připojili, už seděl u oběda. Strop během dopoledne nabyl
ještě kalnější šedou barvu. Vysoká okna bičoval déšť.
„To bylo vážně nespravedlivé,“ poznamenala soucitně
Hermiona, posadila se vedle něj a nakládala si na talíř
sekanou a zapečené brambory. „Tvůj lektvar nebyl ani
zdaleka tak zlý jako Goylův. Když ho nalil do lahvičky,
roztrhl ji na kousky a podpálil mu hábit.“
„No jo,“ mračil se Harry do talíře, „jenže kdy se ke
mně Snape choval spravedlivě?“
Ani Ron, ani Hermiona neodpověděli; všichni tři věděli,
že mezi Snapem a Harrym panuje nesmiřitelná vzájemná
nenávist od prvního okamžiku, kdy se Harry objevil
v Bradavicích.
„Přece jen jsem doufala, že to s ním bude letos trochu
lepší,“ povzdechla si zklamaně Hermiona. „Chci říct…
však víte…“ opatrně se rozhlédla kolem a zjistila, že po
obou stranách mají půl tuctu prázdných míst a kolem
stolu právě nikdo neprochází, „…když je teď v Řádu a
tak.“
„Z nejedlé houby se nestane jedlá,“ pronesl mudrlantsky
Ron. „Stejně si od samého začátku myslím, že je
Brumbál blázen, když Snapeovi věří. Jaký máme důkaz,
že doopravdy přestal pracovat pro Vy–víte–koho?“
„Myslím, že Brumbál má nejspíš spoustu důkazů, jenže
zrovna tobě se s nimi nesvěřuje, Rone,“ odsekla
Hermiona.
„Buďte už proboha zticha, vy dva!“ osopil se na ně
Harry v okamžiku, kdy Ron otevřel pusu a chystal se
něco namítnout. Oba kamarádi ztuhli a zatvářili se naštvaně
a dotčeně. „Nemůžete toho nechat?“ vztekal se
Harry. „Vždyť je to k zbláznění, jak se do sebe v jednom
kuse navážíte.“ Odstrčil talíř se sekanou, přehodil si
školní brašnu přes rameno a nechal je oba sedět u stolu.
Vyběhl po mramorovém schodišti; schody bral po
dvou a vyhýbal se proudu studentů, kteří teprve šli na
oběd. Stále ještě se třásl vztekem, který v něm před okamžikem
tak nečekaně vzplál, a když si vybavil šokované
obličeje Rona a Hermiony, měl pocit hlubokého uspokojení.
Patří jim to, pomyslel si, proč toho nemůžou aspoň
na chvíli nechat… pořád se jen hádají… z toho by se
zbláznil každý…
Právě míjel velký obraz sira Cadogana v rytířském brnění,
který visel na odpočívadle. Sir Cadogan vytasil meč
a hrozivě jím na Harryho mával, ten si ho však nevšímal.
„Vrať se, ty prašivý pse! Postav se mi a bojuj!“ hulákal
sir Cadogan hlasem, jenž se za spuštěným hledím
dutě rozléhal, Harry však jen apaticky kráčel dál, a když
se ho rytíř pokusil pronásledovat a přeběhl do vedlejšího
obrazu, vyhnal ho odtamtud jeho právoplatný obyvatel,
velký a zuřivě vyhlížející vlčák.
Zbytek polední přestávky Harry proseděl o samotě
pod padacími dveřmi v nejvyšší části severní věže. Když
zazvonilo, byl proto první, kdo se po stříbrném žebříku
vyšplhal do učebny Sibyly Trelawneyové.
Jasnovidectví bylo hned po lektvarech Harryho nejneoblíbenějším
předmětem, za což mohla především skutečnost,
že profesorka Trelawneyová měla ve zvyku
předpovídat mu několikrát během každého školního roku
předčasnou smrt. Byla to hubená žena, která chodila zahalená
několika těžkými šály, na nichž se třpytily korálkové
náhrdelníky, a v brýlích, které jí několikanásobně
zvětšovaly oči – Harrymu vždy připomínala nějaký
hmyz. Když vešel do učebny, pokládala právě na každý z
malých vysokých stolků, jimiž byla celá místnost přeplněná,
po jednom výtisku nějaké ohmatané knihy v kožené
vazbě. Světlo lamp překrytých šátky i světlo malých,
nepříjemně nasládle vonících plamínků v krbu bylo však
tak tlumené, že si zjevně nevšimla, jak si tiše sedá do
stinného koutku.
V následujících pěti minutách dorazil i zbytek třídy.
Ron se vynořil z padacích dveří, pozorně se rozhlédl,
našel Harryho a zamířil přímo k němu – nebo alespoň tak
přímo, jak mu to umožňovaly stolečky, židle a přecpané
čalouněné taburetky, mezi nimiž se musel proplétat.
„Tak už se s Hermionou nehádáme,“ oznámil a posadil
se vedle Harryho.
„Fajn,“ zabručel Harry.
„Hermiona ale říká, že by bylo príma, kdyby sis na
nás přestal vybíjet vztek,“ pokračoval Ron.
„Já si ne…“
„Jen vyřizuju, co ti vzkazuje,“ nenechal ho domluvit
Ron. „Řekl bych ale, že má pravdu. Nemůžeme za to, jak
se k tobě chovají Seamus a Snape.“
„Neříkal jsem, že…“
„Dobrý den,“ uvítala je profesorka Trelawneyová
svým obvyklým neurčitým a zastřeným hlasem. Harry se
zarazil v půli věty a připadal si zčásti popuzeně a zčásti
provinile. „Vítejte znovu na jasnovidectví. Samozřejmě
jsem celé prázdniny velice pečlivě sledovala cesty vašich
osudů a s potěšením konstatuji, že jste se všichni bez
úhony vrátili do Bradavic – což jsem pochopitelně věděla
předem.
Na stolech před sebou máte učebnici Orákulum snů od
Iniga Imaga. Výklad snů je nesmírně důležitým nástrojem
předpovídání budoucnosti a velice pravděpodobně
bude i mezi zkušebními otázkami při skládání NKÚ. To
samozřejmě neznamená, že bychom v posvátném umění
jasnovidectví měli přikládat nějaký zvláštní význam tomu,
jestli jste prospěli nebo neprospěli u zkoušky. Pro
toho, kdo je nadán vnitřním okem, znamenají vysvědčení
a známky pramálo. Řediteli ovšem záleží na tom, abyste
se zkouškám podrobili, takže…“
Taktně se odmlčela a její výraz nenechal nikoho na
pochybách, že profesorka Trelawneyová považuje svůj
předmět za povznesený nad takové přízemní ubohosti,
jako jsou školní zkoušky.
„Nalistujte si prosím úvod a přečtěte si, co Imago říká
na téma výkladu snů. Pak se rozdělte do dvojic. Použijte
Orákulum snů a navzájem si vyložte, co se vám naposledy
zdálo. Dejte se do práce.“
Na celé věci bylo pozitivní snad jenom to, že tentokrát
měli normální hodinu a ne dvouhodinovku. Když všichni
dočetli úvod učebnice, zbývalo jim na výklad snů sotva
deset minut. U vedlejšího stolu se dal Dean dohromady s
Nevillem, který se okamžitě pustil do rozvláčného vysvětlování
významu jakési noční můry, v níž ho pronásledovaly
obrovské nůžky v babiččině svátečním klobouku.
Harry s Ronem se na sebe jen zachmuřeně dívali.
„Já si svoje sny nikdy nepamatuju,“ postěžoval si Ron,
„tak si na něco vzpomeň ty.“
„Aspoň jeden si přece musíš pamatovat,“ protestoval
podrážděně Harry.
Se svými sny se rozhodně neměl v úmyslu nikomu
svěřovat. Bylo mu dokonale jasné, co znamená jeho pravidelně
se opakující noční můra ze hřbitova, a nepotřeboval,
aby mu to vysvětloval Ron, profesorka Trelawneyová
ani nějaké připitomělé Orákulum snů.
„Jo, tuhle se mi zdálo, jak hraju famfrpál,“ vzpomínal
si Ron a úsilím svraštil obličej, aby si připomenul
podrobnosti. „Co myslíš, že to znamená?“
„Nejspíš můžeš čekat, že tě sežere obří ibišek nebo
něco takového,“ zahučel Harry a lhostejně listoval v
Orákulu snů. Vyhledávat v Orákulu útržky toho, co se
jim zdálo, byla nesmírně nudná práce a Harrymu nijak
nepřidalo na náladě, když jim profesorka Trelawneyová
uložila za domácí úkol, aby si měsíc vedli deník všech
svých snů. Když zazvonilo, seběhli s Ronem dolů po
žebříku jako první.
„Uvědomuješ si vůbec, kolik už těch domácích úkolů
máme?“ stěžoval si cestou hlasitě Ron. „Binns nám zadal
padesáticentimetrový esej o válkách s obry, Snape chce
třicet centimetrů o používání měsíčního kamene a teď
máme ještě od Trelawneyové celý měsíc snů! Fred s Georgem
měli s těmi NKÚ v letošním ročníku pravdu, co?
Doufám, že ta Umbridgeová nám nedá nic dalšího…“
Když vešli do učebny obrany proti černé magii, zjistili,
že profesorka Umbridgeová už sedí za katedrou. Měla
na sobě tutéž nadýchanou růžovou vestičku jako předchozího
večera a ve vlasech jí trůnila černá sametová
mašle. Harry se opět neubránil nutkavé představě velké
mouchy, pošetile usazené na ještě větší ropuše.
Třída vstupovala do učebny mlčky. Profesorka
Umbridgeová pro ně zatím byla velkou neznámou a nikdo
nevěděl, nakolik si bude zakládat na kázni.
„Tak tedy dobré odpoledne,“ uvítala je, když se konečně
celá třída usadila.
Několik studentů odpovědělo tlumeným „Dobré odpoledne“.
„Ale, ale,“ zavrtěla hlavou profesorka Umbridgeová.
„Takhle by to asi nešlo, že? Byla bych ráda, kdybyste
odpověděli: Dobré odpoledne, paní profesorko. Tak ještě
jednou, prosím. Dobré odpoledne, třído!“
„Dobré odpoledne, paní profesorko,“ zaduněli sborem.
„To je ono,“ pochválila je sladce profesorka
Umbridgeová. „Ani to nebylo tak těžké, že? A teď – hůlky
schovat a vytáhnout brky, prosím.“
Většina třídy si vyměnila ponuré pohledy. Po příkazu
„hůlky schovat“ ještě nikdy nenásledovala hodina, která
by je něčím zaujala. Harry zastrčil hůlku do školní brašny
a vytáhl brk, inkoust a pergamen. Profesorka Umbridgeová
otevřela kabelku, vytáhla vlastní hůlku, která byla
neobvykle krátká, a ostře s ní poklepala na tabuli, na níž
se okamžitě objevila slova:
OBRANA PROTI ČERNÉ MAGII
NÁVRAT K ZÁKLADNÍM PRINCIPŮM
„Tak tedy, vaše dosavadní výuka tohoto předmětu byla
poněkud nesystematická a roztříštěná, že ano?“ začala
profesorka Umbridgeová a otočila se čelem k třídě s rukama
vzorně založenýma na prsou. „Neustálé střídání
učitelů, z nichž někteří se evidentně vůbec neřídili osnovami
schválenými ministerstvem, vedlo naneštěstí k tomu,
že ani zdaleka nesplňujete požadavky, které na vás
budou v roce skládání NKÚ kladeny.
Zajisté vás ale potěší, že tyto problémy vám nyní pomohu
překonat. V letošním ročníku se budeme řídit pečlivě
strukturovanými, teoreticky podloženými a ministerstvem
schválenými osnovami obranných kouzel. Zapište
si prosím následující body.“
Znovu zaťukala na tabuli. Původně napsaná slova
zmizela a nahradily je
CÍLE VÝUKY
1. POCHOPENÍ PRINCIPŮ, Z NICHŽ VYCHÁZEJÍ
OBRANNÁ KOUZLA.
2. ZVLÁDNUTÍ IDENTIFIKACE SITUACÍ, V NICHŽ
LZE OBRANNÝCH KOUZEL OPRÁVNĚNĚ POUŽÍT.
3. ÚLOHA VYUŽITÍ OBRANNÝCH KOUZEL V
KONTEXTU PRAKTICKÉ KOUZELNICKÉ
ČINNOSTI.
Několik minut se v celé učebně ozývalo jen škrábání
brků po pergamenu. Když si všichni opsali tři cíle výuky,
profesorka Umbridgeová se zeptala: „Máte všichni Teorii
obranných kouzel od Wilberta Šmírala?“
Třídou se rozlehlo tlumené souhlasné mumlání.
„Myslím, že to budeme muset zkusit znovu,“ prohlásila
profesorka Umbridgeová. „Když se vás na něco zeptám,
chci, abyste mi odpověděli Ano, paní profesorko,
nebo Ne, paní profesorko. Tak tedy: Máte všichni Teorii
obranných kouzel od Wilberta Šmírala?“
„Ano, paní profesorko,“ zadrnčelo třídou.
„Výborně,“ přikývla profesorka Umbridgeová. „Nalistujte
si laskavě stranu pět a přečtěte si první kapitolu,
Základy pro začátečníky. K tomu nebude třeba nic dodávat.“
Profesorka Umbridgeová odstoupila od tabule, usadila
se na židli za katedrou a bedlivě všechny přítomné sledovala
odulýma ropušíma očima. Harry otočil na stranu pět
Teorie obranných kouzel a pustil se do čtení.
Byla to zoufalá nuda, skoro tak strašná jako poslouchat
profesora Binnse. Harry cítil, že jeho pozornost
ochabuje, a po chviličce se přistihl, jak jednu a tutéž řádku
přečetl několikrát po sobě a přitom si z ní zapamatoval
jen prvních pár slov. V tichosti uběhlo několik minut.
Ron vedle něj nepřítomně otáčel brkem mezi prsty sem a
tam a strnule zíral na stránce stále na jedno místo. Harry
se otočil doprava a s úžasem spatřil něco, co ho z jeho
otupělosti zcela vytrhlo. Hermiona svou Teorii obranných
kouzel vůbec neotevřela. Visela na profesorce
Umbridgeové očima a hlásila se.
Harry si nevzpomínal na jediný případ, kdy by Hermiona
nepřečetla něco, co jí bylo nařízeno; normálně nikdy
neodolala pokušení otevřít jakoukoli knihu, která jí přišla
pod ruku. Tázavě na ni pohlédl, Hermiona však jen nepatrně
zavrtěla hlavou, že nehodlá odpovídat na žádné
otázky, a dál upírala oči na profesorku Umbridgeovou,
která se stejně soustředěně dívala jinam.
Uplynulo však několik dalších minut a Harry už zdaleka
nebyl sám, kdo Hermionu nespustil z očí. Kapitola,
kterou dostali za úkol přečíst, byla tak nezajímavá, že
stále víc přítomných raději sledovalo, jak se Hermiona
tiše snaží upoutat pozornost profesorky Umbridgeové,
než aby se pracně prokousávali Základy pro začátečníky.
Když už se místo do učebnice dívala na Hermionu víc
než polovina třídy, profesorka Umbridgeová se rozhodla,
že nebude situaci dál ignorovat.
„Máte nějakou otázku, která se týká té kapitoly, drahoušku?“
zeptala se Hermiony, jako by si jí právě všimla.
„Ne, té kapitoly se to netýká,“ odpověděla Hermiona.
„Hmm, jenže my teď právě čteme,“ vycenila profesorka
Umbridgeová drobné špičaté zoubky. „Pokud máte
nějaké jiné dotazy, můžeme se jimi zabývat na konci hodiny.“
„Mám jeden dotaz ohledně cílů výuky,“ oznámila
Hermiona.
Profesorka Umbridgeová zvedla obočí.
„Jak se jmenujete?“
„Hermiona Grangerová,“ představila se.
„Tak tedy, slečno Grangerová, domnívám se, že cíle
výuky vám budou absolutně jasné, pokud si je pozorně
přečtete,“ zašvitořila profesorka Umbridgeová neochvějně
sladkým hláskem.
„Já myslím, že ne,“ prohlásila bez obalu Hermiona.
„Nepíše se tam vůbec nic o používání obranných kouzel.“
Následovala krátká chvíle ticha, během níž mnozí studenti
ve třídě otočili hlavu a zamračeně se zadívali na tři
cíle výuky, které byly dosud napsány na tabuli.
„Používání obranných kouzel?“ opakovala profesorka
Umbridgeová a šveholivě se zasmála. „Ale prosím vás,
nedovedu si představit, že by v mé třídě došlo k situaci, v
níž byste byla nucena použít nějaké obranné kouzlo,
slečno Grangerová. Doufám, že si nemyslíte, že by na
vás během výuky mohl někdo zaútočit?“
„Takže vůbec žádná kouzla používat nebudeme?“ vykřikl
hlasitě Ron.
„Studenti v mé třídě zvednou ruku a přihlásí se, když
chtějí něco říct, pane…“
„Weasley,“ doplnil ji Ron a zvedl ruku.
Profesorka Umbridgeová nasadila ještě širší úsměv a
otočila se k němu zády. Harry s Hermionou okamžitě
také zvedli ruce. Profesorka Umbridgeová na okamžik
spočinula odulýma očima na Harrym a pak se obrátila k
Hermioně.
„Prosím, slečno Grangerová? Chtěla jste se ještě na
něco zeptat?“
„Ano,“ přitakala Hermiona. „Domnívala jsem se, že
hlavním smyslem obrany proti černé magii je praktická
výuka obranných kouzel.“
„Jste snad ministersky vyškolená pedagogická odbornice,
slečno Grangerová?“ zeptala se profesorka
Umbridgeová svým falešně sladkým hlasem.
„Ne, ale…“
„V tom případě se obávám, že nejste povolána rozhodovat
o tom, co je hlavním smyslem jakéhokoli vyučovacího
předmětu. Náš nový studijní program navrhovali
kouzelníci mnohem starší a chytřejší než vy. Budete se o
obranných kouzlech učit bezpečně a bez rizika…“
„K čemu nám to bude?“ namítl nahlas Harry. „Když
nás někdo napadne, nebude to…“
„Ruku, pane Pottere!“ zazpívala, profesorka
Umbridgeová.
Harry vytrčil do vzduchu sevřenou pěst. Profesorka
Umbridgeová se od něj opět okamžitě odvrátila, v té
chvíli mělo už však ruce nahoře několik dalších lidí.
„A vy jste kdo?“ oslovila profesorka Umbridgeová
Deana.
„Dean Thomas.“
„Prosím, pane Thomasi?“
„No, je to přece tak, jak říká Harry, ne?“ přesvědčoval
ji Dean. „Když nás někdo napadne, nebude to bez rizika.“
„Zeptám se i vás,“ usmála se na Deana velice provokativně
profesorka Umbridgeová. „Domníváte se, že na
vás během mé hodiny někdo zaútočí?“
„To ne, ale…“
Zbytek jeho námitky přehlušila slova profesorky
Umbridgeové. „Nechci kritizovat způsob, jakým tato
škola byla a dosud je řízena,“ prohlásila a široká ústa se jí
zvlnila dalším nepřesvědčivým úsměvem. „V této třídě
jste však byli vystaveni vlivu některých velice nezodpovědných
kouzelníků, skutečně velice nezodpovědných,
nemluvě o tom,“ krátce a ošklivě se uchechtla, „že mezi
nimi byli i neobyčejně nebezpeční kříženci.“
„Jestli myslíte profesora Lupina,“ vyjel na ni rozhorleně
Dean, „byl to nejlepší učitel, jakého jsme kdy…“
„Ruku, pane Thomasi! Jak jsem říkala, byli jste seznámeni
se zaříkadly, která jsou příliš složitá, nevhodná
pro váš věk a mohou být i smrtelně nebezpečná. „Vystrašili
vás tak, že věříte, že se obden můžete stát terčem útoku
černé magie…“
„Ne, tak to není,“ ohradila se Hermiona, „jen jsme…“
„Nepřihlásila jste se, slečno Grangerová!“
Hermiona zvedla ruku, a profesorka Umbridgeová se
k ní otočila zády.
„Pokud jsem správně informována, můj předchůdce
nejenže vám názorně předváděl zakázané kletby, on je na
vás dokonce praktikoval!“
„Však se taky ukázalo, že je to maniak, ne?“ vyprskl
rozhořčeně Dean. „I tak jsme se toho ale hodně naučili.“
„Nepřihlásil jste se, pane Thomasi!“ zatrylkovala profesorka
Umbridgeová. „Pro vaši informaci, ministerstvo
je toho názoru, že teoretické znalosti budou více než dostatečné
k tomu, abyste uspěli u zkoušek. Koneckonců, to
je přece samotná podstata školní výuky. A jak vy se jmenujete?“
dodala s pohledem upřeným na Parvati, která
právě vymrštila ruku nad hlavu.
„Parvati Patilová – a není součástí naší NKÚ z obrany
proti černé magii také praktická zkouška? Nežádá se od
nás, abychom předvedli, že protikletby a podobné věci
skutečně umíme používat?“
„Pokud věnujete dostatek úsilí studiu teorie, neexistuje
jediný důvod, proč by se vám nemělo podařit příslušná
kouzla předvést v pečlivě řízených podmínkách zkoušky,“
ujistila ji profesorka Umbridgeová tónem, který naznačoval,
že tím záležitost považuje za uzavřenou.
„I když si je ani jednou předem nevyzkoušíme?“ užasla
Parvati. „Chcete nám tvrdit, že poprvé budeme mít
příležitost nějaké kouzlo předvést až u zkoušky?“
„Opakuji, že pokud budete dostatečně pilně studovat
teorii…“
„A k čemu nám ta teorie bude ve skutečném světě?“
zeptal se hlasitě Harry s pěstí opět zdviženou nad hlavou.
Profesorka Umbridgeová k němu zvedla oči.
„Tohle je škola, pane Pottere, a ne skutečný svět,“ řekla
tiše.
„Takže na to, co nás tam venku čeká, nepotřebujeme
být připravení?“
„Nic vás tam venku nečeká, pane Pottere.“
„Vážně ne?“ ušklíbl se Harry. Zdálo se, že vztek, který
se mu celý den jen taktak dařilo držet pod pokličkou,
konečně překypí a vyrazí na povrch.
„Kdo myslíte, že by chtěl napadnout děti, jako jste
vy?“ zapředla profesorka Umbridgeová svým ohavně
medově sladkým hláskem.
„Hmm, kdopak asi…“ protáhl Harry předstíraně přemítavým
tónem. „Co třeba… lord Voldemort?“
Ron hlasitě vyjekl, Levanduli Brownové unikl ze rtů
vyděšený výkřik a Neville sklouzl z okraje židle na zem.
Profesorka Umbridgeová však nehnula brvou a hleděla
na Harryho se zatvrzele vítězoslavným výrazem.
„Srážím Nebelvíru deset bodů, pane Pottere.“
Celá třída byla tichá a nehybná. Všichni hleděli buď
na Umbridgeovou, nebo na Harryho.
„Dovolte, abych se zcela jasně vyjádřila k několika
věcem.“
Profesorka Umbridgeová vstala, naklonila se k nim a
rukama s roztaženými tupými prsty se opírala o katedru.
„Bylo vám řečeno, že jistý černokněžník vstal z mrtvých
a vrátil se…“
„Nebyl mrtvý,“ odsekl vztekle Harry, „ale že se vrátil,
to je pravda.“
„Pane–Pottere–už–jste–svou–kolej–připravil–o–deset–
bodů–tak–si–to–ještě–nezhoršujte,“ okřikla ho profesorka
Umbridgeová jedním dechem, aniž by na něj pohlédla.
„Jak jsem už řekla, byli jste informováni, že jistý černokněžník
je opět mezi námi. To je lež.“
„To NENÍ lež!“ vykřikl Harry. „Viděl jsem ho! Bojoval
jsem s ním!“
„Uděluji vám školní trest, pane Pottere!“ zvolala triumfálně
profesorka Umbridgeová. „Zítra večer v pět hodin
v mém kabinetu. Opakuji, je to lež. Ministerstvo kouzel
vám ručí za to, že vám nehrozí nebezpečí od žádného
černokněžníka. Máte-li přesto nějaké obavy, nerozpakujte
se přijít po vyučování za mnou. Straší-li vás někdo
smyšlenými báchorkami o znovuzrozených černokněžnících,
ráda bych o tom slyšela. Jsem tu proto, abych vám
pomáhala. Jsem vaše přítelkyně. A nyní laskavě pokračujte
ve čtení. Strana pět, Základy pro začátečníky.“
Profesorka Umbridgeová se znovu posadila za katedru,
Harry však naopak vstal. Všichni se na něj dívali.
Seamus vypadal napůl vyděšeně a napůl ohromeně.
„Ne, Harry!“ zašeptala varovně Hermiona a zatahala
ho za rukáv, Harry se jí však vyškubl.
„Podle vás tedy Cedric Diggory zemřel jen tak – sám
od sebe?“ zeptal se Harry a třásl se mu hlas.
Celá třída se mocně sborově zajíkla. Nikdo s výjimkou
Rona a Hermiony ještě od Harryho neslyšel ani slovo o
událostech té noci, kdy Cedric zemřel. Pohledy jeho spolužáků
teď dychtivě přeskakovaly od Harryho k profesorce
Umbridgeové, která zvedla hlavu a zírala na něj
beze stopy předchozího falešného úsměvu.
„Smrt Cedrika Diggoryho byla tragická nehoda,“ prohlásila
ledově.
„Byla to vražda!“ vyštěkl Harry. Cítil, jak se celý třese.
Prakticky s nikým o tom ještě nemluvil, ze všeho
nejméně pak s třiceti nedočkavě naslouchajícími spolužáky.
„Voldemort ho zabil a vy to víte.“
Obličej profesorky Umbridgeové připomínal prázdnou
masku. Harrymu se na okamžik zdálo, že na něj začne
křičet. Když ale promluvila, bylo to tím nejměkčím a
nejsladším dívčím hláskem. „Pojďte ke mně, pane Pottere,
buďte tak laskav.“
Harry odkopl židli stranou a rázným krokem prošel
kolem Rona a Hermiony ke katedře. Cítil, jak zbytek
třídy napjatě zadržuje dech. Měl takový vztek, že mu
bylo úplně jedno, co bude dál.
Profesorka Umbridgeová vytáhla z kabelky malý svitek
růžového pergamenu, roztáhla ho před sebou na stole,
namočila brk do lahvičky s inkoustem a začala psát; byla
nad pergamenem tak přikrčená, že Harry neviděl, co píše.
Nikdo nepromluvil. Asi tak po minutě profesorka
Umbridgeová pergamen stočila a poklepala na něj hůlkou.
Zpráva se beze švu zapečetila, takže ji Harry nemohl
otevřít.
„Odneste to profesorce McGonagallové, drahoušku,“
nařídila profesorka Umbridgeová a zprávu mu podala.
Bez jediného slova ji od ní vzal, otočil se na podpatku
a vyšel z učebny. Neohlédl se ani po Ronovi a Hermioně
a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Nasadil rychlé tempo,
kráčel chodbou a zprávu pro McGonagallovou pevně
svíral v ruce. Když zabočil za roh, narazil přímo na strašidlo
Protivu, mužíčka s široce rozšklebenou pusou, který
se na zádech vznášel ve vzduchu a žongloval několika
kalamáři.
„Ale, ale, náš potrhlý Potter!“ rozesmál se kdákavě a
nechal dva kalamáře spadnout na zem, kde se roztříštily a
pocákaly okolní zdi inkoustem. Harry ještě stačil uskočit.
„Nech toho, Protivo,“ zavrčel.
„A jejej, náš cvok má nějak nabručenou náladu,“ posmíval
se Protiva, pronásledoval Harryho chodbou, vznášel
se nad ním a posměšně se na něj šklebil. „Copak máme
dnes za problémy, můj drahý příteli pošuku? Slyšíme
hlasy? Máme vidiny? Nebo snad…“ Protiva se hlasitě
upšoukl, „mluvíme nějakými cizími jazyky?“
„Říkal jsem, dej mi POKOJ!“ křikl na něj Harry a rozběhl
se po nejbližším schodišti dolů, Protiva však za ním
jen po zádech sklouzl po zábradlí.
„Někteří říkají, že náš cvok neškodně jen štěká,
jiní zas brání ho, že vlastního se smutku leká,
Protiva dobře ví, že brzy blázinec ho čeká…“
„DRŽ ZOBÁK!“
Dveře po jeho levé ruce se rozlétly a ze svého kabinetu
vyšla profesorka McGonagallová. Tvářila se přísně a
poněkud vyčerpaně.
„Co má pro všechno na světě znamenat ten křik, Pottere?“
vyjela na Harryho, zatímco Protiva se ztratil se
zlomyslným chechtáním z dohledu. „Proč nejste na vyučování?“
„Poslali mě za vámi,“ oznámil škrobeně Harry.
„Poslali? Jak to myslíte, poslali?“
Natáhl k ní ruku se vzkazem od profesorky
Umbridgeové. Profesorka McGonagallová si od něj pergamen
vzala, zamračeně ho otevřela klepnutím hůlky,
roztáhla ho a dala se do čtení. Oči jí za hranatými brýlemi
kmitaly ze strany na stranu a po přečtení každé řádky,
kterou Umbridgeová napsala, se o něco zúžily.
„Pojďte dovnitř, Pottere.“
Zavedla ho do svého kabinetu a dveře se za nimi automaticky
zavřely.
„Tak mluvte,“ otočila se k němu profesorka McGonagallová.
„Je to pravda?“
„Co jestli je pravda?“ opáčil Harry o poznání trucovitěji,
než měl v úmyslu. „Paní profesorko?“ dodal ještě,
aby to vyznělo zdvořileji.
„Je pravda, že jste křičel na profesorku Umbridgeovou?“
„Ano,“ přiznal Harry.
„Nazval jste ji lhářkou?“
„Ano.“
„Tvrdil jste jí, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit,
se vrátil?“
„Ano.“
Profesorka McGonagallová se posadila za stůl a pozorně
se na Harryho zadívala. Pak znovu promluvila.
„Vezměte si sušenku, Pottere.“
„Mám… cože?“
„Vezměte si sušenku,“ opakovala podrážděně a ukázala
na plechovku s kostkovaným vzorem, která ležela na
stole na haldě papírů. „A posaďte se.“
Harrymu se už jednou stalo, že místo aby ho profesorka
McGonagallová vyplatila holí, jak čekal, jmenovala
ho členem nebelvírského famfrpálového mužstva. Zabořil
se do křesla naproti ní, vzal si jednoho zázvorového
mloka a připadal si stejně zmateně a pomýleně jako tehdy.
Profesorka McGonagallová odložila vzkaz profesorky
Umbridgeové stranou a velice vážně na Harryho pohlédla.
„Musíte být opatrný, Pottere.“
Harry spolkl kus zázvorového mloka, který měl v puse,
a vyjeveně na ni zíral. Tón jejího hlasu se vůbec nepodobal
tomu, na který byl zvyklý; nebyl rázný a úsečný,
ale naopak tichý a znepokojený a díky tomu jaksi mnohem
protepleněji lidský než obvykle.
„Špatné chování v hodinách Dolores Umbridgeové by
vám mohlo vynést něco mnohem horšího, než jsou stržené
body a školní trest.“
„Jakto…?“
„Užívejte trochu rozum, Pottere!“ vyštěkla profesorka
McGonagallová a vypadala náhle stejně přísně jako
vždycky. „Víte, odkud k nám přišla, takže taky musíte
vědět, komu podává hlášení.“
Rozezněl se zvonek ohlašující konec hodiny a vzápětí
se odevšud rozlehl sloní dusot, jak se daly stovky studentů
do pohybu.
„Je tu psáno, že vám počínaje zítřkem uděluje na každý
večer školní trest,“ sdělila profesorka McGonagallová
Harrymu, když znovu pohlédla na vzkaz od Umbridgeové.
„Každý večer až do konce týdne?!“ opakoval po ní s
hrůzou Harry. „Ale, paní profesorko, nemohla byste…“
„Ne, to nemohla,“ ujistila ho rozhodně profesorka
McGonagallová.
„Ale…“
„Je to vaše učitelka a má plné právo udílet vám školní
tresty. Pro první z nich se zítra v pět hodin dostavíte do
jejího kabinetu. Hlavně si pamatujte: dávejte si na Dolores
Umbridgeovou pozor.“
„Vždyť jsem říkal jen pravdu!“ protestoval pobouřeně
Harry. „Voldemort se vrátil, vy to víte. Profesor Brumbál
to taky ví…“
„Prokristapána, Pottere!“ zarazila ho profesorka Mc-
Gonagallová a rozzlobeně si narovnala brýle (strašlivě
sebou škubla, když vyslovil Voldemortovo jméno).
„Snad si vážně nemyslíte, že jde o pravdu nebo o lež? Jde
o to, abyste na sebe zbytečně neupozorňoval a udržel
svoje emoce na uzdě!“
Vstala s rozšířeným chřípím a rty pevně stisknutými k
sobě a Harry si také stoupl.
„Vezměte si ještě sušenku,“ vyzvala ho podrážděně a
podala mu plechovku.
„Ne, děkuji,“ odmítl chladně Harry.
„Nebuďte směšný!“ vyštěkla.
Harry si vzal a neochotně zabručel: „Díky.“
„Vy jste neposlouchal projev Dolores Umbridgeové
na slavnostní zahajovací hostině, Pottere?“
„Ale ano,“ přikývl Harry. „Ano… říkala, že… novoty
budou zakázány, nebo… totiž, znamená to, že se ministerstvo
kouzel hodlá Bradavicím do všeho míchat.“
Profesorka McGonagallová si ho malou chvíli pozorně
prohlížela, pak si odfrkla, prošla kolem svého stolu a
otevřela mu dveře.
„No, těší mě, že posloucháte aspoň Hermionu Grangerovou,“
prohlásila a gestem ho vykázala ze svého kabinetu

Kapitola třináctá
Školní trest s Dolores
Večeře ve Velké síni nebyla ten den pro Harryho nijak
příjemná. Novina, jak na sebe s profesorkou Umbridgeovou
křičeli, se i na bradavické poměry rozšířila neobyčejně
rychle. Když si sedal k jídlu mezi Rona a Hermionu,
slyšel, jak si všichni kolem cosi šuškají. Zvláštní bylo,
že nikomu zjevně nevadilo, jestli zaslechne, co si o
něm říkají. Naopak, zdálo se, jako by snad doufali, že se
znovu rozčilí a začne křičet, aby si mohli na vlastní uši
poslechnout, jak to všechno bylo.
„Tvrdí, že viděl, jak Cedrika Diggoryho zavraždili…“
„Že prý bojoval Ty–víš–s–kým…“
„Ale jdi…“
„Komu to chce napovídat?“
„Prosím tě…“
„Já vážně nechápu,“ procedil Harry zaťatými zuby a
odložil vidličku i nůž (ruce se mu tak třásly, že příbor
prostě neudržel v klidu), „jak je možné, že před dvěma
měsíci tomu všichni věřili, když jim o tom Brumbál řekl…“
„Víš, Harry, nejsem si tak docela jistá, že tomu opravdu
věřili,“ namítla podmračeně Hermiona. „Pojďte odtud,
prosím vás,“ hlasitě udeřila příborem o stůl.
Ron se roztouženě zadíval na nedojedený jablečný koláč,
ale přidal se k nim. Pohledy všech přítomných je
provázely celou cestu z Velké síně.
„Jak to myslíš, že si nejsi jistá, jestli tehdy Brumbálovi
věřili?“ zeptal se Hermiony Harry, když došli na odpočívadlo
v prvním patře.
„Víš, ty si totiž neumíš představit, jak to tenkrát vypadalo,
když bylo po všem,“ vysvětlovala tiše. „Přiletěl jsi
zpátky doprostřed trávníku a v náručí jsi držel Cedrikovo
mrtvé tělo… Nikdo z nás neviděl, co se stalo v bludišti…
Jen od Brumbála jsme věděli, že se Ty–víš–kdo vrátil,
zabil Cedrika a utkal se s tebou.“
„Což je náhodou pravda!“ načepýřil se Harry.
„Já vím, že je to pravda, Harry, tak buď tak laskav a
přestaň na mě hulákat,“ řekla unaveně Hermiona. „Problém
je prostě v tom, že než tu pravdu stačili pochopit,
rozjeli se všichni na léto domů a pak celé dva měsíce
četli o tom, že jsi cvok a Brumbál že už je starý blázen.“
Do okenních tabulí hlasitě bušil liják, když se vraceli
liduprázdnými chodbami do nebelvírské věže. Harry měl
pocit, jako by jeho první školní den trval celý týden, a to
ho před spaním ještě čekala hora domácích úkolů. Nad
pravým okem mu začínala bušit tupá, pulzující bolest.
Když zabočili do chodby s podobiznou Buclaté dámy,
pohlédl oknem, jež bičoval déšť, na ztemnělé školní pozemky.
V Hagridově srubu se stále nesvítilo.
„Mimbulus mimbletonia,“ ohlásila se Hermiona dřív,
než se jí Buclatá dáma stačila na heslo zeptat. Podobizna
se odklopila od zdi, objevil se skrytý vstupní otvor a
všichni tři prolezli dovnitř.
Společenská místnost byla téměř prázdná; skoro
všichni ještě dole večeřeli. Křivonožka, který ležel v jednom
z křesel stočený do klubíčka, se zvedl a s hlasitým
předením se jim rozběhl naproti. Když se Harry, Ron i
Hermiona usadili ve svých oblíbených křeslech u krbu,
lehce vyskočil Hermioně do klína a uvelebil se u nijako
chlupatý zrzavý polštář. Harry zamyšleně hleděl do plamenů
a připadal si zlomený a vyčerpaný.
„Jak může Brumbál něco takového připustit?“ zakvílela
náhle Hermiona tak hlasitě, že sebou Harry s Ronem
vylekaně škubli a Křivonožka jí ublíženě seskočil z klína.
Rozzuřeně bušila do opěrek křesla, až z děravého čalounění
odlétaly kousky vycpávky. „Jak může dovolit, aby
nás učila taková příšerná ženská? A ještě ke všemu teď,
když máme skládat NKÚ!“
„No, na učitele obrany proti černé magii jsme nikdy
neměli štěstí, co říkáš?“ podotkl Harry. „Víš přece, jak se
věci mají, Hagrid nám říkal, že o to místo nikdo nemá
zájem, protože je prý prokleté.“
„Já vím, ale přijmout někoho, kdo nás přímo odmítá
nechat kouzlit?! Na co si to Brumbál hraje?“
„A ještě se baba pokouší zverbovat lidi, aby pro ni
špehovali,“ přidal se rozhořčeně Ron. „Jen si vzpomeňte,
jak říkala, abychom za ní přišli, kdybychom někoho slyšeli
tvrdit, že se Vy–víte–kdo vrátil.“
„Samozřejmě, vždyť je tu od toho, aby nás všechny
špehovala,“ vybuchla Hermiona, „to je přece jasné, proč
by ji sem jinak Popletal posílal?“
„Nezačínejte zase,“ ozval se unaveně Harry, když viděl,
že Ron už otevírá ústa, aby něco odsekl. „Nemůžeme
prostě… co takhle udělat si ty úkoly, abychom od nich
měli pokoj…“
Posbírali školní brašny, které měli pohozené v koutě, a
znovu se usadili do křesel u krbu. Z večeře se právě začínali
vracet další skupinky. Harry usilovně odvracel obličej
od otvoru za podobiznou, přesto však cítil, jak přitahuje
jejich pozornost.
„Co takhle začít tím domácím úkolem pro Snapea?“
navrhl Ron a namočil brk do kalamáře. „Vlastnosti…
měsíčního kamene… a jeho použití… při přípravě lektvarů…“
mumlal a zároveň každé slovo zapisoval do záhlaví
pergamenu. „A je to!“ Podtrhl nadpis a vyčkávavě pohlédl
na Hermionu.
„Tak jaké jsou vlastnosti měsíčního kamene a jeho
použití při přípravě lektvarů?“
Hermiona ho však neposlouchala; s očima podezřívavě
přivřenýma hleděla do protějšího kouta místnosti, kde
teď seděli Fred, George a Lee Jordan uprostřed klubka
naivních prvňáčků. Všichni žvýkali něco, co zjevně pocházelo
z velkého papírového sáčku, který držel Fred v
ruce.
„Ne, je mi líto, ale zacházejí příliš daleko,“ prohlásila,
vstala a zatvářila se jako lítice. „Jdeme, Rone!“
„Já… cože?“ zakoktal Ron a očividně hrál o čas.
„Ne… počkej, Hermiono… Nemůžeme jim přece zakazovat,
aby rozdávali cukroví.“
„Ty moc dobře víš, že tohle cukroví jsou krvácivé kokošky
nebo… nebo dávivé dortíčky nebo…“
„Omdlévací oplatky?“ napověděl jí tiše Harry.
Jeden po druhém, jako by je někdo udeřil do hlavy neviditelnou
palicí, se prvňáčci v mdlobách hroutili do křesel.
Někteří se dokonce sesuli na podlahu, jiní jen s vyplazeným
jazykem zůstali viset na opěrkách. Většina
přihlížejících se pobaveně smála, Hermiona se však napřímila
a rozhodným krokem vyrazila přímo k Fredovi a
Georgeovi, kteří teď stáli s poznámkovými bloky v rukou
a omdlelé prvňáčky bedlivě pozorovali. Ron se napůl
vytáhl z křesla a nejistě se nad ním vteřinu či dvě nadnášel.
„Má to pod kontrolou,“ zamumlal pak k Harrymu a
zabořil se zpět tak hluboko, jak mu jeho vytáhlé tělo dovolovalo.
„To už by stačilo!“ vyjela Hermiona rázně na Freda a
George. Oba k ní vzhlédli s výrazem mírného překvapení.
„Jo, máš pravdu,“ přikývl souhlasně George, „tahle
dávka je zřejmě dost silná, že?“
„Říkala jsem vám už ráno, že to svoje svinstvo nemůžete
testovat na studentech!“
„Platíme jim!“ bránil se rozhořčeně Fred.
„To je mi jedno! Co když je to nebezpečné?“
„Nesmysl!“ odsekl Fred.
„Uklidni se, Hermiono, nic jim není!“ uklidňoval ji
Lee, který přecházel od jednoho prvňáčka k druhému a
vkládal jim do otevřených úst rudé cukroví.
„Jasně, vždyť se podívej, že už přicházejí k sobě,“
přidal se k němu George.
Několik prvňáčků se skutečně začínalo hýbat. Někteří
se tvářili nesmírně překvapeně, když zjistili, že leží na
podlaze nebo visí na opěrkách křesel. Harrymu bylo jasné,
že je dvojčata nevarovala, co s nimi cukroví udělá.
„Jsi v pořádku?“ vyptával se George starostlivě malé
tmavovlásky, která mu ležela u nohou.
„Snad… snad ano,“ odpověděla roztřeseně.
„Výborně!“ pochvaloval si Fred, v příští vteřině mu
však Hermiona vytrhla z rukou poznámkový blok i sáček
s omdlévacími oplatkami.
„ŽÁDNÉ výborně!“
„Ale ano, samozřejmě že výborně – jsou přece naživu,
ne?“ rozčiloval se Fred.
„Tohle s nimi provádět nemůžete, co kdyby to někomu
z nich doopravdy ublížilo?“
„Nikomu to neublíží, už jsme to všechno vyzkoušeli
na sobě, tímhle si jen ověřujeme, jestli na to všichni reagují
stejně…“
„Jestli s tím nepřestanete, tak…“
„Uložíš nám školní trest?“ zeptal se Fred vyzývavě.
„Necháš nás něco opisovat?“ ušklíbl se posměvačně
George.
Přihlížející v celé společenské místnosti se hlasitě
smáli. Hermiona se vytáhla co nejvíc do výšky, oči se jí
zúžily a husté vlasy jako by jiskřily elektřinou.
„To ne,“ odsekla třesoucím se hlasem, „ale napíšu vaší
mamce.“
„To bys neudělala!“ vyděsil se George a ustoupil před
ní o krok zpět.
„Ale ano, udělala,“ ujistila ho nekompromisně. „Nemůžu
vám bránit, abyste to pitomé cukroví jedli vy sami,
ale prvňákům ho dávat nebudete!“
Fred s Georgem se tvářili, jako by do nich uhodilo.
Bylo zřejmé, že Hermioninu hrozbu oba považují za úder
hluboko pod pás. Hermiona je naposledy zpražila výhružným
pohledem, prudce strčila Fredovi poznámkový
blok i sáček s oplatkami do ruky a důstojně odkráčela ke
svému křeslu u krbu.
Ron se teď v křesle krčil tak, že měl nos přibližně v
úrovni kolen.
„Díky za podporu, Rone,“ utrousila ledově.
„Zvládlas to perfektně i beze mě,“ zamumlal.
Hermiona se několik vteřin vpíjela očima do prázdného
pergamenu před sebou. „Ale ne, nemá to smysl,“ prohlásila
nakonec podrážděně, „nedokážu se teď soustředit.
Jdu si lehnout.“
Popadla školní brašnu a otevřela ji. Harry čekal, že do
ní začne ukládat své knihy, Hermiona však místo toho
vytáhla dva zmuchlané kousky vlněné pleteniny, pečlivě
je naaranžovala na jeden stolek u krbu, překryla je kousky
otrhaného počmáraného pergamenu, přidala zlomený
brk, o krok ustoupila a obdivovala své dílo.
„U Merlinových vousů, co to provádíš?“ kulil na ni
oči Ron, jako by se bál, že jí přeskočilo.
„To jsou čepičky pro domácí skřítky,“ odpověděla
stroze a konečně si začala skládat učebnice do brašny.
„Upletla jsem je v létě. Bez kouzel mi jde pletení hrozně
pomalu, ale teď, když jsem zase ve škole, počítám, že
jich dokážu nadělat mnohem víc.“
„Ty tu necháváš válet čepičky pro domácí skřítky?“
protáhl Ron. „A strkáš je pod krámy na vyhození?“
„Jasně že,“ potvrdila vzdorovitě Hermiona a hodila si
brašnu na záda.
„Tak to tedy ne,“ rozčilil se Ron. „Chceš je podvodně
přimět, aby si ty čepičky vzali. Daruješ jim svobodu, i
když oni sami nejspíš svobodní být nechtějí.“
„Samozřejmě že chtějí být svobodní!“ vyhrkla překotně,
tváře jí však zrůžověly. „Neopovažuj se na ty čepičky
sáhnout, Rone!“
Otočila se na podpatku a odešla. Ron počkal, dokud
nezmizela ve dveřích k dívčím ložnicím, a pak z čepiček
odstranil všechen drobný odpad.
„Měli by aspoň vidět, co uklízejí,“ prohlásil rozhodným
tónem. „Takže…“ povzdechl si a stočil pergamen,
na který napsal zadání domácího úkolu pro Snapea, „nemá
smysl, abych se to teď snažil dopsat, protože bez
Hermiony to nedokážu. Nemám sebemenší představu, k
čemu by měly být měsíční kameny dobré. Ty snad ano?“
Harry zavrtěl hlavou a přitom zaznamenal, že se bolest
v jeho pravém spánku stupňuje. Pomyslel na dlouhé pojednání
o válkách s obry a hlavou mu projelo palčivé
bodnutí. Přestože mu bylo naprosto jasné, že až přijde
ráno, bude trpce litovat, že si domácí úkoly neudělal dnes
večer, zastrčil učebnice do brašny.
„Jdu taky spát.“
Cestou ke dveřím do chlapeckých ložnic prošel kolem
Seamuse, ale nepodíval se na něj. Při kradmém pohledu
koutkem oka měl na okamžik dojem, jako by Seamus
otevřel pusu a chtěl něco říct, než by se však vystavoval
dalším provokacím, raději přidal do kroku a zmizel v
konejšivě tichém útočišti točitého kamenného schodiště.
Ráno byla obloha stejně zamračená a deštivá jako
předchozího dne. Když přišli na snídani, Hagrid u učitelského
stolu stále chyběl.
„Aspoň dnes nemáme Snapea,“ podotkl povzbudivě
Ron.
Hermiona široce zažívala a nalila si trochu kávy. Tvářila
se, jako by ji po ránu něco docela potěšilo, a když se
jí Ron zeptal, z čeho má takovou radost, jednoduše to
vysvětlila: „Čepičky jsou pryč,“ řekla. „Zdá se, že domácí
skřítkové přece jen chtějí svobodu.“
„Na to bych raději nesázel,“ ušklíbl se jedovatě Ron.
„Možná nepoznali, že jde o oblečení. Mně aspoň spíš než
jako čepičky připadaly jako vlněné puchýře.“
Hermiona s ním po zbytek dopoledne nepromluvila.
Po dvouhodinovce kouzelných formulí následovala
dvouhodinovka přeměňování. Profesor Kratiknot i profesorka
McGonagallová věnovali prvních patnáct minut
vyučování tomu, že třídu poučovali o důležitosti NKÚ.
„Musíte mít na paměti,“ vykládal pisklavým hlasem
maličký profesor Kratiknot, který jako vždy seděl na
hromádce knih, aby na ně přes katedru viděl, „že jsou to
zkoušky, které mohou ovlivnit vaši budoucnost po mnoho
nadcházejících let! Pokud jste ještě vážně neuvažovali
o tom, jaké si chcete vybrat povolání, je načase s tím začít.
A mezitím se obávám, že budeme pracovat usilovněji
než kdy dřív, abychom zajistili, že u zkoušek všichni
čestně obstojíte!“
Víc než hodinu pak strávili opakováním přivolávacích
kouzel, o nichž profesor Kratiknot prohlásil, že při NKÚ
určitě budou mezi zkušebními otázkami. Na závěr jim
pak z kouzelných formulí uložil ten nejdelší domácí úkol,
jaký od něj kdy dostali.
Přeměňování bylo stejné, ne-li ještě horší.
„U zkoušky NKÚ nemůžete obstát,“ vysvětlovala jim
přísně profesorka McGonagallová, „nebudete-li se usilovně
věnovat praktickému cvičení i teoretickému studiu.
Nevidím důvod, proč by všichni studenti v této třídě neměli
zkoušku NKÚ z přeměňování úspěšně absolvovat,
budou-li se dostatečně snažit.“ Nevillovi se při těchto
slovech vydralo z úst tiché a smutné pochybovačné povzdechnutí.
„Ano, pro vás to platí také, Longbottome,“
otočila se k němu profesorka McGonagallová. „Vaší práci
nechybí nic jiného než dostatek sebedůvěry. Tak tedy…
dnes začneme probírat odstraňovací kouzla. Jsou
jednodušší než kouzla vyvolávací, o která se studenti
obvykle nepokoušejí, dokud nepostoupí na vyšší úroveň
a neskládají OVCE, přesto však patří k nejobtížnějším
kouzlům, jež se od vás budou při NKÚ požadovat.“
Měla úplnou pravdu; Harry zjistil, že odstraňovací
kouzla jsou příšerně těžká. Do konce dvouhodinovky se
jemu ani Ronovi nepodařilo nechat zmizet hlemýždě, na
nichž se cvičili, přestože Ron s nadějí v hlase tvrdil, že
ten jeho mu připadá o něco bledší. Hermiona naproti tomu
nechala svého hlemýždě na třetí pokus úspěšně zmizet
a získala tak od profesorky McGonagallové deset
bodů pro Nebelvír. Byla také jediná z celé třídy, která
nedostala domácí úkol; všem ostatním profesorka Mc-
Gonagallová nařídila, aby si kouzlo večer procvičovali a
byli tak připraveni druhý den odpoledne to se svými hlemýždi
zkusit znovu.
Harryho a Rona se teď při pomyšlení na spoustu domácích
úkolů, které je čekaly, začala mírně zmocňovat
panika, takže polední přestávku strávili v knihovně a poučovali
se o využití měsíčních kamenů při přípravě lektvarů.
Hermiona, která dosud Ronovi neodpustila, jak
zesměšňoval její vlněné čepičky, se k nim nepřipojila.
Když odpoledne přišli na hodinu péče o kouzelné tvory,
Harryho už zase bolela hlava.
Venku se ochladilo a začal vát čerstvý vítr. Když
scházeli po svažujícím se trávníku k Hagridovu srubu na
okraji Zapovězeného lesa, dopadaly jim do tváří občasné
dešťové kapky. Profesorka Červotočková už na třídu čekala;
stála asi deset metrů od Hagridových předních dveří
a před sebou měla dlouhý prkenný stůl plný drobných
větviček. Když k ní Harry s Ronem přicházeli, ozval se
za nimi hlasitý výbuch smíchu. Otočili se a viděli, že k
nim míří Draco Malfoy se svou obvyklou zmijozelskou
bandou. Zjevně právě řekl nějakou nesmírně vtipnou poznámku,
protože Crabbe, Goyle, Pansy Parkinsonová a
všichni ostatní se pořád pobaveně chechtali, ještě když si
stoupali kolem prkenného stolu. Podle toho, jak přitom
pokukovali po Harrym, nebylo těžké uhádnout, kdo byl
terčem Malfoyova posměchu.
„Jsme tu všichni?“ vyštěkla profesorka Červotočková,
jakmile dorazili poslední zmijozelští i nebelvírští studenti.
„Tak tedy do práce. Kdo z vás mi poví, jak se jmenují
tihle tvorové?“ ukázala na hromádku větviček před sebou.
Jakmile Hermionina ruka vystřelila do vzduchu, Malfoy
za jejími zády komicky vycenil zuby a nedočkavým
poskakováním napodoboval její horlivou snahu na otázku
odpovědět. Pansy Parkinsonová hlasitě vyprskla, její
smích se však téměř okamžitě změnil v poděšený výkřik,
protože větvičky na stole se vymrštily do vzduchu. Ukázalo
se, že jsou to drobní raráškovití tvorečkové, jejichž
těla byla ze dřeva: měli sukovité hnědé paže a nohy, na
konci rukou dva prsty podobné větvičkám a legrační plochý
kůrovitý obličej, v němž svítily oči, připomínající
leskle hnědé krovky nějakého brouka.
„Páááni!“ vzdechly ohromeně Parvati a Levandule,
což Harryho nesmírně popudilo. Podle toho, jak se divily,
by si každý pomyslel, že jim Hagrid nikdy neukázal nic
tak přitažlivého. Pravda, tlustočervi byli trochu nudní, ale
salamandři a hipogryfové byli opravdu zajímaví a třaskaví
skvorejši možná až moc.
„Nedělejte prosím takový rámus, děvčata!“ napomenula
je přísně profesorka Červotočková a nasypala mezi
větvičkovité tvory hrst něčeho, co vypadalo jako zrnka
hnědé rýže. Tvorečkové se okamžitě začali krmit. „Tak
tedy – ví někdo, co je to za tvory? Slečno Grangerová?“
„Kůrolezové,“ odpověděla Hermiona. „Jsou to strážci
stromů, obvykle žijí ve stromech, z nichž se bere dřevo
na hůlky.“
„Pět bodů pro Nebelvír,“ pochválila ji profesorka Červotočková.
„Ano, jsou to kůrolezové, a jak slečna Grangerová
správně uvádí, žijí většinou ve stromech, jejichž
dřevo je vhodné pro výrobu hůlek. Ví někdo z vás, čím se
živí?“
„Stínkami,“ zareagovala okamžitě Hermiona, čímž se
vysvětlovalo, proč se ta zrnka, která Harry považoval za
hnědou rýži, pohybují. „A také vílími vajíčky, když se k
nim dostanou.“
„Velmi správně, dostáváte dalších pět bodů. Potřebujete-
li tedy listí nebo dřevo ze stromu, v němž sídlí kůrolez,
uděláte nejlépe, když mu přinesete darem pár stínek,
abyste ho odlákali nebo udobřili. Možná vám nepřipadají
nebezpeční, ale když se rozzlobí, pokoušejí se svými prsty
vyškrábat lidem oči, a jak vidíte, jsou to prsty velice
ostré, mít je v blízkosti očí není rozhodně žádoucí. Přistupte
tedy laskavě blíž, vezměte si pár stínek a jednoho
kůroleza – mám jich tu dost, aby na každou trojici vyšel
jeden – a můžete si je důkladněji prohlédnout. Na konci
hodiny od vás od každého chci nákres s popisem všech
částí kůrolezova těla.“
Celá třída se nahrnula blíž a obklopila prkenný stůl.
Harry se úmyslně zdržel vzadu a obešel ostatní, takže se
ocitl přímo vedle profesorky Červotočkové.
„Kde je Hagrid?“ zeptal se jí, zatímco si všichni ostatní
vybírali kůrolezy.
„O to se nestarejte,“ zarazila ho profesorka Červotočková
nepřístupně; byl to stejný postoj, jaký zaujala minule,
když se k nim Hagrid také nedostavil na vyučování.
Draco Malfoy se se škodolibým úsměvem přes celý špičatý
obličej protáhl kolem Harryho a popadl největšího
kůroleza.
„Možná,“ zašeptal tlumeně, aby ho kromě Harryho nikdo
neslyšel, „ten přitroublý kolohnát někde přišel k nějakému
ošklivému úrazu.“
„Možná přijdeš k ošklivému úrazu ty, jestli nezavřeš
zobák,“ utrousil Harry koutkem úst.
„Třeba se zapletl do něčeho, na co prostě nestačil,
jestli chápeš, jak to myslím.“
Malfoy odcházel a přes rameno na Harryho posměšně
pomrkával. Harryho se zmocnila náhlá slabost. Že by
Malfoy něco věděl? Jeho otec byl koneckonců Smrtijed,
co když má o Hagridovi nějaké zprávy, které se k Řádu
dosud nedonesly? Pospíšil si kolem stolu zpět k Ronovi a
Hermioně, kteří se kousek dál krčili na bobku v trávě a
pokoušeli se jednoho kůroleza přesvědčit, aby sebou na
chviličku přestal mrskat a oni si ho mohli nakreslit. Harry
vytáhl pergamen a brk, přidřepl si k nim a šeptem jim
sdělil, co mu Malfoy právě řekl.
„Kdyby se Hagridovi něco stalo, Brumbál by o tom
věděl,“ začala ho ihned přesvědčovat Hermiona. „A netvař
se tak ustaraně, jen tím Malfoyovi nahráváš. Dojde
mu tak, že nevíme, co se přesně děje. Prostě si ho nebudeme
všímat, Harry. Tumáš, podrž na chvilku toho kůroleza,
ať můžu nakreslit jeho obličej…“
„Ano,“ ozval se z nejbližší skupinky zcela zřetelně
Malfoyův afektovaný hlas. „Abyste věděli, otec zrovna
před několika dny mluvil s ministrem, a vypadá to, že
ministerstvo má naprosto vážně v úmyslu zabývat se nevyhovujícími
výukovými metodami v téhle škole. Takže
i kdyby se tu ten přerostlý idiot zase objevil, nejspíš by si
stejně musel okamžitě sbalit fidlátka a vypadnout.“
„AU!“
Harry stiskl kůroleza takovou silou, že ho málem přelomil
vejpůl, a kůrolez se na oplátku rozmáchl a zaryl mu
ostré prsty do ruky, na níž se objevily dva dlouhé a hluboké
škrábance. Harry ho upustil na zem. Crabbe a Goyle,
kteří se už tak pochechtávali při představě, že Hagrid
dostane výpověď, se rozesmáli ještě hlasitěji, když kůrolez
vyrazil k lesu, jako by mu za patami hořelo; upalující
hůlkovitý mužíček se vmžiku ztratil mezi kořeny stromů.
Když se nad školními pozemky rozlehla ozvěna vzdáleného
zazvonění, Harry stočil svou zakrvácenou kresbu
kůroleza a odešel na hodinu bylinkářství. Ruku měl zavázanou
Hermioniným kapesníkem a v uších mu stále zvonil
Malfoyův posměšný smích.
Jestli ještě jednou bude mluvit o Hagridovi jako o idiotovi…“
výhružně procedil zaťatými zuby.
„Nepouštěj se s ním do žádných hádek, Harry, nezapomínej,
že Malfoy je teď prefektem, mohl by ti pořádně
znepříjemnit život…“
„No ne, to by mě tedy zajímalo, jaké by to bylo, kdyby
mi něco znepříjemňovalo život,“ zavrčel ironicky
Harry. Ron se rozesmál, ale Hermiona se zamračila. Pomalu
se courali zelinářskou zahradou. Obloha stále jako
by se nemohla rozhodnout, jestli se rozprší nebo ne.
„Byl bych prostě rád, kdyby sebou Hagrid hodil a už
se vrátil, to je všechno,“ zahučel Harry tiše, když se blížili
ke skleníkům. „A neříkej, že je ta Červotočková lepší
učitelka,“ dodal s hrozbou v hlase.
„Já jsem to tak nemyslela,“ ujistila ho chladně Hermiona.
„Ona totiž nikdy nebude tak dobrá jako Hagrid,“ prohlásil
zatvrzele Harry, který si dobře uvědomoval, že má
právě za sebou přímo vzorovou hodinu péče o kouzelné
tvory, a nemohl to přenést přes srdce.
Vtom se otevřely dveře nejbližšího skleníku. Vyšlo z
nich několik studentů čtvrtého ročníku, mezi nimi i Ginny.
„Ahoj,“ pozdravila vesele, když je míjela. O několik
vteřin později se objevila Lenka Láskorádová, která zůstávala
pár kroků za zbytkem třídy, na nose měla šmouhu
od hlíny a vlasy měla nahoře na hlavě svázané do drdolu.
Když spatřila Harryho, jako by ještě víc vykulila velké
oči a vzrušeně zamířila rovnou k němu. Mnozí Harryho
spolužáci se otočili a zvědavě je pozorovali. Lenka se
zhluboka nadechla a aniž by se zdržovala pozdravem,
okamžitě ze sebe vychrlila: „Já věřím, že Ten, jehož jméno
nesmíme vyslovit, se vrátil, a taky věřím, že jsi s ním
bojoval a unikl jsi mu!“
„Hmm… to je fajn,“ zahuhlal rozpačitě Harry. Lenka
měla v uších místo náušnic cosi jako dvě oranžové ředkvičky,
čehož si zřejmě všimly Parvati a Levandule, protože
se obě pochichtávaly a ukazovaly si na Lenčiny ušní
lalůčky.
„Jen se klidně smějte,“ zvýšila Lenka hlas – zjevně se
domnívala, že se Parvati a Levandule nesmějí tomu, co
má v uších, ale tomu, co říká. „Lidé dřív taky odmítali
věřit, že existují tvorové jako bláboliví sekáči nebo
muchlorozí chropotalové!“
„Však taky měli pravdu, ne?“ zarazila ji nedůtklivě
Hermiona. „Nic takového jako bláboliví sekáči a muchlorozí
chropotalové neexistuje.“
Lenka ji sežehla opovržlivým pohledem a hrdě odkráčela;
ředkvičky v uších jí přitom poskakovaly sem a tam.
Parvati a Levandule už nebyly samy, kdo se prohýbal
smíchy.
„Byla bys tak laskavá a neurážela jednoho z mála lidí,
kdo mi věří?“ vyjel na Hermionu Harry, když pokračovali
v cestě na hodinu.
„Prokristapána, Harry,“ odsekla Hermiona, „to už nevíš
o nikom lepším? Ginny mi vykládala, co je to za holku
– očividně je ochotná věřit jen tomu, pro co neexistuje
jediný důkaz. Od někoho, kdo má otce šéfredaktorem
Jinotaje, bych ostatně nic jiného ani nečekala.“
Harry si vzpomněl na zlověstné okřídlené koně, které
spatřil večer po svém příjezdu, i na to, jak Lenka tvrdila,
že je také vidí. Trochu mu to ubralo na náladě. Lhala mu
snad? Než se nad tím však stačil důkladněji zamyslet,
přistoupil k němu Ernie Macmillan.
„Chci, abys věděl, Pottere,“ promluvil znělým a rozléhajícím
se hlasem, „že se tě nezastávají jenom různí podivíni.
Já osobně ti stoprocentně věřím. Celá naše rodina
odjakživa plně stála při Brumbálovi a já při něm stojím
taky.“
„Ehm… mockrát ti děkuju, Ernie,“ vykoktal Harry,
kterého to zaskočilo, ale zároveň i potěšilo. Ernie si někdy
při podobných příležitostech počínal poněkud teatrálně,
avšak Harry si ve svém současném rozpoložení
hluboce cenil každého, kdo mu vyjádřil důvěru a komu
se na uších nehoupaly ředkvičky. Ernieho slova nepochybně
setřela úsměv z obličeje Levandule Brownové, a
když se Ernie otočil, aby si promluvil s Ronem a s
Hermionou, všiml si Harry Seamusova výrazu, který se
zdál být zmatený a vzdorovitý zároveň.
Nikoho už nepřekvapilo, když profesorka Prýtová zahájila
hodinu přednáškou o důležitosti NKÚ. Harryho by
bylo upřímně potěšilo, kdyby toho všichni učitelé nechali;
v břiše jako by se mu něco nervózně zkroutilo pokaždé,
když si vzpomněl, jaká spousta domácích úkolů na
něj čeká. Žaludkem mu to kroutilo ještě výrazněji na
konci hodiny, kdy jim profesorka Prýtová zadala další
dlouhé pojednám. Když se pak nebelvírští, unavení a
pronikavě páchnoucí dračím trusem, což bylo oblíbené
hnojivo profesorky Prýtové, společně vraceli nahoru do
hradu, nebylo nikomu příliš do řeči. Měli za sebou další
dlouhý den.
Protože Harry umíral hlady a od pěti hodin ho čekal
první školní trest s profesorkou Umbridgeovou, nedošel
si ani odložit brašnu do nebelvírské věže a zamířil rovnou
na večeři. Chtěl ze všeho nejdřív něco sníst, aby nabral
síly a mohl čelit tomu, co si pro něj Umbridgeová nachystá.
Sotva však došel ke dveřím Velké síně, zaslechl
něčí hlasité a rozčilené volání: „Hej, Pottere!“
„Co je zase?“ zamumlal sklesle, otočil se a spatřil Angelinu
Johnsonovou, která se tvářila, jako by se po něm
chystala metat blesky.
„Já ti povím, co je zase!“ vyjela na něj, přistoupila
těsně k němu a nelítostně ho píchla prstem do prsou. „Jak
je to možné, že sis na pátek na pátou nechal napařit školní
trest?“
„Cože?“ podivil se Harry. „Proč tě… aha, no jo, konkurz
na nového brankáře!“
„Teď si pán vzpomene!“ rozčilovala se Angelina. „Neříkala
jsem ti, že chci, aby u toho konkurzu bylo celé
mužstvo, abychom mohli vybrat někoho, kdo bude vyhovovat
všem? Neříkala jsem ti, že jsem speciálně kvůli
tomu zamluvila famfrpálové hřiště? A ty si teď usmyslíš,
že tam nebudeš!“
„Já jsem si neusmyslel, že tam nebudu!“ bránil se Harry,
dotčený nespravedlivostí jejích slov. „Ta pitomá
Umbridgeová mi napařila školní trest jen proto, že jsem jí
Ty–víš–o–kom řekl pravdu!“
„Tak za ní honem běž a pěkně ji popros, jestli by tě na
pátek neuvolnila,“ nařídila mu vztekle Angelina, „a je mi
úplně jedno, jak si to zařídíš. Řekni jí třeba, že Ty–víš–
kdo je jen výplod tvé fantazie, ale hlavně koukej přijít!“
Prudce se otočila na podpatku a odběhla.
„Tak mám dojem,“ obrátil se Harry k Ronovi a k
Hermioně, když vcházeli do Velké síně, „že bychom se
měli zeptat Puddlemerských spojenců, jestli se Oliver
Wood na některém z jejich tréninků nezabil, protože se
mi zdá, jako by do Angeliny vstoupil jeho duch.“
Jakou myslíš, že máš naději, že tě Umbridgeová v pátek
nechá na ten konkurz jít?“ zeptal se skepticky Ron,
když si sedali k nebelvírskému stolu.
„Míň než nulovou,“ odpověděl zasmušile Harry, naložil
si na talíř několik jehněčích kotlet a dal se do jídla.
„Zkusit bych to ale měl, co říkáš? Nabídnu jí, že to vyměním
za dva dny trestu jindy nebo něco takového, já
nevím…“ Spolkl sousto brambor a dodal: „Doufám, že
mě tam dneska večer nebude držet moc dlouho. Uvědomuješ
si, že musíme sepsat tři domácí úkoly, procvičit se
v odstraňovacích kouzlech pro McGonagallovou, vypracovat
protikouzlo pro Kratiknota, dokreslit obrázek toho
kůroleza a začít s tím pitomým deníkem snů pro Trelawneyovou?“
Ron zasténal a z jakéhosi důvodu se zadíval do stropu.
„A ještě ke všemu to vypadá, že bude pršet.“
„Co to má společného s našimi domácími úkoly?“ podivila
se Hermiona a pozvedla obočí.
„Nic,“ vyhrkl okamžitě Ron a zčervenaly mu uši.
Pět minut před pátou se Harry s oběma kamarády rozloučil
a vydal se do kabinetu profesorky Umbridgeové ve
třetím patře. „Dále,“ zacukroval její hlásek, když Harry
zaklepal na dveře. Opatrně vešel a rozhlížel se kolem
sebe.
Znal tenhle kabinet z dob tří jeho předchozích majitelů.
Toho roku, kdy v něm přebýval Zlatoslav Lockhart,
byly všechny stěny přeplněné jeho široce se usmívajícími
podobiznami. Pokud jste přišli na návštěvu v době, kdy
tu sídlil Lupin, velice pravděpodobně jste narazili na nějaké
fascinující stvoření zla, jež bylo zavřené v kleci nebo
v nádrži s vodou. V dobách podvodníka, který se vydával
za Moodyho, byl kabinet přecpaný všemožnými
nástroji a pomůckami na odhalování zla a vlastní maskování.
Teď byl však kabinet změněn naprosto k nepoznání.
Všechny volné plochy byly překryty krajkovými dečkami
a přehozy. Stálo tu několik váz plných suchých květů,
každá na vlastní dekorativní podložce, a na jedné stěně
byla sbírka ozdobných talířů. Na každém talíři byl velký
křiklavý obrázek kotěte s různobarevnými mašlemi kolem
krku. Obrázky byly tak ohavné, že od nich Harry
nedokázal odtrhnout oči, dokud profesorka Umbridgeová
znovu nepromluvila.
„Dobrý večer, pane Pottere.“
Harry sebou škubl a znovu se rozhlédl. Při prvním pohledu
si profesorky nevšiml, protože na sobě měla hábit s
krvavě rudým květinovým vzorem, který téměř dokonale
splýval s ubrusem na stole za ní.
„Dobrý večer, paní profesorko,“ opětoval Harry škrobeně
její pozdrav.
„Prosím, posaďte se,“ vybídla ho a ukázala k malému
stolku s krajkovým přehozem, u něhož stála obyčejná
dřevěná židle. Na stolku ležel prázdný list pergamenu,
který očividně čekal na něj.
„Hmm, hmm,“ zamumlal Harry a nepohnul se. „Paní
profesorko. Totiž… než začneme, chtěl jsem… chtěl
jsem vás požádat o jednu… laskavost.“
Její vypoulené oči se zúžily.
„Ano?“
„Totiž, já… jsem členem nebelvírského famfrpálového
mužstva. A v pátek v pět hodin bych měl být přítomen
při výběru nového brankáře a chtěl jsem… chtěl jsem se
zeptat, jestli bych ten večer nemohl vynechat trest a nahradit
si ho… nahradit si ho někdy… jindy…“
Dávno předtím, než svoji prosbu dořekl, mu bylo jasné,
že to k ničemu nebude.
„To tedy ne,“ ujistila ho Umbridgeová a usmála se tak
zeširoka, že vypadala, jako by právě spolkla obzvlášť
šťavnatou mouchu. „Kdepak, ne, ne, ne. Tohle je váš
trest za to, že šíříte ošklivé, zlovolné báchorky, kterými
na sebe chcete upoutat pozornost, pane Pottere, a tresty
rozhodně nelze upravovat tak, aby to provinilci vyhovovalo.
Ne, přijdete sem pěkně v pět hodin jak zítra, tak
pozítří i v pátek, zkrátka si svůj školní trest odpykáte
přesně podle plánu. Řekla bych, že vám to jen prospěje,
když přijdete o něco, na čem vám doopravdy záleží. Poučení,
které se vám tím trestem snažím vštípit, bude o to
účinnější.“
Harry cítil, jak se mu do hlavy hrne krev, a v uších se
mu rozlehlo dunivé bušení. Tak on tedy šíří ošklivé, zlovolné
báchorky?
Profesorka Umbridgeová ho pozorovala s hlavou lehce
nakloněnou na stranu a stále se široce usmívala, jako
by přesně věděla, co se mu honí hlavou, a čekala, jestli
na ni znovu nezačne křičet. Harry od ní s největším sebezapřením
odvrátil oči, položil si školní brašnu vedle
židle a posadil se.
„No vida,“ poznamenala sladce Umbridgeová, „už
jsme se naučili trochu lepšímu sebeovládání, že ano? Tak
mi tu teď za trest něco napíšete, pane Pottere. Ne, nebudete
psát svým brkem,“ zarazila ho, když se chystal otevřít
brašnu. „Vezmete si jeden z mých brků, zvlášť upravených
k tomuto účelu. Tady máte.“
Podala mu dlouhý a tenký černý brk s neobyčejně ostrým
hrotem.
„Budete laskavě opisovat větu Nemám vykládat lži,“
nařídila mu tiše.
„Kolikrát ji mám napsat?“ zeptal se Harry s celkem
zdařilou nápodobou zdvořilého tónu.
„No, budete psát tak dlouho, dokud si to doopravdy
nevštípíte,“ sdělila mu sladce Umbridgeová. „Tak se do
toho pusťte.“
Přešla ke svému stolu, posadila se a sklonila se k hromádce
pergamenů, které vypadaly jako domácí úkoly k
oznámkování. Harry zvedl ostrý černý brk a teprve v tom
okamžiku si uvědomil, že mu něco chybí.
„Nedala jste mi inkoust,“ ozval se.
„Ne, inkoust nebudete potřebovat,“ odpověděla profesorka
Umbridgeová se sotva znatelným podbarvením
smíchu v hlase.
Harry tedy přiložil hrot brku k papíru a napsal: Nemám
vykládat lži.
Překvapeně vyjekl bolestí. Slova se na pergamenu objevila,
jako by byla napsána zářivě červeným inkoustem.
Současně se tatáž slova objevila na hřbetu Harryho pravé
ruky, vrytá do jeho kůže, jako by mu po ní někdo přejel
skalpelem – když však na krvavě rozškrábanou kůži pohlédl,
přímo před očima se mu opět zacelila a místo, kde
byla slova, zůstalo jen o něco červenější než předtím,
jinak ale zcela neporušené.
Harry se ohlédl na Umbridgeovou. Upřeně ho pozorovala
a široká ropuší ústa měla roztažená v úsměvu.
„Copak?“
„Nic,“ hlesl Harry tiše.
Pohlédl znovu na pergamen, přiložil k němu opět hrot
brku, napsal Nemám vykládat lži a podruhé pocítil, jak
mu hřbetem na ruce projela palčivá bolest. Slova se mu i
tentokrát vryla do kůže a také tentokrát se kůže po několika
vteřinách zhojila.
A tak to šlo pořád dál. Harry znovu a znovu psal tatáž
slova na pergamen, kde se objevovala – jak si brzy uvědomil
– napsaná nikoli inkoustem, ale jeho vlastní krví.
A znovu a znovu se tatáž slova vrývala do hřbetu jeho
ruky, mizela a opět se objevovala, jakmile přiložil brk k
pergamenu.
Venku za okny kabinetu profesorky Umbridgeové se
setmělo. Harry se neptal, kdy bude smět skončit, a nedíval
se ani na hodinky. Věděl, že ho Umbridgeová pozoruje
a slídí po známkách jeho slabosti, a byl odhodlán nedat
na sobě nic znát, i kdyby tam měl prosedět celou noc a
zařezávat se tím brkem do své vlastní ruky…
„Pojďte sem,“ vyzvala ho po době, která mu připadala
jako několik hodin.
Vstal. Ruka ho bolestivě pálila, a když si ji prohlédl,
viděl, že pořezaná kůže je sice zacelená, ale rozedřená
doruda.
„Ruku,“ poručila.
Natáhl ruku k ní a Umbridgeová ji vzala do své. Harry
potlačil záchvěv odporu, když se ho dotkla tlustými špalkovitými
prsty, na nichž měla několik ošklivých starých
prstenů.
„Ale, ale, zdá se, že příliš hluboko se to ještě nevštípilo,“
poznamenala s úsměvem. „Nevadí, prostě to budeme
muset zítra večer zkusit znovu, že? Můžete jít.“
Harry beze slova vyšel z jejího kabinetu. Škola byla
liduprázdná, určitě už bylo po půlnoci. Pomalu kráčel
chodbou, a teprve když zabočil za roh a byl si jistý, že ho
Umbridgeová neuslyší, rozběhl se.
Na to, aby se pocvičil v odstraňovacích kouzlech, už
neměl čas, zrovna tak si do deníku nezapsal ani jediný
sen, nedokončil kresbu kůroleza a nenapsal si žádný domácí
úkol. Druhý den ráno nešel na snídani, aby aspoň
narychlo sepsal pár vymyšlených snů pro jasnovidectví,
které měli první hodinu, a překvapilo ho, když se k němu
přidal celý rozespalý a neupravený Ron.
„Jak to, že sis to nenapsal včera večer?“ zeptal se Harry,
když viděl, jak se Ron zoufale rozhlíží po společenské
místnosti a hledá inspiraci. Ron, který už tvrdě spal, když
se Harry v noci vrátil do ložnice, zamumlal něco v tom
smyslu, že měl „jiné věci na starosti“, sklonil se nad pergamenem
a naškrábal několik slov.
„Tohle bude muset stačit,“ prohlásil a zaklapl deník.
„Napsal jsem, že se mi zdálo, jak si jdu koupit nové boty,
na tom snad nemůže najít nic zvláštního, co myslíš?“
Společně si pospíšili do severní věže.
„Jak vlastně probíhal ten trest u Umbridgeové? Cos
musel dělat?“
Harry na zlomek vteřiny zaváhal. „Psal jsem,“ řekl
pak.
„Tak to ještě není nejhorší, co?“ mínil Ron.
„Ne,“ potvrdil Harry.
„Mimochodem, úplně jsem zapomněl, uvolní tě v pátek?“
„Ne,“ zabručel Harry.
Ron soucitně zamručel.
Pro Harryho to byl další mizerný den. Při hodině přeměňování
patřil k nejhorším, protože se v odstraňovacích
kouzlech vůbec nepocvičil. V poledne se musel vzdát
oběda, aby stihl dokreslit obrázek kůroleza, a profesorky
McGonagallová, Červotočková a Sinistrová jim během
dne zadaly ještě další domácí úkoly, které neměl šanci
ten večer stihnout, protože ho čekal druhý trest s
Umbridgeovou. A k dovršení všeho si ho u večeře znovu
našla Angelina Johnsonová. Když se dozvěděla, že se
pátečního výběru nového brankáře nebude moci zúčastnit,
prohlásila, že se jí jeho přístup ani trochu nelíbí a že
od hráčů, kteří si chtějí udržet místo v jejím mužstvu,
očekává, že budou tréninku dávat přednost před všemi
svými ostatními povinnostmi.
„Vždyť jsem dostal školní trest!“ hulákal za ní Harry,
když se otočila k odchodu. „Myslíš si snad, že radši trčím
v kabinetu s tou starou ropuchou, místo abych hrál
famfrpál?“
„Aspoň že je to jen psaní,“ utěšovala ho Hermiona,
když klesl zpět na lavici a sklopil oči k nákypu s hovězím
masem a ledvinkami, na který ho mezitím skoro přešla
chuť. „Horší by byl nějaký opravdu nepříjemný trest…“
Harry otevřel ústa, pak je ale znovu zavřel a přikývl.
Sám docela jistě nevěděl, proč vlastně Ronovi a Hermioně
neřekne, co přesně se s ním v kabinetu profesorky
Umbridgeové děje. Věděl jen, že nestojí o jejich zděšené
pohledy, protože pak by mu celá ta záležitost připadala
ještě horší a o to obtížněji by se s ní vyrovnával. Měl také
nejasný pocit, že je to jakýsi souboj vůle jen mezi ním a
Umbridgeovou, a nehodlal jí udělat tu radost, kterou by
jistě měla, kdyby se jí doneslo, že si na ni stěžuje.
„To snad ani není pravda, co máme domácích úkolů,“
postěžoval si Ron sklesle.
„Tak proč sis nějaké nenapsal včera večer?“ vytkla mu
Hermiona. „Kdes vůbec byl?“
„Byl jsem… šel jsem se projít,“ odpověděl vyhýbavě.
Harry měl dojem, že není sám, kdo v té chvíli před
ostatními něco tají.
Druhý den školního trestu byl stejně zlý jako první.
Harrymu se teď kůže na hřbetu ruky podráždila mnohem
rychleji a za malou chvíli byla celá červená a zanícená.
Napadlo ho, že ta schopnost okamžitě se zahojit pravděpodobně
nepotrvá dlouho. Brzy už slova zůstanou navždy
vrytá do jeho ruky a Umbridgeová snad bude konečně
spokojená. Nedovolil však, aby mu uniklo jediné
bolestné zasténání, a od okamžiku, kdy vešel do kabinetu,
do chvíle, kdy ho opět až po půlnoci propustila, neřekl
nic jiného než „Dobrý večer“ a „Dobrou noc“.
S jeho domácími úkoly to už ovšem bylo naprosto
zoufalé. Proto když se vrátil do nebelvírské společenské
místnosti, nešel si lehnout, přestože byl zcela vyčerpaný,
ale otevřel učebnice a začal pro Snapea sepisovat pojednání
o měsíčním kameni. Když s ním byl hotov, bylo půl
třetí. Věděl, že výsledek za mnoho nestojí, ale s tím se
prostě nedalo nic dělat – kdyby neodevzdal alespoň něco,
vysloužil by si ještě školní trest od Snapea. Pak v rychlosti
zpracoval také odpovědi na otázky, které jim zadala
profesorka McGonagallová, sepsal pár řádek na téma
správného zacházení s kůrolezy pro profesorku Červotočkovou,
a když se odvlekl nahoru do ložnice, padl oblečený
na ustlanou postel a okamžitě usnul.
Čtvrtek uplynul v mlhavém oparu únavy. Ron se také
zdál být velice nevyspalý, přestože Harry pro to neviděl
jediný důvod. Třetí večer jeho školního trestu proběhl
stejně jako první dva, jen s tím rozdílem, že po dvou hodinách
už slova Nemám vykládat lži ze hřbetu jeho ruky
nezmizela, ale zůstala tam vyrytá a vytékaly z nich drobné
kapičky krve. Když profesorka Umbridgeová slyšela,
že škrábání ostrého brku po pergamenu ustalo, vzhlédla.
„No vida,“ zašeptala spokojeně, když obešla svůj stůl
a ruku si prohlédla zblízka. „Výborně! Tohle vám bude
sloužit jako připomínka, víte? Pro dnešek můžete jít.“
„A platí, že zítra musím přijít zase?“ zeptal se Harry a
sbíral školní brašnu ze země raději levou rukou než bolavou
pravou.
„Ale samozřejmě,“ ujistila ho profesorka Umbridgeová
se stejně širokým úsměvem. „Ano, myslím, že další
večer vám to poučení vštípí ještě o něco hlouběji.“
Harryho do té doby nikdy nenapadlo, že by se na celém
světě mohl najít učitel, kterého by z celého srdce
nenáviděl víc než Snapea, když se teď však vracel k nebelvírské
věži, musel si přiznat, že Snape získal silného
konkurenta. Je to zlá baba, říkal si, když stoupal po schodišti
do sedmého patra, zlá, zvrácená, šílená stará…
„Rone?“
Byl právě na konci schodiště, otočil se doprava a málem
vrazil do Rona, který se s koštětem v ruce krčil za
sochou Valeriána Vyzáblého. Když spatřil Harryho, vylekaně
sebou škubl a honem se snažil schovat svůj nový
Zameták Jedenáct za zády.
„Co tu děláš?“
„Ehm… nic. Co tu děláš ty?“
Harry se na něj zamračil. „No tak, mně to přece můžeš
říct. Před kým se tady schováváš?“
„Já… schovávám se před Fredem a Georgem, když to
musíš vědět,“ přiznal Ron. „Zrovna tudy prošli s bandou
prvňáků, vsadím se, že na nich jdou zase něco testovat.
To víš, ve společenské místnosti už to teď dělat nemůžou,
aspoň když je tam Hermiona.“
Drmolil tak rychle, jako by mluvil v horečce.
„Proč máš ale s sebou koště, snad jsi nebyl létat, nebo
snad ano?“ vyptával se Harry.
„Já… totiž… no tak dobře, povím ti to, ale slib, že se
mi nebudeš smát,“ uvolil se zdráhavě Ron a každou vteřinou
byl červenější a červenější. „Víš… napadlo mě, že
když teď mám slušné koště, zkusím se kvalifikovat na
nebelvírského brankáře. Tak, a už to víš. No dělej, směj
se mi!“
„Proč bych se smál?“ podivil se Harry a Ron překvapeně
zamrkal. „To je skvělý nápad! Bylo by úplně senzační,
kdyby ses dostal do mužstva! Ještě nikdy jsem tě
na postu brankáře neviděl, jak ti to jde?“
„Není to nejhorší,“ odpověděl Ron, kterému se zjevně
obrovsky ulevilo, když viděl Harryho reakci. „Bráchové
Charlie, Fred a George mě vždycky nechávali hrát brankáře,
když o prázdninách trénovali.“
„Takže jsi byl dneska večer cvičit?“
„Cvičím každý večer už od úterka… ale jen sám. Snažil
jsem se očarovat Camrál, aby proti mně létal, ale nebylo
to jednoduché a nevím, jestli mi to k něčemu bude,“
říkal ustaraně a nervózně pomrkával. „Fred s Georgem
puknou smíchy, až se na tom konkurzu objevím. Od té
doby, co mě jmenovali prefektem, si ze mě pořád utahují.“
„Mrzí mě, že u toho nebudu,“ zalitoval hořce Harry,
když vykročili ke společenské místnosti.
„Jo, to mě taky… Harry, co to máš na ruce?“
Harry, který se právě volnou pravou rukou poškrábal
na nose, se ji honem snažil schovat, měl ale stejně malý
úspěch jako Ron se svým Zametákem.
„To je jen škrábnutí… nic to není… jen…“
Ron ho však popadl za předloktí a přitáhl si hřbet jeho
pravačky k očím. Chvíli nic neříkal a upřeně se díval na
slova vrytá do kůže, pak se zatvářil, jako by se mu udělalo
nanic, a Harryho pustil.
„Mám dojem, žes říkal, že tě jen nechává psát!“
Harry zaváhal, Ron však k němu koneckonců byl
upřímný, takže mu také otevřeně prozradil pravdu o hodinách,
které trávil v kabinetu profesorky Umbridgeové.
„Ta babice hnusná!“ zašeptal Ron pobouřeně, když se
zastavili před Buclatou dámou, která pokojně podřimovala
s hlavou opřenou o rám podobizny. „Určitě není normální.
Běž za McGonagallovou, řekni jí něco!“
„Ne!“ naježil se okamžitě Harry. „Tu radost babě neudělám,
aby věděla, že se mi dostala pod kůži.“
„Pod kůži? Nesmíš dovolit, aby jí to prošlo!“
„Nevím, jak velkou má nad ní McGonagallová pravomoc,“
vymlouval se Harry.
„Tak Brumbál, běž za Brumbálem!“
„Ne,“ odmítl rozhodně Harry.
„Proč ne?“
„Ten má svých starostí dost,“ prohlásil, ačkoli to nebyl
ten pravý důvod. Nehodlal jít prosit Brumbála o pomoc,
když s ním od června nepromluvil jediné slovo.
„No, já tedy myslím, že bys měl…“ začal Ron, přerušila
ho však Buclatá dáma, která je už chvíli ospale pozorovala
a nyní rozhořčeně vybuchla: „Tak povíte mi už
konečně heslo, nebo budu muset zůstat vzhůru celou noc
a čekat, až se vymluvíte?“
V pátek ráno bylo stejně pošmourno a mokro jako dosud
celý týden. Když Harry vcházel do Velké síně, opět
automaticky pohlédl k učitelskému stolu, nedělal si ale
opravdovou naději, že tam Hagrida uvidí, a okamžitě
začal myslet na palčivější problémy – na haldu domácích
úkolů, které musel napsat, a na poslední večer školního
trestu s Umbridgeovou.
Toho dne ho při životě udržovaly dvě věci. Za prvé
vědomí, že už je skoro víkend, a pak naděje, že i když
bude jeho poslední trestné sezení s Umbridgeovou nepochybně
strašné, z okna jejího kabinetu by měl mít výhled
na famfrpálové hřiště, takže s trochou štěstí možná uvidí
něco z Ronovy zkoušky. Byla to sice jen taková blikátka,
Harry však byl vděčný za všechno, co mohlo aspoň trochu
projasnit temnotu, jež ho obklopovala. Horší první
týden školního roku ještě v Bradavicích nezažil.
V pět hodin odpoledne (upřímně doufal, že to je naposledy)
zaklepal na dveře kabinetu profesorky Umbridgeové
a dostal pokyn, aby vstoupil. Nepopsaný list pergamenu
ležel připravený na stolku s krajkovým přehozem a
ostrý černý brk čekal vedle něj.
„Víte, co máte dělat, pane Portere,“ usmála se na něj
profesorka sladce.
Harry uchopil brk a podíval se oknem ven. Kdyby tak
mohl posunout židli o pár centimetrů doprava… Pod záminkou,
že se přisunuje blíž ke stolku, se mu to podařilo.
V dáli za oknem teď viděl, jak nebelvírské mužstvo
krouží sem a tam nad famfrpálovým hřištěm. U paty tří
vysokých brankových tyčí postával půltucet černých postaviček,
které zjevně čekaly, až na ně přijde řada, aby si
vyzkoušely post brankáře. Z té vzdálenosti se nedalo rozeznat,
kdo z nich je Ron.
Nemám vykládat lži – napsal Harry. Rána na hřbetu
pravé ruky se otevřela a začala znovu krvácet.
Nemám vykládat lži. Rána se prohloubila, bolelo to a
pálilo.
Nemám vykládat lži. Pramínek krve stékal Harrymu až
na zápěstí.
Odhodlal se k dalšímu pohledu z okna. Ať to byl kdokoli,
kdo momentálně hájil brankové obruče, podával
pozoruhodně mizerný výkon. Katie Bellová v těch několika
málo vteřinách, které se Harry odvážil dívat, dala
dvě branky. Harry upřímně zadoufal, že ten břídil není
Ron, a opět sklopil oči k pergamenu, který zářil jeho krví.
Nemám vykládat lži.
Nemám vykládat lži.
Zvedl oči pokaždé, když si myslel, že to může risknout,
kdykoli slyšel zaškrábat brk profesorky Umbridgeové
nebo otevírat zásuvku jejího stolu. Třetí kandidát,
který zkoušel štěstí, byl docela dobrý, čtvrtý byl příšerný,
pátý se neobyčejně šikovně vyhnul jednomu z Potlouků,
pak ale dostal úplně lacinou branku. Obloha se zatmívala
a Harry pochyboval, jestli šestého a sedmého kandidáta
vůbec uvidí.
Nemám vykládat lži.
Nemám vykládat lži.
Pergamen byl už celý zkropený kapkami krve, v hřbetu
ruky mu pulzovala palčivá bolest. Když znovu vzhlédl,
byla venku úplná tma a na famfrpálové hřiště nebylo vůbec
vidět.
„Tak se přesvědčíme, jestli se vám to už vštípilo dost
hluboko, dobře?“ ozvala se tiše Umbridgeová o půl hodiny
později.
Zamířila k Harrymu, natáhla své krátké prsty plné prstenů,
a v okamžiku, kdy ho uchopila za paži, aby prozkoumala
slova, jež měl teď vrytá hluboko do kůže, ho
znovu zaplavila bolest, tentokrát ale v jizvě na čele. A
někde kolem bránice pocítil v té samé chvíli velice
zvláštní chvění.
Vytrhl se z jejího stisku, vyskočil a upřeně na profesorku
zazíral. Opětovala jeho pohled a její široká povadlá
ústa se roztáhla úsměvem.
„Ano, ano, bolí to, že?“ zamumlala tiše.
Harry neodpověděl. Srdce mu bušilo o překot a hlasitě
jako zvon. Mluví o jeho ruce, nebo snad ví o tom, jaká
bolest ho právě přepadla na čele?
„No, řekla bych, že už jsem vám to vysvětlila dostatečně,
pane Pottere. Můžete jít.“
Harry popadl svou školní brašnu a vyběhl z kabinetu
tak rychle, jak to jen dokázal.
Neztrácej nervy, domlouval si, když uháněl po schodech
nahoru. Neztrácej nervy, nemusí to přece znamenat
to, co si myslíš…
„Mimbulus mimbletonia!“ vyhrkl udýchaně na Buclatou
dámu a podobizna mu uvolnila cestu.
Uvítala ho záplava hluku. Ron se mu rozběhl naproti,
obličej měl roztažený ve šťastném úsměvu a na hruď mu
šplíchal máslový ležák z poháru, který třímal v ruce.
„Povedlo se to, Harry! Vzali mě, jsem nebelvírský
brankář!“
„Cože? No jasně… skvělé!“ řekl Harry a pokusil se
normálně usmát, přestože mu srdce nadále splašeně bušilo
a ruku mu zalévala pulzující bolest a krev.
„Dej si ležák,“ vtiskl mu Ron do ruky láhev. „Ani tomu
nemůžu uvěřit… Kam se poděla Hermiona?“
„Tamhle je,“ ozval se Fred, který také popíjel máslový
ležák, a ukázal ke krbu. Hermiona tam dřímala v křesle a
v ruce držela nebezpečně nakloněnou láhev.
„Když jsem jí to ale říkal, tvrdila, že z toho má radost,“
prohlásil poněkud zklamaně Ron.
„Nech ji spát,“ vložil se honem do hovoru George.
Harry si až po další chvilce všiml, že několik studentů
prvního ročníku, kteří se kolem nich tlačili, mají nosy
neklamně poznamenané nedávným krvácením.
„Pojď sem, Rone,“ zavolala Katie Bellová, „vyzkoušej
si, jestli ti bude Oliverův starý hábit. Můžeme z něj odpárat
jeho jméno a dát tam místo něj tvoje…“
Když se Ron vydal za ní, přistoupila k Harrymu rázným
krokem Angelina.
„Promiň, že jsem na tebe byla tak trochu nerudná,“
omluvila se stroze. „Víš, tahle kapitánská funkce mi dává
zabrat. Začínám mít dojem, že jsem Wooda někdy soudila
moc tvrdě.“ Sledovala Rona přes okraj svého poháru a
nepatrně se mračila.
„Poslyš, já vím, že je to tvůj nejlepší kamarád, ale
žádný zázrak to není,“ prohlásila bez okolků. „Na druhou
stranu bych ale řekla, že s trochou cviku to zvládne. Má v
rodině skvělé hráče famfrpálu. Mám-li být upřímná, tak
sázím na to, že je v něm o něco víc talentu, než předvedl.
Vicky Frobisherová i Geoffrey Hooper dnes večer létali
líp než on, jenže Hooper je strašlivý fňukal, pořád si na
něco stěžuje, a Vicky má zase spoustu jiných aktivit. Přiznala,
že kdyby jí tréninky kolidovaly s kroužkem kouzelných
formulí, dala by přednost formulím. Každopádně
máme zítra ve dvě trénink, tak tam tentokrát koukej přijít.
A udělej pro mě něco a snaž se Ronovi pomáhat, jak to
jen půjde, dobře?“
Harry přikývl a Angelina se vrátila k Alici Spinnetové.
Harry zamířil ke krbu a přisedl si k Hermioně, která se s
trhnutím probudila, když si vedle ní položil brašnu.
„Á, to jsi ty, Harry… s Ronem se to povedlo, co?“ zabručela
rozespale. Jsem hrozně… hrozně… utahaná,“
zívla. „Byla jsem vzhůru až do jedné hodiny a pletla jsem
další čepičky. Vždycky se po nich jen zapráší!“
A skutečně, když se Harry rozhlédl, zjistil, že po celé
místnosti jsou zamaskovány vlněné čepičky na místech,
kde je neopatrní domácí skřítkové mohli bezděčně zvednout.
„Skvělé,“ přikývl nepřítomně Harry; měl pocit, že
jestli se rychle někomu nesvěří, pukne. „Poslyš, Hermiono,
byl jsem před chviličkou v kabinetu u Umbridgeové,
a když mi sáhla na paži…“
Hermiona ho pozorně vyslechla. Když Harry domluvil,
rozvážně se zeptala: „A ty máš strach, že ji Ty–víš–
kdo ovládá stejně, jako ovládal Quirrela?“
„No,“ ztišil hlas Harry, „možné by to bylo, nemyslíš?“
„Nejspíš ano,“ připustila Hermiona, neznělo to však
příliš přesvědčeně. „Řekla bych ale, že v ní nemůže být
usídlený tak, jako byl v Quirrelovi. Je teď přece zase
normálně naživu, že ano, a má vlastní tělo, o které se
nemusí dělit s nikým jiným. Mohl by ji nejspíš ovládat
třeba kletbou Imperius…“
Harry chvíli sledoval Freda, George a Leeho Jordana,
kteří žonglovali prázdnými lahvemi od máslového ležáku.
Pak se Hermiona znovu ozvala. „Loni tě ale ta jizva
bolela, když se tě nikdo nedotýkal. A neříkal snad Brumbál,
že to má něco společného s tím, jak se v danou chvíli
cítí Ty–víš–kdo? Chci říct, že to třeba nemá vůbec nic
společného s Umbridgeovou, je to možná čistě jen shoda
okolností, že se to stalo, když jsi byl s ní.“
„Je to zlá ženská,“ prohlásil rozhodně Harry. „Zlá a
zvrácená.“
„Je příšerná, to ano, ale… Harry, myslím, že bys měl
o tom, že tě ta jizva bolí, povědět Brumbálovi.“
Bylo to už podruhé během dvou dnů, co mu někdo radil,
aby šel za Brumbálem, a Hermiona od něj dostala
přesně stejnou odpověď jako Ron.
„Nechci ho s tím obtěžovat. Jak jsi zrovna řekla, není
to žádná kdovíjaká věc. Ta jizva mě sem a tam pobolívala
celé léto, dnes večer to jen bylo o něco horší než obvykle,
to je všechno…“
„Harry, jsem si jistá, že by Brumbál chtěl, abys ho s
tím obtěžoval…“
„No jasně,“ vyhrkl Harry dřív, než se stačil zarazit.
„To je na mně taky to jediné, co Brumbála zajímá, že
ano? Moje jizva…“
„To neříkej, to není pravda!“
„Myslím, že napíšu Siriusovi a povím mu o tom, uvidíme,
co tomu řekne on…“
„Něco takového přece nemůžeš do dopisu napsat, Harry!“
vyjela na něj Hermiona a zatvářila se vyplašeně.
„Copak se nepamatuješ, jak Moody říkal, že máme být
opatrní na to, co budeme psát? Nemůžeme už prostě zaručit,
že sovy někdo cestou nekontroluje!“
„No dobře, dobře, tak já mu o tom psát nebudu!“ odsekl
Harry podrážděně a vstal. „Jdu spát. Pověz to Ronovi,
až ho uvidíš, buď tak hodná.“
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona a zjevně se jí
ulevilo. „Když odcházíš, znamená to, že můžu jít taky a
nebude to vypadat nezdvořile. Jsem úplně vyčerpaná a
zítra bych chtěla uplést pár dalších čepiček. Poslyš, třeba
bys mi s tím mohl pomáhat, je to docela legrace! Už jsem
se hodně zlepšila, umím plést vzory, dělat bambule a
všechny možné další ozdoby.“
Harry jí pohlédl do tváře rozzářené nadšením a snažil
se nasadit výraz, kterým by jí naznačil, že ho její nabídka
alespoň trochu zaujala.
„Hmm… díky, ale to asi nepůjde,“ zahučel. „Totiž…
aspoň ne zítra. Mám hromadu domácích úkolů…“
Vyrazil ke schodům do chlapeckých ložnic a poněkud
rozčarovanou Hermionu nechal o samotě.