Las consecuencias del amor

Formalmente cautivador y constantemente sorprendente en la trama. El encantador Toni Servillo. Cuando se acaba, sin embargo, con cero catarsis, que termina en la nada. El Americano de Corbijn tiene un tema similar y también es del cine arte, pero es más significativo, más armonioso y más emocional y mentalmente más satisfactorio. (14.10.2015)

Tak jsem viděl poprvé nějaký film od oceňovaného a respektovaného italského režiséra Sorrentina. Neodvážím se hned vyrukovat s názorem, že je současně velmi přeceňovaný, k tomu potřebuji vidět hlavně Velkou nádheru a srovnat ji s Honem. V tomto případě se jedná o klubový snímek, pomalu plynoucí, s poměrně slušnou atmosférou a přiznám se, že jsem byl docela napjatý, jaká další tajemství nám hlavní hrdina vyjeví. Toni Servillo si celý film vystačí se "stone face" výrazem, dumal jsem nad tím, zda se aspoň jednou usměje, což se přece jen alespoň v závěru jednou povedlo. Zajímavě působí ty "akční" vsuvky s našlapanou hudbou, jako by Sorrentino věděl, že divák klimbá nebo stejně jako Titto je pohroužen do svých myšlenek a schválně jej chce z tohoto stavu vytrhnout, aby se zase věnoval jeho filmu. Je to mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a dnes nemám rozdavačnou náladu. Tak jsem viděl poprvé nějaký film od oceňovaného a respektovaného italského režiséra Sorrentina. Neodvážím se hned vyrukovat s názorem, že je současně velmi přeceňovaný, k tomu potřebuji vidět hlavně Velkou nádheru a srovnat ji s Honem. V tomto případě se jedná o klubový snímek, pomalu plynoucí, s poměrně slušnou atmosférou a přiznám se, že jsem byl docela napjatý, jaká další tajemství nám hlavní hrdina vyjeví. Toni Servillo si celý film vystačí se "stone face" výrazem, dumal jsem nad tím, zda se aspoň jednou usměje, což se přece jen alespoň v závěru jednou povedlo. Zajímavě působí ty "akční" vsuvky s našlapanou hudbou, jako by Sorrentino věděl, že divák klimbá nebo stejně jako Titto je pohroužen do svých myšlenek a schválně jej chce z tohoto stavu vytrhnout, aby se zase věnoval jeho filmu. Je to mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a dnes nemám rozdavačnou náladu. (02.05.2014)

Paolo Sorrentino demonstrates his ability to direct a film that will make you think, even just about why a particular shot is so long, yet you'll still be mesmerized by what's happening. It's a crime movie. At a slow pace and with emphasis on the performances, but still with a story that definitely doesn't bore and manages to captivate on multiple levels. (11.08.2017)

A man without imagination, wakefulness without dreaming, a face without expression. The world outside of the hotel room no longer exists for him. Life and death, comedy and tragedy are playing out in that world. The sudden change of style during the money transfer is just one of the director’s ironic jokes. This enlivening subsequently turns out to be a routine, another of the regularities that Titta di Girolamo lives by, which together with the repetitive camera movements give his life a precise rhythm. For Titta, stepping outside of his habitual way of doing things means risking everything. Viewers satiated with the classic style are constantly kept in a lively state by the smooth transitions between shots, well-choreographed dances along the horizontal and vertical axes, objective shots passed off as subjective and the building of false suspense. The richness of the form ingeniously contrasts with the “boring” content of the protagonist’s life. The deliberate incongruity between the long unchanging “about what” and the variable “how” enables Sorrentino to throw off the shackles of all narrative conventions and to speak through images and movement, to find the poetic in the profane. A minor change in Servillo’s poker-faced expression, a barely perceptible lifting of the corners of his mouth, not only indicates a major advance in the character’s development, but is also a conspiratorial wink from a filmmaker who is able to amuse himself without ever ceasing to entertain others. Basically like Tarantino, but a little more grown up. 85% (10.05.2013)

Is this a case that an intellectual and sophisticated aesthete like Paolo Sorrentino made a common genre film? Nope. He cleverly and with subtle sarcasm pulls the viewer's strings. It somewhat reminded me of the Coen brothers and their film No Country for Old Men, in terms of how it deals with audience expectations. However, Sorrentino's approach is more intimate, and slower, and his film has a distinctly Arthouse nature. No, The Consequences of Love is not primarily about crime, but rather about the feeling of the worst possible defeat in life, and above all, it is a film about revenge. Revenge beyond the grave, where the key to understanding the whole film lies in the opening scene, where the anti-hero looks out the window and watches a funeral procession. When you realize that you died ten years ago, you don't have to worry about the consequences anymore. Toni Servillo delivers a focused performance and proves that he belongs to the elite of the current Italian acting scene. Overall, this drama seemed to me the second most likable film by Sorrentino, although it certainly isn't for everyone. Overall impression: 80%. (13.10.2016)